Didaktické metody ve výuce a jejich význam

V posledních několika desítkách let je v českém školství diskutována kvalita výuky, způsob přípravy absolventů různých typů škol a také to, co by mělo být výsledným produktem vzdělávání na těchto typech škol, jaké by měly být profily absolventů. VYUČOVACÍ METODA je „koordinovaný systém vyučovacích činností učitele a učebních aktivit žáka, který je zaměřen na dosažení učitelem stanovených a žáky akceptovaných výukových cílů“ (Maňák, 1990). Vyučovací metody stanovují, jak bude přistupováno k vzdělávacímu obsahu, respektive jaké budou postupy práce učitele i žáků. Vyučovací metoda je cesta vedoucí k osvojení nových poznatků, postup, jak si poznatky fixovat a prohlubovat. Metody jsou také nástrojem diagnostiky a hodnocení výsledků výchovně-vzdělávací činnosti.

Metodická vybavenost učitele limituje kvalitu i efektivitu vzdělávání. Učitel by měl znát širokou škálu vyučovacích metod a být si vědom jejich výhod i nevýhod, což mu umožňuje volit metody v dané chvíli co nejvhodnější a nejefektivnější pro dosažení výchovně-vzdělávacích cílů. Variabilita metod je důležitá také pro udržení motivovanosti žáků. Stereotypní práce žáky nebaví, nemotivuje, snižuje efektivitu vzdělávání. Žáci, které vyučování nebaví, pak o výuku nejeví příliš velký zájem a samozřejmě dosahují i horších výsledků, což je dále demotivuje a od výuky odrazuje. Čím déle tento stav trvá, tím větší problém bude zhoršující se postoj žáků k výuce změnit a jejich výkonnost se bude dále propadat, což už může od určitého momentu ohrožovat zvládnutí výuky.

Žáci i jejich rodiče požadují, aby bylo vyučování pestřejší, zajímavější, zábavnější a podnětnější, a tím příjemnější a více motivující, a proto efektivnější. Žáci chtějí být aktivní součástí vyučování, chtějí se učit o věcech, které je zajímají, chtějí vyučování ovlivňovat, chtějí být slyšet. Očekávají také vzdělávání smysluplné spojené s reálným světem, v němž chápou, co se učí a proč. Většina žáků také oceňuje možnost spolupráce s dalšími žáky při práci v malých skupinách.

Učitel by měl umět s metodami pracovat, měl by s nimi být seznámen do té míry, aby je dokázal vhodně používat. Ne všechny zkušenosti s používáním různých metod jsou přenosné, proto ani sebelepší teoretická příprava nemůže nahradit to, že si učitel metodu vyzkouší ve vlastní praxi. Každou metodu se ale je třeba naučit. Důležité je nenechat se odradit prvotními neúspěchy. Opakováním se metodu učí efektivně používat jak učitel, tak žáci. Učitel se musí naučit, jak postup práce vysvětlit, jak žáky při práci organizovat, jak se vypořádat s nejrůznějšími problémy, případně jak jim předcházet atd., v jaké fázi vyučovacího procesu bude mít metoda největší efekt, v jakém tématu bude tou nejvhodnější, proto pomocí ní dosáhne co nejefektivněji vzdělávacích cílů atd. Žáci se musí naučit pracovní postup, koordinaci práce s ostatními (jak s ostatními komunikovat, jak přiměřeně reagovat a vhodně se chovat), jak reagovat na pokyny vyučujícího, být zodpovědný za svůj pracovní výkon atd.

Klasifikace didaktických metod

Různorodost metod se odráží ve složitosti jejich stratifikace. Na vyučovací metody lze aplikovat různá hlediska a z toho vyplývají také různé způsoby, jak je klasifikovat. O tento nelehký úkol se pokusil např. profesor L. Mojžíšek (1988).

1. Podle rozsahu uplatnění

• Metody hromadného vyučování v našem vzdělávacím systému dominují. Objevují se však snahy o větší individualizaci v přístupu k žákům i diferenciaci tříd. Tyto požadavky jsou zaneseny také do strategických i kurikulárních vzdělávacích dokumentů (Strategie 2030+, RVP ZV). O plně individualizované vyučování, při němž každý žák postupuje podle vlastního výukového plánu, se v minulosti pokoušelo několik autorů.

