Socialismus: Od utopie k realitě a kritice

Socialismus (z latinského socialis, „družný, společenský“) je myšlenka a hnutí, které se snaží liberálně kapitalistický soukromovlastnický hospodářský a společenský řád nahradit systémem založeným na vlastnictví prostředků produkce pracovníky.

Cílem socialismu je dosažení ideálů rovnosti, spravedlnosti a mezilidské solidarity cestou sociální reformy (tzv. reformní socialismus) nebo revolucí (tzv. revoluční socialismus). Socialismus je myšlenkový systém, který vznikl jako reakce na industrializaci.

Samotný termín podléhá době a místu užití, kdy může znamenat velmi odlišné postupy. V širším smyslu jde o různě definovaný ekonomický systém. V marxismu se termín socialismus často používá jako synonymum k nižší fázi komunismu. Někdy se ale termín socialismus používá jako synonymum k přechodnému období z kapitalismu k nižší fázi komunismu, charakterizované státním vlastnictvím výrobních prostředků, kolektivismem, ekonomickým intervencionismem a státem řízeným a plánovaným hospodářstvím.

Socialismus je také považován za jednu ze tří nejvýznamnějších politických ideologií, spolu s liberalismem a konzervatismem.

Původ a historický vývoj socialismu

Původ slova socialismus je datován do počátku 19. století a spojován se jmény Pierre Leroux, Marie Roch Louis Reybaud nebo Robert Owen. Kořeny socialismu jsou však mnohem starší, jisté náznaky se objevují již v pozdním starověku, například u Peršana jménem Mazdak.

Ve starověkém Řecku poté v části učení filozofů Platóna a Aristotela. Platón například věřil ve společné vlastnictví, a to nejen majetku, ale i žen a dětí. Své pohledy popsal jako ideje ideálního státu, ve stejném duchu později pokračovali takzvaní utopičtí socialisté.

Zakladatelem byl Angličan Thomas More, renesanční humanista, který sepsal dílo Utopie. Za základní buňku svobodného státu považoval rodinu. Brzy ho následoval Ital Tommaso Campanella, který ve své knize „Sluneční stát“ (1602) popisuje ideální společnosti, kde neexistuje soukromé vlastnictví a společná práce je zárukou hojnosti.

Prvky utopického socialismu lze ovšem najít již dříve u středověkých „kacířů“ (bogomilové, valdenští, sestry svobodného ducha, bekyně), v programech některých rolnických povstání za feudalismu, v husitství (táborité), u Thomase Münzera (vůdce selské války v Německu, který vyzýval povstavší rolníky k nastolení „království božího na zemi“).

Revoluční směr utopického socialismu potom vyvrcholil v babeufismu, pojmenovaném jménem jeho vůdce a nejdůležitějšího teoretika Graccha Babeufa - šlo o revoluční hnutí ve Francii 18. století.

Prvním moderním obhájcem socialismu byl francouzský hrabě Henri de Saint-Simon, který navíc obhajoval formu vlády zvanou meritokracie a kladl důraz na byrokracii a industrializaci. Na tyto tradice dále navázali socialisté Charles Fourier a Robert Owen. Robert Owen si představoval budoucí beztřídní společnost jako svobodnou federaci samosprávných komun a sám se je neúspěšně pokoušel zorganizovat.

V době průmyslových revolucí 19. století se socialistická ideologie vytvářela ve Francii, Velké Británii a Německu. Pojem vědecký socialismus pochází od starých anglických a francouzských socialistů. Pierre-Joseph Proudhon považoval svou podobu socialismu (tzv. mutualismus) za vědecký socialismus. K vědeckému socialismu jsou často přiřazováni také svým učením Karl Marx a Friedrich Engels.

Jejich materialisticky zaměřená teorie s tzv. marxistickou periodizací dějin předpokládala, že dělnická třída, nositel třídního boje, převezme moc v socialistické revoluci, kterou zapříčiní nerovnováha mezi výrobními silami a výrobními vztahy. Mimo marxismus stály teorie družstevnictví (navržené Ferdinandem Lassallem) či anarchistická filosofie.

