Nacionalismus a populismus: Hlubší pohled na kořeny jevů v regionech

Populismus je na vzestupu nejen u nás, ale i v jiných koutech Evropy a světa. Zajímavý je ale i pohled z opačné strany: proč slova populistů rezonují u tolika lidí? Historické i sociální kořeny tohoto jevu zkoumá na svém rodném Opavsku antropoložka Johana Wyss působící v Etnologickém ústavu Akademie věd ČR. O svá zjištění se s námi podělila v aktuálním A / Magazínu.

Šedesátnici Annu z Opavy byste na oslavách výročí sametové revoluce hledali marně. Na osmdesátý devátý dnes nechce příliš vzpomínat, přestože události, jež vedly ke konci komunistického režimu u nás, aktivně prožívala. Chodila na demonstrace, byla spoluautorkou místního občanského manifestu a spolu s dalšími zhruba patnácti tisíci Opavany vstoupila 27. listopadu 1989 do generální stávky. Anna a spolu s ní většina pamětníků raději využila prodloužený víkend k výletům nebo setkání s rodinou. Co se za uplynulých šestatřicet let stalo, že mnozí nemají chuť slavit konec socialismu? Ptají se odborníci dostatečně, jak se lidé v regionech cítí a co jim chybí?

Opavská pouta a slezská identita

Podobné otázky si už nějakou dobu klade také sociální antropoložka Johana Wyss z Etnologického ústavu AV ČR. „Téma populismu se často zkoumá shora, skrze politiky, jejich proslovy a volební programy. Mě ale zajímalo, proč jejich slova rezonují u tolika lidí, čím si je populisté získávají,“ říká. Aby přišla problému na kloub, rozhodla se hlouběji prozkoumat své rodné Opavsko a Slezsko. „Stále si mě táhne zpátky k sobě. Maminčina rodina tam žila po mnoho generací a zůstala i po druhé světové válce, protože díky smíšenému česko-německému původu se jí nedotkl poválečný odsun,“ vzpomíná Johana Wyss. Po roce 1945 totiž musely město opustit až dvě třetiny do té doby většinově německého obyvatelstva.

Možná právě tohle rodinné dědictví vysvětluje, proč se jedním z hlavních témat, jimž se Johana Wyss věnovala už od začátku vysokoškolských studií, stala identita - tedy kdo jsme, odkud pocházíme a jak nás to definuje. Tím vším se zabývala už při studiu na univerzitách ve skotském Aberdeenu a nizozemském Amsterdamu, stejně jako na doktorátu v Oxfordu.

„Fascinovalo mě, když jsem zjišťovala, jak jsou si podobné tak vzdálené oblasti jako Slezsko a například Baskicko, kolik toho mají společného třeba s chorvatsko-italskou Istrií nebo finsko-ruskou Karélií,“ konstatuje vědkyně.

Slezská exotika a antropologické metody

V Aberdeenu Johanu Wyss velmi zaujal přístup Tima Ingolda, jedné z vůdčích postav britské sociální antropologie. Jako studentka byla okouzlená jeho prací a po jeho vzoru toužila jezdit do severských oblastí, třeba k původním obyvatelům severní Kanady nebo do finského Laponska. Antropologické metody jsou postavené na blízkém kontaktu pozorovatele se zkoumaným objektem, mezi jinými na takzvaném zúčastněném pozorování. Když tedy v jednom ze svých předchozích projektů zkoumala slezskou identitu a její přetváření, přestěhovala se načas na Opavsko. Základem jejího přístupu je ptát se lidí, povídat si s nimi a snažit se pochopit jejich postoje. Zároveň nikdy netají, že je výzkumnice, nejde o to splynout s davem a hrát si na špiona.

„První reakcí většinou bývá překvapení a údiv nad tím, jestli jde o skutečnou vědu. Podle ní by asi většina respondentů dala přednost situaci, že vyplní dotazník a na otázku, zda se cítí být Slezanem, zakroužkují odpověď na škále od jedné do pěti. Jenže výsledek takového zkoumání by mohl být nekompletní. Výhodou antropologických metod je větší přirozenost hovorů a možnost získat mnohem hlubší vhled do životní situace zpovídaných. V prostředí důvěry se lidé daleko více otevřou.“

Identita stále v pohybu

Výsledky zkoumání opavské a slezské identity představila Johana Wyss v anglicky psané monografii, která jí letos vyšla v nakladatelství Central European University Press. Slezsko je nejmenší z historických zemí, které dnes tvoří Českou republiku. Zatímco s vysvětlením, co a kde jsou Čechy a čím se od nich odlišuje Morava, bychom asi neměli problém, definovat Slezsko už tak snadné není. Předat tuhle informaci zahraničnímu čtenáři je pak o to složitější. „Slezanství“ je fenomén postavený na sdílené spletité historii. Ovlivňuje ho způsob, jak na minulost vzpomínáme, ale také jakou budoucnost tvoříme.

