Rodion Romanyč Raskolnikov, chudý, ale nadaný student práv, je z finančních důvodů nucen přerušit studium na univerzitě. Dlouhou dobu tráví nicneděláním ve svém bytě a je živ z peněz, které mu posílá matka a sestra, živořící z nízké penze. Svou bezútěšnou situaci se po dlouhém uvažování a plánování rozhodne vyřešit vraždou staré lichvářky, z jejíchž peněz by mohl podpořit jak svou setru, aby se stala nezávislou, tak sebe, aby mohl pokračovat ve studiu.
Tento čin obhajuje svou teorií o "právu na zločin", podle níž se společnost dělí na dvě skupiny. Jednou z nich jsou ti silní, kterým se zločiny odpouští, neboť budou zapomenuty ve stínu služby, kterou tím prokážou zbytku společnosti. V tomto případě Raskolnikov sice zavraždí, ale zavraždí "veš", která nejenže je neprospěšná okolí, ale škodí mu, je příčinou mnoha neštěstí. Naneštěstí, když lichvářku zavraždí, objeví se tam i její sestra, již potká stejný osud. V panice pak ani nestačí uloupit celý obnos a ven se dostane spíše náhodou.
Pětisetstránkový román klasika ruské realistické literatury Fjodora Michailoviče Dostojevského Zločin a trest má v podstatě jednoduchý dějový základ, který by se vešel do krátké povídky. Chudý nedostudovaný student Rodion Romanovič Raskolnikov provede loupežnou vraždu staré lichvářky a její sestry, která jej přistihne při činu. Obě zabije sekyrou, a ačkoli nejsou proti němu žádné usvědčující důkazy, pod tíží okolností se sám nakonec přizná a je odsouzen na nucené práce na Sibiři. Tam jej doprovází Soňa, dcera alkoholika Marmeladova, a její čistá a nesobecká láska vede k Raskolnikovu duchovnímu přerodu.
Příběh, který by mohl vlastně být také námětem řadové detektivky, ovšem komplikuje celá řada vedlejších dějů, s tím hlavním rafinovaně a v důsledcích kladoucí řadu otázek provázaných, neustálé zvraty i v ději ústředním, které mají účinek neustálého napětí a dramatičnosti, a především pak vrstva reflexe celého děje, která zahrnuje otázky morálky, náboženství, psychologickou rovinu, sociální souvislosti (prostředí bídy a nouze) a řadu dalších.
K nejednoznačnosti, ale ještě spíše mnohovrstevnatosti ideového bohatství knihy poukazuje už zdánlivý detail, totiž polemika o německém názvu překladu ruského originálu Преступление и наказание (Prestupljenije i nakazanije), jehož nejobvyklejší německá podoba Schuld und Sühne (Vina a trest) svým na morálku orientovaným významem nevystihuje ruské termíny, které spadají do oblasti práva. Přesnější překlad Verbrechen und Strafe, s nímž se shoduje i český zaběhnutý název, zase (podle něm. Komplikovanost problematiky, s jakou se ruský spisovatel zabývá násilným trestným činem (už v tomto sousloví jsou vyznačeny jednotlivé obsahové vrstvy - „násilí“/etika, „trestný“/právo, „čin“/jedno z dalších ústředních témat ruské literatury naopak zvl. v podobě absence aktivity, „nečinnosti“, např. v Oblomovovi), činí z Dostojevského autora, který překračuje rámec klasického realistického románu.
Je veskrze srozumitelné, že (násilná) smrt je klíčovým tématem Dostojevského díla, její takřka bezprostřední dotyk spisovatel osobně prožil, když mu těsně před jeho popravou za účast v hnutí Petraševců, byl trest smrti, vyměřený vojenským soudem, milostí změněn na káznici a nucené práce na Sibiři, tzn. takřka doslovně ho, jak se lidově říká, „uřízli od oprátky“. Zpracování tématu vraždy pak nenajdeme jen v prvním Dostojevského románu, ale provází spisovatele v prostoru celého díla: v Běsech (zápletka byla inspirována vraždou studenta Ivana Ivanova), v Idiotovi (vražda krásné Nastasji, kterou si měl kníže Myškin vzít a již Rogožin zabil) či v Bratrech Karamazových (vražda starého Karamazova), u některých knih je „smrt“ obsažena už v názvu (Zápisky z mrtvého domu). Ve všech případech v horním patře významového souvrství hraje významnou roli morálka, náboženství či filozofie, a stejně tak psychologická rovina.
