Úmluva o právech dítěte (v angličtině „The United Nations Convention on the Rights of the Child“) je velmi významným dokumentem mezinárodního práva - mezinárodní smlouvou, komplexně zakotvující práva dětí v rovině občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních práv dětí.
Federální ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že dne 20. listopadu 1989 byla v New Yorku přijata Úmluva o právech dítěte. Jménem České a Slovenské Federativní Republiky byla Úmluva podepsána v New Yorku dne 30. září 1990 a následně dne 6. února 1991 vstoupila v platnost. Pro Českou a Slovenskou Federativní Republiku vstoupila v platnost v souladu se svým článkem 49 odst. 2 dnem 6. února 1991. Česká republika sukcedovala ke dni svého vzniku, k 1. lednu 1993, do všech mezinárodních závazků České a Slovenské federativní republiky. Od okamžiku svého vzniku tak je ČR smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte, kterou bývalá Česká a Slovenská Federativní republika podepsala dne 30. září 1990, ratifikační listina byla po vyjádření souhlasu Federálního shromáždění České a Slovenské Federativní republiky a ratifikaci prezidentem uložena dne 7. ledna 1991. Úmluva byla publikována ve Sbírce zákonů jako sdělení Federálního Ministerstva zahraničních věcí pod č. 104/1991 Sb. V souladu se svým článkem 49 odst. 1 Úmluva vstoupila v platnost dne 2. září 1990.
K jejímu dodržování se zavázalo již 196 států světa. Zajímavostí je, že Úmluvu přijaly již všechny státy světa s výjimkou Spojených států amerických, jejichž zástupci Úmluvu sice podepsali, avšak nedošlo k její ratifikaci.
Pokud se týká otázky závaznosti a použitelnosti Úmluvy na území ČR, představuje Úmluva mezinárodní smlouvu ve smyslu ustanovení čl. 10 Ústavy České republiky. Pokud se aplikace Úmluvy v praxi týká, dělí se její ustanovení na takzvaně samovykonatelná (tzv. „self-executing“) a tzv. samonevykonatelná, k jejichž provedení je třeba přijetí zvláštního předpisu, přičemž takových ustanovení je většina.
Struktura a klíčové principy Úmluvy
Úmluva disponuje vlastním kontrolním mechanismem, kterým je Výbor pro práva dítěte. Výbor je orgán příslušný pro posuzování dosažené úrovně implementace Úmluvy. Dohled nad dodržováním práv a souvisejících povinností vyplývajících z Úmluvy zajišťuje desetičlenný Výbor pro práva dítěte (anglicky „Committee on the Rights of the Child“) (dále jen „Výbor“). Jedná se o expertní orgán, jehož členové jsou voleni v tajné volbě z odborníků „s vysokým morálním charakterem a schopnostmi“ z oblasti úpravy Úmluvy, kteří pocházejí ze signatářských států Úmluvy. Členové Výboru jsou voleni rotačním způsobem na období čtyř let, přičemž každé dva roky je volena polovina členů. Úkolem Výboru je posuzování dosažené úrovně implementace právní úpravy a principů zakotvených v Úmluvě do legislativy jednotlivých států.
Článek 1 Úmluvy definuje dítě takto: „dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve.“ Pomyslná hranice mezi dětstvím a dospělostí je tak Úmluvou definována fakticky stejně jako v Českém právním řádu (k tomu ustanovení § 30 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku), a to i s výhradou dřívějšího nabytí zletilosti, které český občanský zákoník v určitých výjimečných případech také připouští.
Mezi zásadní principy Úmluvy patří:
- Princip nediskriminace (Čl. 2): Státy, které jsou smluvní stranou této úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců.
- Princip nejlepšího zájmu dítěte (Čl. 3): Zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují zajistit dítěti takovou ochranu a péči, jaká je nezbytná pro jeho blaho, přičemž berou ohled na práva a povinnosti jeho rodičů, zákonných zástupců nebo jiných jednotlivců právně za něho odpovědných, a činí pro to všechna potřebná zákonodárná a správní opatření.
