Erasmus Rotterdamský, vlastním jménem Gerrit Gerritszoon, (27. října 1466 Rotterdam - 12. července 1536 Basilej) byl holandský filolog, filozof a teolog, který se stal jednou z nejvýznamnějších a nejvlivnějších postav evropského humanismu. Je považován za předchůdce reformace, ačkoli sám se stavěl kriticky k některým jejím projevům. V náboženských sporech první poloviny 16. století se Erasmus snažil najít třetí cestu mezi konzervativci a radikálními reformátory, prosazoval toleranci a smířlivost.
Jako kritický myslitel své doby je Erasmus, který je také znám jako "kníže humanistů", jedním z průkopníků evropského osvícenství. Je autorem a editorem 444 knih a spisů, z nichž nejznámější je satirický spis Chvála bláznivosti. Stal se duchovní autoritou své doby a jeho spisy byly šířeny po celé Evropě. Měl však také mnoho odpůrců.
Pieter Bruegel starší (mezi 1525 a 1530 - září 1569 Brusel) byl vlámský malíř, zakladatel dynastie umělců, jejichž vliv zasahoval až do 17. století. Je považován za nejvýznamnějšího nizozemského malíře 16. století. Maloval hlavně žánrové obrazy ze selského života zasazené do svébytně ztvárněných krajin, ale také biblické příběhy, alegorie a další.
Život a dílo Erasma Rotterdamského
Holandský filolog a filozof Erasmus se narodil v Rotterdamu 27. října v letech 1466 až 1469 jako nemanželský syn katolického kněze z Goudy Rotgera Gerarda a jeho hospodyně, ovdovělé dcery lékaře Margarethy Rogeriusové. Údaje o datu a místu jeho narození se rozcházejí, což zřejmě souvisí právě s jeho nemanželským původem. Jeho otec mu dal jméno Erasmus, protože byl ctitelem svatého Erasma z Antiochie, kterého námořníci vzývali v případě nouze na moři. Sám Erasmus později přidal svůj přídomek Desiderius (Vytoužený) a používal jej od roku 1496.
V letech 1478 až 1485 navštěvoval společně s bratrem latinskou školu v Deventeru, kde se setkal s Rudolfem Agricolou, kterého považoval po celý život za vzor a inspiraci, a který v něm vzbudil zájem o literaturu klasické antiky. Nedlouho po sobě mu zemřeli oba rodiče a Erasmus roku 1487 vstoupil do augustiniánského kláštera ve Steynu nedaleko Goudy. Věnoval se studiu klasických jazyků, literatury, filozofie, teologie, seznámil se s díly antické a renesanční kultury. V tomto období započala i jeho literární dráha.
V dubnu 1492 byl vysvěcen na kněze a o rok později klášter opustil. V letech 1495 až 1499 studoval teologii na Sorbonně v Paříži. Jeho cílem bylo získat doktorát a stát se profesorem na teologické fakultě, to mu však kvůli nemanželskému původu nebylo umožněno. Od listopadu 1498 byl vychovatelem Williama Blounta, pozdějšího lorda Montjoye a žil v jeho bytě v Paříži. V létě 1499 odjel se svým žákem do Anglie, kde se seznámil s učenci a humanisty Thomasem Morem, Johnem Fisherem, Johnem Coletem, Williamem Grocynem a Richardem Charmockem.
Po návratu vyšla v roce 1500 jeho první kniha Adagia (Adagiorum collectanea), sbírka moudrých výroků slavných osobností starověku. Díky této knize se stal známým v humanistických kruzích po celé Evropě. Z obavy před morem odešel z Paříže a několik let strávil na cestách. Zdokonaloval dovednosti, které potřeboval pro studium Bible, teologie a církve, soustředil se na překládání řeckých textů. Roku 1503 uveřejnil v Antverpách první vydání své Rukověti křesťanského rytíře obsahující rady a poučení pro mravný a zbožný život. Kniha byla vydána tiskem v řadě zemí.
