Od počátku 14. století se v Evropě, nejprve v Itálii a poté i v dalších zemích západní Evropy, rozvíjí mohutné kulturní a společenské hnutí, které nazýváme renesance, což z francouzštiny znamená „obnovení, znovuzrození“. Toto hnutí přineslo zásadní změny v literatuře, umění, vědě, filozofii i v celkovém pojetí života. Součástí tohoto období je také humanismus, směr, který klade důraz na poznávání člověka a jeho potenciálu, na rozdíl od středověkého zaměření na Boha. V českých zemích se humanistické ideály propojily s náboženskou reformací, což dalo české renesanci její specifický ráz.
Humanismus a jeho vliv
Humanismus, odvozený z latinského slova „humanus“ (lidský), vyjadřoval nový ideál vzdělání. Zatímco středověké vzdělání směřovalo k poznání Boha, humanisté se zaměřovali na poznávání člověka. V českých zemích se díky dobovým podmínkám posilovaly především myšlenky humanismu, které se zde spojily s náboženskou reformací. Řešily se otázky svobody myšlení a spravedlnosti společenského řádu. Velký vliv měl zejména národní humanismus, pěstovaný vzdělanými měšťany, kteří jako umělecký jazyk používali češtinu. Viktorin Kornel ze Všehrd formuloval v předmluvě k překladu knih Jana Zlatoústého požadavek, aby český vzdělanec usiloval o rozvoj literatury psané česky.
Mezi významné osobnosti českého humanismu patřil Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic, autor spisu „Žaloba k sv. Václavu“. Důležitou roli sehrál také Jan Blahoslav, který po vzdělání na zahraničních univerzitách působil v Jednotě bratrské. Jeho spisem „Filipika proti misomusům“ obhajoval nezbytnost vzdělání. Jeho překlad Nového zákona se vyznačoval přesností a znalostí jazyka. Spolu s dalšími autory se podílel na vzniku Bible Kralické a bratrského kancionálu.
Dalším významným představitelem byl Daniel Adam z Veleslavína, který zdědil knihtiskařský závod a usiloval o jazykovou i tiskovou dokonalost knih. Jeho nejoriginálnější prací je „Kalendář historický“, kde zachytil světové dějiny, a také vytvořil několik slovníků pro školní potřebu.
Renesance v umění a architektuře
Renesance, jako umělecký směr, znamenala obrození antických ideálů a byla časově ohraničena. Vznikla v Itálii a postupně se šířila do dalších zemí. Typické pro renesanční architekturu bylo využití sloupoví a sloupořadí, které dodávaly stavbám majestátnost. Křížové a valené klenby s lunetami a arkády jsou pro renesanci také charakteristické. V italském prostředí bylo běžné atriové řešení domů, které přispívalo k provzdušněnosti staveb.
Mezi klíčové osobnosti renesanční architektury patřili Filippo Brunelleschi, autor kupole florentského dómu, Donato Bramante, vůdčí architekt vrcholné renesance, a Andrea Palladio, který vytvořil nový sloh ovlivňující evropskou architekturu po staletí. V pozdní renesanci působil Michelangelo Buonarroti, symbol tohoto období, a Vignola, který pokračoval ve stavbě chrámu sv. Petra a navrhl jezuitský kostel Il Gesú v Římě.
V českých zemích se renesanční a humanistické ideály prosazovaly těžko. Česká renesanční architektura postrádala monumentalitu a působila spíše zdrobnělým, důvěrným dojmem. Královské objednávky z konce 15. a počátku 16. století, jako Vladislavský sál Pražského hradu, představují velkorysé projekty. Renesančními stavbami jsou také Královský letohrádek v Praze, zámky v Telči, Bučovicích, Moravském Krumlově a Náměšti nad Oslavou.
Nástup renesanční architektury souvisel i se změnou životního stylu. Zdokonalení palných zbraní zbavilo hrady jejich vojenské funkce, a tak se šlechtici přesouvali do pohodlnějších zámků. Renesanční zámky s arkádami a lodžiemi se objevují na Moravě i v Čechách. V městské architektuře se projevuje tzv. česká renesance, charakteristická členitými štíty a sgrafitovou výzdobou.
