Studium literatury, ať už v rámci literární historie, teorie, nebo kritiky, prošlo v českých zemích dlouhým a složitým vývojem. Jeho institucionální ukotvení a metodologické přístupy se proměňovaly v závislosti na politických a společenských podmínkách.
Rané počátky a formování oboru
Idea založit mimouniverzitní badatelské centrum zabývající se výzkumem české literatury vznikla již v 19. století. Literárněvědné bádání podporovala Matice česká i Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, založená roku 1890 a po roce 1918 působící pod jménem Česká akademie věd a umění (ČAVU). Její III. třída byla věnována filologickým oborům, mezi něž literárněvědná bohemistika přirozeně příslušela, současně IV. třída spravovala živé umění: výtvarné umění, hudbu a literaturu. Akademie sice podporovala badatelské cesty i vydávání odborných knih, přesto již v roce 1899 přišel literární historik Jan Jakubec s návrhem založit novou centrální instituci s regionálními pobočkami, jež by vydávala kritické spisy českých spisovatelů, systematicky shromažďovala bibliografické informace a zastávala by funkce archivní a muzeální. Vytvořila by tak zázemí pro další literárněvědné bádání. Návrh však v této době zůstal ještě nevyslyšen.
Institucionální rozvoj ve 20. století
Na konci čtyřicátých let 20. století začala ČAVU připravovat svou restrukturalizaci. Existenční ohrožení národa za nacistické okupace (1939-1945) vyvolalo potřebu nově institucionálně zakotvit vědeckou péči o národní kulturu. Jednou z odpovědí na tuto potřebu bylo i založení Ústavu pro českou literaturu, následující nedlouho po založení Ústavu pro jazyk český. Ve spolupráci s Literárněhistorickou společností československou, ustavenou z iniciativy Alberta Pražáka již roku 1934, vznikla začátkem roku 1946 komise na jeho přípravu. Organizační řád ÚČL byl schválen mimořádnou schůzí III. třídy ČAVU 11. června 1947.
Literárně teoretický odbor nového ústavu vedl estetik a literární teoretik Jan Mukařovský, za komparatistiku odpovídal slavista Frank Wollmann, odbor pro dějiny české literatury spravoval literární historik Albert Pražák. Ten měl vedle literárněhistorické práce zajišťovat i vydávání české literatury v kritických spisech a soustavnou bibliografickou práci. Nová instituce se však potýkala s nedostatkem prostředků i zaměstnanců; těch měla na konci roku 1949 teprve deset.
V roce 1953 přešel ÚČL do nově založené Československé akademie věd (ČSAV). Ředitelem se stal Jan Mukařovský, jedna z vůdčích osobností pražské školy strukturálně orientované jazykovědy a literární vědy, jejíž platformou byl v předchozích dvou dekádách Pražský lingvistický kroužek. Zástupcem ředitele byl Mukařovského mladší kolega, zakladatel strukturalistické literární historiografie Felix Vodička. V roce 1953 byl ÚČL přestěhován z Valentinské ulice na Starém Městě (zde působil od roku 1951) do prostor Strahovského kláštera. Ten byl současně rekonstruován pro potřeby Památníku národního písemnictví, pro nějž ÚČL vytvořil na základě vládní objednávky libreto a texty stálé historické expozice, pojaté jako „učebnice“ české literatury pro školu a dům.
Normativní koncept pracoviště i úvahy a přípravné práce z doby okupace vedly k rozhodnutí věnovat značnou část kapacity nového pracoviště ediční péči o kánon národní literatury. Pracovníci ÚČL připravili v následujících desetiletích kritická vydání sebraných spisů významných osobností české literatury (K. H. Mácha, J. K. Tyl, Božena Němcová, Jan Neruda, Jiří Wolker, S. K. Neumann, F. X. Šaldu). Současně byly v ÚČL připravovány tzv. akademické Dějiny české literatury. Na čtyřech dílech, postihujících vývoj národní literatury od počátků staroslověnského písemnictví na území Velké Moravy v 9. století do druhé světové války, se pracovalo od počátku padesátých do konce šedesátých let. Hlavním redaktorem celého projektu byl Jan Mukařovský.