V roce 1506 mu byl v Turíně udělen doktorát z teologie a následující dva roky navštívil několik italských měst. K vydání připravil díla římských autorů Publia Terentia Afera, Plauta a Seneky. V Římě si vymohl od papeže osvobození od povinnosti nosit kněžský šat. Roku 1509 přijel znovu do Anglie, kde další čtyři roky učil řečtinu a vedl teologické kurzy na univerzitě v Cambridgi. Postupně uveřejnil spisy o výuce, gramatická díla, překlady antické literatury. Nejdůležitějším dílem tohoto období je satirická skladba Chvála bláznivosti (Moriae encomium), věnovaná Thomasi Morovi. Erasmus v něm zdůraznil problém společenské obrody, nastolil otázky o hranicích lidského poznání, vzájemné toleranci, trvalém míru atd..
Po návratu z Anglie Erasmus odmítl vrátit se do kláštera ve Steynu a cestoval po Evropě. Navštívil Antverpy, Bergen, Lutych, Mohuč, Štrasburk. Pracoval na burgundském dvoře v Lovani, mimo jiné jako vychovatel (poradce) prince Karla, pozdějšího císaře Karla V. V letech 1515 až 1528 žil a pracoval převážně v Basileji, kde našel budoucího přítele, tiskaře a vydavatele Johanna Frobena, který se specializoval na humanistická díla a postupně se stal výhradním tiskařem Erasma Rotterdamského. Ten v roce 1516 vydal kompletní spisy církevního otce Jeronýma v devíti obrovských svazcích, ale především Nový zákon v původním řeckém jazyce, který věnoval papeži Lvu X.
V předmluvě vyložil svůj křesťanský životní postoj, myšlenky o reformě církve a teologie v duchu Písma. Jeho přáním bylo odstranit zlořády, ale nedotknout se podstaty křesťanské víry. Erasmus se po vydání Nového zákona stal představitelem biblického humanismu. S předstihem postihoval palčivé otázky doby a spojoval naléhavost reformy s evangeliem. Erasmovy praktické reformní návrhy nacházely nadšený souhlas. Papež vyhověl jeho žádosti a v lednu 1517 mu udělil dispens od řeholních slibů a omezil na minimum právní dosah jeho nelegitimního původu. Touto změnou společenského statutu se Erasmovi dostalo zadostiučinění v otázce, která ho od mládí trápila. Již tak známý „kníže humanistů“ stal žádanou osobností.
Přijal nabídku teologické fakulty v Lovani, aby se stal jejím členem. V roce 1517 zde pomohl založit Collegium Trilingue, instituci pro studium tří posvátných jazyků (hebrejština, řečtina a latina). Zasazoval se za překlad bible do jazyků všech národů. Své myšlenky o míru vyjádřil ve spise Querela pacis (Nářek míru) vydaném v roce 1517. V roce 1518 se objevilo první vydání Colloquia familiaria (Důvěrné rozhovory), jedné z nejpopulárnějších knih 16. století, často považované za jeho mistrovské dílo. Erasmus v něm kritizuje zlořády církve s odvahou a ostrostí. Jeho teologická koncepce pravé víry však vyvolala nesouhlas mnoha kolegů a učenců. Bylo mu vytýkáno, že svými spisy pomohl Martinu Lutherovi prosazovat jeho reformní myšlenky a je jeho tajným přívržencem. Erasmus se snažil zůstat neutrální ve sporu mezi konzervativci a lutherovou stranou, hledal třetí cestu mezi oběma extrémy.
V říjnu 1521 se Erasmus vrátil do Basileje, kde se začal soustavněji věnovat Lutherovu teologickému dílu a kritizoval ho ze stanoviska biblického humanismu. Ve sbírce Epistolae at diversos (Listy různým adresátům) zveřejnil část své korespondence s výhradami k jeho učení, což vyvolalo u Luthera prudkou reakci. V roce 1524 publikoval text Inquisitio de fide (Zkoumání víry), dialog mezi katolíkem a luteránem a v září pak De libero arbitrio (Rozprava o svobodné vůli), po nichž následovaly Lutherovy ostré odpovědi. Polemika mezi Erasmem a Lutherem skončila roku 1526, ale obě strany setrvaly na svých stanoviscích. Erasmovo heslo znělo: „Svobodou ducha k pravé zbožnosti”. Opravdovému křesťanskému náboženství a skutečné zbožnosti nehrozí nebezpečí z vědění, ale z neznalosti a nevzdělanosti, jež člověka znevolňují, a činí ho proto netrpělivým, fanatickým a svárlivým. Ošklivilo se mu bouřlivé, fanatické a bezohledné jednání novotářů. Varoval však neúnavně také před omezeným strnulým lpěním na starých tradicích a přílišných dogmatech v katolickém táboře.
