Absurdní drama je směr avantgardního divadla, který se objevuje po druhé světové válce a zaměřuje se na absurdnost lidské existence, komunikace a života jako takového. Tento směr se vyznačuje nelogickými a absurdními situacemi, které odhalují bezvýchodnost lidského života. Postavy se často ocitají v komických, ale zároveň tragických situacích, které ukazují, jak je obtížné najít smysl v chaotickém světě.
Termín „absurdní drama“ odkazuje na absurdní povahu lidské existence a životních situací, které jsou ztvárněny na jevišti. Tento pojem zdůrazňuje paradox a bezvýchodnost, které jsou ústředními tématy tohoto směru. Absurdní drama zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou a vyjadřuje pocity bezmoci osamoceného člověka a ztrátu schopnosti dorozumění s ostatními lidmi. Hry jsou laděny tragicky nebo tragikomicky.
Vznik tohoto uměleckého proudu je spojován s filozofickými pohledy Alberta Camuse a Jeana-Paula Sartra, kteří v souvislosti s válečnou a poválečnou dobou načrtli obraz zničeného světa, zbaveného iluzí a zmítaného konflikty. Jejich hledisko je existencialistické. Sartre popírá existenci Boha, ustálené lidské normy a morální zásady a tvrdí, že si lidé musí zvolit své vlastní hodnoty a žít podle nich.
Absurdní drama se objevuje jako reakce na zkušenosti druhé světové války a pocity odcizení v moderní společnosti. Zaměřuje se na bezvýchodnost lidského bytí, absurditu komunikace a nemožnost nalézt jasný smysl života. Typické je experimentování s jazykem, neúplná či cyklická kompozice a minimalistické pojetí děje i scény. Postavy často působí odosobněně, jejich dialogy jsou nelogické nebo zcela prázdné a jejich jednání poukazuje na marnost lidské existence.
Jazyk absurdního dramatu je často paradoxní a absurdní, přičemž se používají opakování a nonsensové prvky. Dialogy postav mohou být fragmentované a bez smyslu, což reflektuje nemožnost efektivní komunikace. Lidé často mluví jen proto, aby mluvili, ne proto, aby si něco sdělili. Jazyk tak ztrácí svou sdělovací funkci, lidé mluví o hloupostech, nesmyslech, frázích. Zbytečné rozhovory zároveň tvoří kulisu, aby nebylo úplné ticho, protože lidé si jinak nemají, co říci.
Klíčoví představitelé a díla
Za tvůrce absurdního dramatu je považován francouzský dramatik Samuel Beckett, který proslul zejména svým dramatem Čekání na Godota. Tato hra se odehrává na venkovské cestě se stromem a kamenem, kde se setkávají dva tuláci Estragon a Vladimír. Nic o nich nevíme, jen to, že čekají na Godota, nevědí, kdo to je, kdy přijde, ale domnívají se, že jeho příchodem se jejich život změní. Během svého čekání vedou prázdné řeči. Na konci prvního i druhého dějství se objevuje chlapec, který oznamuje, že Godot dnes nepřijde, ale že se dostaví zítra. Hra je chápána jako určité podobenství o situaci lidstva, která vypadá stejně beznadějně jako čekání na Godota.
Dalším uznávaným autorem absurdních her byl Eugéne Ionesco, jehož hra Plešatá zpěvačka byla inspirována učebnicí angličtiny a jejími nepřirozenými větami a stupidními rozhovory.
Mezi další významné představitele absurdního divadla patří Harold Pinter, anglický dramatik, básník, herec a politický aktivista, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 2005. V České republice je s tímto směrem spojen například Václav Havel, český spisovatel a dramatik, jeden z prvních mluvčích Charty 77 a vůdčí osobnost politických změn v listopadu 1989.
Absurdní drama a jeho specifika
Absurdní drama často opouští konvenční narativní kontinuitu a zároveň ignoruje individualizovanou charakterizaci postav, čímž zároveň degraduje jazykový projev do té míry, že komunikace přestává efektivně fungovat. V absurdním dramatu se setkáváme s antidialogem, kdy postavy se navzájem neposlouchají, každý si vede „svou řeč“ a vznikají rozhovory „o ničem“.
Druhou polohou absurdního dramatu je naopak skutečnost, kdy postavy spolu téměř nemluví, mlčí. Pokud spolu mluví, řeknou jen to, co musí, pokud se jich někdo na něco zeptá, což je pokládáno za ukázku zahleděnosti lidí do sebe.
Absurdní drama nebylo psychologické a vyprávějící. Bylo to divadlo situace, drama apolitické a antiideologické, často bez začátku a konce. Nevyznačovalo se významným, souvislým dramatickým dějem či intrikou. Sestávalo z obrazů snů a představ plných strachu, z nesouvislých řečí a dialogů, chyběla motivace k činům. Soustředilo se na duševní stavy a elementární situace člověka.
Centrem absurdního divadla se stala Paříž poloviny 20. stol. Jeho představitelé byli především S. Beckett, E. Ionesco a A. Adamov. Divadlo navazovalo na staré, archaické tradice, nová na něm byla neobvyklá kombinace jejich prvků. Jazyk jako prostředek vyjadřování zůstává v pozadí. Dalšími prvky jsou bláznivé scény, klaunovské frašky, dále verbální nonsens a literatura snu a fantasie.
Představitelé absurdního divadla byli individualisté, nezaložili literární seskupení, proto jsou jejich hry velmi osobité a vzájemně odlišné. Přesto lze najít společného jmenovatele, a sice tragické poznání ztráty všech jistot; někdy též brutálně drastické, nebo groteskní rysy. Toto umělecké hnutí bylo antiliterární, hodnota jazyka byla otřesena: „… co se děje na jevišti, říká více než slova.“
Absurdní drama dokáže jít na dřeň, uhodit hřebíček na hlavičku. Absurdní drama mnohdy dokáže nasvítit pravdu věrohodněji a jít více do hloubky, než díla realistická.
Proč je absurdní divadlo důležité
V absurdním divadle se projevily dvě tendence. První z nich je sklon k satirickým, parodistickým aspektům, k sociální kritice a pranýřování falešné společnosti. Druhou tendencí je zájem o klíčové problémy lidské existence (smrt, život, osamění).
Absurdno se neomezuje pouze na druhou polovinu 20. století, objevuje v literatuře už od antiky. Původně se význam slova týkal disharmonie v hudbě. Postupně se přenesl a zevšeobecnil jako něco nesmyslného, neobvyklého, vyčnívajícího, příčícího se zdravému rozumu. S absurdnem se pojí pocity odcizení člověka světu a sobě samému, pocity vymanění se ze vztahů a nesmyslnosti lidského bytí.
Hra Ředitelství Zeměkoule je alegorií na byrokratické struktury, jimž chybí ochota naslouchat a hledat konstruktivní řešení. Ředitelství je instituce, která má zásadní vliv na fungování Světa. Zaměstnává ale nudné a nepříliš schopné byrokraty, kteří nejsou kreativní ani iniciativní a jejich hlavní snahou je zachování statusu quo a přízně nadřízených. Hlavní postavou hry je mladý ambiciózní Sociolog, který na úřad přichází s propracovaným návrhem na zlepšení Světa. Na úřadě se ale setkává s nepochopením.
Absurdní drama je divadelní žánr, který úzce souvisí s existencialismem a filozofií absurdity. Většina mých absurdních drama má formu jednoduchého dialogu postav A a B, jiná zahrnují i množství rekvizit a činností, které by mohly být opravdovou výzvou i pro nejzkušenější režiséry.