- Princip práva na život a rozvoj (Čl. 6): Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují v nejvyšší možné míře zachování života a rozvoj dítěte.
- Princip participace dětí (Čl. 12): Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, zabezpečují dítěti, které je schopno formulovat své vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni.
Prvně jmenované, nejcitovanější, nejdůležitější, avšak i nejvíce problematické ve výkladových otázkách, bývá právě hledisko nejlepšího zájmu dítěte. Tento terminus technicus představuje úhelný kámen celé úpravy ochrany práv dětí a jako výkladové kritérium jej, samozřejmě, používá i česká právní úprava a judikatura. Problematičnost tohoto pojmu však spočívá v jeho neurčitosti. Nejlepší zájem může být totiž i ve vztahu k jednomu posuzovanému dítěti nahlížen z mnoha úhlů a perspektiv. S ohledem na tuto neurčitost je v každém konkrétním případě potřeba postupovat tak, aby bylo možné zjistit všechny rozhodné skutečnosti a na základě jejich důkladného posouzení bylo možné pečlivě zvážit a následně učinit jakékoliv řešení, případně rozhodnutí. Důležité je, že Úmluva naznačuje základní principy, za jakých má být nejlepší zájem dítěte posuzován, a hlavně určuje státům právní rámec k vytváření pravidel zabraňujících tomu, aby pod heslem „nejlepšího zájmu dítěte“ docházelo k svévolným zásahům do života dětí.
Právě právo dítěte vyjádřit svůj názor, tedy jeho základní participační právo, považuji jako advokátka ve své praxi za zcela zásadní, neboť z textu samotné Úmluvy vyplývá, že dítě je oprávněno vyjádřit svůj vlastní názor, přičemž odpovědným orgánům recipročně náleží povinnost tento názor vyslechnout a věnovat mu náležitou pozornost a zohlednit ho při následném řešení nastalé situace. Toto pravidlo může znít jako zcela banální, avšak v mnoha případech se setkávám s tím, že je stále dětem toto právo upíráno, ačkoliv jsou schopny svůj názor formulovat a toto i žádají, nebo státní orgány a soudy ke zjištění názoru dítěte nepřihlédnou a provádějí je zcela necitlivým a neodpovídajícím způsobem. Situace se v posledních letech ale výrazně zlepšuje a děti mají daleko lepší možnost na rozhodování o vlastním osudu participovat.
Úmluva také zakotvuje práva dětí v oblasti občanských, politických, ekonomických, sociálních a kulturních práv dětí. Ačkoliv to může být překvapivé, nezavazuje Úmluva jedince, ale stanovuje právní rámec výhradně pro signatářské státy. Ačkoliv text Úmluvy ctí biologický vztah rodičů (resp. zákonných zástupců, pokud se nejedná o biologické rodiče) a dětí a deklaruje, že rodiče jsou primárními vychovateli a garanty řádného dodržování práv a svobod dětí, jsou to ve smyslu úpravy Úmluvy právě státy, kdo má na dodržování těchto práv dohlížet i vytvářet pro jejich uplatnění nejlepší podmínky, a to nejen přijetím dílčí vnitrostátní legislativy, ale i zajištěním institucionálního aparátu (např. v oblasti školství, zdravotnictví a justice).
