František Demeter / Rozptýlená koncentrace / kurátorka: Marika Svobodová / Dům umění města Brna / Brno / 13. 3. - 28. 4. 2019
Rozptýlená koncentrace je prostorová a site-specific instalace Františka Demetera, vytvořená pro Dům umění města Brna. Zachycuje okno umělcova bratislavského ateliéru prakticky v měřítku 1:1. Svým tématem navazuje na několik předchozích projektů, v nichž autor přistoupil ke konceptuálnímu zkoumání vlastností a základních předpokladů malby a obrazu v prostorovém a téměř architektonickém řešení. Je vyústěním dlouhodobého procesu zpochybňování média malby a rozpínáním jejích limitů.
Obraz, objekt, instalace
Demeter absolvoval v roce 2000 malířský ateliér na bratislavské Vysoké škole výtvarných umění. V následujících téměř čtrnácti letech pokračoval v malířské tvorbě, ale postupně opouštěl figuraci a směřoval k abstrakci a k vyprázdnění obsahu malby. Vyčerpání možností, které nabízel tradiční formát obrazu, dovedly Demetera zhruba v roce 2014 ke zkoumání některých fyzických aspektů malby, které většinou stojí stranou pozornosti. Rám získal v autorových nových dílech autonomii, stal se hlavním nositelem formy i významu díla, je konstrukcí, která určuje tvar, rozměr a svou geometrickou kompozicí vytváří určitou estetickou kvalitu. V roce 2017 dospěl Demeter k radikálnímu rozchodu s malbou a obrazem-objektem, byť v jeho rozšířeném poli, a pustil se do zkoumání předpokladů malby z ryze postkonceptuálních pozic. Současné prostorové instalace tvoří již značně posunutou a abstrahovanou referenci k médiu malby.
Site-specific instalace Františka Demetera, slovenského autora střední generace, je expanzí média malby do prostoru. Konkrétní prostor galerie se pro autora stává východiskem prostorové konstrukce, v níž se utvářejí nové vztahy mezi malbou a prostorem a aktivizují diváka, který vstupuje do díla. Osvobození malby z rámu na zdi, zdůraznění materiality média a zaměření na jeho technické aspekty jsou pro Demetera podnětem k neustálé revizi a dekonstrukci malby a k tázání po její pozici v současném světě.
Okno ateliéru
Název výstavy Rozptýlená koncentrace přejímá sousloví manželů Ševčíkových, kteří jej v roce 1995 použili ve své přednášce k pojmenování porevoluční české umělecké scény. V tomto případě obsahuje jiné obsahové konotace a vztahuje se především k procesu umělecké nebo malířské práce v ateliéru, která se pohybuje mezi hlubokou koncentrací a současně rozptýlením, k němuž je umělec odváděn návštěvami, zvoněním telefonu, vyrušením nebo právě pohledem z okna. Okno ateliéru je podobně jako obraz určitým výsekem, pohledem do jiného světa, který je od svého okolí oddělen rámem. Rám tvoří hranici, která vymezuje vnitřní a vnější, iluzi a skutečnost, je otvorem do dalšího prostoru.
Replika okna umělcova ateliéru v jeho skutečné velikosti, vytvořená pro Dům umění města Brna, je nejnovějším příspěvkem současného Demeterova uvažování o prostoru a pohybu v malířském médiu. Znovu se tak vracíme k otázce, co je to obraz, jaký je proces jeho vzniku a co znamená být malířem.
František Demeter: Profil umělce
František Demeter (nar. 1975 v Trebišově na Slovensku) absolvoval v roce 2000 studium v ateliéru malby na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě, v ateliéru prof. Jána Bergera. V roce 2015 byl finalistou Ceny Oskara Čepána. V roce 2017 se účastnil výstavy Co je současný obraz? v Novém Zlínském salonu, Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně, v roce 2018 realizoval s Tomášem Džadoněm stálou prostorovou instalaci Pavilón ve Středoslovenské galerii v Banské Bystrici.
Novinář Kmenta o promlčené vraždě Františka Mrázka: Někdo musel vědět, co se stane!
František Demeter (*1975) absolvoval v roce 2000 studium v ateliéru malby na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě.