Během pobytu v Basileji Erasmus vydal další významná díla, mezi nimi Obvyklé rozhovory (Colloquia familiaria, 1522), parafráze Nového zákona (1524), pracoval na souborném vydání díla Jana Zlatoústého, překládal Plútarcha, Galéna, Cicera, Ovidia, Plinia staršího a další. Napsal také několik spisů určených pro vzdělávání laické veřejnosti, jako např. příručku o skládání dopisů, o manželství, vdovství. Erasmus opustil Basilej v roce 1528 po smrti svého přítele Johanna Frobena a po vypuknutí nepokojů souvisejících s násilným zaváděním reformace, s nímž nesouhlasil a nabádal k umírněnosti. Po získání města na stranu reformace Ulricha Zwingliho odešel na protest do katolického Freiburgu, kde strávil posledních 6 let života pod ochranou svého bývalého studenta, Ferdinanda I. Habsburského. Pokračoval v psaní pedagogických spisů o výchově dětí a jeho zásady ovlivnily i J. A. Komenského o sto let později. V prosinci 1533 dopsal pojednání O připravování se na smrt (De praeparatione ad mortem), v němž vyslovil přesvědčení, že poctivý a zbožný člověk by se neměl bát smrti. V květnu 1535 se rozhodl vrátit do Brabantska na pozvání nizozemské regentky, královny Marie Uherské. Cestou se ze zdravotních důvodů zastavil v Basileji, kde ho zastihly zprávy z Anglie o popravě Thomase Moora a Johna Fishera. Přes zhoršené zdraví stále pracoval. V roce 1535 vydal svou teologickou závěť - Knihu o kazateli (Ecclesiastes). Erasmus Rotterdamský zemřel 12. července 1536 v domě rodiny Johanna Frobena. Pravděpodobnou příčinou jeho smrti byla úplavice. Erasmus odkázal své jmění nadaci, kterou spravoval jeho přítel, právník a humanista Bonifacius Amerbach. Byla určena především pro chudé a nemocné ženy a na stipendia pro basilejské studenty.
V Nizozemsku se od roku 1958 každoročně uděluje Cena Erasmus osobě nebo instituci, která výjimečným způsobem přispěla k humanitním, společenským vědám nebo umění v Evropě i mimo ni. Erasmus mluvil a psal převážně latinsky, ale ovládal i řečtinu. Byl velmi plodným autorem. Podle dnešních znalostí napsal nebo editoval 444 knih a spisů. Kromě toho se od něj dochovalo přes 3000 dopisů. Díky svému vytříbenému způsobu vyjadřování se jeho dopisy těšily v Evropě velké pozornosti.
Prvním vážnějším Erasmovým dílem je Enchiridion militis christiani (Příručka křesťanského vojáka, 1503). V této krátké práci se Erasmus snažil vytvořit pohled na normální křesťanský život, který posléze po zbytek svého života dotvářel. Za hlavní zlo doby považoval formalismus, respekt k tradicím bez ohledu na skutečné Kristovo učení. Svým nejznámějším spisem, satirou Chvála bláznivosti (Encomium moriae, 1509), se s výsměchem i vážností věnoval hluboce zakořeněným omylům doby a barvitě je vyobrazoval. Je napsán formou monologu, personifikovanou Bláznivostí kritizuje autor různé vrstvy společnosti - především církev, učence, krále a filozofy. Autor prokázal znalost klasické antické literatury a bible i v poměrech tehdejší Evropy.
