Jazyk český, v nynějším rozsahu svém v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, v části Dolních Rakous a na Slovensku pozorovaný, netvoří jednolitého, stejnotvárného celku, nýbrž béře podstatu svou ze mnohých nářečí.
Nářečí tato od nepaměti tu více, tu méně, jak totiž plemenná individualita nebo vnější okolnosti k tomu vedly, vespolek se různila a dosud různí.
Počátky českého jazyka a písemnictví
Pokud a jakým směrem jazyk český vyvíjel se v prvních stoletích po příchodu Čechů v země české, říci nám nelze, protože přímých písemných památek z té doby nemáme.
Nejstarší slova česká naskytují se v cizích kronikách ze stol. IX., ze stol. X. máme již i mince domácí, ovšem s názvy latinskými, a dosti hojná česká slova v pozdějších listinách latinských.
Vlastní záznamy české počínají se teprvé XII. stoletím; cožkoli z doby před tím se uvádí, jest buď na sporu neb uchováno jen v pozdějších přepisech.
Od 2. pol. XIII. stol. jest již řada památek četnější a spojitější.
Až do té doby známe tedy rozvoj češtiny poměrně kuse a nedokonale; přece však i z uchovaných pozůstatků lze nám konstatovati především v hláskosloví některé změny důležité, které pak v dalších českých památkách nalézáme pospolu.
Klíčové hláskové změny ve staré češtině
- Náhradu starosl. nosovek ą a ę čistými hláskami (u a a) klademe v XI. stol.
- Záměnu staršího g pozdějším h ve XII. stol.
- Zaniknutí čistého lokálu (v ás, Dolás - v Dolanech, Topolás - v Topolanech atd.) ve XII. stol.
- Záměnu starš. r pozdějším vřískavým ř ve XIII. stol.
Období vývoje jazyka českého
Od doby nejstarších písemných památek českých až po dobu naši rozeznávati lze tři hlavní období vývoje jazyka českého:
- Dobu prvního rozkvětu ke konci stol. XIV.
- Dobu ustálení jazyka spisovného a úpadek jeho po válce třicetileté.
- Obnovu jeho novočeskou.
První období: Rozkvět a jotace
V prvním období počíná se v nářečích západních již v památkách nejstarších rozmáhati zákon, který koncem stol. XIV. nabyl rozsahu největšího a způsobil nejvíce známek výhradně českých, t. j. zákon o pronikání jotace a s tím spojeném přehlasování samohlásek.
Velmi záhy (již ve stol. XII.-XIII.) vyskytuje se u hl. a (přehlas. v ě), tak že i nejstarší památky mají zřetelné toho příklady.
Také t. zv. přehláska zpětná čili assimilace provádí se již v nejstarších památkách důsledně (čas - čěsi, žasnu - žěsneš, slušal - slušěli); jazyk pozdější zavedl tu ovšem tvary jednotné.
Při této hlásce pak rozšířilo se přehlasování (ovšem v pozdější pokleslé e) i tam, kde k tomu ani podnětu nebylo, t. j. analogicky dle slabik měkkých ve spojení s hl. j (m. nechaj - nechej; najlepší - nejlepší; od tehda komp. tehdajší - pozd. tehdejší, pýcha rozvedeno v paycha, pak peycha).
Tyto tvary však vznikly teprve tehdá, když přehláska a v ě (e) dávno již byla provedena, t. j. ve stol. XVI.
Nářečí východní této přehlásky nemají důsledně ani v kmenech ani v ohýbání slov.
Vedlé praslovanského střídání hlásky o - e (ženo - duše) v stč. jeví se také nedůsledná přehláska o v ě (oráčěvi, otcěvo, skopcěvina, tancěvati, R. Hrad.), která se nikdy úplně neujala a od níž jazyk opět se vrátil k o (oráčovi, otcovo atd., ale ovšem králevic).
Samohl. u zůstávala nepřehlášena nejdéle, totiž ještě v 1. třetině XIV. stol. Pak teprve i tu přehláska provedla se důsledně (z čiúti - číti, ščiuka - ščika, tešiúc - tešíc; tak i kmenotvorná přípona sloves tř. VI. praciji, povyšiji, koncem stol. XIV., kde u zase vráceno).