Kontext a inspirace
Časopis Romano ľil vycházel v letech 1970-1973 jako věstník politického a kulturního sdružení Svaz Cikánů-Romů (SCR), které bylo činné pod Národní frontou ČSSR v krátkém posrpnovém období uvolnění státní asimilační politiky. Jeho význam se opírá v přední řadě o skutečnost, že byl vůbec první romskou publikační platformou. Povznesení romského jazyka, který byl ze strany režimu dosud potlačován jako nemístná překážka oficiální asimilační politiky, se stalo jedním z hlavních cílů SCR. Hned ve svých počátcích Svaz ustavil jazykovědnou komisi (tvořili ji Václav A. Černý, Vladimír Miltner, Milena Hübschmannová, Andrej Pešta a Antonín Daniel), která vypracovala dodnes platná pravopisná pravidla pro tzv. romštinu. Výsledek úsilí o vzestup romštiny se projevil téměř okamžitě; v mimoliterární sféře jej může zrcadlit skutečnost, že se již koncem roku 1971 romský text objevil v agitačních předvolebních materiálech. Z našeho hlediska je však podstatné především to, že se romština začala prosazovat také jako jazyk literatury. Hned v prvním čísle Romano ľilu vychází romsky psaný fejeton Tery Fabiánové opatřený romsko-českým slovníčkem (1/1970, s. 33-34), a řečeno zjednodušeně, díky němu další Romové, kteří se dosud „báli [...] psát romsky“ (Hübschmannová 1998, s. Kulturní aspirace skupiny kolem Romano ľilu vedly zakrátko ke zformulování požadavků politických, konkrétně ke snaze prosadit pro Romy přiznání statutu národnostní menšiny. Již samotné autonymum „Rom“, jež Romano ľil důsledně užíval (naproti českému Cikán, které řada Romů pociťuje jako pejorativní), bylo v tomto kontextu příznakové: „etnické jméno Rom [bylo dosud] tabu, symbolizovalo etnoemancipační aspirace - a to bylo proti oficiální asimilační politice.“ (Holomek 1999, s. 131) Zásadní iniciativou v tomto směru bylo však podání memoranda proti vynechání Romů z novelizovaného zákona o minoritách v roce 1972, na něž ovšem vláda reagovala rozpuštěním SCR a likvidací všech jeho aktivit, včetně Romano ľilu. Po tomto zásahu se „vytvořila [...] atmosféra určité politické závadnosti zájmu o tuto otázku“ (Víšek 1998, s. Za tři roky trvání SCR vyšlo celkem čtrnáct vydání časopisu. Jednotlivá čísla zpravodaje přinášela přehled politických, společenských a kulturních aktivit Romů, jako jsou plnění pracovních závazků, tanec a hudba, fotbal nebo školní docházka, věnovala se romské historii a osobnostem, podávala informace o romských komunitách ve světě, citovala tematické informace z neromského tisku apod. Literatura v obvyklém smyslu slova zaujímala v Romano ľilu postavení spíše podružné (charakteristická jsou vydání pohádek v silvestrovských číslech časopisu), připomeňme však na tomto místě postřeh Vladimíra Macury o zástupnosti (a nediferencovanosti) beletrie a žurnalistiky v revitalizačních paradigmatech: obrozenská „kulturní aktivita nevytyčuje ostré předěly mezi vědou, uměleckou literaturou, publicistikou apod.“ Tato skutečnost je „důsledkem vnitřní [...] nevyhraněnosti obrozenských kultur, je dán[a] jejich potřebou vyrovnat krok s dobovým uměleckým vývojem komplexně, jakoby 'najednou'.“ (Macura 1995, s. 14) Za součást literatury se tak považují i texty, o jejichž beletričnosti by se - viděno optikou majoritní kultury - dalo diskutovat (srv. Romano ľil čerpal beletrické texty ze dvou zdrojových okruhů. Prvním z nich byly texty neromských spisovatelů pojednávající o Romech: jmenujme alespoň úryvky z Cikánů K. H. Máchy, o nichž se redaktor Romano ľilu Bartoloměj Daniel na jiném místě poněkud překvapivě domnívá, že Mácha v tomto díle „chtěl přiblížit české veřejnosti poznání romské duše. Představil lásku k volnosti i k demokratickým principům v rodinné a společenské organizaci, jež byla romskému společenství vlastní. [...] Poskytl lidem možnost nahlédnout do morálky Romů, do jejich charakteru, předností a záporných vlastností, které patří ke každému etniku nebo národu. Také proto je Mácha nám Romům [...] tak blízký.