V minulosti byly tělesné tresty součástí výchovy a představovaly jednu z možností, jak učitel dosahoval kázně u žáků.
Za tělesný trest je možné označit záměrné působení bolesti na těle žáka s cílem potrestat kázeňský přestupek.
Mezi ty nejznámější patřila facka, rána ukazovátkem či pravítkem, častý byl také pohlavek.
I když existovala řada jiných výchovných prostředků, kantoři běžně tělesné tresty používali.
Historický vývoj tělesných trestů ve školství
Ve středověku byly fyzické tresty kruté a učitelé je používali nejen za kázeňská provinění, ale i za nepochopení učební látky.
Jedním z prvních pedagogů v českých zemích zabývajících se kázní a fyzickými tresty byl J. A. Komenský.
Ten upozorňoval, že tělesné tresty nejsou vhodné v případě, kdy žák nepochopí učivo.
Před užitím fyzického trestu má učitel zkusit žáka pokárat před celou třídou anebo jej potrestat jiným způsobem.
Dalším pedagogem snažícím se omezit tělesné tresty na školách byl v 18. století Johann Ignác Felbiger, který se mimo jiné zasloužil o zavedení povinné školní docházky na našem území.
Učitelům doporučoval, aby netrestali naštvaní, rozčilení a aby mysleli na žákovo zdraví.
O století později se začíná i v oficiálních školských dokumentech řešit trestání žáků, příkladem je Exner-Bonitzova reforma.
Ta navrhuje nechat žáka po škole, ale nevylučuje ani fyzické tresty.
Naproti tomu v důsledku přijetí Hasnerova zákona je od roku 1870 na našem území zakázána taková formu trestu, která by žákovi způsobila újmu na těle.
I přesto učitelé pokračovali v používání tělesných trestů a volali po navrácení ke „starým dobrým časům“.
V době první republiky byly tyto druhy trestů na školách nejen zakázány, ale učitelé či vychovatelé mohli být za jejich používání prohlášeni za nezpůsobilé ke svému povolání, a dokonce mohli skončit i ve vězení.
Pokud se podíváme na situaci ve světě, zjistíme že od dvacátého století vedli odborníci diskuse o možných trestech pro žáky.
V dobových učitelských periodikách panovaly názory, že sice tělesné tresty jsou špatné, ale „facka v pravý čas nemůže škodit“.
K jejich úplnému zákazu dochází často až ve druhé polovině minulého století, za což mohlo více faktorů.
Společnost se soustředila na ochranu práv dětí, a proto byly schváleny dokumenty jako Deklarace práv dítěte (1959) a Úmluva o právech dětí (1989).
V důsledku toho začal na Novém Zélandu boj o zrušení fyzických trestů na školách v sedmdesátých letech minulého století.
Ve Velké Británii platil zákaz užívání tělesných trestů i přes nelibost učitelů na státních školách od roku 1986 a na soukromých školách od roku 1999.
V USA se situace od evropských států liší.
V některých státech je dodnes tolerováno jak rodiči, tak i zákonodárci používání fyzických trestů například pomocí dřevěných pádel.
Současný pohled a právní rámec
Bakalářská práce se věnuje problematice používání tělesných trestů ve výchově dětí.
V teoretické části jsou tělesné tresty dětí rozebírány zejména z hlediska jejich rizikovosti a možných negativních dopadů jak na dítě, tak potažmo na celou společnost.
Cílem této práce je utvořit ucelený pohled na danou problematiku, vysvětlit vhodnost či nevhodnost tělesných trestů v dané situaci.
Popsat roli rodiny ve výchově dětí, následky tělesných trestů na dětech, tělesné tresty v souvislosti se syndromem CAN a tělesné tresty z pohledu dětí.
Diplomová práce nebude obsahovat praktickou část.
Bude psaná spíše formou kritického zamyšlení nad daným tématem.
Součástí diplomová práce bude srovnání tělesných trestů ve výchově a jejich opakem - liberální výchovou.
Závěr práce bude obsahovat kasuistiky.
Dvě kazuistiky se týkají autoritativní výchovy a třetí kazuistika zobrazuje výchovu liberální.