V oblasti vzdělávání dochází k postupnému posunu od tradičního pojetí učitele jako pouhého zprostředkovatele vědomostí a dovedností k roli podněcovatele vnitřních pozitivních motivačních zdrojů osobnosti žáka. Tento posun směřuje k pěstování seberegulačních a seberozvíjejících sil a schopností, čímž se výchova přechází v sebevýchovu a motivace žáka učitelem v sebemotivaci. V tomto kontextu se podíl rozhodování učitele z 100 % nahrazuje spolurozhodováním žáků.
J. A. B. C. Ch. Caselman rozlišil dva typy pedagogů: učitele zaměřeného na obor (logotrop) a učitele zaměřeného na žáka (paidotrop). Tento rozdíl se odráží i v přístupu k motivaci a vedení žáků.
Při přípravě na rozhovor o pozitivní psychologii a emocích se často objevuje přání „ať je mi dobře, ať jsou všechny bytosti šťastny“. Nepochopení tohoto přání však může vést k popírání nepříjemných emocí a nadřazování příjemných pocitů nad ty nemilé. Je důležité rozlišovat mezi autosugescí „je mi tak dobře“, byť ve skutečnosti se nám nedaří, a mezi upřímným přáním „kéž je mi dobře“. V meditaci milující laskavosti, jakou je mettá meditace, nejde o sebepřesvědčování a zvětšování zaslepenosti k vlastnímu utrpení. Jde spíše o kultivaci laskavosti a soucitu, díky nimž lze niternou bolest transcendovat. Orientace pozornostních, myšlenkových a prožitkových procesů směrem k pozitivním aspektům života je klíčová.
Pokud se však při kultivaci „pozitivního myšlení“ nepříjemným a bolestným věcem horlivě vyhýbáme a ignorujeme je, může nám to uškodit. Autorka Petra Hůlová ve své knize zachycuje rozpor mezi prožívanou mizérií života a snahou tuto mizérii zaobalit do pozlátka dobrých a blahosklonných pocitů, čímž poukazuje na „tyranii dobra“ - pozitivitu za každou cenu, slepý optimismus.
Mirko Frýba, zakladatel satiterapie, českého psychoterapeutického směru využívajícího všímavost, si byl těchto pastí seberozvoje dobře vědom. Jeho instrukce k meditaci dobrotivosti vycházejí z konkrétní životní vzpomínky meditujícího. Začíná se vybavením vzpomínky v mysli se všemi detaily, jako starou fotografií. Když se v těle objeví pocity ze znovuprožívání oné situace, lze si upřímně přát: ať je mi dobře jako v té chvíli. Přání i prožívání tak vychází ze žité skutečnosti, nic se nesugeruje, snažíme se v mysli kultivovat dobrý pocit. To však není vždy snadné, protože lidé žijí s tzv. „negativity bias“ - během evoluce jsme si zvykli věnovat větší pozornost negativním jevům.
Optimistickému myšlení se tedy musíme aktivně učit. Optimismus je důležitou kognitivní strategií resilience, tedy odolnosti, a lze ho považovat za její palivo. Je to životní postoj orientovaný na budoucnost, nesený přesvědčením, že se věci v dobré obrátí. Lze ho trénovat.
Existují však dva odlišné typy optimismu: slepý optimismus, který ignoruje životní změny a nepohodu, nasazuje svému nositeli růžové brýle a zaslepuje ho, a optimismus realistický. Pravou podporou resilience je právě optimismus realistický, který věnuje plnou pozornost i negativním jevům. Akceptujeme je, počítáme s nimi, ale nijak na nich neulpíváme. Orientujeme se na budoucnost a máme důvěru, že věci dobře dopadnou.
Novozélandská psycholožka Lucy Hone trefně popisuje tři přednosti odolných lidí, kteří stojí tváří v tvář neštěstí. Sama přišla o dcerku při autonehodě, přesto musela najít cestu, jak jít životem dál. Tyto přednosti zahrnují:
- Uznat realitu a umět procítit i těžké emoce.
- Zaměřit pozornost na věci, které můžeme měnit.
- Rozvíjet vděčnost a dovolit si vidět, že v našem životě jsou i dobré věci, byť prožíváme něco těžkého.
Evolučně náš mozek nebyl utvářen tak, aby nám zabezpečil štěstí a pohodu, ale aby nás navigoval k přežití. Proto je někdy tak obtížné pozitivní emoce najít a kultivovat. Mozek je však plastický. Jakou zkušeností ho zásobujeme, takovým způsobem se bude měnit. Americký psychiatr Daniel Siegel poznamenává, že to, čemu věnujeme energii a pozornost, má tendenci narůstat. Je to paralela k zlatému Hebbovu pravidlu, že neurony, které jsou spolu aktivní, se propojují a v budoucnu vzrůstá pravděpodobnost, že budou spolu znovu aktivovány a propojeny spíše než jiné neurony, které spolu aktivní nebyly.
V pedagogické psychologii se rozlišují různé typologie učitelů a jejich vlastnosti. Například Döringova, Lukova a Learyho typologie se zaměřují na styl vedení žáka, kde se setkáváme se styly liberálními a demokratickými. Důležité jsou také charakterové a volní vlastnosti učitele, jako jsou čestné jednání, přátelskost, velkorysost a citlivost pro druhé.
Klíčové jsou speciální schopnosti (dovednosti), které předurčují úspěšnost učitele. Mezi ně patří:
- Schopnost sebereflexe a řízení vlastní pedagogické práce.
- Pedagogický takt: správné, citlivé a pohotové vedení žáka.
- Empatie: schopnost vcítit se do psychiky dětí, chápat jejich potřeby, vnitřní motivy, pocity a zájmy.
- Schopnost vytvořit přátelskou atmosféru.
Klasická temperamentová typologie podle Hippokrata a Jungova typologie rozlišují různé typy osobnosti, stejně jako Eysenckova typologie, která zkoumá škálu neuroticismu a extraverze/introverze.
Realistický optimismus, vděčnost, schopnost přijmout realitu a zaměřit se na to, co můžeme ovlivnit, jsou klíčové pro budování odolnosti žáků i učitelů. Tyto principy, ukotvené v kognitivní psychologii, otevírají cestu k efektivnějšímu a naplňujícímu vzdělávacímu procesu.
tags: #kognitivni #psychologie #pedagogicky #optimismus