V článku na stránkách serveru philomag.de (Dostojewski und die Schuld) se hovoří o různých motivacích vraždy, které definuje jako intelektuální (Zločin a trest), z vášně (Idiot), z politických důvodů (Běsi) či otcovraždu (Bratři Karamazovi). V této souvislosti je možné ještě uvést, že ve Zločinu a trestu není vražda lichvářky a její sestry jediný případ úmrtí, pod koly koňského spřežení, resp. Zaměříme-li se na ono slůvko „intelektuální“, vyvstanou před námi širší souvislosti celé problematiky. Ostře se zjeví, jestliže postavíme vedle Dostojevského Raskolnikova postavu Mersaulta z Camusova románu Cizinec.
Ten v Alžírsku na pláži bez váhání zastřelí Araba, když má pocit, že zahlédl odlesk čepele nože, a je odsouzen k trestu smrti. Šokující na příběhu je jeho náhodnost a chybějící skutečný důvod tohoto činu, stejně tak jako lhostejnost, s níž Mersault bez jakýchkoli emocí čin vykoná. Emocionální vyprahlost, kterou projeví už na začátku románu při pohřbu své matky, a skutečnost, že „odmítá Boha, přesněji řečeno Bůh ho nezajímá (»Už mi nezbývá mnoho času... nechtěl jsem o něj přicházet kvůli Bohu,« uvažuje při návštěvě Kaplana ve své cele, cit. z anotace na cbdb.cz), je pak konkrétním příkladem literárního a filozofického směru, k němuž bývá Albert Camus řazen, totiž existencialismu.
Srovnání s Camusem není náhodné, zmíněný článek na philomag.de uvádí, že Camus byl vášnivým čtenářem Dostojevského, a zmiňuje jeho jiný román, Pád, jehož hlavní postava se rovněž vyrovnává s vinou, související s tím, že „se domníváme, že jsme se jako moderní lidé zbavili starých autorit - božstev, otců, tradic - když jsme je zpochybnili, zapřeli, »zabili«“. Od Camusovy postavy, jednoho z autorů, na jejichž tvorbu Dostojevskij měl (podobně jako na Faulknera, Márqueze, Joyce, Kafku či Prousta a mnohé další) zásadní vliv, se charakteristika Raskolnikovova činu právě svou komplikovanou reflexí a prožíváním ostře liší, i když bychom mohli i zde najít jeden shodný moment - totiž tím, že Clamence, hlavní postava Pádu, poslední rozsáhlejší Camusovy prózy, se nejen ocitá podobně jako Raskolnikov v jakémsi „soukromém pekle“ (i Literatura), nýbrž i tím, že má pocit nadřazenosti nad ostatními lidmi.
Raskolnikov přichází při reflexi svého činu, resp. jeho opodstatněnosti či neopodstatněnosti (přijatelnosti či nepřijatelnosti) s teorií „obyčejných“ a „neobyčejných“ lidí. „Ti obyčejní nemají právo porušovat zákon, musí jen poslouchat, zatímco »neobyčejní« mají právo páchat zločiny a celkově přestupovat zákon - a to právě díky své neobyčejnosti,“ shrnuje K. Krepsová v bak. práci Filosofie člověka v díle F. M. Dostojevského a Friedricha Nietzscheho na Katedře filozofie Západočeské univerzity v Plzni (s. 7). Autorka zmiňuje, že s podobnou teorií přichází i Šigaljov, jedna z vedlejších postav románu Běsi (s. 8), a uvádí pojmy „egotismus“ („sebezbožnění“), člověkoboha či bohočlověka, ale také, v souladu se zadáním práce, také pojem „nadčlověka“ německého filozofa a básníka Friedricha Nietzscheho a dále pak rozebírá jeho názory vztahu svobodné vůle, zločinu, trestu a spravedlivé odplaty.
V tomto okamžiku se ovšem ocitáme u dvou zcela zásadních momentů, do nichž pak Dostojevského dílo (a ostatně i Nietzscheho dílo, které celou problematiku spoluvytváří) zapadá. Oba spolu těsně souvisí, dá se i říci, že jsou různým vyjádřením téhož. První je myšlenka G. W. F. Hegela, vyjádřená ve stati Pán a rab (Fenomenologie ducha, 1807), v níž ji německý filozof formuluje jako povahu „pána“, který vytváří zákony svého světa dle sebe, zatímco rab (otrok) se řídí zákonitostí danou „zvenčí“. S určením toho, kdo má právo rozhodovat mj. o „dobru a zlu“, dnešními slovy „určovat pravidla“, souvisí pak proslulý výrok „Bůh je mrtev“, jenž rezonuje v myšlení celého 19. století (Hegel, a především pak právě Nietzsche a jeho „nadčlověk“). A zdá se, že právě s tvrzením, že člověk může činit cokoli, protože Boha zapudil, Dostojevskij svým románem polemizuje.
