Pojem osobnost byl zařazen do základních psychologických disciplín na počátku 20. století. Každá osobnost je jedinečná svými psychickými, biologickými a sociálními vlastnostmi. Osobnost je souhrn všech duševních a fyzických vlastností člověka. Cílem této práce je celkové a obecné seznámení se s osobností.
Struktura osobnosti a její složky
Osobnost lze chápat jako komplexní celek, který se skládá z několika vzájemně propojených složek. Mezi klíčové prvky patří rysy osobnosti, temperament, charakter a schopnosti.
Rysy osobnosti
Rysy osobnosti jsou označovány jako psychické vlastnosti člověka, projevující se určitým prožíváním, jednáním a chováním. Většinou jsou vyjadřovány protikladně.
Temperament
Temperament je soubor vlastností, které jsou převážně vrozené. Určuje projevování člověka a jeho reakce. Temperament úzce souvisí s emocionalitou, je vlastně jednou z jejích složek. Základním znakem temperamentu je vzrušivost, která se projevuje vnitřně - intenzita prožívání citů, ale i navenek - projevy a akce. Podle I. P. Pavlova jsou typy temperamentů rozdělené podle různých typů nervové činnosti, které jsou závislé na vlastnostech procesu podráždění a útlumu.
Některé studie říkají, že jedinci mohou být jednoduše rozděleni do 4 skupin. Ale málokdy se stává, že někdo svými vlastnostmi zapadá čistě jen do jedné ze skupin. Takový jedinec má pak problémy s přizpůsobováním se novým situacím.
Charakter
Charakter je získaná složka osobnosti. Vyvíjí se především vlivem nejbližších mezilidských vztahů. Má společenský a morální význam. Podstatou charakteru je svědomí. V užším pojetí charakteru pokládají fenomenologové za zvláštní způsob vyjadřování člověka. Na utváření charakteru mají největší vliv první čtyři roky života, kdy záleží na tom, aby dítě mělo dobrý vztah s matkou a celkově dobré rodičovské zázemí. Rodiče by pro dítě měli představovat určitou autoritu a vzor.
Schopnosti
Schopnosti jsou vlastnosti osobnosti, které podmiňují, jak výkonně jedinec vykonává činnosti. Výkon znamená, že jedinec dosáhne určité úrovně splnění daného úkolu. Základ schopností tvoří vrozené vlohy, ale zároveň se schopnostem musí jedinec učit a získávat je. Samotné vlohy tedy k rozvíjení schopností nestačí.
Inteligence a Tvořivost
Inteligence je označení pro rozumovou schopnost, která pomáhá řešit nebo se přizpůsobovat krizovým nebo nově vzniklým situacím. Učí se z prožitých zkušeností. Důležitým faktorem pro inteligenci je správné analyzování podstatných souvislostí a vztahů.
Tvořivost je zvláštním druhem schopnosti. Jedinec, který je vysoce tvořící, je většinou i velmi inteligentní. Zároveň má tvořivost také stránku neintelektovou. Základem tvořivosti je kreativita a originalita, která by měla být společensky hodnotná.
Postoje a Motivy
Postoje vyjadřují jaký má jedinec na určité objekty (což může být prakticky cokoliv) názor a jak se následně zachová. Důležitým faktorem postojů je hodnocení. Hodnocení může být kladné i záporné. Čím vyšší kladné hodnoty objekt od jedince získá, tím vyšší má pro něj atraktivitu. Postoje závisí na chápání, myšlení a cítění jedince. Získáváme je během celého života, důležitým faktorem jsou sociální vztahy.
Motivy jsou příčinou, smyslem nebo důvodem určitého chování jedince. V užším smyslu představují motivy vědomé záměry či vědomé cíle jednání, v širším smyslu pak cíle chování vůbec, tj. i nevědomé účely chování. Základní složkou motivů jsou potřeby. Každý jedinec má nutkání provádět činnost, která uspokojí jeho potřeby, které vznikají nedostatkem nebo nadbbytkem čehokoliv.