První svazek Dějin, jehož redaktorem byl Josef Hrabák, se stal příkladem aplikace marxistického historického materialismu na vývoj středověké a raně novověké literatury (Starší česká literatura, 1959; autoři: Jiří Daňhelka, Eduard Petrů, Emil Pražák, Jaroslav Kolár). Další svazky pod vedením Felixe Vodičky se metodologicky vracely ke strukturalistickým východiskům (Literatura národního obrození, 1960), respektive v redakci Miloše Pohorského směřovaly k širšímu sociologickému pojetí literatury (Literatura druhé poloviny devatenáctého století, 1961). Analogický úkol byl postaven před Kabinet pro studium českého divadla, který byl jako součást ÚČL zřízen v roce 1956.
Kulturní politika komunistické strany přikládala humanitním pracovištím nemalý význam, také ÚČL byl proto podroben neustálému ideologickému dohledu. Zejména mladší literární vědci si v druhé polovině padesátých let v atmosféře odeznívajícího stalinismu již uvědomovali vágnost oficiálního marxismu a začali hledat exaktnější podobu literární vědy. Jako inspirativní se jim jevil odkaz meziválečného strukturalismu, zosobněný ředitelem ÚČL (a v řadě případů i jejich učitelem) Janem Mukařovským nebo jeho zástupcem Felixem Vodičkou. Díky Milanovi Jankovičovi vznikla tzv.
V roce 1959 musel po aféře s vydáním románu Josefa Škvoreckého Zbabělci ÚČL opustit Josef Vohryzek, který na sebe upozornil jako výrazný literární kritik. Krátce na to byla rozpoutána mediální kampaň proti Mukařovskému. Stěžejním úkolem ÚČL šedesátých let byla práce na čtvrtém dílu akademických Dějin. Ten se soustředil na literaturu od sklonku 19. století po rok 1945; strukturalistické impulsy se v něm propojovaly se snahou o revizi marxistických dogmat předchozího desetiletí. K vydání knihy však z politických důvodů došlo až po listopadu 1989 (Literatura od konce 19. století do roku 1945, red. Zdeněk Pešat a Eva Strohsová, 1995).
Výrazným kulturněpolitickým počinem se již před polovinou šedesátých let stal Slovník českých spisovatelů (1964). Mezinárodně respektovanými reprezentanty tzv. druhé generace pražské školy se stali literární estetik a teoretik Milan Jankovič (jeho stěžejní práce z konce šedesátých let, studie Dílo jako dění smyslu, mohla vyjít až v roce 1992) a teoretik a versolog Miroslav Červenka, jehož knižní studie Významová výstavba literárního díla vyšla německy v roce 1978, české vydání se mohlo uskutečnit také až po demokratické revoluci. K druhé generaci pražské školy patřil též literární historik Zdeněk Pešat nebo pozdější zakladatel teorie fikčních světů, naratolog Lubomír Doležel, který v ÚČL po krátkou dobu působil na konci šedesátých let, před svým odchodem do Severní Ameriky. Povědomí o českém strukturalismu ve světě pomáhali v sedmdesátých a osmdesátých letech rozšiřovat i další exulanti z řad někdejších pracovníků ÚČL jako Mojmír Grygar či František Svejkovský.
Ať již vycházely z českého strukturalismu, nebo z jiných estetických, filozofických a literárněvědných pozic, vytvořily vědecké osobnosti profilující se v kontextu šedesátých let - z dosud nejmenovaných kupříkladu Přemysl Blažíček, Jiří Brabec, Miroslav Kačer, Ludmila Lantová, Jiří Opelík, Mojmír Otruba, Břetislav Štorek, Zina Trochová či Radko Pytlík - řadu individuálních knih, proměňujících obraz české literární vědy a literární historie. Příkladem mohou být monografie věnované jednotlivým spisovatelským osobnostem od Mojmíra Otruby (Božena Němcová, 1962), Jiřího Opelíka (Josef Čapek, 1980), Zdeňka Pešata (Jaroslav Seifert, 1991) nebo interpretační studie Přemysla Blažíčka (Haškův Švejk, 1991) a Milana Jankoviče (Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, 1996). Práce ÚČL v oblasti praktické textologie byla zhodnocena vydáním základní příručky Editor a text (1971).