Od 19. století bylo slovo socialismus široce používáno v nejrůznějším kontextu, jak těmi, kteří sami sebe považovali za socialisty, tak jejich oponenty. I když jsou rozdíly mezi jednotlivými skupinami socialistů velké, existuje shoda na tom, že mají své kořeny v zápasech dělníků v devatenáctém a dvacátém století a že jednají podle principů solidarity a obhajují sociálně spravedlivou rovnostářskou společnost s ekonomikou založenou na společném vlastnictví, která se vyznačuje upřednostňováním kolektivních práv a zájmů před individuálními a společenským pojetím práce - socialisté usilují o socializaci (zespolečenštění) výrobních prostředků a likvidaci společenských tříd. Dle jejich názoru bude takový model řízení společnosti přinášet prospěch všem bez rozdílu, nikoliv jen malé skupině.

Organizace socialistických hnutí začala již ve 30. letech 19. století vznikem Svazu spravedlivých (následně Svazu komunistů). V 80. letech 19. století došlo v Německu ke sjednocení marxistů a zastánců družstevnictví. Tím byla vytvořena sociálnědemokratická strana. Po první světové válce došlo kvůli přetrvávajícím rozporům k faktickému rozštěpení socialistického hnutí.

Filozofické základy a kritika socialismu

Socialismus čerpá z výrazně staršího filozofického sporu kolektivismu a individualismu. Na otázku, zda by měl být cílem kolektiv nebo jednotlivec, odpovídá jednoznačně, a sice kolektiv. Z filozofického hlediska pak na tento kontrast pohlíží socialismus coby na spor protikladů, jenž lze překonat pouze zavržením jednoho a přijetím druhého (viz dialektický materialismus).

V období osvícenství byl tento konflikt překonán individualistickým společenským proudem prostřednictvím harmonie zájmů. Osvícení učenci ukázali, že tyto problémy, o něž se vedly spory, ve skutečnosti neexistují.

Před formulací socialistických myšlenek si filozofové vysvětlovali historii lidské společnosti různě. Pro socialisty jsou dějiny společnosti nejčastěji historií konfliktů. Některé socialistické proudy na tento konflikt nahlížejí obecně jako na třídní spor, jiní jako na spor svobodných a nesvobodných, utlačovaných a utlačovatelů.

Karl Marx, obecně považovaný za zakladatele teorie konfliktů, zformuloval své filozofické myšlenky poprvé v Komunistickém manifestu (1848), ve kterém napsal: „Dějiny všech dosavadních společností jsou dějinami třídních bojů.“ Dějiny lidstva jsou pro něj sporem vlastníků výrobních prostředků (v nejširším smyslu) a dělníků (často označovaném i jako spor buržoazie a proletariátu). Marx se v tomto smyslu opírá o historický materialismus.

Na stát Marx pohlíží dvojím způsobem. Dle jednoho je stát nástrojem třídní nadvlády, který zanikne, jakmile se moci ujme proletariát. Podle marxismu-leninismu je zmíněná první fáze komunistické společnosti (souhrnně často označovaná jako socialismus) společností, která vznikne, když socialistická revoluce porazí kapitalismus. Po vybudování beztřídní společnosti nastane druhá fáze komunistické společenské formace (často označovaná jako komunismus).

V socialismu je vlastnictví všech výrobních prostředků v rukou společnosti, přičemž konkrétní forma vlastnictví se odvíjí od jednotlivých socialistických proudů. V původním přístupu socialistické ekonomie jsou výrobní prostředky využívány k přímé produkci statků za účelem jejich využití, a to bez užití ekonomické kalkulace a dalších zákonů trhu. Socialistické hospodářství rovněž pokládá klasické součásti tržní ekonomiky, jako mzdu, úrok, zisk, ale i samotné peníze, za zbytečné.

Liberální ekonomové považují za nejucelenější soubor kritiky socialismu založeného na ekonomickém plánování dílo rakouského ekonoma Ludwiga von Misese - Socialismus, ekonomická a sociologická analýza. Autor v ní rozebírá nejrůznější společenské aspekty socialismu a předkládá důvody, proč postulované myšlenky ve skutečnosti nefungují. Dlužno poznamenat, že velká část jeho předpokladů o (ne)funkčnosti státního socialismu založeného na ekonomickém plánování byla empiricky potvrzena na ekonomikách zemí východního bloku zejména ve druhé polovině 20. století.