Vrcholná renesance a její mistři
Vrcholná renesance, která se těžiště přesunulo z Florencie do Říma, přinesla díla světových mistrů. Leonardo da Vinci byl nejuniverzálnější osobností, sochař, malíř, architekt, matematik, vynálezce. Jeho díla jako „Poslední večeře Páně“ a jeho studie lidské anatomie ukazují jeho mimořádný talent.
Rafael Santi, malíř a architekt, je známý svými portréty, které ztělesňují ideál krásy a ušlechtilosti. Jeho dílem je i pokračování stavby chrámu sv. Petra v Římě.
Michelangelo Buonarroti, symbol pozdní renesance, byl všestranným umělcem - malířem, sochařem, architektem a básníkem. Mezi jeho nejslavnější díla patří sochy Mojžíš a Pieta v chrámu sv. Petra v Římě, David ve Florencii, a také malířská výzdoba Sixtinské kaple.
Manýrismus: Odklon od harmonie
Manýrismus, označující přechodnou fázi mezi vrcholnou renesancí a barokem, se vyznačuje odklonem od harmonického řádu. Název pochází z italského slova „maniera“ - styl, způsob. Manýristé tíhli k alegorii, náznakům a enigmatičnosti. Základem jejich tvorby bylo šokovat.
Vznik manýrismu je spojován s rozkladem tradiční jednoty, obdobím reformace, pleněním Říma v roce 1527 a objevením Ameriky, které přineslo setkání s jinakostí.
Manýrismus se prosazoval na panovnických dvorech celé Evropy. V Praze za vlády Rudolfa II. působil Giuseppe Arcimboldo, známý svými portréty složenými z ovoce a zeleniny. Dalšími umělci spojenými s manýrismem byli Hans von Aachen, Bartoloměj Spranger a sochař Adrian de Vries.
V české architektuře se vliv manýrismu projevil v jezuitské koleji u sv. Klimenta v Praze, kde došlo k porušení rovnováhy mezi dekorativními a funkčními prvky.
Zaalpská renesance a její specifika
Země zaalpské Evropy přizpůsobovaly renesanční výtvarný názor svým podmínkám. V českém prostředí se renesance spojila s husitským dědictvím a reformací. Česká renesanční architektura se vyznačovala menší monumentalitou a zdrobnělým, důvěrným dojmem. Renesanční zámky, jako například v Telči, Bučovicích či v Nelahozevsi, se postupně doplňovaly zahradami.
Městská architektura se proměnila díky nákladným přestavbám městských bran a měšťanských domů. Pro tyto objekty je charakteristická tzv. česká renesance, vyznačující se členitými štíty a sgrafitovou výzdobou. V české církevní architektuře se renesance téměř neuplatnila.
Literární tvorba renesance
Na počátku renesanční literatury stojí dílo italského básníka Danta Alighieriho, autora „Božské komedie“. Mezi další tvůrce italské renesance patří Francesco Petrarca, tvůrce sonetu, a Giovanni Boccaccio, autor sbírky novel „Dekameron“. V těchto dílech se objevuje zcela světská tematika, kritika soudobých mravů a duchovenstva.
Francois Villon, francouzský básník, svým dílem nejlépe vyjadřuje přechod od středověkého k renesančnímu myšlení. Jeho sbírky „Závěť“ a „Odkaz“ se zamýšlejí nad životem, osudem a zhroucením starých jistot. Jeho život a dílo inspirovalo i české umělce.
Francois Rabelais, představitel francouzské prózy, napsal satirický román „Gargantua a Pantagruel“. Miguel de Cervantes y Saavedra dovršil rozkvět španělské renesanční prózy svým dvoudílným románem „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“, který oslavuje lidskou touhu po pravdě, svobodě a spravedlnosti.
Vrcholem anglické renesanční literatury je dramatik a básník William Shakespeare. Jeho hry, jako „Hamlet“, „Macbeth“, „Král Lear“ a „Othello“, patří k nejslavnějším tragédiím světové literatury. Náměty čerpal ze životopisů slavných osobností, italských a francouzských renesančních povídek i starých kronik.
10 nejdůležitějších citátů z Hamleta
V souvislosti s renesancí hovoříme také o humanismu, který se v českých zemích spojil s náboženskou reformací a vedl k rozvoji literatury psané česky.
tags: #manyrismus #a #zaalpska #renesance #maturitni #otazka