Při hl. é (e) nastalo úžení, následek to pohodlného vyslovování (řéci - říci, po malý chvíli, v zemi řecký již stč.), jímž čeština novější od staré velmi značně se liší.
Počátky změny té sahají již ve stol. XIV., hlavní rozvoj její náleží však teprve době střední (stol. XV. a XVI.). Obecná čeština tu postoupila ještě mnohem dále než jazyk spisovný.
Ve slabikách tvrdých takovéto í z é vzniklé rozvádělo se v ay a podléhalo pak týmž změnám jako ý; ke konci stol. XIV. rovněž v ay rozváděné, totiž přehlasování analog. v ey, a to dialekticky důsledně, kdežto jazyk spisovný podržel tu většinou ý, proti zúženému í pak zavedl opět é (všecky krále tatarský, -ay, -ey, ale v jazyce spis. pův. é; ovšem i jazyk ten má: pes - pejsek, vozík - vozejček).
Podobnému rozvádění podlehlo v době stč. ó, rozvedené v uo nejprve po retnicích, a to i v náslovných slabikách po předložkách ne-slabičných (v uočí, k uotci), ale brzy potom v té dvojhlásce u nabylo převahy a toto dlouhé u dle původu svého Blahoslavem značeno ů; v nářečích východních ó částečně zachováno, jinde (ve slov.) některá nářečí utkvěla na stupni 2. (uo).
Ke konci doby stč. také třetí dlouhá samohl. ú rozváděna v au, změněné v XV. stol. v ou; ale v pravopise udržovalo se au až po naše století.
Veliká úchylka češtiny staré proti pozdější jeví se v dvojhl. ě (dlouhé ie), která buď poklesla v e (é) nebo se zúžila v í (stč. kniežě - kníže, čiešě - číše a pod.).
Počátek těchto změn sahá již v doby nejstarší; způsob náš v pravopise ustálen v XVI. století.
Tato dvojhláska ě (ie) byla střídnicí za stslov. a, ê, ę (též ve stažen.). Klesání její bylo nenáhlé; po l nezachovala se leč ojediněle, jinak do pol. XIV. stol. klesává jě, dě, tě, ně - v je, ďe, ťe, ňe, v 2. pol. XIV. stol. žě, šě, čě - v že, še, če, na sklonku XIV. a poč. XV. věku řě, zě, sě, cě přešlo v ře, ze, se, ce; ě zachováno jen po retnicích.
Dialekticky (ve slov.) vymizelo i zde.
L a r ve formě čr, žr, čl, žl, původně slabikotvorné, přijímá již v stč. hlásku průvodnou (e); tl a dl již ve XII. a XIII. stol.
Také skup. pl má příkl.
Změny v hláskách a slabikách
Hlásek měla stč. více nežli pozdější; mnohé z nich při rozvoji jazyka zanikají.
Tak v středočeském nář. rozdíl mezi i a y mizí již počátkem XV. století (dle svědectví Husova), v téže době (dle téhož svědka) rozdíl mezi l a ł, tak i některé jiné hlásky; i dlouhé l a r z češtiny vymizelo (stč.
Změny v souhláskách vůbec jsou mnohem řidší; hlavní jest rušení sykavek, kdekoli dvě se stýkaly (stč.
Změny v quantitě slabik jsou od dob starších velmi značny, ač čeština stará již měla dosti délek přízvukových, od nichž se později upustilo a zavedly se jiné; hbitější celkem nebyla stč.
Vývoj gramatiky a skladby
Skloňování
Ve skloňování hlavní změny jeví se při kmenech mužských, menší při ženských a středních.
Rozdíl mezi životnými a neživotnými o-kmeny mužsk. proveden po většině již i v stč., ale jména živočišná řídila se neživotnými až do století XVI., tak že v době starší stojí vlastně proti sobě sklonění jmen osobných a neosobných (akk. chlapa, ale vedlé toho býk, vuol).
Také v době starší vůbec o skloňování jména více rozhodovala koncovka nežli rod, kdežto nyní tomu naopak (súdcě stč. zcela dle róžě, sluha dle žena atd.) a tím řídilo se obyčejně i attribut. adjektivum.
Většina změn ve skloňování vznikla ovšem analogicky pomícháním kmenů: gen. sing. syna (j. hada), m. synu (dle u-kmenů), plur. zase hadóv dle synóv (m. původního hadъ).