Roku 1516 vydal knihu O výchově křesťanského vladaře (Institutio principis christiani), jejíž vydání inicioval zřejmě jeho třetí a poslední pobyt v Anglii téhož roku. Knihu věnoval jako radu mladému králi Karlu V. Obecné principy cti a upřímnosti aplikoval Erasmus na konkrétní úkoly knížete, kterého zobrazil jako služebníka svého lidu. Dílo bývá srovnáváno s Machiavelliho Vladařem (1537) jako nejvýznamnějším spisem o vládě 16. století. Je vhodné obě díla porovnat. Machiavelli uváděl, že k udržení vlády politickou sílou je pro knížete bezpečnější být obávaný než milovaný.
Erasmus stál jakožto kritik a vydavatel u počátků moderní filologie. Stanovil mimo jiné také v současnosti používanou (ačkoli nesprávnou), tzv. „humanistickou“ výslovnost klasické řečtiny. Okolo roku 1505 se v návaznosti na Lorenza Vallu začal věnovat biblické filologii a roku 1516 vydal kritické vydání řeckého textu Nového zákona s vlastním latinským překladem a poznámkami. Tuto knihu věnoval papeži Lvu X. a pro její vydání užil nově obnovených rukopisů. Ve druhém vydání zavedl pro pojmenování Nového zákona v latině namísto termínu instrumentum dnes běžné testamentum. Erasmova kritického textu použili např. pro anglický překlad překladatelé krále Jakuba I. (King James Bible), z prvních českých překladů jej použil Václav Beneš Optát. Erasmův text byl později označován jako textus receptus.
Erasmovy reformační aktivity nebyly vítány ani z katolické, ani z reformační strany. Poslední roky jeho života byly poznamenány spory s těmi, kteří mu dosud byli sympatičtí. Mezi nimi byl význačný především spor s Ulrichem von Hutten, výrazným géniem, který se přidal na Lutherovu stranu. Nejvýznačnější prací posledních let Erasmova života je Ecclesiastes (Kazatel, 1535), v níž popsal kázání jako nejdůležitější úkol křesťanského kněze. Krátce před smrtí sepsal knihu De puritate ecclesiae christianae (Čistota křesťanské církve), v níž se snažil obě znepřátelené strany v reformačních sporech usmířit.
Katolická církev zařadila několik spisů Erasma Rotterdamského na Index zakázaných knih, kde byly uváděny až do konce 19. století. Hranice mezi povolenými a zakázanými knihami byla přitom mnohdy nepředvídatelná, a tak se na listu objevila nejen jeho teologická díla, ale i populární sbírka přísloví Adagia. Svou dobu v mnohém předběhl, opětovného uznání se Erasmovým myšlenkám dostalo až za osvícenství v 18. století.
Pieter Bruegel starší a jeho umělecký odkaz
Místo Bruegelova narození není písemně doloženo. Má se za to, že to bylo nizozemské město Breda. Před rokem 1551, kdy zde byl přijat do malířského cechu svatého Lukáše, se usadil v Antverpách. Zde byl žákem Clauda Dorisi a Pietra Coecka van Aelst, malíře císaře Karla V. Důvody jeho cesty po Itálii uskutečněné v letech 1551 nebo 1552-1555 mohly ležet jak v dočasné nouzi o zakázky, tak ve snaze seznámit se s italským uměním.
Jedinou olejomalbou, inspirovanou italským pobytem, je Pohled na Neapol, namalovaný mezi roky 1558 a 1562. Mnohem větším dojmem na něj zapůsobil přechod Alp. Bruegelův první životopisec Karel van Mander napsal: „V Alpách do sebe Bruegel pohltil všechny ty hory a skály, a když se vrátil domů, vyvrhl je na svá plátna.“
Zřejmě do počátku 50. let 16. století lze datovat Breugelovu spolupráci s Hieronymem Cockem, rytcem a nakladatelem rytin. Pro jeho podnik „U čtyř větrů“ nakreslil po návratu z italské cesty předlohy k několika cyklům rytin. Do roku 1559 se podepisoval Brueghel tak jako všichni jeho potomci, pak ale vynechal ze svého příjmení „h“ a začal se podepisovat jako Bruegel. Roku 1563 se oženil s dcerou svého bývalého učitele Marií Coecke van Aelstovou a přestěhoval se do Bruselu. Soudobé prameny (Mander) uvádějí, že se tak stalo na přání tchyně, která ho chtěla vymanit z vlivu jeho služky, se kterou dlouhá léta žil. Pravděpodobnější je, že chtěl mít blíže ke kardinálu Granvellovi, předsedovi nizozemské státní rady, který byl jeho protektorem.
