Giovanni Boccaccio, italský spisovatel a básník, se narodil kolem roku 1313 a zemřel 21. prosince 1375. Byl jedním ze zakladatelů renesance, období, které se snažilo oživit antickou kulturu a klást důraz na člověka jako jedince. Boccacciova díla, psaná v italštině, zahrnují romány, novely a lyrické básně, často inspirované milostnými vztahy a s příměsí erotiky.
Vrcholem jeho tvorby je Dekameron, cyklus stovky novel, rozdělených po deseti na deset dní. Toto dílo vznikalo v době rané renesance, pravděpodobně v letech 1348 až 1353. Boccaccio začal na Dekameronu pracovat v době, kdy Florencií zmítala morová epidemie. Útěk z postižené oblasti na venkov se stal inspirací pro rámcovou povídku, která spojuje jednotlivé novely v organický celek. Věřilo se, že radost a veselí mohou působit jako lék na mor, a právě proto je Dekameron koncipován jako dílo veselé a radostné.
Autorova osobní zkušenost a vzdělání formovaly jeho literární styl. Boccaccio se narodil jako nemanželský syn bankovního zástupce a otec ho poslal na praxi do Neapole. Tam, v centru rané renesance a humanismu, získal přístup ke královskému dvoru, kde se seznámil s řadou učenců. V Neapoli se také údajně zamiloval do hraběnky Marie d'Aquino, která se v jeho dílech objevuje pod jménem Fiammetta. Jeho příslušnost k florentskému bankovnímu domu Bardiů, financujícímu anjouovskou dynastii, mu zaručovala přístup k intelektuálnímu životu své doby.
Boccaccio se snažil dokázat, že italský jazyk je stejně vhodný jako latina pro všechny literární žánry. Mezi jeho další významná díla patří Fiesolské nymfy, Milostné vidění, Elegie o paní Fiammettě a Život Dantův, kde vzdal hold svému literárnímu vzoru a popsal jeho život i dílo. Byl prvním Dantovým životopiscem a také prvním, kdo vyložil jeho dílo - Božskou komedii.
Dekameron je prozaické dílo, které občas obsahuje i poezii. Využívá rámcovou kompozici, kdy deset mladých lidí - sedm dívek a tři muži - utíká před morem z Florencie na venkov. Tam si po deset dní, každý den jeden, vypráví příběhy. Každý den je určen "král" nebo "královna", který/která určuje téma vyprávění. Tato rámcová povídka spojuje novely v organický celek, inspirovaný strukturou Dantovy Božské komedie, ale s didaktickým záměrem ukázat cestu ke šťastnému, pozemskému životu, na rozdíl od Danta. Proto bývá Dekameron nazýván "lidskou komedií".
V novelách Dekameronu vystupuje galerie postav ztělesňujících různé projevy lidské inteligence, od ušlechtilé moudrosti až po vychytralost. I v příbězích s erotickými náměty je zdůrazněna rafinovaná hra chytrosti, s níž milenci překonávají překážky. Postavy lze rozdělit na vychytralé a hlupáky. Jejich příběhy jsou různě dlouhé, od dvou po dvacet stran.
V hlavní dějové lince vystupuje deset postav, jejichž jména (kromě žen) nebyla uvedena, aby autor ochránil reputaci skutečných účastníků. Z toho lze usuzovat, že příběh je založen na skutečných událostech. Dívky jsou vykresleny jako krásné, chytré, zámožné a na svůj věk vyzrálé, zatímco muži jsou nerozluční, milí, rozvážní a způsobilí. Nejstarší z dívek, Pampinea, byla iniciátorkou útěku na venkov.
Jazyk Dekameronu je pro dnešního čtenáře srozumitelný, ačkoli obsahuje archaismy a historismy. Text je psán v er-formě s použitím přímé řeči. Krátká shrnutí děje jsou psána kurzívou a velké písmeno uvádí čtenáře do děje, oznamuje den a nadcházející události. Na konci každého dne si postavy zpívají písně.
Příklady novel z Dekameronu
Dekameron obsahuje stovky příběhů s různými tématy, od nešťastné lásky po nalezení štěstí a bohatství. Některé novely se zaměřují na důvtip a pohotovost postav, které se dokáží vyhnout nepříjemným situacím.
Den šestý: Pohotovost a vtip
Den šestý, pod vládou Elisy, vypráví o těch, na něž byl zaměřen nějaký vtip, ale oni jej odrazili pohotovou odpovědí nebo se předvídavě vyhnuli ztrátě, nebezpečí či hanbě.
Příběh paní Orelly
Jedna z novel vypráví o paní Orettě, půvabné, spořádané a duchaplné dámě. Šlechtic jí slíbil, že ji sveze na koni a bude jí přitom vyprávět překrásný příběh. Jelikož však vyprávěl dosti krkolomně a neobratně, paní Oretta ho jemnou narážkou upozornila, že ji to nudí.
Když to již nemohla déle vydržet a vidouc, že se šlechtic do vyprávění tak zapletl, že se mu z něho nepodaří vymotat, pravila rozmarně: „Messere, tenhle váš kůň má příliš tvrdý krok; prosím vás proto, abyste mě ráčil sesadit dolů.“ Rytíř, jenž náhodou uměl víc pochopit než povědět, porozuměl narážce, přijal ji v žertu a zvesela, sáhl po jiných příbězích a ten, který začal špatně vyprávět, nechal nedokončený.
Příběh biskupa a maršálka
Jiný příběh se odehrává ve Florencii a zahrnuje biskupa Antonia ďOrsa, váženého a moudrého prelata, a maršálka krále Roberta, messera Diega della Ratta, sukničkáře. Messer Diego se zalíbil neteři biskupova bratra a nabídl jejímu choti 500 zlaťáků, jestliže mu dovolí spát s jeho ženou. Muž souhlasil, ale Diego mu zaplatil falešnými mincemi. Tato událost se rychle roznesla a dozvěděl se o ní i biskup.
Jednoho dne, když si biskup a messer Diego kráčeli spolu, potkali krásnou dívku jménem Nonna. Biskup položil ruku na její rameno a zeptal se jí, jak se jí Diego líbí. Nonnu to poněkud urazilo, ale urážku jim vrátila, když jim řekla, že by ji museli zaplatit pravými penězi. „Jakpak se ti líbí tenhle, Nonno? Troufala by sis ho zmoci?“ zeptal se biskup. „Pane, možná že by se mnou nebyl hned tak hotov, ale rozhodně by mi musel zaplatit dobrou mincí,“ odpověděla Nonna.
#Čitateľský denník: Giovanni Boccaccio - Dekameron
Příběhy v Dekameronu často zdůrazňují rafinovanou hru chytrosti, s níž postavy překonávají překážky, ať už jde o milostné zápletky nebo snahu vyhnout se nepříjemnostem. Autor často zobrazuje kontrast mezi vychytralostí a hloupostí.
Hodnocení a význam
Dekameron je považován za jedno z klíčových děl italské literatury a podstatně ovlivnil vývoj evropské novely. Boccacciova próza se stala vzorem literárního jazyka a dílo dodnes inspiruje všechna umění. Ačkoli se některým čtenářům může zdát dílo málo propracované, postrádající dramatičnost a s příliš podobnými příběhy, jeho nadčasová témata a mistrovské vyprávění zůstávají fascinující.