Kritika socialistického hospodářství

• Vyhlazení konkurence: Soukromé vlastnictví není možné od konkurence oddělit. Ve skutečnosti je konkurence považována za přirozený prvek jakékoliv sféry lidského zájmu a úsilí. Úspěch (nebo neúspěch) každého jednotlivce nebo společnosti je obecně považován za přímý důsledek jejich schopnosti (nebo neschopnosti) soupeřit proti jiným jednotlivcům nebo společnostem. Schopnost, svoboda a sklon soupeřit je tedy pohonným motorem jak jednotlivců, tak i organizací či krajin dosahovat lepší výsledky a jakýkoliv pokus o omezení, natož vyhlazení konkurence může podlomit pokrok, který bychom od světa očekávali.
• Vyhlazení volného obchodu: Tento bod, stejně jako předchozí, je mezi kritiky považován za silně kontroverzní a nepraktický. Hlavním důvodem je, že mezinárodní obchod je považován za důležitý prvek každé krajiny na cestě za zvýšením ekonomického a technologického rozvoje a může sloužit k prospěchu dané krajiny množstvím specifických způsobů. Zejména se jedná o (a) umožnění dosahu zahraničního zboží, služeb a technologií; (b) být spouštěčem inovace a kreativity v domácí ekonomice; (c) být důvodem pro vytvoření nových pracovních příležitostí; (d) být potenciálním a spolehlivým zdrojem cizích rezerv pro danou krajinu; (e) být důvodem pro mír a přátelské vztahy mezi obchodujícími zeměmi, v neposlední radě pak; (f) fungovat jako kanál pro potenciální přebytek.
• Nemožnost racionální alokace zdrojů: Centralizované ekonomické plánování spoléhá na mechanismus tvorby cen, kde každý jedinec má právo rozhodnout prostřednictvím své ochoty utratit peníze za libovolné produkty či služby a o tom, jak budou zdroje rozdistribuovány. Cena obsahuje informaci o hojnosti a poptávce zdrojů a na jejím základě je možné podniknout opatření proti nedostatku nebo přebytku.
• Nerealistické rozdělení na „utlačovatele“ a „utlačované“: Toto rozdělení je označováno za mylnou představu reality, protože členové skupiny „utlačitelů“ mohou kdykoliv přejít do třídy „utlačovaných“ skrze nesprávného řízení svého majetku nebo nepředvídatelné náhody. Naopak, někteří členové třídy „utlačovaných“ se mohou zařadit do třídy „utlačovatelů“ skrze svou vlastní vynalézavost, tvrdou práci nebo pouhé štěstí. Velké korporace či obchodní entity jsou nezřídka založeny a rozvinuty z ničeho malými farmáři, dělníky nebo nezaměstnanými a takoví podnikatelé popírají již zmíněné rozdělení. Jejich přínos pro socioekonomický pokrok by měl podle některých být motivován, nikoliv zatracován.
• Rozpor s „lidskou náturou“: Chápáno ve smyslu vnitřních dispozicí a rysů lidské bytosti, mezi které patří: (a) sklon k být součástí komunity a žít jako její součást spíše než žít samostatně; (b) sklon k svobodnému myšlení, výběru či konání; (c) sklon k férovému zacházení; (d) sklon k hledání požitku, odpočinku či zábavy; (e) tendence se egoisticky zabývat svými vlastními potřebami a tužbami. Ne všechny z uvedených aspektů však musí být nutně považovány za socialismem potlačované.
• Masové vyvražďování: Nezřídka bývá také poukazováno na masové vyvražďování komunistickým státem.

Problém ekonomické kalkulace je kritikou centrálního ekonomického plánování, které existuje v některých formách socialismu. Mises ve svých pracích zastává názor, že socialismus je nepraktický a neefektivní ekonomický systém, který je odsouzen k nezdaru. Tvrdí, že socialismus neposkytuje nezbytné podněty pro ekonomickou efektivitu, inovace a pokrok a podkopává základní principy individuální svobody a soukromého vlastnictví.