Stejně tak je možné říci, že ruský autor je velice citlivým radarem celé řady myšlenkových proudů či je ve svém díle dokonce předznamenal - o dvacet let později se začíná problematikou složitosti lidského nitra zabývat vídeňský lékař, neurolog Sigmund Freud, jenž na začátku dalšího století publikuje své teorie hlubinné psychologie (známé jako psychoanalýza), která způsobila až módní převrat ve vnímání lidské bytosti, v řadě zásadních spisů. Kontextuálně je nicméně třeba poznamenat, že sám spisovatel, v jehož románech nalezneme ten nejhlubší myslitelný ponor do propastí lidské duše, odmítal psychologii.
Vedle celé řady dobových ideových proudů v Rusku, jimiž by bylo možné se podrobněji zabývat, zmiňme ještě alespoň skutečnost, že ke konkrétní inspiraci vzniku Raskolnikovova příběhu mohly přispět i skutečné kriminální případy, o nichž se spisovatel, který pozorně sledoval dobu, mohl dočíst v novinách: na stránkách dostojevskij.sk se píše o případu z Moskvy roku 1864, kdy student vyloučený z univerzity, přepadl poštu a zabil pošťáka.
Na psychologii člověka zapleteného do zločinu se zaměřuje Dostojevského román od prvních stránek nejen z hlediska rozvíjení fabule, když vstupuje in medias res do děje na cestě k „věřitelce“, již o zhruba sedmdesát stránek později zabije, ale i v postupně zřetelnějších náznacích autora, že Raskolnikov něco chystá. Prvním okamžikem je pozorování toho, kam Alena Ivanovna ukládá věci, zjišťování, zda je sama doma, různé detaily - „Díval se na stařenu a stále se neměl k odchodu, jako by chtěl ještě něco říci nebo udělat a jako by sám nevěděl co…“. Posléze následuje „fyzická nevolnost“ z rozhodnutí nad tím, k „jaké špinavosti, jaké nechutnosti, jaké nejodpornější nízkosti!“ se odhodlal.
A hned v prvních jednotlivých kapitolách se čtenář setkává s psychologií různých postav, jejichž příběh je nějak propojen s proviněním (ať už vlastním, nebo někoho jiného). V druhé kapitole se setkáváme se sebelítostí opilce Marmeladova, na něhož Raskolnikov natrefí v hospodě a jenž propil peníze a zanechává svou nemocnou (tuberkulóza) ženu Kateřinu Ivanovnu a dceru Soňu, která vypomáhá rodině penězi z prostituce. V třetí kapitole se v souvislosti s chystanou návštěvou Raskolnikovovy matky Pulcheriji Alexandrovně hovoří (v dlouhém dopise od ní) o jeho sestře Duně, kterou Marfa Petrovna, žena Svidrigajlova, obvinila ze svádění (zatímco tomu bylo naopak, on obtěžoval ji) a vyhnala a později, když zjistila pravou skutečnost, odprošovala, stejně jako se už zde objeví další postava sobeckého vypočítavce Petra Petroviče Lužina, Dunina nápadníka.
Zároveň se z neurčitých obrysů vynořuje - s řadou pochybností - Raskolnikův záměr: „»Po tamtom,« vykřikl a vyskočil z lavičky, »ale copak k tamtomu dojde? Copak k tomu opravdu dojde?«“. Úvahy o možnostech odhalení a způsobu, jak mu předejít, pokračují v následující šesté kapitole, a provází je Raskolnikovova letargie a nekonečné polehávání na gauči, zatímco mu Nastasja nosí čaj a jídlo. V sedmé kapitole pak se záměr naplní, ale nikoliv podle původních představ, jednak se z jedné vraždy stanou dvě, když se na místě objeví sestra lichvářky, jednak všechny přípravy a představy tváří v tvář nevypočitatelné realitě nejsou nic platné a záměr chladnokrevnosti ustoupí nervozitě z vypjaté situace.
Samotná ústřední událost (od přípravy k dokonání) se tedy odehraje v první části, tedy zhruba na šestině plochy textu, „zbytek“ je „interpretace“. Nejspíše už zde si čtenář uvědomí několik dalších rysů Dostojevského rukopisu, resp. vnitřní kompozice knihy. První je spojitost textu přes jednotlivé kapitoly či části. První část končí větou „Hlavou se mu divoce honily zlomky a útržky nějakých myšlenek, ani jedinou však nebyl s to uchopit, ani na jediné nebyl schopen utkvět, ať se o to snažil sebevíc…“, druhá začíná „Ležel tak velmi dlouho.“, tedy pokračuje plynule bez ohledu na toto členění, nezačíná „od začátku“. To pravděpodobně souvisí též se skutečností, že román byl v originále publikován na pokračování v časopise, a vytvářelo se tak zvláštní prostředí těchto „švů“ textu, kdy autor vytváří napětí vždy pro příští „pokračování“.
