Karel Lippmann navazuje na diskuse na České škole a uvažuje o vlivu pozitivismu na moderní vzdělávací systém. Podle něj pozitivismus ústí v dogma, které ovládá celý vzdělávací systém.
Pozitivismus je filozofický směr založený v třicátých letech 19. století francouzským filozofem Augustem Comtem, který klade důraz na ověřitelná fakta. Název pochází od slova positivus, které v klasické latině znamená „stanovený, daný“. Chce se vyhnout spekulaci a vycházet jen z „daného“, tj. z jednotlivých ověřitelných faktů. Je kriticky zaměřen proti metafyzice, ontologii a všem spekulativně orientovaným filosofiím.
Pozitivismus mohl navázat na starověkou skeptickou tradici, na kritickou filosofii Davida Huma, na francouzské osvícenství i na britský utilitarismus. Druhou důležitou složkou byla evoluční filosofie dějin, jak ji v navázání na eschatologické proudy v křesťanství a gnózi vypracoval Georg Wilhelm Friedrich Hegel.
Název pozitivismus vychází z „pozitivní filosofie“ Augusta Comta (1798-1857) a z jeho filosofie dějin. Podle Comta prochází lidstvo ve svých dějinách zákonitě třemi stádii, totiž teologickou, metafyzickou a pozitivní epochou (tzv. zákon tří stádií). V první do roku 1300 se lidstvo řídilo náboženstvím, ve druhé mezi lety 1300 a 1800 filosofickou spekulací, kdežto ve třetí od roku 1800 se bude řídit jen racionální a pozitivní vědou. Vědecké řízení lidských společností musí převzít Comtem založená nová věda, kterou nazval sociologií a pokládal za královnu všech věd.
Podle Comtova pozitivismu by se měly zkoumat pouze skutečnosti, které je možné si reálně ověřit, a nepotvrzené spekulace by měly být zamítnuty. Vědecká organizace společnosti pro největší možný prospěch lidstva musí ovšem umět nahradit i další funkce, které dříve plnilo náboženství - zejména zajišťovat soudržnost a solidaritu společnosti. Comte se proto snažil ustavit i „pozitivistické náboženství“ se vším, co k němu patří.
Navrhl nový kalendář o 13 stejných měsících, kde byly jednotlivé dny zasvěceny velikánům, kteří se o pokrok lidstva nejvíce zasloužili, zakládal pozitivistické kongregace s nedělními obřady a dokonce vypracoval „Pozitivistický katechismus“. Comte sám byl ovšem pod vlivem francouzského katolicismu a katolickou církev s její systematicky propracovanou organizací, zákonodárstvím i liturgií sice odmítal jako zpátečnickou, ale zároveň velmi obdivoval a napodoboval. Proto se tato „náboženská“ stránka jeho pozitivismu v Evropě neprosadila, zapustila však kořeny v Brazílii: na brazilské vlajce je dodnes pozitivistické heslo „Řád a pokrok“ (Ordem e progresso) a pozitivistická sdružení tam hrají značnou roli.
Zato druhá stránka Comtova poselství, totiž víra v neomezené možnosti pokroku, řízeného racionalitou a vědou, měla i v Evropě nesmírný vliv. Comtovy myšlenky silně ovlivnily například Karla Marxe, ale také liberální myslitele, jako byl Herbert Spencer a později i T. G. Masaryk. Masaryk viděl v pozitivismu a jeho zdůrazňování lidské společnosti a solidarity účinnou protiváhu k individualismu, který mu vadil na liberalismu 19. století.
Pozitivistické vidění společnosti a dějin přitahovalo zprvu hlavně společenské vědce. Historici jako Hippolyte Taine nebo evolucionisté v jiných vědách zde viděli možnost, rozvrhovat dějinné události do velkých souvislostí, vytvářet vývojová schémata a podobně. Masarykův koncept smyslu českých dějin také patří do této souvislosti.