Koncepční spory mezi proponenty triviálního marxismu a strukturalismu vyvrcholily za pražského jara. V roce 1968 byl Ladislav Štoll nucen z ÚČL odejít a ředitelem se stal Felix Vodička, zastupovaným Zdeňkem Pešatem. V roce 1970 se stal ředitelem romanista Vladimír Brett, jehož úkolem bylo ústav strukturalismu zbavit. ÚČL byl sloučen s Ústavem jazyků a literatur a přejmenován na Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV (ÚČSL). Z politických důvodů muselo z instituce odejít šestnáct pracovníků. V roce 1972 se funkce ředitele znovu ujal Ladislav Štoll; zástupkyní se stala Hana Hrzalová, která stála v čele ústavu od Štollovy smrti až do konce roku 1989.
Ač personální změny ústav tvrdě zasáhly, stále v něm vládla liberálnější atmosféra než na řadě jiných humanitních pracovišť. Výrazné badatelské osobnosti, které mohly na pracovišti zůstat, byly přinuceny se stáhnout do pozadí, to ovšem paradoxně nahrálo nové orientaci pracoviště na systematickou encyklopedistickou práci. Na předchozí Opelíkův a Havlův Slovník českých spisovatelů navázal monumentální projekt Lexikonu české literatury 1-4 (1985-2008). Ve čtyřech dílech, respektive sedmi svazcích, Lexikon nabízí 3500 hesel o jednotlivých jevech historie české literatury od jejích staroslověnských a latinských počátků až do poloviny 20. století. Lexikon obsahuje vedle personálních hesel i hesla věcná, pojednávající o časopisech, nakladatelstvích, spolcích či anonymních dílech starší literatury.
Dokladem toho, že navzdory okolnostem pokračovala komunikace mezi lidmi, kteří v ústavu pracovali, a těmi, kteří museli z politických důvodů odejít, byly nejen neformální diskuse tzv. medvědářů, jež pravidelně organizoval Jaroslav Kolár, ale také například Slovník básnických knih (vydán až roku 1990). Jeho autory byli nejen Vladimír Macura, Zdeněk Pešat a Jaroslav Med, tedy zaměstnanci ÚČL, ale i Miroslav Červenka, náležící mezi osobnosti z ústavu v období tzv.
Generačně mladší ohnisko vědecké iniciativy, hledající již svá metodologická východiska nebo jejich rozhodující část vně teoretického rámce pražské školy, v kulturní sémiotice, tematologii, historické poetice či teorii vyprávění, vzniklo v sedmdesátých a osmdesátých letech v oddělení teorie tehdejšího ÚČSL, kde se sešli Daniela Hodrová, Jiří Holý, Pavel Janoušek, Václav Koenigsmark, Vladimír Macura a další. Výsledkem práce tohoto oddělení byl Slovník literární teorie (1977, přepracované vydání 1984). Ten sice vyšel pod jménem Štěpána Vlašína, jeho výslednou podobu však anonymně ovlivnila Jiřina Táborská a z ÚČL propuštěný Miroslav Kačer. Pod Macurovým vedením vznikl Slovník světových literárních děl (1988) či Průvodce po světové literární teorii (1988, vydán pod jménem vedoucího oddělení Milana Zemana). Druhou linii práce tehdejšího oddělení teorie utvářel výzkum historické poetiky. Jeho prvním výsledkem byla přelomová kolektivní práce Poetika české meziválečné literatury, věnovaná příznačným žánrům tohoto období (1988, ed. Daniela Hodrová). V rámci ÚČSL pokračovaly rovněž práce teatrologické (Eva Šormová, Vladimír Just, Adolf Scherl, Jan Pömerl).
Po roce 1989 a současnost
Po roce 1989 se Ústav pro českou literaturu, v. v. i. (AV ČR), postupně transformoval. V letech 1992-1993 došlo k jeho začlenění do struktury Akademie věd České republiky (AV ČR). Ústav pro českou literaturu. odrazila v uspořádání I. Badatelské centrum postupně vedené ředitelem Vladimírem Macurou (1992-1999) a Pavlem Janouškem (1999-2010) muselo dokončit rozsáhlý kolektivní úkol, jakým byl Lexikon české literatury. Zároveň na něj navázalo dvojicí prací věnovaných poválečné literatuře, které do demokratické revoluce nemohly být kvůli cenzurním a kulturně politickým omezením adekvátně realizovány.