Zároveň přichází vždy nějaké další (a další) překvapení, takže vyprávění má spád, a vždy se nachází jakoby „v centru věci“, které překvapivě navazuje rovněž na některé události, které se přihodily v textu značnou část zpět, na druhé straně ale také dochází - zvláště pak v dalších částech - ke zvratům, které radikálně mění tok příběhu zcela jiným směrem. Tento rys kompozice textu souvisí blízce s pojetím postav v jejich rozporuplnosti, v níž se ostře sváří protiklady lidské bytosti - nejzřetelnější je to pochopitelně u Raskolnikova, u nějž se zjitřenost, deprese a letargie střídající se s okamžiky nejjasnějšího vědomí a rozhodné aktivity pohybují na hranici psychózy či schizofrenie.
V první kapitole části druhé dostane Raskolnikov obsílku, věřitelé vymáhají peníze za dlužní úpis, on propadne děsu („Kéž bych to už měl za sebou!“), když má na úřadě hovořit s Iljou Petrovičem a Nikodimem Fomičem, což pokračuje v komunikaci s dobrosrdečným dávným přítelem Razumichinem, soudcem Zametovem či Razumichinovým přítelem Zosimovem, doktorem, kteří - mnohdy i nevědomky - přivádějí Raskolnikova do úzkých, například když před ním hovoří o průběhu vyšetřování.
Vstup Lužina je dalším příkladem nepřerušeného toku vyprávění mezi dvěma kapitolami, stejně tak jako skutečnost, že jej Raskolnikov urazí, což představuje zajímavý významový uzel v pokračování příběhu: v první chvíli urážku můžeme vnímat také jako výraz Raskolnikovovy rozrušené psychiky, časem se ale ukáže, že Raskolnikov je konzistentní, když odhalí Lužinovu pravou povahu. Kromě toho se i zde diskutuje o povaze zločinu, totiž o přípustnosti či nepřípustnosti vraždy z ekonomických důvodů.
V 6. kapitole se Raskolnikov naopak vzápětí chová opačně, když jde zprvu spát, ihned pak ale odejde, a v hospodě potká překvapeného Razumichina, zatímco Zametov Raskolnikova podezřívá mimo jiné proto, že vidí, jak se vrhá k novinám a ten - tím je dosaženo prvního vrcholu - mu přesně popíše, co vlastně udělal, když říká, jak by to udělal, kdyby…
Dalším paradoxem, opakem toho, co očekáváme, je, když Marmeladovova žena poté, co jej přejelo koňské spřežení, netruchlí a oponuje knězi při jeho slovech „Bůh je milostivý, doufejte v pomoc Nejvyššího,“ když zpochybňuje, že jeho smrt je „ztráta živitele“ - „Jakýpak živitel? To nebyl žádný živitel, ale tyran! Ožrala to byl, všecko propil. Okrádal nás a nosil to do kořalen, zničil v kořalnách život mně i jim. Zaplať pánbůh, že umírá!“ To je jedno z emotivních míst knihy, za zaznamenání stojí poznámka kněze, že její výroky jsou hřích.
Psychologie zločince: Dostojevského mistrovské dílo
Na naléhání vyšetřovatele Porfirije Petroviče a Soni se nakonec sám dobrovolně přizná k vraždě, načež je odsouzen na 8 let nucených prací na Sibiři, kam s ním odjíždí i Soňa. Raskolnikovova matka se nedozví, že její syn je vrahem - je jí oznámeno, že zkrátka někam odjel, nicméně na konci románu s tušením synovy viny umírá.
This Master's degree thesis deals with the life of the important builder Hubert Svoboda from Brno, who was after the Second World War sentenced to two years in prison. The structure of this thesis is based on two interedependent chapters. In the initial study there is presented the story of Hubert Svoboda, from his birth to his death. The reader will learn what stood behind builder's collaboration. The following chapter describes the historians path to reconstructure the history of the present. There were made subchapters concerning the history of the present, which take part on scholar's interpretation. According to the usage of the oral history method, the next chapters are devoted to the validity of narrator's statements, to compare the validity not only of the witnesses, but of the archival source too.