Za hlavní chybu socialistického ekonomického plánování Mises označuje problém ekonomické kalkulace. V kapitolách knihy Socialismus: Ekonomická a sociologická analýza věnujícím se hospodářským tématům například Mises uvádí, že ve skutečně socialistické společnosti není možno provádět ani natolik základní činnosti, jako je ekonomická kalkulace. Doslova píše (str. 145): „(...) v tržním prostředí je v jakémkoli velkém podniku vždy možné určit, s jakým úspěchem jednotlivá oddělení pracovala, a učinit rozhodnutí týkající se reorganizace, omezení nebo rozšíření existujících oddělení. (...) V socialistické společnosti to stejným způsobem není možné. Oddělené účty pro různé provozy jednoho a téhož podniku jsou možné jen tehdy, když jsou ceny všech druhů zboží stanovovány na trhu. Když trh neexistuje, neexistuje ani cenový systém, a když neexistuje cenový systém, nemůže být ani ekonomická kalkulace.“ Bez tržních cen nemohou socialističtí plánovači vědět, jak co nejefektivněji alokovat zdroje, což vede k ekonomickému plýtvání, neefektivitě a stagnaci.

Mises také tvrdí, že socialismus nabourává svobodu jednotlivce a soukromé vlastnictví. Tvrdí, že socialismus nevyhnutelně vede ke koncentraci moci v rukou státu, což jednotlivce zbavuje jejich vlastnických práv a svobody volby.

Hayekův názor na ekonomickou kalkulaci do značné míry vychází z prací Ludwiga von Misese. Dle Hayeka je též tržní systém se svým decentralizovaným cenovým systémem pro efektivní alokaci zdrojů nezbytný. Na konkurenčním trhu se relativní nedostatek zboží a služeb odráží v jejich cenách. Výrobci a spotřebitelé se na základě těchto cen racionálně rozhodují, což vede k efektivní alokaci zdrojů. Naproti tomu v socialistickém systému, kde výrobní prostředky vlastní a kontroluje stát, tento cenový systém chybí. Bez cen, kterými by se řídila rozhodnutí o alokaci zdrojů, by socialističtí plánovači neměli možnost poznat relativní nedostatek zboží a služeb, což by vedlo k neefektivní alokaci.

Hayek tvrdí, že pokusy o vytvoření centrálního plánovacího orgánu pro alokaci zdrojů by selhaly kvůli "problému znalostí". Centrální plánovači by neměli přístup k místním znalostem nezbytným pro přijímání efektivních ekonomických rozhodnutí. Znalosti potřebné k přijímání ekonomických rozhodnutí jsou rozptýleny po celé společnosti a je obtížné je shromažďovat a centralizovat. Hayek také poukazuje na to, že absence systému zisku a ztráty v socialistickém systému ztěžuje hodnocení úspěšnosti různých podniků. V tržním systému jsou podniky, které jsou ziskové, odměňovány, zatímco ty, které ziskové nejsou, jsou trestány. Tento mechanismus zpětné vazby zajišťuje, že zdroje jsou přidělovány efektivně.

Hayekem navrhované řešení problému socialistické kalkulace spočívá v zavedení konkurence do socialistického systému. Navrhuje, aby stát umožnil soukromým podnikům působit v rámci socialistického systému a konkurovat státním podnikům.

Český ekonom Joseph Schumpeter tvrdil, že problém ekonomické kalkulace je pro socialistické plánovače v podstatě neřešitelný, protože k jeho efektivnímu provedení je zapotřebí nemožné množství znalostí a zkušeností.

Katedrový socialismus a jeho vliv

Termín „katedrový socialismus“ (též socialismus akademický) je odvozen spíše od způsobu pěstování doktríny než od jejího obsahu. Vztahuje se k hlásání myšlenek socialismu „z kateder“, což bylo kritizováno „revolučními marxisty“ jako pohodlný přístup, stranící se nebezpečí. Tento směr byl spojován také s důrazem na teorii na úkor praxe, na pokojné reformy na úkor třídního boje a na etické aspekty socialismu.

V 2. polovině 19. století byli s tímto přístupem spojováni B. Hildebrandt, A. Wagner a W. Sombart. K. Marx tento přístup kritizoval.

V širším smyslu se pojem „katedrový socialismus“ užívá od Bismarckovy éry (cca od roku 1870) v německé literatuře k označení sociálního státu či státu blahobytu (welfare state). Ve Francii se termín objevil v pejorativním významu za druhého císařství (1854-1870) pro tehdejší „zbytečná“ sociální opatření státu.