Nejprve šlo o Slovník českých spisovatelů od roku 1945 1-2 (ed. Pavel Janoušek, 1995 a 1998) a související Slovník českých literárních časopisů, periodických literárních sborníků a almanachů 1945-2000 (ed. Blahoslav Dokoupil, 2002). Na slovníkové zpracování literatury období státního socialismu navázaly čtyřdílné Dějiny české literatury 1945-1989 (2007-2008) a jejich jednosvazkové shrnutí v podobě Přehledných dějin české literatury 1945-1989 (2012). Vyvrcholením studia historické poetiky se stalo třísvazkové dílo Poetika literárního díla 20. století, na němž v druhé polovině devadesátých let a na přelomu tisíciletí pracovalo oddělení teorie (Daniela Hodrová a kol. Publikací několika knižních výstupů (zejména třísvazkového souboru Milan Jankovič - Marie Kubínová - Jan Matonoha: Text v pohybu, 2009) byl na konci „nulté“ dekády uzavřen projekt výzkumu poetiky textu: poslední z projektů, na nichž se v ÚČL pracovalo od devadesátých (v případě Lexikonu české literatury dokonce již sedmdesátých) let.
Středisko literárněvědných informací ÚČL zdigitalizovalo v období po roce 2010 Retrospektivní bibliografii české literatury 1775-1945, konvertovalo své bibliografické sbírky i katalogy knihoven do relačního systému Aleph, retrospektivně doplnilo oborovou literární bibliografii o excerpci z let 1945-1960, zahájilo zpracování článkové bibliografie samizdatu a rozšířilo excerpční profil oborové literární bibliografie o publikační platformy na internetu. Tradice, rozsah i kvalita bibliografické činnosti prováděné v ÚČL byly oceněny MŠMT. To zařadilo svazek databází, sbírek, softwarových nástrojů a personálních kapacit bibliografického a archivního oddělení Střediska literárněvědných informací pod názvem Česká literární bibliografie na mapu velkých výzkumných infrastruktur ČR pro období 2016-2022.
V roce 2010, ve dnech konání IV. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, byl ředitelem ÚČL jmenován Pavel Janáček. V následujícím roce byla dokončena výstavba nové struktury ústavu, založená na třech historických odděleních (starší literatura, 19. století, 20. století a literatura současná) a na specializovaných odděleních pro teorii literatury, textologii, lexikografii a literární sociologii. Každé z oddělení zahájilo zároveň práci na nových kolektivních i individuálních projektech. V nové struktuře se ÚČL profiloval sérií „velkých“ knih, publikovaných postupně od roku 2013: Průvodce po světové literární teorii 20. století (druhé, rozšířené a přepracované vydání, red. Alice Jedličková), kritické vydání Hájkovy Kroniky české (ed. Jan Linka), interpretační slovník současné literatury V souřadnicích mnohosti (red. Alena Fialová), historicko-bibliografická kompendia Česká literární nakladatelství 1949-1989 a Český literární samizdat 1949-1989 (oboje red. Michal Přibáň), projekt Kritické hybridní edice (doposud Dílo Františka Gellnera, Slezské písně Petra Bezruče a Máj K. H. Máchy). Historii ústavu, jeho vědecké činnosti i organizačním proměnám se podrobně věnuje kniha K historii Ústavu pro českou literaturu AV ČR, která vyšla v roce 2012 jako volně šířená ekniha (formát EPUB). Jedná se o opravené a aktualizované vydání knižního sborníku Ústav pro českou literaturu AV ČR, v. v. i. (2010). K 70. jubileu vyšla publikace nazvaná 11. 6. 1947. Založení Ústavu pro českou literaturu v dokumentech, přibližující přípravy a první rok existence ÚČL (publikace je šířena volně v tištěném vydání a elektronicky ve formě pdf).
Studium literatury na vysokých školách
Studium literatury na vysokých školách v České republice je zaměřeno na přípravu odborníků v oblasti literární historie, teorie a kritiky. Doktorské studium oboru Dějiny české literatury a teorie literatury umožňuje individuální profilaci studenta, danou jeho odbornými zájmy a preferencemi, v souladu s rámcovým vymezením oboru. Studium je založeno na kombinaci společných studijních povinností a individuální práce, směřované k přípravě a realizaci textu disertační práce, jež je doplněna individualizovaným výčtem odborných aktivit, které student během studia vykonává.
Předpokladem studia je schopnost samostatné odborné práce (samostudium, písemně zpracované referáty, bibliografie, textologické a ediční práce). Filologický přístup tvoří základ interpretačních postupů, ale i metod literárního dějepisu ve vztahu k dalším humanitním a sociálněvědným přístupům k historickým otázkám a k specifičnosti dějin literatury v rámci kulturních dějin.
