Jaroslav Klapste se narodil 7. srpna 1923 v Záhoří u Železného Brodu a zemřel 23. září 1999 v Praze. Byl malířem, grafikem a ilustrátorem, jehož dílo je úzce spjato s krajinou Podkrkonoší a Pojizeří, ale zachycoval i proměny města Most.
Vztah k výtvarnému umění získal díky matce, která pocházela z umělecky nadané rodiny. Po smrti svého otce žil s prarodiči z matčiny strany na Semilsku a za středoškolských studií pobýval s matkou v Turnově. V roce 1942 odmaturoval na turnovském reálném gymnáziu. V době druhé světové války, v necelých dvaceti letech, byl pouhý týden po maturitě nasazen na nucené práce stavebního dělníka na železnici, kde se mimo jiné setkal se spisovatelem Bohumilem Hrabalem.
Po válce v roce 1945 byl přijat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, kde studoval u profesorů Františka Tichého a Emila Filly. Studium pod vedením těchto osobností zaručovalo Jaroslavu Klápštěmu svobodný rozvoj jeho výtvarného talentu. František Tichý, který zde působil v letech 1945-1951, měl možnost Klápštěho přímo vyučovat. Školení v Tichého ateliéru vyžadovalo důslednou znalost a soustavný nácvik kresby, která se u jeho žáků vyvinula v neustálou potřebu kreslit. Od kreseb pak byl u Jaroslava Klápště jen krok ke grafice, především k jeho oblíbené technice suché jehly. Určujícím setkáním pro další Klápštěho umělecký vývoj bylo setkání s profesorem Emilem Fillou v letech 1948-1950, a to těsně před dobou Fillova násilného ukončení pedagogické činnosti z politických důvodů. Fillova tvorba a zejména jeho osobnost, vzdělanost a všeobecné kulturní a filozofické znalosti velmi obohatily Klápštěho umělecké směřování.
Po studiu se přidal ke sdružení výtvarných umělců Hollar a také se stal členem Svazu výtvarných umělců v Liberci. Na svých dílech pracoval střídavě v Turnově, Praze a u prarodičů v Čikváskách. V roce 1988 utrpěl závažný úraz, který mu na několik měsíců nedovoloval se věnovat tvorbě, ale podařilo se mu k tvůrčí práci ještě na další desetiletí opět vrátit.
Jaroslav Klápště byl malířem specifickým. Vycházel z reality, ale realitu literárně nepopisoval. Jeho obrazy se od reality odrážely, ale realistické v podstatě nebyly. Klápště do nich vkládal své vlastní emoce, pocity a nálady, které prožíval při tvorbě díla samotného. Nezobrazoval skutečnost, nelíčil ji radostně, bezstarostně ani lehkovážně, neusiloval o zachycení půvabu předmětů a jejich krásy.
Velkým tématem Klápštěho tvorby byly krajiny, ke kterým zaujal vždy svůj osobitý vztah, pokaždé do nich vložil svou hlubokou empatii. Obdivoval půvaby krajiny a její proměny v čase. Ať už se jednalo o dramatické pojetí krajiny nebo o klidnější zimní náhledy do bílé krajiny, ze kterých byla cítit láska a znalost rodného kraje. Patrné to bylo například na obrazech věnujících se podhorským oblastem Krkonoš. Klápštěho tvorba byla s oblastí Podkrkonoší těsně spojena, svým obsahem a významem však tuto oblast přesahovala. Ve svých dramatických krajinách bez nucené líbivosti a někdy až drsným způsobem charakterizoval rodnou oblast Semilska. Krajinomalba mu poskytovala v době uměleckých příkazů, které nepřály svobodné tvorbě, možnost volného vyjádření.
Ve výrazných barvách a neklidných liniích se na jeho obrazech střetávaly přesné geometrické formy s míjejícím se obzorem, kácící se obydlí v kontrastu s pevnou zemskou půdou. Malířův postoj byl do jisté míry neúprosný, zároveň i pokorně skromný. Dílo Jaroslava Klápště reflektuje dobu, ve které žil a ve které byl nucen tvořit.
Až dokumentárním způsobem dokázal zachytit, opět se sobě vlastním expresivním nábojem, postupný rozklad a zánik původního historického středu severočeského Mostu, který byl koncem sedmdesátých let obětován těžebnímu průmyslu. Zachytil především atmosféru hrubě ničeného středověkého jádra města a do obrazů včlenil svůj hněv i bezmocnost z neutěšené současnosti. Téma zbořeného města se potom objevovalo i na jeho pozdějších expresivních kresbách a obrazech, na kterých se objevovaly více-perspektivní komponované výjevy s motivy nádraží, městských dvorků, hospod, čekáren a uliček, které autor často zaplnil přeludnou realitou znetvořených postav, přicházejících z minulosti i budoucnosti, věčně bloudících a neradostných.