Týmž způsobem v jazyce lidovém koncovka fem. mi (duál ma) převzata i do sklonění mužského.
I celá sklonění se časem změnila, nehledíc ani k mocnému vlivu rodu; tak jména, utvořená kmenotvorn. přípon. -jan, -in (j. zeměnín, měščěnín), při nichž stč. plurál měl toliko příp. -jan, analogií změnila se tak, že obě ty přípony buď se podržovaly nebo v obou číslech vynechávaly.
Jména v -tel stčesky v sing. a duálu skláněla se měkce, v plur.
Duál stč.
Analogie působila také při adjektivech, kde sklonění jmenné se vytrácí již v stč. a převahy nabývají tvary složené (pilen - pilný), zvláště ve tvarech stupňovaných, jichž ani stč.
Časování
V časování vývoj nejhlavnější jeví se v tom, že mizejí již od doby stč. a posléze vymizely jednoduché minulé tvary slovesné; ovšem aorist bezpříznakový u sloves kořenových nejeví se ani v stč. ve tvarech všech, ale ve stol. XIV. počíná mizeti a v XV. stol. mizí také aorist příznakový a imperfektum (onen tvořen od kmene infin., toto pravidelně od km. praesentního); za ně nabývají vrchu tvary složené.
V 1. pol. XVI. stol. grammatikář V. Philomathes pokládá tvar bíše již za takový archaismus, že jej chce z písemného jazyka vůbec vymýtiti.
Avšak také některé tvary složené stč. vymizely, ač byly dosti husté: budu činil, když byl učinil (později opět obyčejné).
Z tvarů jmenných vymizelo particip. praes. passivi, ovšem i v stč. vyskytující se jen jednotlivě a od pravidelné tvorby nejednou se uchylujíc; jinak je tu zajímavou změnou proti nč. okolnost, že stč. neutrum particip. řídilo se mužským rodem, kdežto nyní řídí se ženským (stč. dítě vida, běhajě - nč. vidouc, běhajíc).
V 1. os. singul. indik. praes. m od km. bezesponových rozšířilo se tak, že nabylo převahy nad původním u; 1. os. védě, v stč. obyčejná, vymizela.
Také některé tvary sloves kořenových (tř. I.) počínají ustupovati slovesům tř. II. (sahu - sáhnu, vladu - vládnu, padu - padnu; pod.
Skladba
V skladbě z částí větných přívlastek změnil se nejvíce.
Jazyky slovanské mají totiž obecnou náklonnost větné části rozvíjecí, které náležejí ke jménům, vyjadřovati tvarem adjektivným; odtud vazby, jako: syn Albrechtóv, řečeného Nedvěd; z králova Herodova města; po břěhovém přěplutí; ljudový dávcě (oppressor populi).
Vazby takové později namnoze zanikly, ač v stč. vyskytují se pravidelně i v doslovných překladech (bibli Olomúcké, Žaltářích, Passionale); moc cizí patrně tehda neměla ještě převahy, jako později, hlavně působením humanismu.
S tím souvisí také povědomost, že adjektivum samo o sobě nehodí se za substantivum, a proto stč. dávala mu častěji tvar substantivný nežli jazyk pozdější; tak z moudrý - mudřec, z chudý - chuďas a j.; jen v některých významech adjektivum samo bývalo v obyčeji, kde substant. snadno se doplňovalo; tak u jmen místních (Benešov, Chrudim, Jaroměř, Sadová a j.), úřadů (mýtný, důchodní, vrátná) a poplatků (památné, chomútné, cestné a j.); jinak doplňovalo se k adjektivu v stč.
Z pádů nejvíce změn shledáváme u genetivu, nebo dle předmětu akkusat. též leckterá slovesa genetivná přiklonila se k akkusativu.
Také genetiv záporný z novější češtiny většinou se vytrácel.
Vazby participiálné, v stč. tak hojné a pro větnou vazbu význačné, skoro vesměs vymizely; tak na př. vazby: jest ny tak s tobú radě, jenžto mi byl věrně slúžě (Alx.) a j.
Ve vazbě větné ukazuje se všude převaha souřadí nad podřadím později vyvinutým; z toho vývoje vznikly také případy pouhých pokusů přeměny vazby souřadné v podřadnou, zvláště při řeči nepřímé: praví Kristus, že trpím (m. trpí) nepokoj (Ráj d.), sv. Pavel vece Antoniovi, že ten havran mně (m. mu) na každý den chleba nosí (Pass.).