Psychologické pohledy na osobnost
Různé psychologické školy nabízejí odlišné pohledy na strukturu a fungování osobnosti. Mezi nejvýznamnější patří psychoanalýza Sigmunda Freuda a analytická psychologie Carla Gustava Junga.
Teorie S. Freuda
Podle Freuda je osobnost uzavřeným systémem, v němž se uplatňuje libido. Freud vymezil tři subsystémy, které spolu v osobnosti existují a zároveň mezi sebou neustále bojují: id, ego a superego.
- Id: Freud nazval id temnou, nepřístupnou částí naší osobnosti a chaosem, kotlem plných kypících květů. Id se ihned dožaduje uspokojení svých tužeb z hlubin nevědomí, je iracionální a řídí se na principu slasti.
- Ego: Ego je postaveno na principu reality. Tužby id převádí do reality ve vhodné době, pro uplatnění požadavků a stanovuje povahu. Ego je racionální, působí na vědomé úrovni, zvažuje činy a jejich následky a ukládá do předvědomí zapomenuté události a osobní zážitky, které si pak může opět vybavit.
- Superego: Superego se skládá z omezení, zákazů a chvály, kterých se dostává dítěti v raném a mladém věku od rodičů, či jiných významných dospělých v okolí dítěte. Superego má dvě části - vědomou a nevědomou. Pracuje na principu dokonalosti, chce být bez chyby.
Teorie C. G. Junga
Podle Junga se osobnost skládá ze 4 hlavních subsystémů: kolektivní vědomí, osobní vědomí, ego a bytostné Já.
- Kolektivní nevědomí: Tuto část nevědomí psyché zdědila z duševních životů našich předků. Součástí kolektivního nevědomí jsou negativní i pozitivní zkušenosti předků jak lidských, tak zvířecích.
- Osobní nevědomí: Osobní nevědomí jedinec získává z citů, myšlenek a interpersonálních zážitků.
- Ego: Ego určuje trvalou identitu osoby a její veškeré chování.
- Bytostné Já: Podle Junga bytostné Já podporuje vyváženou syntézu vědomých a nevědomých procesů a usnadňuje spojení psyché s vnějšími silami růstu.
Freudova teorie psychosexuálního vývoje | Přijímačky na psychologii
Poruchy osobnosti
Poruchy osobnosti by se daly popsat jako souhrn faktorů, které negativně zasahují do prožívání a uvažování nemocného jedince. Vytváří tak nemorální a nevyváženou osobnost. Mají problémy s adaptabilitou a hlavně v mezilidských vztazích, protože mají problémy s vyrovnáváním se s novými situacemi a s následnou reakcí, která bývá nepatřičná.
Je průkazné, že charakteristická a trvalá vnitřní struktura a projevy chování jedince jsou jako celek zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného chování dané společnosti (nebo „od normy“). Jako možná příčina odchylky musí být vyloučeno organické onemocnění, úraz nebo dysfunkce mozku.
Paranoidní porucha osobnosti
Jedinec trpící paranoidní poruchou osobnosti je velmi nedůvěřivý, podezíravý, žárlivý a závistivý. I když se k němu jiný jedinec chová přátelsky, on v tom vidí vztah nepřátelský či opovržlivý. Často se snaží hledat důkazy o tom, že proti němu ostatní jedinci něco mají. Tato porucha se objevuje už v dětství a časné adolescenci. Ve stresových situacích se u postiženého jedince mohou objevovat i bludné myšlenky a narušená percepce.
Schizoidní porucha osobnosti
Jedinec trpící schizoidní poruchou osobnosti nevyhledává a nestojí o vztahy s druhými. Raději je sám a zabývá se svými fantaziemi. Vyhýbá se emočním, společenským a dalším kontaktům, působí chladně a odtažitě, má problémy s vyjádřením vřelých emocí. Kromě těchto potíží se vztahy s ostatními má schizoidní porucha osobnosti typické vzorce chování. Mezi ně patří mdlé pohyby, pomalá monotónní řeč, zabranost do sebe, denní snění, plachost, praktičnost, citlivost na kritiku a odmítání.