Bruegelovým se narodili dva synové - rovněž velmi talentovaní malíři: Jan Brueghel starší a Pieter Brueghel mladší. Literatura se v určení přesného data Breugelova úmrtí v roce 1569 rozchází. Nejčastěji se uvádí 9. září, objevuje se také datace 18. září nebo 5. prosince.
Závěrečná část Breugelova díla vznikala v době, která byla pro Nizozemsko pohnutá. V severních provinciích vypuklo povstání proti španělské nadvládě. Roku 1563 odmítli Nizozemci zaplatit královské pokladně vyšší daně, v roce 1566 vyvolali protestanti obrazoborecké bouře. O rok později jmenoval španělský král Filip II. místodržícím severních provincií vévodu z Alby, který nastolil vůči protestantům tvrdý kurz. V roce 1568 byli vůdci povstání, Lamoraal Egmont a admirál van Hoorn popraveni.
Bruegelovy obrazy, ať už s biblickými nebo světskými náměty, zachycují život na vsi a v krajině a jsou odlišné od soudobé italské tvorby. V Breugelově pojetí je člověk součástí přírody. Jeho konání sleduje bez patosu a idealizace, ve všech možných podobách jeho činnosti. V jeho charakteristikách zobrazovaných postav najdeme jak shovívavost, tak břitkou kritiku. Breugelovy výjevy z venkovského života ilustrují jeho přesvědčení o světě obráceném vzhůru nohama či naruby, o době vymknuté z kloubů.
Důležitou součástí jeho obrazů je krajinomalba. Dokázal jedinečně zachytit atmosféru přírody. Velmi rád maloval rozlehlé, do daleka se táhnoucí krajiny s biblickými či mytologickými příběhy, tvořícími ale okrajovou část děje. Vytvořil velké množství předloh k satirickým mědirytinám, mezi nejznámější patří série Sedm smrtelných hříchů a Sedm ctností (1557). Významnými sběrateli jeho obrazů byli Habsburkové. Rudolf II.
Do dnešní doby se zachovalo 43 Bruegelových autentických olejomaleb a temper, z toho 14 v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Pocházejí právě ze sbírek Rudolfa II. Neznámý počet dalších se ztratil.
Ukázka jedné z Bruegelových alegorií. Postava v levém dolním rohu je biblický Rozsévač. Na tomto obraze Bruegel zobrazil najednou více než 100 nizozemských přísloví. Bruegel namaloval dvě verze tohoto obrazu. Druhá, menší, z téhož roku visí v galerii v Rotterdamu. Roku 1566 byl majetkem antverpského obchodníka Nicolase Jonghelincka. Později získal obraz Rudolf II.
Součást cyklu Měsíců nebo Ročních období. Pravděpodobně se jednalo o cyklus 6 obrazů, do dneška se jich dochovalo pět: tři jsou ve Vídni, jeden v Praze a jeden v New Yorku. Roku 1566 byly majetkem antverpského obchodníka Nicolase Jonghelincka. Bruegel zde dokázal jedinečně zachytit atmosféru chladu a pošmournosti. Další obraz z cyklu Měsíců. Vyzařuje z něj atmosféra parného srpnového dne. Je založen na kontrastu masivního lánu obilí v popředí a vzdáleného údolí se vsí, která se ztrácí v oparu. Zlatá barva obilí vůči sytě zelené barvě vegetace v pozadí je dalším kontrastem. Než byl obraz v roce 1941 restaurován, pochybovalo se o jeho pravosti.
Motivy nespoutaného, divokého tance ve spojení s hrou dudáka symbolizují nestoudnost a hřích. Bruegel umístil biblický děj na odpolední nizozemskou náves pokrytou sněhem. V popředí vlevo bylo poraženo prase, v hostinci se podává alkohol. Vzadu se děti kloužou na zamrzlé řece. V popředí vede Josef osla, na němž sedí Marie. Jsou součástí děje, jejich postavy se měřítkem ani ztvárněním nijak neliší od ostatních. V centru obrazu není biblická událost, která je umístěna k levému okraji obrazu, navíc částečně skryta za padající sníh. Hlavním námětem je prožívání zimy na nizozemském venkově.
