Fiskální politika, společně s monetární politikou, politikou zahraničního obchodu a důchodovou politikou, je jedním z klíčových nástrojů hospodářské politiky státu. Fiskální politikou rozumíme proces utváření daňové soustavy a veřejných výdajů s cílem ovlivňovat ekonomickou aktivitu.
Pojmy rozpočtová a fiskální politika jsou často zaměňovány. Zatímco fiskální politika se zabývá nastolením ekonomické rovnováhy a podporou ekonomického růstu, rozpočtová politika se soustředí na procesy v rámci rozpočtové soustavy a na získávání dostatečných příjmů pro realizaci veřejných zájmů. Obě politiky používají v podstatě stejné nástroje, ale s rozdílným zaměřením.
Slovo "fiskální" pochází z latinského "fiscus", které původně znamenalo košík a později státní pokladnu, což vyjadřuje spojitost s daněmi. Daně původně sloužily k pokrytí potřeb panovnického dvora a armády, později i k financování veřejně prospěšných staveb (silnice, průplavy, železnice, školy) a veřejných statků (bezpečnost, policie, zdravotnictví, školství, ochrana prostředí). Jak se rozsah funkcí státu v souvislosti s modernizací od 18. století rozšiřoval, rostl i jeho podíl na celkovém hospodářství a tím i míra zdanění.
Významnou teorií ovlivňování ekonomiky se stalo keynesiánství, které prosazuje expanzivní fiskální politiku jako řešení nestability ekonomiky způsobené nedostatečnou agregátní poptávkou. Podle keynesiánů lze agregátní poptávku nejlépe zvýšit navýšením vládních výdajů současně se snížením daňové sazby. Účinnost keynesiánské expanzivní fiskální politiky v době recese potvrzují studie, které porovnávají efektivitu fiskálních změn založených na daňových a výdajových reformách. Zjišťují, že první jmenované reformy mají mnohem ekonomicky náročnější a dražší.
Fiskální politika může nabývat dvou forem: automatické a diskreční.
Automatické stabilizátory
Automatické stabilizátory působí nepřetržitě a automaticky vyrovnávají výkyvy agregátní poptávky a nabídky. Příkladem takových stabilizátorů může být progresivní zdanění nebo podpora v nezaměstnanosti. Podpora v nezaměstnanosti například ovlivňuje výkyvy zespoda - recese nebude tak hluboká, protože spotřebitel nemusí snížit své výdaje na nulu. Na druhou stranu progresivní zdanění omezuje cyklické výkyvy seshora - expanze nebude tak vysoká. V době expanze, kdy příjmy rostou, dochází ke změně daňového pásma.
Diskreční politika
Diskreční politika, občas nazývaná "aktivní", zahrnuje opatření, která vláda přijímá na základě pozorování ekonomických trendů. K těmto zásahům se přistupuje až v momentě, kdy se vestavěné stabilizátory jeví jako nedostatečné. Cílem diskreční politiky může být buď ekonomiku podpořit, nebo ji utlumit.
Expanzivní a restriktivní fiskální politika
Expanzivní fiskální politika se orientuje na růst výkonu ekonomiky. Znamená to, že se zvyšují státní výdaje nebo se snižují čisté daně. Veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, což vede ke vzniku schodku (deficitu) státního rozpočtu a růstu státního dluhu. Expanzivní politika se snaží stimulovat růst výkonu ekonomiky prostřednictvím růstu státních výdajů a projeví se krátkodobým růstem HDP. V krátkém období může vést k růstu reálného produktu, poklesu nezaměstnanosti a růstu cenové hladiny.
Restriktivní fiskální politika se orientuje na pokles výkonu ekonomiky. Veřejné výdaje jsou menší než daně, což vede ke snižování státního dluhu. Restriktivní politika má smysl tehdy, má-li stát velký státní dluh; jinak by znamenala, že stát vybírá zbytečně vysoké daně. V krátkém období povede k poklesu reálného produktu, růstu nezaměstnanosti a poklesu cenové hladiny.
V případě malých otevřených ekonomik s volným pohybem mezinárodního kapitálu, jako je například Česká republika, má fiskální politika specifické dopady. Zvýšené vládní nákupy vedou k růstu produktu a růstu domácí úrokové míry, což motivuje zahraniční investory k nákupu domácí měny. To vede k tlaku na zhodnocení domácí měny a následnému zhodnocení exportu a zlevnění importu, což může v konečném důsledku vést k poklesu HDP.
V systému s fixním měnovým kurzem má fiskální politika vliv na ekonomiku. Zvýšené vládní nákupy vedou k růstu produktu a úrokové míry, což přiláká zahraniční kapitál. Tlak na zhodnocení domácí měny donutí centrální banku skoupit přebytečnou zahraniční měnu, což zvýší peněžní zásobu a sníží úrokovou míru zpět na světovou úroveň. Podobně pokles vládních nákupů vede k poklesu produktu, poptávky po penězích a úrokové míry pod světovou úroveň, což způsobí odliv kapitálu a znehodnocení domácí měny.