Histronská porucha osobnosti
Jedinec trpící histrionskou poruchou osobnosti se příliš zajímá o svůj vzhled a o pozornost druhých. Hodně času věnuje tomu, aby si připadal co nejatraktivnější. Jeho emotivita je mělká a labilní, za každou cenu musí zdůrazňovat svou osobu, vše nadměrně dramatizuje, s ostatními jedinci koketuje, chová se svůdně, musí dosáhnout okamžitého uspokojení svých potřeb. Má poruchy nálady. Myslení přímočaré a analytické není zrovna jeho silná stránka.
Anxiózní porucha osobnosti
Jedinec trpící anxiózní poruchou osobnosti se sebepodceňuje, je napjatý, úzkostný, osamělý a nečeká, že by se mu něco podařilo. Ostatních se bojí a vyhýbá se jim kvůli očekávání kritiky. Přestože po intimních vztazích touží, raději se jim vyhýbá. Problém také bývá v nízkém sebevědomí. Je přecitlivělý, a když je někým odmítnut, důsledky zvětšuje.
Závislá porucha osobnosti
Jedinec trpící závislou poruchou osobnosti potřebuje nadměrnou péči druhých. Téměř vždy se spoléhá na to, že v důležitých situacích za něj učiní rozhodnutí někdo jiný. Bojí se, že ho ostatní opustí. Sám je neschopný, má pocit bezmoci a bezradnosti. Pro to, aby se druhým zalíbil se snaží dělat cokoliv - lichotí jim, podlézá, nechává se zneužívat, souhlasí s tím, co ostatní říkají, i když má na situaci třeba jiný názor, podřizuje se.
Obranné mechanismy a zvládání stresu
V životě se setkáváme s různými obrannými mechanismy, které nám pomáhají vyrovnat se se stresem a nepříjemnými situacemi. Mezi ně patří vytěsnění, popírání, intelektualizace, racionalizace a desenzibilizace.
Vytěsnění a popírání
Jde o soubor obranných mechanismů, kterými se lidé snaží vnímané druhy ohrožení nebo konflikty odstranit z vědomí popíráním, vyvracením, opomenutím vzít to či ono na vědomí. Setkáváme se s protikladným chováním - např. přehnaně veselou náladou. Postupuje se tak, že se z vědomí vyjímá to, co se týká stresoru, a tak se zabraňuje vzniku negativního afektu. "Co oči nevidí, to srdce nebolí", když situaci nevidím, tak mě netrápí - taková je logika tohoto případu.
Intelektualizace a racionalizace
Tyto termíny označují iluzorní formy řešení stresových situací, kde skutečnost je falšována tím, že je interpretována jinak, než by měla být. Používá se při tom vyšší míry zobecnění, šablon, stereotypů, zdánlivě samozřejmých pravd a banalit, otřepaných frází a samozřejmostí. Tím se pozornost odvádí od konkrétní věci k obecnému ideálu. Místo pravého poznání nastupuje "prázdná pravda", nad níž má ten, kdo ji sděluje, intelektuální kontrolu, iluzivně ji ovládá.
Desenzibilizace
To je v podstatě snaha o snižování citlivosti vůči stresoru. Zahrnuje několik etap. Osoba se díky vystavování situacím, které u ní vyvolávají strach, na tyto situace postupně zvyká a v budoucnu se u ní snižuje citlivost vůči strachu z takto prožívaných situací. Alternativní metodou je vizualizace situací.
Další techniky zvládání stresu
K dalším technikám patří získávání času v exponované situaci, například pomalým opakováním toho, co řekla druhá strana, nebo vyjádřením souhlasu s kritickou připomínkou s mírně zamlžujícím dodatkem. Důležitá je také práce s vnitřní mluvou, kdy si člověk dává pokyny jako "Zastav se a přemýšlej" nebo "Tím se rozčílit nenechám". Rozpoznávání nonverbálních projevů u druhých i u sebe je klíčové pro včasné rozpoznání emoční hladiny a případné zklidnění situace.
tags: #seminarni #prace #psychologicky #rozbor #osoby