„Identita, kultura a kolektivní paměť nejsou dané, já je naopak vidím jako procesy, které se permanentně proměňují. Jak se spletité historické vztahy Slezanů promítají do jejich dnešního sebepojetí, studuje Johana Wyss přímo v terénu. Při jedné z výzkumných cest na Opavsko, v listopadu 2019, ji zaujalo, jak málo místních si připomíná výročí sametové revoluce. Do očí bijící rozdíl to byl hlavně ve srovnání s děním v hlavním městě. V Praze na Národní třídě a Václavském náměstí se chystaly velké oslavy s koncerty, průvody, přednáškami, besedami a performancemi. Na podobný happening v Opavě přišlo jen pár jednotlivců. S postoji hnutí ANO totiž hodně místních sympatizovalo a neměli důvod se vůči nim vymezovat. Korespondují s tím i dlouhodobé výsledky voleb. Už od roku 2018 město řídí primátor za ANO Tomáš Navrátil, který byl loni zvolen i do Senátu.

Pohled do hloubky: Populismus a paměť

V sychravých dnech roku 2019 Johanu Wyss poprvé napadlo, že by se mohla na situaci podívat hlouběji. Proč se voliči (nejen) ve Slezsku odklánějí od tradičních politických stran? Nakolik spolu souvisejí paměť a populismus? A jak je to v jiných koutech Evropy? Pokusila se nápad rozepsat do širšího badatelského záměru s mezinárodním přesahem a požádala o finanční podporu. V roce 2022 se jí podařil výjimečný kousek - komise Evropské výzkumné rady její projekt schválila a udělila jí prestižní ERC Starting grant ve výši 1,5 milionu eur (v přepočtu asi 37 milionů korun).

Udělení grantu agentura oznámila v listopadu, v témže roce v červnu se přitom mladé vědkyni narodil syn. Vzpomíná, jak ji zaplavil mix pocitů. Velká radost a zároveň starost, jak se jí podaří projekt ukočírovat v nové roli matky. Velkou pomocí byla možnost odložit start výzkumu o více než jeden rok.

Zaostřeno na matky a mezinárodní přesah

Rok 2022 Johaně Wyss změnil život. Staly se v něm dvě zásadní události. V červnu se jí narodil syn, v listopadu získala prestižní ERC Starting grant a postavila se do čela mezinárodního projektu. S novou životní situací se pojily i nečekané a některé vyloženě bizarní zkušenosti. Třeba když jela na focení portrétu k tiskové zprávě o udělení grantu, nemohla se s kočárkem dostat přes schody budovy. Personál na vrátnici jí odmítl spustit plošinu s tím, že je pouze pro handicapované a že se má hezky usmát, aby jí někdo pomohl. Druhým zážitkem, který se jí vryl do paměti, byly komentáře u příspěvků na sociálních sítích Akademie věd. Namísto ocenění úspěchu s grantem komentující kritizovali, jakým způsobem drží vědkyně na fotografii miminko v nosítku. Možná jsou to drobnosti, ale v citlivé době raného mateřství ženu takové věci zamrzí. Johana Wyss se i na základě vlastní zkušenosti snaží pracovat na zlepšování podmínek pro matky ve vědě.

Jádrem projektu je zkoumání fenoménu populismu „zezdola“. Tým antropologů a antropoložek vedených Johanou Wyss chce zachytit každodenní počínání lidí, jejich způsoby vzpomínání na minulost a vztahování se k ní. Západoevropští politologové často dávali populismus do souvislosti s postkomunismem. Jmenovali přitom Polsko, Maďarsko, Slovensko, do určité míry i Česko. Čím dál víc se ale ukazuje, že se populistickým tendencím daří i v regionech, které komunismus nezažily. „Klademe si tak otázku, jestli historická logika neleží v něčem jiném a není daleko hlubší. Zajímá nás osmdesátý devátý jako přelomový rok, ale zároveň zkoumáme i postimperiální dědictví,“ vysvětluje Johana Wyss.