2. Podle logického postupu

• Analytická metoda - využívá postup rozdělování celku na části.
• Syntetická metoda - využívá postup spojování částí do celku.
• Analyticko-syntetická metoda - kombinuje analýzu a syntézu. „Učitel, který nerozvíjí analýzu, učí povrchně. Bez syntézy naopak atomizujeme a neučíme v širších souvislostech“ (Mojžíšek, 1988, str. 64).
• Synkritická (srovnávací) metoda - používá se hlavně v přírodních a společenských vědách k srovnávání jevů podle stanovených kritérií (kvalitativních či kvantitativních).
• Induktivní metoda - postupuje od jednotlivých faktů, vztahů k obecnějším závěrům. Je velmi cenná především z hlediska rozvoje myšlení.
• Deduktivní metoda - postupuje od obecných závěrů k individuálním jevům a vztahům i jejich aplikaci. „Vede žáky k přesnosti v myšlení, žáci se učí třídit a zařazovat pojmy méně obecné pod pojmy obecnější, jevy užší platnosti pod jevy platnosti širší“ (Mojžíšek, 1988).
• Genetická metoda - usiluje o objevování vědomostí přímo před žákem. Myšlenky, důkazy k tvrzení jsou vyvíjeny jedna po druhé tak, že závěr je žáku pochopitelný, je přímo výsledkem geneze poznání.
• Dogmatická metoda - je velmi podobná metodě deduktivní. Sdělené poznání je považováno za pravdivé, neměnné a nesmí být opuštěno.

3. Podle způsobu zprostředkování informací

• Metody slovní - dále členěné na metody monologické (vyprávění, vysvětlování, přednáška, práce s textem, písemné práce...) a dialogické (rozhovor, beseda...). Tyto metody byly později označeny jako metody tradiční.

4. Metody z hlediska aktivizace a motivace

Vyučovací proces s sebou přináší řadu nároků, zejména na koncentraci, myšlení, paměť, ale také na volní vlastnosti, schopnost překonávat problémy atd. Překonání těchto aspektů není snadné, vyžaduje posílení motivace. Silná a výrazná motivace je předpokladem pro jakoukoli aktivitu a má výrazný vliv na kvalitu výstupů z aktivity. Za nejúčinnější lze považovat vnitřní motivaci (touhu, přání, zájem, uvědomění si důležitosti, potřebu...), neboť se jedná o pozitivní stimuly samotného jedince. Vnější motivace je často spíše impulzem negativním (nátlak, strach...). Za motivační lze považovat zajímavé aktivity, náměty, problémy podněcující zájem, pochopení smysluplnosti aktivity a jejího přínosu pro žáka.

5. Podle způsobu předávání informací žákům

• Metody podávání hotových faktů (metody akroamatické) - učitel nový poznatek žákům sdělí, žák je řízen učitelem, který je aktivní, zatímco role žáka je pasivní poslech (přednáška, vyprávění, popis, vysvětlování, demonstrace...).
• Metody hledání faktů (metody erotematické) - učitel žákům připraví edukační prostředí, v němž žáci poznatky objevují víceméně samostatně nebo společně s učitelem (heuristické metody, např.

6. Podle role učitele a žáka

• Metody heterodidaktické - role učitele a žáka se liší.
• Metody autodidaktické - žák je sám sobě učitelem, pracuje samostatně, sebevzdělává se.

Cílem on-line semináře je seznámit asistenty pedagoga, kteří pracují s žáky se speciálními vzdělávacími potřebami, zejména specifickými poruchami učení (dyslexie, dysgrafie, dysortografie aj.), poruchou pozornosti a dalšími diagnózami, s vhodnými metodami práce s těmito žáky, jejich aktivizací, prevencí přetížení a motivací.

Vzdělávání by mělo být smysluplné a spojené s reálným světem, v němž žáci chápou, co se učí a proč. Většina žáků také oceňuje možnost spolupráce s dalšími žáky při práci v malých skupinách.

tags: #didakticke #metody #zvt