T. G. Masaryk uvedl pojem „sociální otázka“ do české vědní literatury ve svém specifickém pojetí: „sociální otázka je velikým faktem hmotné a mravní bídy, kterou máme před očima, protože vidíme přepych boháčů a nouzi proletářů, sociální otázka znamená neklid, strach, ale i naději milionů lidí.“ Řešení sociální otázky shledával Masaryk v rozšíření politické demokracie o dimenzi ekonomickou a v mravní výchově.

Pro Masaryka byla sociální otázka otázkou socialismu a v českých poměrech tedy otázkou marxismu. Svůj základní spis Otázka sociální proto věnoval detailní analýze marxismu jako teoretické, politické a ideologické soustavy včetně jeho nejnovějších dobových variant. Masaryk se svou formulací sociální otázky staví proti dobovému liberalismu, jenž ji podceňoval zejména v jejím makrostrukturálním rozměru a dosahu.

Sami nacisté (i fašisté) považovali své hnutí za pravicové a stavěli se do opozice k levicovým stranám, zejména pak radikálním komunistům. Na druhou stranu samotný název strany NSDAP obsahuje slovo socialismus a obdobně jejich ekonomický slogan „Zájem společnosti má přednost před zájmem jednotlivce“ odkazuje k socialistickým idejím.

Mezi zmíněnou nastupující elitou socialistů byla řada židovských rovnostářů, kteří v době sílícího antisemitismu neměli příliš mnoho šancí uplatnit se v politice. Byli to nakonec i oni sami, kdo obracel pozornost na židovské kapitalisty. Na univerzity pronikaly myšlenky sociálního darwinismu, nejen ty antisemitské, ale právě ony měly potenciál utvořit spolu s politickým aktivismem, národovectvím a snahou o popularitu výbušnou směs. Někteří socialisté uvěřili rasovému učení, jiní byli pouze oportunističtí.

Typicky například dřívější člen českožidovského hnutí Lev Winter. Jako uznávaný právní teoretik a stratég sociální demokracie odmítal masivnější vstup Židů do strany po hilsneriádě (1899-1900), jež byla největší antisemitskou kampaní, jakou české země před první světovou válkou zažily. Tvrdil, že mají špatný třídní původ, vstupují do strany jen ze strachu před sociálním vyloučením a hlavně představují problém v obdobích tvrdých protisocialistických tažení.

Se stereotypem levicových Židů pracuje i dehonestující termín „židobolševik“, jejž v politickém boji využívala především krajní pravice. Pojem se šířeji ujal až po převzetí moci ruskými bolševiky a revolučním dění v Bavorsku a Maďarsku. Navazoval ale na dřívější kampaně proti socialistům. Ty ale také nezačaly z ničeho. První, kdo na socialistické strany útočil, že jsou jen loutkami Židů a jejich světovládných choutek, byli takzvaní katedroví socialisté, kteří v posledních dekádách 19. století začali zkoumat dělnickou třídu na periferiích měst.

Obávali se, že sociální situace dělníků a dělnic může přerůst z jednotlivých forem odporu a stávek v revoluci. Psali spisy o rozšířeném alkoholismu, takzvaném konkubinátu, snažili se prosazovat státní regulace a sociální zákonodárství. Zvláště ti, kteří se angažovali v politice, pak ukazovali na Židy mezi vůdci socialistického hnutí a tvrdili, že jsou původci mravní zpustlosti a protinárodnosti dělnické třídy.

Masaryka vnímám jako zástupce katedrových socialistů. Nesklouzával k floskulím o socialistickém hnutí. Chtěl, aby se čeští socialisté vymanili z vlivu marxismu a svých německých soudruhů. Věnoval mnoho úsilí tomu, aby je přivedl - jak to sám vnímal - na realistickou cestu řešení sociálních otázek. V období hilsneriády opakovaně zdůrazňoval, mnohdy jistě i z taktických důvodů, že mu nejde o Židy, natož o Hilsnera, k němuž měl jako k tulákovi vysloveně odpor. Sám považoval rituální vraždu za součást středověkých pověr šířených katolickými klerikály, kteří podle něj chtěli udržovat český lid v nevědomosti a područí církve. Církvi, jako opoře zaostalého mocnářství a uzurpace českého národa, vyhlašoval neúprosný boj.