Ve svých zátiších zobrazoval Jaroslav Klápště běžné předměty denní potřeby, realisticky a osobitě ztvárněné. Patrný byl na nich vliv studia Fillova ateliéru a jeho poučení kubismem. Ve svých zátiších Klápště poukazoval na cenu zdánlivě obyčejných věcí. Nehledal zázraky mimo předmětnou skutečnost. Nikdy se nenechal zlákat vývojovými tendencemi abstraktního umění. Sklenice, láhve, židle, hrnky či ubrusy představoval v jejich tvarových a kompozičních zákonitostech. V různých směrech nakloněné je nechal střetávat se v touze o harmonii s objekty pevně statickými, nepostrádajícími jasnou a srozumitelnou vazbu se zobrazovanou skutečností.
Samostatným světem Klápštěho tvorby byla jeho velmi osobitá grafická tvorba, pro kterou zvolil většinou techniku suché jehly. Způsob, jakým tuto techniku uchopil, byl až magický. Ptačí motivy, ženské akty, útržky písma, ruce, váhy, fragmenty hudebních nástrojů se střetávaly působivě a dramaticky na černých a bílých plochách. Ženské motivy byly metamorfovány do podob mýtů, symbolů bolesti a zoufalství doby. Napětí a vnitřní neklid způsobovalo střídání energických forem s jemnými linkami, velmi často používal střapatých a ježatých tvarů, nesoucích expresivní náboj energických stop rydla, tolik typických pro jeho tvorbu.
Grafika byla Klápštěho každodenní láskou. Byla jeho osobní cestou k sobě samému. Provázela jej po celou dobu umělecké tvorby, zachytil v ní své všední bolesti i radosti, naděje i obavy i hlubší úvahy o smyslu lidského žití. Klápště považoval grafiku za stěžejní část svého díla, upřednostňoval ji jako umění demokratické, neboť bylo schopno zasáhnout širší publikum, než tomu bylo u malby. Zároveň byla pro něj jako pro autora intimnější, snesla náměty, které by se zdráhal svěřit obrazům.
Od počátků své tvorby se Jaroslav Klápště také věnoval figurální malbě, kterou později rozvinul do jakéhosi každodenního zmatku víření lidských obličejů, hemžení se postav, tělesných torz a věcí. Od osmdesátých let se jeho figury začaly hromadit ve velké obrazové celky, proměnila se i jejich barevnost, světle modré až stříbrné ladění obrazů vystřídalo předchozí teplé, nahnědlé tóny. Jejich celkové vyznění se tak jakoby odosobnilo od autorovy účasti na zobrazovaných dějích.
Jaroslav Klápště se věnoval také knižním ilustracím. Svými ilustracemi doprovázel například bibliofilská vydání básnického díla Františka Halase, Jaroslava Seiferta nebo Vladimíra Holana. Od sedmdesátých let tvořil i velmi osobitá drobná exlibris, zpracovaná zejména charakteristickou technikou suché jehly.
Jaroslav Klápště autorsky vystavoval od roku 1966, kdy byly jeho dosavadní obrazy a grafiky představeny pražskému publiku v Galerii Václava Špály. Dílo vzniklé v letech 1966-1969 pak bylo v Praze uvedeno v lednu roku 1970 v Galerii Nová síň. Od sedmdesátých let pak za svého života vystavoval Klápště na více než dvaceti autorských domácích výstavách: v Domě umění v Hradci Králové, Oblastní galerii v Liberci, Galerii Zlatá lilie Praha aj.
Z posledních výstav byla velmi úspěšnou pražská výstava z roku 2011 pod názvem „Jaroslav Klápště: Vyhnání z ráje,“ která byla pro svou rozsáhlost umístěna do dvou výstavních prostor, a to do Galerie Vltavín, kde byla prezentována autorova grafika, a do Galerie Nová síň, kde měli návštěvníci možnost shlédnout Klápštěho malbu.
V současnosti lze Klápštěho tvorbu shlédnout až do konce roku 2015 v rámci společné výstavy „Umění Pojizeří: 55“ při příležitosti pětapadesátého výročí založení Muzea a Pojizerské galerie v Semilech, která představuje nejvýznamnější umělecké osobnosti tohoto kraje.