Zde Breugel malířsky cituje dvě nizozemská přísloví: „Kadit pod šibenicí“ a „Tančit pod šibenicí“. První z nich symbolizuje defekující chlapec v levém dolním rohu obrazu, druhé trojice bezstarostně tančících dětí. Obě přísloví měla podobný význam: Být statečný, nebát se autorit. Mistrovsky je opět podána krajina v levém plánu s vesnickou návsí, nad níž se tyčí mohutný hrad, vpravo dole věrné vyobrazení mlýna.
Slepý vede slepé nebo také Podobenství o nevidomých, provedený psinkou na plátně, měří 86 cm × 154 cm, a je součástí sbírky Museo di Capodimonte v italské Neapoli. Obraz zachycuje průvod šesti slepých, znetvořených mužů. Procházejí po cestě ohraničené řekou na jedné straně a vesnicí s kostelem na straně druhé. Vůdce skupiny spadl na záda do příkopu, a protože jsou všichni spojeni svými štáby, zdá se, že s sebou stáhne své společníky.
Dětské hry, 1560; 118 × 161 cm olej na dřevěné desce, Kunsthistorisches Museum, Vídeň. Na obraze můžeme napočítat více než 230 dětí. Jsou však oblečeni jako dospělí, a mnohdy se je ve svých hrách snaží napodobit. Každá skupinka dětí se účastní nějaké v Brueghelově době známé hry, kterých je zde vyobrazeno 92.
Od jeho jména bylo odvozeno české slovo brajgl. K ostatním členům rodiny patří Pieter Coecke van Aelst a Mayken Verhulst (tchán a tchyně Pietera Brueghela), Jan van Kessel starší (vnuk Jana Brueghela staršího) a Jan van Kessel mladší.
Pieter BRUEGEL vysvětlen za 10 minut (aktualizováno)
K ostatním členům rodiny patří Pieter Coecke van Aelst a Mayken Verhulst (tchán a tchyně Pietera Brueghela), Jan van Kessel starší (vnuk Jana Brueghela staršího) a Jan van Kessel mladší. Bruegel : Die weltweit erste große monographische Ausstellung über Pieter Bruegel d.Ä., výstava k 450. výročí úmrtí, Uměleckohistorické muzeum, Vídeň, od 2. října 2018 do 13. ledna 2019.
Rotterdam je bohatým přístavním městem, které má za sebou osm století moderní historie. V Nizozemsku je druhé největší a co se týče infrastruktury, také jedno z nejnovějších. Za druhé světové války totiž skončilo v popelu a prachu, německé bombardování v květnu 1940 zanechalo stopy, které se musely dlouho zahlazovat. Dominantou Rotterdamu je věž Euromast, betonový kolos tyčící se až do 185 metrů. Zhruba v polovině výšky je restaurace s přiléhavým názvem Panorama, ale také první zastávka výtahu. Ta druhá je samozřejmě na vrcholku. Věž byla stavěna na konci padesátých let minulého století a budete z ní mít krásný výhled na největší přístav v Evropě (a dokonce druhý na světě).
Městu neuškodila jen druhá světová válka, z popela dokonce muselo povstat hned dvakrát. V polovině šestnáctého století je zničil požár, později ještě Rotterdam vyplenili Španělé. Bohatí obyvatelé města se ale rozhodli vzdorovat osudu a znovu brzy převzali otěže evropského námořního lídra od blízkých Antverp. Největší prosperitu ale zažil přístav v druhé půli devatenáctého věku. Tehdy počet obyvatel vyrostl z necelých sta tisíc až k půlmilionové hranici. Mohla za to i důmyslná Nová vodní cesta, která významně usnadnila veškerou lodní dopravu.