V případě expanzivní fiskální politiky se může stát, že vláda přijme opatření ke snížení daní v době recese, ale než tato opatření začnou mít efekt, ekonomika se již nachází ve fázi expanze. Dodatečné podpoření ekonomiky v expanzi pak může vést k inflaci.
Vlády se snaží ovlivňovat ekonomickou aktivitu pomocí státních výdajů, vedením deficitního či přebytkového rozpočtu, používáním fiskálních stimulů a dalších metod k ovlivnění agregátní poptávky.
Měnová politika a její vztah k fiskální politice
Monetární politika se naopak zabývá výškou inflace a stabilitou měny. Ekonomickou aktivitu ovlivňuje nástroji jako jsou úrokové sazby a operace na otevřeném trhu. Dle ekonomické teorie je žádoucí důsledné oddělení mezi osobami řídícími fiskální a monetární politiku. Největšího účinku je však typicky dosaženo, pokud obě politiky pracují v souznění.
Při velké finanční krizi v roce 2008 vymýšlely centrální banky různé způsoby, jak podpořit ekonomiku při nulových úrokových sazbách. Mezi ně patřily nákupy cenných papírů, ovlivňování výše úrokových sazeb s delší dobou do splatnosti, záporné úrokové sazby a další odvozená opatření. V případě malých ekonomik došlo i na devalvaci měny. Účinnost některých opatření je předmětem debat dodnes.
V posledních letech se objevují informace o debatách měnových výborů ohledně úprav politiky. I když jednotliví bankéři dodržují centrální postoj a nenaznačují nová opatření, zápisy z jednání odhalují diskuse o změnách.
Americké desetileté výnosy se v roce 2018 poprvé od roku 2014 dostaly přes tříprocentní hranici, což signalizovalo pokročilý stav americké ekonomiky v hospodářském cyklu. Růst výnosů byl podpořen inflací a expanzivní fiskální politikou, která prohloubila deficit federálního rozpočtu. Proti této politice se stavěla jestřábí měnová politika Fedu, který zvyšoval úrokové sazby.
S návratem Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta se opět otevírá diskuse o jeho politice zaměřené na podporu růstu americké ekonomiky a o jejím souvislostech s měnovou politikou Federálního rezervního systému.
Monitorování, hodnocení a předvídání fiskální politiky je nedílnou součástí rozhodování o optimálním nastavení měnové politiky. Součástí každé prognózy centrální banky je proto předpoklad o budoucím vývoji fiskální politiky. Z hlediska měnové politiky je klíčové zachytit působení fiskální politiky na inflaci.
Struktura a pravidla fiskální politiky v ČR
Fiskální politika České republiky je především určována státním rozpočtem, jehož hlavní parametry jsou každoročně schvalovány Poslaneckou sněmovnou. Státní rozpočet se musí řídit tzv. fiskálními pravidly, definovanými v zákoně o pravidlech rozpočtové odpovědnosti. Mezi tato pravidla patří dluhová brzda, která se "spouští" v případě, že dluh sektoru veřejných institucí přesáhne 55 % HDP. Dalším pravidlem je výdajové pravidlo, podle kterého výdaje sektoru veřejných institucí nesmí přesáhnout jeho příjmy o více než 1 % HDP. Na státní úrovni platí také pravidlo hospodaření územních správních celků, podle kterého dluh územního samosprávného celku nesmí přesáhnout 60 % průměru příjmů za poslední 4 rozpočtové roky.
Tuzemské rozpočty se musí řídit také závaznými evropskými pravidly.
Největšími zdroji příjmů rozpočtu jsou povinné pojistné, DPH, daně z příjmu právnických osob a přijaté transfery. Většinu výdajů státního rozpočtu tvoří mandatorní a kvazi-mandatorní výdaje, přičemž nejvíce peněz stát plánuje vydat na důchody a platy státních zaměstnanců.
Státní rozpočet České republiky od roku 2019 zaznamenává rekordní schodky. Důvodem jsou systémové problémy, jako je absence důchodové reformy, neschopnost digitalizovat státní správu a nedostatek investic. Vláda Petra Fialy, jmenovaná v prosinci 2021, si klade za cíl stabilizaci veřejných financí a restriktivní fiskální politiku.
V dnešních veřejných financích je důležité vnímat rozdíl mezi strukturálním a cyklickým deficitem. Část rozpočtu je aktivní, určená opatřeními hospodářské politiky (diskreční politikou), zatímco značná část je cyklická, určená pasivně stavem hospodářského cyklu.
I přes hlavní cíl fiskální politiky stabilizovat makroekonomickou situaci, mohou nastat problémy. Například expanzivní politika se zvýšenými státními výdaji může vést k růstu úrokových mír a vytěsnění soukromých investičních výdajů, což snižuje celkový produkt.