Mám na mysli například bezplatné vzdělání náležející všem dětem bez rozdílu, všeobecně dostupná zdravotní péče nebo právo podílet se na systému sociálního zabezpečení. Z pohledu laika může text Úmluvy působit až banálně, protože v majoritě rodin v současném tzv. západním světě jsou veškerá práva zakotvená úmluvou zaručena a dodržována. Zejména právo zakotvené v článku 31 Úmluvy, které zachycuje právo dítěte na odpočinek a volný čas, na účast ve hře a oddechové činnosti odpovídající jeho věku. V poslední době se setkávám s čím dál tím více přetěžovanými dětmi, které doslova nemají čas užít si dětství. Je jedno, zda jsou důvodem příliš ambiciózní rodiče, kteří chtějí ze svých ratolestí „vykřesat to nejlepší“, nebo rodiče, kteří chtějí v rámci opatrovnických sporů pokud možno co nejvíce ze života dítěte eliminovat druhého rodiče. Raději jej zapíší na 7 zájmových aktivit týdně, aby na druhého rodiče jednoduše nemělo čas. Apel, který by z tohoto sdělení měl vyplývat je, aby rodiče podporovali své děti v jejich zájmech a umožnili jim rozvíjet se, ale aby tak činili s mírou a uvážením a někdy dali dětem taky čas odpočinout si a třeba se i chvíli nudit.
Implementace Úmluvy v České republice
Koordinačním orgánem vlády, v jehož působnosti je vnitrostátní sledování a vyhodnocování plnění závazků z mezinárodních smluv o lidských právech, je v České republice od roku 1998 zmocněnec vlády pro lidská práva a Rada vlády ČR pro lidská práva. Česká republika vnímá ÚPD jako zásadní mezinárodní dokument, kterému věnuje pozornost nejen tvorbou strategií (viz "Právo na dětství), přičemž na druhé straně se zde stále vyskytují slabá místa, jež je nutné ošetřit.
Úvodní zpráva o plnění Úmluvy za období 1993 - 1994 byla Výboru předána v roce 1996. Druhá periodická zpráva za období 1995-1999 byla Výboru předána v roce 1999. Třetí a čtvrtou periodickou zprávu, včetně Informace o plnění Opčního protokolu o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů Česká republika předložila Výboru v roce 2008. Zatím poslední, spojenou pátou a šestou pravidelnou zprávu o plnění Úmluvy i jejích opčních protokolů Česká republika předložila v roce 2018. K jejímu projednání a vydání závěrečných doporučení Výboru OSN pro práva dítěte došlo kvůli pandemii COVID-19 v roce 2021. Sedmou pravidelnou zprávu by měla Česká republika předložit v roce 2026.
Česká republika přistoupila k Opčnímu protokolu k Úmluvě o právech dítěte o zapojování dětí do ozbrojených konfliktů ke dni 12. února 2002. Opční protokol zavazuje státy, aby nepovolávaly mládež do 18 let do ozbrojených sil a zajistily, aby se dobrovolníci v tomto věku přímo neúčastnili boje. Také jiné ozbrojené skupiny nemají povolávat dětské vojáky mladší 18 let a používat je v bojových akcích. Úvodní zpráva o plnění Opčního protokolu byla Výboru předána v roce 2005.
Opční protokol k Úmluvě o právech dítěte o prodeji dětí, dětské prostituci a dětské pornografii ratifikovala Česká republika dne 26. září 2013. Opční protokol stanoví závazné mezinárodní standardy k prevenci, potlačování a trestání činů spojených s prodejem dětí za účelem jejich sexuálního zneužívání, nucené práce či nelegální adopce, činů spojených s dětskou prostitucí a dětskou pornografií.
Třetí Opční protokol zavádějící postup předkládání oznámení Česká republika ratifikovala v roce 2015.
25 let Úmluvy o právech dítěte (právo na vzdělání)
Závěrečná doporučení Výboru OSN pro práva dítěte přijatá po projednání Třetí a čtvrté periodické zprávy České republiky o plnění závazků vyplývajících z Úmluvy o právech dítěte v Ženevě dne 31. 5. 2011.
Česká republika je smluvní stranou Úmluvy o právech dítěte od okamžiku svého vzniku a tento zásadní dokument reflektuje i česká legislativa. Zejména zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, a zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, jsou relevantní pro implementaci práv dítěte. Dále pak Pokyn výboru ministrů Rady Evropy o justici vstřícné dětem ze dne 17. 11. 2010.
tags: #bakalarska #umluva #o #pravech #ditete