Na druhé straně však stáli historikové a právníci, kteří v pozitivismu viděli především teorii poznání (epistemologii), jež se omezuje na daná fakta a vyhýbá se každé spekulaci o tom, co přímo ověřitelné není. Koncem 19. století se tento pozitivismus jako teorie poznání prosadil v přírodních vědách. Výpovědi o tom, co není dané, nemají smysl, a do vědy nepatří. Věda se musí řídit zásadou „ekonomie myšlení“ a všechno, co nelze dokázat a využít k předpovídání budoucího, ze svých úvah vyloučit.
Úspěchy pozitivistické vědy vyvolaly dojem, že i Comtova vize společnosti řízené vědou a vědeckými metodami je přece jen uskutečnitelná. Émile Durkheim byl přesvědčen, že pro všechny oblasti vědění, které se stávají vědou, platí společný model zkoumání, a to pro vědy přírodní, stejně tak jako pro vědy společenské, sociologii nevyjímaje. Durkheim vnímá sociální fakty jako kolektivní jevy, tudíž jako něco, co existuje uvnitř společnosti, nicméně vně jednotlivců. Sociální fakta se tedy dají zkoumat jako věci, neboť jsou objektivní a pro všechny společné. Sociální fakty mohou být předmětem objektivního zkoumání, neboť společenská realita je stejně objektivní jako realita přírodní.
Předností pozitivismu bezpochyby je, že vyžaduje smysl pro detail, co nejpřesnější jazykové vyjádření obsahu sdělení, v epistemologii zdůrazňuje empirismus a logiku jako základy vědeckého poznání. Toto poznání je do té míry rozsáhlé a přesné, že je vlastně světovým názorem, a sice vzhledem k těmto svým kvalitám jediným možným.
Tento výklad skutečnosti má však i své negativní důsledky. Myšlení tzv. západní společnosti přijalo pozitivismus jako nové, „vědecké náboženství“ (P. Feyerabend), H. Skolimowski jej nazývá „jógou objektivity” a T. G. Masaryk „pozitivním fetišismem”. Pozitivistická věda vyvolává současně dojem, že nemá nic společného s etikou a morálkou, které odkazuje do oblasti subjektivních lidských zájmů a vlastností, filosofie, náboženství, politiky, ekonomie apod. (R. Faynman). Etické a morální hodnoty nemohou být předmětem vědeckého poznání.
Tak vzniká dogma - logický empirismus, postulovaný jako základ moderní filosofie vědy. Tímto dogmatem je ovládán celý vzdělávací systém „západní“ civilizace. Je sice samo o sobě hodnotově neutrální, ve skutečnosti však některé hodnoty výrazně vyvyšuje nad jiné (hmotné nad duchovními, změřitelné nad nezměřitelnými atd.), zdůrazňuje fakta a podceňuje utváření názorů. Výsledkem je morální relativismus, ignorance, neúcta k jiným názorům, jejich zesměšňování, intolerance.
Pozitivismus tedy vytvořil nezbytné předpoklady pro vznik a rozvoj moderní vědy. V tom spočívá jeho zásadní a nepopiratelný civilizační přínos. Pokud je však prosazován jako jediný možný světonázor, jako vědecká ideologie, jako všeovládající, univerzální dogma, potom vedle důsledků pro člověka užitečných má také důsledky velice nebezpečné, ba zničující. Stejně jako lék může být současně i jedem.
Empirismus je gnoseologický směr, ve kterém je empirie základním zdrojem poznání. Obecným rysem všech typů empirismu je pojetí zkušenosti jako východiska poznání a přijetí metody indukce jako cesty od empirických dat k idejím a pojmům. Základní principy empirismu stanovil klasický britský empirismus 17.-18. století (F. Bacon, J. Locke, G. Berkeley, D. Hume). Lockova teze, že není v rozumu, co nebylo ve smyslech, byla namířena proti racionalistické Descartově koncepci vrozených idejí a znamenala též radikální rozchod se scholastickým metafyzickým dogmatismem věčných pravd, které jsou nedostupné smyslovému názoru. Rozum vystupuje v empirismu jako pořadatel zkušenosti a nikoli jako apriorní princip. Spolehlivost poznání je zajištěna tím, že ideje jsou pouze kopiemi smyslových dojmů, takže i kombinace idejí jsou zprostředkovaně ze zkušenosti odvoditelné.