“ (Daniel 1997, s. Druhým a klíčovým zdrojem byla samotná původní tvorba skupiny romských autorů, dnes označovaných za první romskou literární generaci: vedle šéfredaktora Romano ľilu Andreje Pešty, všestranného Františka Demetera, básníka a populárního písničkáře Vojty Fabiána, talentovaného vypravěče Andreje Gini a některých dalších se výrazně prosadila prozaička (a později také básnířka) Tera Fabiánová. Její doménou byly fejetony a krátké povídky ze soudobého života, které se soustředily zvláště na problémy romských žen (viz např. povídku Zor nane savoro o domácím násilí, Romano ľil 2/1972, s. 28). Protože její texty „mluvily [Romům] do duše“ (Hübschmannová 1998, s. Nabádavý, morálně i kulturně obrodný tón nezaznívá ovšem pouze z próz Fabiánové, ale je příznačný pro celý jeden okruh publikovaných textů. Jejich vyznění, určené jak obecně obrozenským rozvržením romské literatury, tak širším dobovým společenským kontextem, shrnuje sloka z Rozhlásku Cyrila Vaškových: „Na ty naše nedostatky/ dívejme se zpříma./ Uznejme si, pěkně prosím,/ kde je naše vina!“ (Romano ľil 1/1971, s. 30) Čelným autorem výchovné tendence je někdejší pedagogický pracovník Miroslav Dědič s českojazyčnými povídkami Lekce společenského chování (Romano ľil 5/1972, s. 17) a Potvrzení pro Jožku Lakatoše (Romano ľil 1/1973, s. Jiný typ prózy představují vzpomínková vyprávění, například vzpomínka na partyzánský boj na Slovensku Bylo jim dvacet Josefa Bánoma (Romano ľil 3/1971, s. 28), ale také poetický text Andreje Pešty Žužo ehin amaro paňori (Romano ľil 3/1972, s. 28), pozoruhodný především tím, že reprezentuje snad vůbec první publikovaný doklad typizované nostalgické vzpomínky na předválečné Slovensko, žánru pro pozdější romskou literaturu nadmíru příznačného. Vzpomínková vyprávění mohou rovněž převzít funkci etnologické studie (srv. text Karačoňa, Romano ľil 5/1972, s. Výchovný, historický či etnografický aspekt otištěných próz, ale i pohádkový charakter některých z nich poukazují k funkci, již časopis typu Romanu ľilu převzal v soudobé sociokulturní situaci romských komunit vytržených asimilačními zásahy ze svého původního životního stylu. Součástí života tradičních romských osad byly pravidelné vyprávěcí sešlosti, jež znamenaly vedle upevnění vzájemné sounáležitosti a vedle zábavy také účinný sociálně korektivní nástroj. Jejich předmětem se totiž kromě více či méně formalizovaného vyprávění pohádek nebo přednesu písní stávalo nevhodné, nebo naopak příkladné či pamětihodné chování jednotlivců, jež bylo v tzv. volném vyprávění, „vakeriben“, předloženo k posouzení celému společenství (srv. Hübschmannová 1998, s. 60-61, 63). Rozvrácení romských komunit znamenalo v tomto směru vytvoření společenského vzduchoprázdna (srv. tamtéž, s. 65), jež bylo alespoň částečně zaplněno pomyslným společenstvím přispěvatelů a čtenářů Romano ľilu jako, řekněme, virtuální romskou osadou, a časopis sám pak představoval jakousi distanční vyprávěcí situaci (srv. Uvažovat na tomto místě o přímé návaznosti tradičního a moderního komunikačního vzorce umožňuje hned několik skutečností, počínaje interaktivním charakterem periodika tohoto typu (hned v prvním čísle Romano ľilu redakce vytváří dojem bezprostředního důvěrného kontaktu jmenovitou sebeprezentací, Romano ľil 1/1970, s. 1, později i opakovanými výzvami k přispívání do časopisu: „Čhinen amenge, so pes tumenge varekana ačhiľas, paľis paramisa, basňički, pherasa, vtipi romane, a savoro, so tumen napadňinla“, Romano ľil 3/1972, s. 28, jakkoli „není lehké po denní práci ještě se mořit s perem a papírem“, Romano ľil 1/1970, s. 1), konče nesporným insitním půdorysem některých rubrik, například Tabulí cti a hany: tato rubrika přináší informace o zvlášť příkladných nebo zavrženíhodných jevech uvnitř romských komunit - o alkoholismu, prostituci, narušení rodinných vazeb („Jak je možné, že 13ti leté děvče jde s pánem jen proto, aby se mohlo dostat do kina? [...] Není to jen v Bráníku, je to i u nás na Mladoboleslavsku.