Právní věda, známá také jako jurisprudence, je komplexní obor, který se dlouhodobě zabývá studiem práva. Její kořeny sahají až do antického Řecka, kde byla součástí univerzální filozofie. V římské době pak právní věda zaznamenala další významný rozvoj.
V současnosti je právní věda chápána jako společenská věda, spadající do širšího pojetí humanitních věd. Toto rozdělení má své metodologické důsledky, odlišující ji od přírodních věd.
V rámci právní vědy existují různé koncepční a metodologické přístupy. Některé z nich řadí právní normativní systém mezi přírodní jevy a právní vědu mezi přírodovědné obory.
Struktura právní vědy
Právní věda se člení na dvě hlavní úrovně:
- Obecná úroveň: Zahrnuje Teorie práva (TP), která je nejvšeobecnější právně-vědní disciplínou. Zabývá se otázkami přesahujícími rámec jednotlivých právních odvětví.
- Speciální úroveň: Zahrnuje disciplíny, které se zaměřují na jednotlivé oblasti práva. Patří sem například věda správního práva, věda trestního práva nebo věda obchodního práva.
Kromě tohoto vertikálního dělení se právní věda horizontálně člení podle systému práva na jednotlivé vědní disciplíny.
Teorie práva a její postavení
Teorie práva (TP) je systematicky rozvíjený obor právní vědy, jehož vznik jako svébytné disciplíny lze datovat do počátků 19. století. Do té doby byly obecné myšlenky o právu součástí filozofie. Klíčovým impulsem pro vznik TP byl právní pozitivismus, který se zaměřuje na empirická fakta a data ověřitelná na základě lidské zkušenosti.
Teorie práva zaujímá v systému právní vědy klíčové postavení díky své maximální obecnosti. O toto postavení se částečně dělí s právní filozofií (filozofií práva), přičemž jejich vztah je založen na vzájemném doplňování a obohacování.
Hlavním úkolem právní filozofie je zkoumání otázek původu, podstaty a smyslu působení práva ve společnosti.
František Weyr a normativní právní teorie
Mezi nejvýznamnější české právní teoretiky meziválečného období patřil profesor František Weyr, zakladatel brněnské právní školy. Jeho myšlenkový vklad dal brněnské Právnické fakultě Masarykovy univerzity osobitý charakter položením základů Brněnské normativní právní školy.
Weyr se svým dílem významně zasloužil o rozvoj pozitivně právních disciplín, zejména ústavního práva, správního práva a finančního práva. Lze ho označit za mnohostranného právního myslitele renesančního ducha.
Základní principy Weyrovy teorie
František Weyr se ve své vědecké dráze zaměřil na vybudování „skutečné teorie práva“ jako kritické vědy o právu. Jejím základem byl Kantův kritický idealismus, přijímaný skrze myšlenky Arthura Schopenhauera.
Formování „ryzí“ nauky o právu předpokládalo přehodnocení dosavadních východisek právní vědy. Weyr odmítl metodologický synkretismus a požadoval rozchod s přirozenoprávními, sociologickými a historickými koncepty práva. Jeho právní věda měla výlučně poznávat, nikoliv tvořit nebo hodnotit, a popisovat právo takové, jaké je.
Weyr vycházel z oddělení obsahu a formy myšlení, formy poznávání a jejího předmětu. Z protikladu subjektu a objektu poznávání vyvozoval protiklad mezi intelektem (poznávací funkcí) a vůlí (volní funkcí).
Základem právního poznávání je pro Weyra kritický idealismus, striktně odlišující poznání normativní od kauzálního, svět „mětí“ (sollen) a svět „bytí“ (sein). Obdobou existence v přírodovědě je v oblasti normativní platnost. Příroda existuje a norma platí.
Formální pojmy, jako jsou norma a povinnost, jsou podle Weyra vrozené lidskému intelektu a slouží k poznání každého právního řádu bez ohledu na jeho konkrétní obsah.
Důsledkem noetického přístupu právního normativismu bylo chápání právní vědy pouze jako vědy o normách (normologie), jejímž úkolem je poznání toho, co podle normy má být.
Norma a povinnost v právní teorii
Weyr i Hans Kelsen budovali svou teorii práva jako vědu o normách (normologii), kde pojem normy se stal ústředním.
Pro vymezení právní normy zvolil František Weyr kritérium formální, nikoliv obsahové. Prvním a hlavním znakem právní normy je její normativita, tedy norma jako „výraz něčeho, co býti má“.
Podobně i pro Kelsena norma znamená, že něco má býti nebo má se státi. Smyslem normy je „mětí“.
Weyr zdůrazňoval, že obsahem normy může být cokoliv, a proto o metodě poznávací rozhoduje jedině forma, ve které obsah vystupuje.
Druhým znakem právní normy je spojení s představou povinnosti. Oba pojmy, norma a povinnost, jsou logicky nerozlučně spjaty.
Weyrovo spojení právní normy s právní povinností představovalo obrat oproti tradiční právní nauce, která za ústřední pojem práva považovala subjektivní práva.
Třetím formálním znakem právní normy, který Weyrovi posloužil k odlišení od norem neprávních, je fakt, že právní normy pocházejí od určitého normotvorného subjektu, kterým je stát.
Oblasti právní vědy
Právní věda se zabývá studiem práva v jeho různých aspektech. Mezi klíčové oblasti patří:
- Ústavní právo: Zabývá se základními principy státu, organizací státní moci a právy a svobodami občanů.
- Správní právo: Upravuje veřejnou správu a činnost správních orgánů. Každý stát světa, který má veřejnou správu, má i správní právo.
- Finanční právo: Týká se právní úpravy veřejných financí, daní a rozpočtu.
Teorie práva se snaží o rozpracování nové, logicky konzistentní právně teoretické disciplíny. František Weyr podrobil kritické analýze celý pojmový aparát právní vědy a zdůraznil význam formálních pojmů jako prostředku poznávání každého právního řádu.
Normativní teorie zpochybnila tradiční dualismy v právní vědě, jako jsou objektivní a subjektivní právo, veřejné a soukromé právo.
Předstátnicová výuka ze správního práva - JUDr. Petr Svoboda, Ph.D., 12.4.2017
Právní věda se nemůže vzdát ani svého podílu na vědecké tvorbě práva, jako je konstrukce reálně možných a efektivních modelů právních vztahů. Interpretaci práva nelze oddělit od procesu jeho nalézání a aplikace.
V současné době se právní věda potýká s řadou výzev, včetně otázek interpretace a argumentace v právní teorii a praxi.