Avšak již Hume poukázal na problematičnost postulátu nepřekročení zkušenosti, protože ani idea substance (věci), ani idea kauzality tento požadavek nesplňují. V dalším vývoji empirismu došlo především ke změnám v pojetí zkušenosti směrem k explicitnímu fenomenalismu, jak lze vidět na příkladu empiriokriticismu (zkušenost jako soubor prožitků) či logického empirismu (zkušenost je dána hranicemi našeho jazyka).
K trendu empirismu se váže řada filozofických proudů, které kladou důraz na problematiku praktických postojů ke světu a na povahu jednání a orientaci ke skutečnosti (např. kritický racionalismus, kritický realismus, pragmatismus, behaviorismus). Empirismus výrazně intervenuje i do historie sociologie.
V různých modifikacích je pozitivistické dědictví i dnes určující především ve vědě a v její metodologii. Důležitým pokračováním této metody je logický pozitivismus a v širším smyslu převážná část zejména filosofie vědy a anglosaské filosofie vůbec. Také právní pozitivismus je prakticky nejvlivnější základ právního myšlení, protože velmi zjednodušuje právní praxi a poskytuje jí jednoduchý model.
Proti positivismu hned zpočátku ostře vystupovali katoličtí myslitelé. Katolická církev dekretem ze dne 12. prosince 1864 zařadila Comtův Kurz pozitivní filozofie („Cours de philosophie positive") na Index zakázaných knih. Katoličtí filozofové tomistické orientace upozorňovali na to, že pozitivismus má četné styčné body s materialismem. „Hlavní omyl, jenž jest positivismu s materialismem společný, jest jeho princip noëtický, že zdrojem a měrou všeho našeho poznání jest toliko skutečnost, empirie." Tvrdí-li positivismus, že o věcech nadsmyslných nemůžeme nic vědět, že jsou nepoznatelné, a materialismus hlásá, že neexistují, liší se prakticky jen ve slovech.
„Positivismus není než materialismus, jenž se za své jméno stydí a proto se raději positivismem nazývá. Materialismus zavinil, jak známo francouzskou revoluci ... a všechny další revoluce, které po francouzské revoluci následovaly, a jest proto nyní pro své hrůzyplné konsekvence, které z něho pro praktický život nutně plynou, před veřejností diskreditován."
K prvním kritikům pozitivismu patřil také K. Marx. Ačkoli sám od Comta mnoho převzal, neviděl vyústění dějin lidstva ve vědeckém poznání, nýbrž v praktickém osvobození vykořisťovaných. Ostrou - i když ne zcela věcnou - kritiku Machova empiriokriticismu napsal také Lenin. Spíše reakcí než filosofickou kritikou byl také vitalismus H. Bergsona.
Důkladnějšímu rozboru toho, jak lidské poznávání a vnímání ve skutečnosti probíhá, se věnoval Edmund Husserl a jím založená fenomenologie, která ukázala, že člověk není pouhým receptorem objektivního světa, nýbrž je vždy veden intencemi, případně i potřebami a účely. Na tak základní otázky jako „proč“ nedovede důsledný pozitivismus, pokud se omezuje jen na fakta, dát žádnou odpověď.
Známý astrofyzik Carl Friedrich von Weizsäcker se počátkem padesátých let setkal s protestantským teologem Karlem Barthem. Řekl mu: „Od Galilea vede přímá cesta k atomové bombě." A Karl Barth mu odpověděl: „Pane von Weizsäckere, jestliže věříte, co všichni křesťané vyznávají a skoro žádný tomu nevěří, totiž že Kristus znovu přijde, pak smíte, ba potom byste měl fyziku dělat dál." Weizsäcker o tomto rozhovoru později napsal: „Co příměr o novém příchodu Krista konkrétně znamená, nevím. Nikdo z nás to neví."
tags: #pedagogicky #pozitivismus #empirismus