Paměť a populismus: Srovnání evropských regionů

Svět se zdá být rozdělený více než dříve a vzrůstá obliba populistických řešení. Zároveň dochází k nadužívání výrazu populismus, který se stává nálepkou a tak trochu módním trendem. Podívat se na tento jev novýma očima a nabídnout jiné perspektivy je cílem čtyřletého projektu Paměť a populismus zezdola (MEMPOP). V roce 2022 jej podpořila Evropská výzkumná agentura ERC Starting grantem na roky 2024-2028.

Vedle českého Slezska si tým zvolil Bukovinu (v Rumunsku u ukrajinských hranic), Burgenland (v rakousko-maďarském pohraničí), Halič (ukrajinskou část hraničící s Polskem) a Istrii (v Chorvatsku poblíž Slovinska a Itálie). I přes podobnou historii řeší tyto oblasti v současné době odlišné problémy a také se jinak vztahují k vlastní minulosti.

Stejně jako se Johana Wyss snaží pochopit a probádat své rodné Slezsko, vrací se „domů“ i její kolega Franz Graf, rodák z rakouského Burgenlandu. Aktivně tam spolupracuje zejména s místními farmáři, hrdými na své usedlosti a pozemky, které mají v držení po mnoho generací. Někteří z nich se vzpírají novinkám, které přicházejí z Vídně a z Bruselu. Proklamovaným cílem opatření je ochrana přírody, například zadržování vody v krajině, jenže zemědělci na to mají jiný názor. Tamní společnost se polarizuje, daří se v ní přístupům rozdělování na „my“ a „oni“ a situaci komplikuje strach z migrace.

Součástí týmu je také maďarská sociální antropoložka Diána Vonnák, která se zabývá situací na Ukrajině v oblasti Haliče. „Diána provádí aktivní terénní výzkum v zemi, která je aktuálně ve válce. Těší se také na výsledky své doktorandky Ioany Brunet, která se zaměřuje na rumunskou Bukovinu, místo s velmi silným multikulturním dědictvím. Všímá si přitom fenoménu, jímž se zaobírá jen málo výzkumníků: souvislostí turismu, paměti a populismu. Pokládá si otázky, proč představitelé města vyzdvihují některé části historie a využívají je k podpoře turistického ruchu, zatímco o jiných se mlčí. V posledních letech se tam například objevuje fenomén obnoveného pivního Oktoberfestu, který slouží jako jakási atrakce připomínající německou minulost Bukoviny. Další kmenová členka týmu, Laura Mafizzoli, pak studuje novodobé důsledky odsunů italsky mluvícího obyvatelstva z Istrie.

Naslouchat a nesoudit: Budoucnost výzkumu

Projekt s akronymem MEMPOP (Memory and Populism from Below, tedy Paměť a populismus zezdola) je na začátku. Výsledkem může být jedinečné porovnání několika zdánlivě nesrovnatelných evropských regionů, které možná spojuje víc, než bychom si mohli myslet. Třeba nám nabídne nečekané odpovědi na otázky, jak místní lidé přemýšlejí, jak se vztahují k vlastní minulosti a plánují budoucnost. Čeho se bojí, co jim chybí, co je frustruje? Zdá se, že příklady rysů, které lze najít napříč vybranými lokalitami, jsou pocity nepřijetí, nejistoty a určitých obav z budoucnosti. Asi tušíme, že jsou to právě populisté, kteří tyto emoce umějí při své agitaci lépe využít. Možná je to i o tom, že častěji vyjíždějí za lidmi do regionů, mluví s nimi a k nim.

Uvidíme, co nám v příštích měsících a letech ukážou hloubkové rozhovory v obývácích respondentů a respondentek, jako je třeba paní Anna ze začátku našeho textu. Podle Johany Wyss je zásadní pozorně naslouchat a nesoudit: „Já osobně populistické strany nevolím, ale do určité míry dokážu pochopit frustraci jejich voličů.“

O autorce: Johana Wyss, MSc. Pochází z Opavy, ale už v jedenácti letech se přestěhovala do Prahy. Ve Slezsku stále hledá své kořeny a jako antropoložka si pokládá otázky o identitě a paměti. Vystudovala sociální a kulturní antropologii na univerzitách ve skotském Aberdeenu a nizozemském Amsterdamu, doktorát obhájila v Oxfordu. Letos jí vyšla kniha Negotiating Identity and Collective Memory in Czech Silesia, v níž se zabývá slezskou identitou a historií. V roce 2022 získala prestižní ERC Starting Grant od Evropské výzkumné agentury nazvaný Paměť a populismus zezdola (MEMPOP). Čtvrtletník A / Magazín vydává Akademie věd ČR. Výtisky zasíláme zdarma všem zájemcům.

tags: #bakalarske #prace #nacionalismus #a #populismus