“ Romano ľil 4/1971, s. 26), ale také o dobrovolné stavbě koupaliště (Romano ľil 4/1971, s. 27) nebo o vzorné žákyni (Romano ľil 1/1973, s. 23). Po zákazu Romano ľilu a likvidaci redakce byl rozvoj romské literatury pozastaven. Připravená edice básní vyšla až roku 1979 pod názvem Romane giľa, dvojjazyčný sborník povídek vrátilo nakladatelství Odeon nevydaný a jako celek nebyl dodnes publikován. Stejně jako publikační příležitost podnítila vznik množství textů, potlačení této příležitosti znamenalo u většiny přispěvatelů jejich dočasné odmlčení. Romská autorská tvorba však došla uplatnění v tolerovaných hudebních souborech anebo byla v českých překladech vysílána v rozhlase. Kromě základního žánrového rozvržení, jež s malým obohacením přešlo z časů Romano ľilu do současné romské literatury, a kromě etablování romštiny jako literárního jazyka, jež se po roce 1989 ukazuje jako dostatečně zažité, přineslo krátké období existence časopisu ještě jeden, obecnější výsledek. Je jím fakt, že Romano ľil svou činností - slovy Petra Víška - vytvořil v české společnosti „příznivé klima“ pro „akceptaci Romů na veřejné scéně“ a že tak „personifikoval“ tuto dosud „'nepochopiteln[ou] a neuchopiteln[ou]' skupin[u] lidí“ (Víšek 1998, s. 2 Romano ľil 1/1973, s. 3 Zrod romské autorské tvorby v tehdejší ČSSR se klade do počátku 70. let XX. století a je do značné míry vázán právě na Romano ľil (srv. Hübschmannová 1998, s. 61). 4 Po zániku prvního a zatím jediného romského nakladatelství v ČR Romaňi čhib (1991-1994) vycházejí samostatné publikace romských autorů nesoustavně svépomocí nebo v některých neromských nakladatelstvích (Fortuna, Triáda aj.). 5 Vznik Svazu Cikánů-Romů byl jedním z plodů celoevropského romského revitalizačního hnutí, které na počátku 70. let vyústilo v založení mezinárodní romské reprezentace Internacionalno Romani Unia (IRU). V čele této organizace později na několik let stanul jeden ze zakladatelů SCR a předeseda jeho slovenské frakce Ján Cibuľa. 6 Jejich aktualizovaná a zpopularizovaná verze vyšla jako stať Mileny Hübschmannové „Hlavné zásady rómskeho pravopisu“ ve slovenském časopise Romano nevo ľil 35-36/1993, s. 7 Více o autorech z okruhu Romano ľilu viz Demeter 1979, s. 9 Například uznávaná romská básnířka následující generace Margita Reiznerová vzpomíná: „Začala jsem psát před dvěma lety. Dostala se mi do rukou romská básnička od Tery Fabiánové - první romská slova, která jsem viděla napsaná na papíře. Byla jsem pyšná, že máme Terku Fabiánovou, která dovede tak krásnými slovy vyjádřit přesně to, co cítím i já, co se mi honí hlavou a kvůli čemu kolikrát nemohu ani usnout. V noci na mě dotírají otázky - kdo vlastně jsme? A tak jsem jednou vstala ještě v noci a svůj sen jsem zapsala. […] Psala jsem romsky. Tera Fabiánová - i když ji osobně vůbec neznám - mi ukázala, že je možné romsky psát. A teprve teď, když píšu, vidím, jaká je romština krásná řeč.“ (Hübschmannová 1990, s. 11 Viz například prózy E. Lackové Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou, Praha 1997, a Holocaust Romů v povídkách Eleny Lackové, Praha 2001, sbírku Vlada Oláha Le khameskere čhave - Děti slunce, Praha 2003, nebo povídky Andreje Gini Bijav - Svatba, Praha 1991 atd. Srv. též přehled témat a žánrů v práci Heleny Sadílkové Tematická analýza romské povídkové tvorby v ČR. Daniel, Bartoloměj (1997): Romská píseň v Máchových Cikánech. In: Česká literatura 1/1997, s. Demeter, František, ed. (1979): Romane giľa. Genďi romaňa poeziatar. Giňa, Andrej (1999): Leperav pro SCR.In: Romano džaniben 3-4/1999, s. Havlová, Věra (2000): Vznik a současné postavení psané romské literatury v ČR. Holomek, Karel (1998): Vývoj romských reprezentací po roce 1989 a minoritní mocenská politika ve vztahu k Romům. In: Romové v české republice, Praha, s. Holomek, Karel (1999): Moravský Cigán - Tomáš Holomek In: Romano džaniben 3- 4/1999, s. Hübschmannová, Milena (1998): Počátky romské literatury. In: Žijeme spolu, nebo vedle sebe? Sborník z konference o literatuře a kultuře národnostních menšin v České republice. Praha, s. Hübschmannová, Milena, ed. (1990): Kale ruži. Víšek, Petr (1998): Program integrace - řešení problematiky romských obyvatel v období 1970 až 1989. In: Romové v české republice, Praha, s. na iLiteratura.cz se souhlasem autorkyChcete nám k článku něco sdělit? Máte k textu připomínku nebo zajímavý postřeh?
Zrod romské autorské tvorby v tehdejší ČSSR se klade do počátku 70. let XX. století a je do značné míry vázán právě na Romano ľil.