Město, kde přišel na svět slavný filosof Erasmus Rotterdamský, zaujme i milovníky umění. Museum Boijmans van Beuningen, to je další velká atrakce dnešního Rotterdamu. Na jihu Nizozemska se tak nachází jedna z největších muzejních síní v zemi - a jak známo, právě v této lokalitě umí opravdové umění dobře ocenit. Po prohlídce tohoto velkého muzea jistě neuškodí jít na chvíli na vzduch a prohlédnout si třeba síť hned devatenácti velkých mlýnů v Kinderdijk-Elshout. Ta se nachází asi dvacet kilometrů od města a je zapsána na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Rotterdamský přístav na řece Maas má na délku přes čtyřicet kilometrů a každoročně pohostí desítky tisíc lodí, včetně těch, které pak zanedlouho obeplují celý svět. Pokud si chcete celé toto mraveniště prohlédnout, výletní plavbě jistě nic nebrání, stačí se domluvit. Když zrovna nebude přát počasí, mají tu i velké Námořní muzeum, kde je také obrněná loď De Buffel - a můžete si díky ní klidně vyzkoušet na okamžik roli profesionálního námořníka. Aby těch zajímavých staveb nebylo málo, už přes dvacet let tu funguje most Erasmusbrug, dlouhý na osm stovek metrů a spojující severní a jižní část města. Kvůli lodím je zvedací - a právě v tomto ohledu drží také světový primát.
Rotterdam nikdy nebyl sídlem krále, ani městem reprezentačním. Vždy představoval kosmopolitní místo, kde se potkávaly různé menšiny a společně pracovaly na jeho rozvoji. Jméno tohoto světově proslulého humanisty druhé poloviny 15. století nese ve městě univerzita, ulice i náměstí a jeho pomník zdobí prostor před St. Laurenskerk. Pojmenován po něm je i jeden z hlavních bodů rotterdamského panoramatu Erasmusbrug, tedy Erasmův most. Tato futuristická stavba vznikla roku 1996 a její jediný pilíř, dosahující výšky 139 m, se klene přes řeku Niewe Maas.
K siluetě „nizozemského Manhattanu“ neodmyslitelně patří i Het Witte Huis, tedy Bílý dům, který jako jeden z mála budov přežil bombardování během druhé světové války. Mezi obdivované a odborníky uznávané stavby tu patří i nejvyšší budovy v zemi na ulici Weena, které dosahují výšky až 150 m. K architektonickým skvostům se řadí soubor budov Kijk Kubus postavený v letech 1978 až 1984. Jedná se o obytné domy, které místní nenazvou jinak než Paalwoningen, tedy bydlení na sloupech. Celý komplex je proslulý neobvyklým pojetím architektury - domy vyrůstají ze země jako stromy, jejich koruna je tvořena obytnými kostkami postavenými na hranu a v dutém „kmeni“ se ukrývá přístupové schodiště k bytům. Ti, kteří by si chtěli udělat představu o původní tváři Rotterdamu, by měli vyrazit do Delfshaven. Je to nejstarší městská část, přestože roku 1389 vznikla jako přístav města Delft. Mezi nemnoho staveb, které se zachovaly z doby před druhou světovou válkou, patří i radnice na Coolsingel z roku 1920, která je největší radnicí v Nizozemsku. Nejstarší budova v zemi stojí na náměstí Grote Kerkplein; jedná se o pozdně gotickou křížovou baziliku zasvěcenou St. Laurencovi, tedy kostel sv. Vavřince.
Museum Boymans van Beuningen se pyšní jako jediné muzeum v zemi obrazy Hieronyma Bosche. Tento nizozemský malíř přelomu 15. a 16. století tady doplňují díla starých mistrů, impresionistů, surrealistů i práce z období moderny. Neobvyklé a originální je bezesporu Belastingmuseum van der Poel, tedy Muzeum poplatků. Nejenom děti ocení místní zoologickou zahradu. Ta vznikla roku 1857 v centru města. Tehdy si dva zaměstnanci místní dráhy pronajali lokalitu, aby zde umístili vzácné ptáky. Místo se stalo velmi populárním a postupně se změnilo v opravdovou ZOO. Těsně před druhou světovou válkou však bylo rozhodnuto o jejím přestěhování z centra na nový polder Blijdorp. Díky své schopnosti se po každé katastrofě postavit rychle na nohy je Rotterdam 21. století moderní evropské velkoměsto a významné kulturní centrum.
tags: #erasmus #rotterdamsky #bosch