Podmínkou pro přijetí ke studiu v oboru Dějiny české literatury a teorie literatury je úspěšné zakončení magisterského studia na vysoké škole, včetně obhájení diplomové práce, která se stává východiskem k posouzení dosažené odborné úrovně uchazeče i vstupního pohovoru s ním. Uchazeč by měl prokázat dobré znalosti v oblasti domácí a světové literární teorie a dějin české literatury. Předpokládá se také dostatečný vhled do problematiky literárněvědné práce vůbec. Základem pohovoru je projekt disertační práce, založený na vstupních propozicích a tezích a podložený prostřednictvím odborné literatury.
Studium oboru je koncipováno jako čtyřleté; realizuje se formou prezenční či kombinovanou. Studijní plán je navržen tak, aby student všechny své základní studijní povinnosti včetně SDZK splnil již ve 3. roce studia, a ve 4. roce studia se tak mohl plně věnovat psaní disertace. Státní doktorskou zkoušku je student povinen složit do konce 3. roku studia.
Vědeckou hodnost Ph.D. je možno získat v rámci čtyřletého doktorského studijního programu vyučovanému v českém jazyce (Teorie a dějiny novější české literatury) nebo v anglickém jazyce (Theory and History of Modern Czech Literature). Program je uskutečňován na základě dohody o vzájemné spolupráci při uskutečňování doktorského studijního programu mezi Jihočeskou univerzitou (FF JU) a Akademií věd ČR, v.v.i. Cílem studijního programu je příprava mladých badatelů v oboru teorie a dějin novější české literatury, tedy české literatury 19. a 20. století, se zřetelnou vazbou k nadnárodnímu kontextu. Proto jsou součástí konceptu daného studijního programu výrazné prvky komparativní soustředěné k literatuře anglosaské, německé a románské. V rámci studia je kladen důraz na problematiku literárněhistorické metodologie a na rozvíjení literárněvědného myšlení, které studentům napomáhá při realizaci disertačních projektů. Obhájené disertační práce představují samostatné vědecké monografie.
Super rychlá historie České republiky
Literárně historický proseminář se zaměřuje na osvojení základních kompetencí potřebných pro literárně historickou interpretaci díla. Seznamuje posluchače se základními příručkami oboru, s různými žánry odborné literatury, učí je práci s pramenným materiálem. Zároveň se soustřeďuje na jednotlivé aspekty literárně historické interpretace (např. biografický kontext díla, textová geneze díla, recepce literárního díla, problematika literárního směru, historická poetika), probírá jejich metodologické zázemí, naznačuje spektrum základních badatelských problémů s nimi spjatých, probírá jejich "vzorová" řešení čerpaná ze stávající odborné literatury a učí posluchače aplikovat získané poznatky na konkrétním literárně historickém materiálu, vztahujícím se zejména k dějinám české literatury 19. století. Volbou příkladového materiálu tedy koresponduje se souběžně probíhající přednáškou Česká literatura 19. století.
Během studia složí studenti zkoušku z cizího jazyka na výstupní úrovni: Aj - B2, ostatní jazyky - B1 Společného evropského referenčního rámce pro jazyky (CEFR). Kód předmětu si studenti zapisují dle zvoleného jazyka (AB2, NB1, FB1, SB1, RB1). V každém semestru je pro všechny jazyky vypisována speciální skupina bez rozvrhu, která je určena pro studenty, kteří se nechtějí účastnit výuky.
Přijímací řízení
Přihlášku ke studiu podáváš pouze elektronicky. V přihlášce vyplníš vybraný studijní program a jeho typ, spolu s dalšími povinnými údaji. Přihlášku musíš podat včas a správně vyplněnou. Pokud v ní něco chybí nebo je špatně, fakulta tě vyzve k doplnění. Pokud to nestihneš do stanoveného termínu, tvoje přihláška se zruší a už tě do přijímaček nezařadí.
Termíny podání přihlášek: 1. 11. do 19. 4. Pouze studijní program Ethics and Political Philosophy má dvě kola přijímacího řízení. 1. kolo 1. 11. 2025 - 28. 2. 2026, 2. kolo 1. 3. 2026 - 19. 4. 2026.