Kromě výše zmíněné semilské galerie má ve svých sbírkách dílo Jaroslava Klápště například i Národní galerie v Praze, Severočeské muzeum v Liberci, Galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Východočeská galerie v Pardubicích a jeho grafiky jsou i součástí sbírek Harvardské univerzity.
Do výčtu děl Jaroslava Klápště patří také objekty, zejména zajímavé a podnětné prostorové asambláže. V počátcích své tvorby se věnoval i dřevorytům s motivem portrétů. Na souborech kvašů zobrazil své dojmy z evropských cest po Francii, Chorvatsku a Nizozemí.
Malíř a grafik Jaroslav Klápště byl člověkem neobyčejně sečtělým, znalcem krásné i odborné literatury, zabýval se filozofií a při tom všem byl člověkem nadmíru skromným, který netoužil po oficiálních poctách. Ve své tvorbě se snažil o varování před nesmyslnou pýchou a sobectvím, postihl své obavy z vývoje lidské společnosti, která v honbě za materiálními požitky odhodila duchovní rozměr lidského života.
Jeho dílo je stále opomíjeno, přestože někteří historici umění kladli Klápštěho dílo a jeho znaky do přímé návaznosti na dílo grafika Bohuslava Reynka či v malířské tvorbě do souvislostí s dílem Jana Zrzavého. Širší povědomí o Klápštěho tvorbě vzrostlo teprve nedávno.
Navzdory každé době však Jaroslav Klápště pracoval velmi intenzivně, nikdy se nenechal od svého výtvarného směru odradit a jeho dílo tak reflektuje plynule vývoj bezmála celé druhé poloviny dvacátého století v českém malířství - i tíseň a nesvobodu, ve které muselo tak často vznikat.
V druhé polovině 20. století je v Pojizeří ve znamení tří malířů. První dva na sebe v podstatě strhli veškerou mediální pozornost: Josef Jíra z Malé Skály a Vladimír Komárek z Nedvězí u Semil. Výjimečné osobnosti, za kterými neváhali cestovat vlivní před i po listopadu 1989. Třetím v pozadí a opravdu velmi neprávem opomíjený byl Jaroslav Klápště.
Život a tragický konec Dalibora Jandy: Jeho žena potvrzuje smutnou zprávu a pláče.
Zlomovou událostí v jeho výtvarném životě byla v polovině 70. let minulého století návštěva starého Mostu. Město bylo tehdy předurčeno k zániku z důvodu důlní činnosti. Právě zde počaly Klápštěho typické vířivé kompozice lidí, předmětů, bortících se domů a křivolakých linií. Kromě olejomalby se Klápště intenzivně věnoval i grafice.
V roce 2011 byly jeho práce vystavovány v pražské Galerii Vltavín na tamním Masarykově nábřeží na přehlídce nazvané „Vyhnání z ráje“. Na ni pak navázal druhý díl výstavy jeho děl, které probíhalo v Nové síni v pražské Voršilské ulici.
V současnosti lze Klápštěho tvorbu shlédnout například v rámci společné výstavy „Umění Pojizeří: 55“ při příležitosti pětapadesátého výročí založení Muzea a Pojizerské galerie v Semilech.
Jeho díla jsou zastoupena ve sbírkách Národní galerie v Praze, Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Severočeského muzea v Liberci a dalších.
Jaroslav Klápště byl členem tvůrčí skupiny Máj 57 a sdružení výtvarných umělců Hollar.
Základní informace o Jaroslavu Klapstovi:
- Narození: 7. srpna 1923, Záhoří u Železného Brodu
- Úmrtí: 23. září 1999, Praha
- Povolání: malíř, grafik, ilustrátor
- Studia: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (prof. František Tichý, Emil Filla)
- Členství: Sdružení výtvarných umělců Hollar, Svaz výtvarných umělců
- Klíčová témata: krajina Podkrkonoší a Pojizeří, proměny města Most, zátiší, figurální malba, grafika (suchá jehla)
- Významná díla: Ilustrace bibliofilských vydání (Halas, Seifert), cyklus obrazů zničeného Mostu
- Samostatné výstavy: Galerie Václava Špály (1966), Galerie Nová síň (1970), Galerie Vltavín a Nová síň (2011)
Jaroslav Klápště zůstal po celý život věrný krajině Semilska, kde v ústraní vznikala většina jeho charakteristicky silně expresivních děl plných dramatických nálad a situací. Jeho tvorba je dokladem doby, ve které žil a tvořil, a reflektuje české výtvarné umění druhé poloviny 20. století.