Také v pořádku slov nastaly značné změny, nehledíc ani k nesprávnému slovosledu působením německým a latinským vzniklému; úsloví, jako: vidí mi se; sebe miesto; toho dle; byl bych toho nečinil a pod. v češtině pozdější se nevyskytují.
V negacích veliká změna vznikla z toho, že stč. spokojovala se vedlé zmnožení také negací pouze jedinou a mohla jí vyjádřiti plný zápor; na př. stč. každý nevie, nikto vie - nč. žádný neví; vše nebylo ztraceno (Alan) - nic nebylo ztraceno; ve všěch zemiech není tajno (N. Rada) - v žádné zemi není tajno; pod.
Lexikální změny a vývoj pravopisu
Že také po stránce lexikální v jazyku nastaly přemnohé proměny, rozumí se samo sebou; jmenujeme tu některé výrazy zaniklé: zělo (velmi), cierkev, ľubiti, obih (prospěch); a tak i vazby slovesné: péci sě kým, smiech váleti kým.
Veliká čásť těchto změn vykonala se do konce stol. XIV. a jimi nastal v celku stav nynějšímu podobný.
Těmi také změnami vyvinuly se hlavní rozdíly mezi nářečím západním a východními.
Ze stol. XIV. a částečně i z konce stol. XIII. zachovala se písemných památek českých řada velmi značná, některé pak jsou značně rozsáhlé (sborníky Štítenské), tak že možno nám tehdejší fasi jazyka znáti dosti podrobně; a mnohé ty spisy ukazují velmi patrně na značnou jeho dokonalost a rozvoj potěšitelný.
Jedna toliko věc vadí poněkud znalosti úplné: neustálený pravopis, ač shledává se při něm zvláště v některých spisech patrná snaha po dokonalosti.
Čeština totiž dle způsobu církve latinské, která velmi záhy v zemi nabyla převahy nad slovanskou, užívala také písma latinského, abecedou svojí pro značný počet hlásek staročeských naprosto nedostatečného; vyplniti nedostatek ten hledělo se různě; v latinských spisech, kde jména česká se vyskytují, nezřídka též písmeno značí hlásky různé (c = c, k), ve spisech českých dvě nebo více písmen spojovalo se k označení hlásky od lat. odchylné (cz, chz = č), což nazýváme pravopisem spřežkovým.
Teprve koncem stol. XIV. v několika rukopisech počínají se jeviti pokusy znaménky nad písmeny položenými označiti hlásky, jichž latina neměla.
Jeden takový pokus v soustavu uvedl M. Jan Hus, první theoretický znalec jazyka českého; navrhl totiž, aby nad písmeny, značící souhlásky od lat. odchylné (měkké i tvrdé), pro upozornění čtoucího děla se odlišovací tečka, samohlásky dlouhé pak aby značily se čárkou; písmě složené zůstati mělo pouze pro ch.
Důmyslná ta soustava dle zásady své zvána pravopisem diakritickým.
Kromě toho však Hus přispěl také značnou měrou k ustálení jazyka spisovného.
Káže i píše pro široké vrstvy lidu obecného nucen byl mluviti a psáti jazykem pokud možná nejvíce srozumitelným, čímž asi spisovná čeština tehdá nebyla, podržujíc nejednou formy již mizející nebo provádějíc nejedno pravidlo do lidu nevniklé.
Proto Hus odchýliv se leckde od něho učinil základem svého jazyka spisovného mluvu lidu, hlavně okolí pražského, kde nejvíce žil.
Ostatně již Štítný před ním proti obecnému zvyku theologů tehdejších o předmětech náboženských pojednával jazykem českým, což mu od duchovenstva i ve zlé vykládáno, ale jinak přidržoval se jazyka ve spisování tehdá obyčejného; Hus však vzdal se ve svých dílech také mnohých starších forem, jichž lid jako zastaralých již neužíval, a obrátil se k formám běžným.
Při tom však nehověl chybám v jazyk se vluzujícím, nýbrž přidržuje se tvarů i hlásek správných, učí jich též užívati (na př. šetřiti rozdílu mezi l a ł, i a y, od Pražanů tehdá již zanedbávaného) a vybíz...