Co obnáší přijímačky? Rozprava o plánovaném projektu diplomové práce: 30 bodů. Pokud student odevzdá i písemnou verzi projektu diplomové práce souběžně s přihláškou ke studiu, získá bonus 20 bodů. Za prezentaci projektu lze obdržet maximálně 50 bodů (30 + 20 za písemnou verzi projektu). Všeobecný kulturně-politický přehled (maximálně 20 bodů). K přijímacímu pohovoru je třeba přinést seznam prostudované literatury.
Předložení bakalářské práce u přijímací zkoušky není nezbytné - je ale vítáno. Spolu s přihláškou mohou uchazeči zaslat projekt diplomové práce v rozsahu nejméně 3 a nejvýše 5 stran textu (mimo bibliografii). Projekt uchazeč elektronicky vloží k e-přihlášce jako přílohu k požadavkům oboru.
Podle počtu dosažených bodů (maximálně 100) je sestaveno pořadí uchazečů, z nichž 70 nejúspěšnějších bude přijato ke studiu. Ke studiu mohou být přijati uchazeči, kteří v přijímacím řízení získají 60 a více bodů.
Možnosti prominutí a bonifikace: Děkan Fakulty filozofické může prominout přijímací zkoušky v případě, kdy maximální počet přihlášek ke studiu (tj. podaných a zaplacených) nepřekročí kapacitu programu.
Dolož potřebné dokumenty: Abys mohl nastoupit do navazujícího magisterského studia, musíš mít ukončené bakalářské studium státní závěrečnou zkouškou. Do stanoveného termínu musíš elektronicky doložit autorizované diplom a dodatek k diplomu. Pokud je nedodáš včas, nesplníš podmínky pro přijetí a studium ti nebude umožněno. Pokud je u tvého studijního programu vyžadováno odevzdat další dokumenty, nahraj je jako přílohu k elektronické přihlášce.
Seznam dokumentů: Projekt diplomové práce, Seznam odborné literatury - při ústním pohovoru, Úředně ověřený diplom a dodatek k diplomu (autorizovaná konverze). Termíny doložení dokumentů: Projekt diplomové práce 19. 4. 2026, Seznam odborné literatury - při ústním pohovoru, Úředně ověřený diplom a dodatek k diplomu (autorizovaná konverze) 17. 6. 2026.
Způsob doložení: Všechny doklady pro přijímací řízení musíš dodat v elektronické podobě a úředně ověřené (tzv. autorizovaná konverze). Autorizovaná konverze znamená, že papírový dokument se úředně převede do elektronické podoby a zaručí se, že obsah je totožný s originálem. Autorizovanou konverzi ti udělají na pobočkách Czech POINTU (České pošty). Pokud už máš dokument v elektronické podobě s elektronickým podpisem nebo razítkem (např. cizinec), můžeš se hlásit ke studiu na Fakultě filozofické stejně jako ostatní uchazeči - podle Statutu Univerzity Pardubice.
Podmínky pro studium v ČJ: Ke studiu v českém jazyce tě fakulta přijme, pokud: máš uznané dosažené vzdělání (tzv.
Vyrozumění o přijetí: Rozhodnutí děkana o výsledku přijímacího řízení dostaneš nejpozději do 30 dnů od ověření podmínek pro přijetí (podle zákona o vysokých školách). Způsob zveřejnění a postup: Všechny písemnosti ti univerzita doručuje přes elektronický informační systém. Písemnost je doručena ve chvíli, kdy se do systému přihlášíš a zprávu otevřeš. Když se do systému nepřihlásíš do 10 dnů od zpřístupnění zprávy, považuje se zpráva za doručenou posledním dnem této lhůty (podle Statutu Univerzity Pardubice). Po oznámení rozhodnutí máš právo nahlédnout do svého spisu - po předchozí domluvě na studijním oddělení fakulty.
Odvolání proti rozhodnutí o nepřijetí: Pokud nebudeš přijat, můžeš se proti rozhodnutí odvolat. Odvolání musíš podat do 15 dnů od doručení rozhodnutí. Podává se písemně poštou na adresu: Univerzita Pardubice, Fakulta filozofická, Studentská 84, 532 10 Pardubice.
Zapiš se ke studiu: Pokud jsi byl/a přijat/a, nezapomeň se včas elektronicky zapsat a stát se součástí naší fakulty. Termíny zápisu: Zápis pro 1. kolo přijímacího řízení 8. 4. - 9. 4. 2026. Zápis pro 2. kolo přijímacího řízení 24. 6. - 25. 6. 2026.
tags: #historie #studium #literatura