Mnohem později Masaryk říkal Karlu Čapkovi, že takzvaně lidovým, citovým antisemitou zůstal po celý život. A byl to on, kdo v osmdesátých letech seznamoval české čtenáře s dílem Édouarda Drumonta a tvrdil, že jisté zákonné omezení Židů je vzhledem k jejich rasovým vlastnostem žádoucí.

V posledních letech se stále více mluví o takzvaném levicovém antisemitismu, jenž bývá spojován především s antisionismem a kritikou politiky Státu Izrael, což vede i k různým legislativním návrhům a posunům definice antisemitismu. Pokud totiž levice přestane antisemitismus a jiné formy rasismu považovat za hrozbu, je to nejkratší cesta k tomu, aby si je osvojila. Nemuselo by jít o teoretický problém. Někdy stačí taktizovat s tím, co podle lídrů levicových hnutí a stran chce onen obyčejný člověk. Stávalo se to socialistům a komunistům v průběhu celého 20. století a v mnoha zemích světa. Často v okamžiku, kdy se snažili, jak alespoň tvrdili, sjednotit národ či etablovat svou moc ve státě.

Nelze ale jen proto, abychom těmto tendencím zabránili, přijímat zavádějící definice antisemitismu. Mám na mysli zejména definici Mezinárodní aliance na památku holokaustu [International Holocaust Remembrance Alliance]. Ta má za cíl především zabránit kritice Izraele. Z mého pohledu je nejdůležitější neustále upozorňovat na to, jak antisemitismus a rasismus obecně souvisejí a vzájemně se prolínají s dalšími typy diskriminace, s třídní nadvládou a patriarchátem.

Sociální stát jako součást socialistického myšlení

Obecně se užívají termíny jako sociální stát či stát blahobytu (welfare state) v německé literatuře od Bismarckovy éry (cca od roku 1870), tj. katedrových socialistů. V Švédsku se název užívá od 30. let, v Británii se ujal až za 2. světové války.

Ideové zdroje sociální odpovědnosti státu najdeme i v řadě náboženských tradic od poměrně raného křesťanství až po středověký islám. Sociální otázka je v centru pozornosti všech moderních náboženství, v katolické církvi je sociální smír zásadním tématem už od konce 19. století.

Sociální stát je dnes součástí obecně přijímaného evropského modelu sociálně tržního hospodářství, který zavedl v 50. letech německý křesťanský demokrat Ludwig Erhard. Přesto sám pojem sociální stát nemá zcela jasně definovaný univerzální význam a především univerzální hodnotu.

Obsahem sociálního státu je motivace prosperity v přijatelném sociálním klimatu (systému), charakteristickém veřejným penzijním, zdravotním a nemocenským pojištěním. Pro silně vyhraněné pravicové neoliberály a konzervativce je sociální stát symbolem zvůle veřejné moci, která mění přirozený a nejlépe motivující řád. Středoví a levicoví liberálové jsou se sociálním státem smířeni v podobě nutného zla či vyváženého pozitiva.

Spor levice a pravice je tedy v tom, že sociální stát podle pravice omezuje společenskou tradici či svobodu. Postoje teoretické pravice a levice se však mnohdy obtížně identifikují s praktickými politikami. Verbálně levicové země jako Čína a Severní Korea fakticky nemají sociální systém.

Minimalistický stát podle extrémní pravice vidí smysl ve veřejném zajištění vnější bezpečnosti (armáda), vnitřního pořádku (zákony a soudy, policie) a budování vybrané sítě potřebných veřejných cest. Tak si ostatně před vznikem sociálního státu představoval úlohu státu i Adam Smith. Zbytek by měl být ponechán soukromé iniciativě. Tak bude společnost nejlépe motivována k výkonu.

Sociální stát má naopak za cíl otevřít cestu k prosperitě celé společnosti. Akceptuje nerovnost v poloze motivace výkonu, avšak požaduje rovnost ve vybraných základních oblastech. Lidé mohou být nerovní ve spotřebě a bohatství na základě výkonově rozdílných odměn a zisků. Lidé si však musí být rovni v přístupu ke vzdělání, zdravotní péči, podpoře při ztrátě možnosti obživy a v přístupu k zabezpečení ve stáří.

Sociální stát je v širším smyslu souhrnem ekonomické a sociální politiky. Všechny moderní země mají dnes významné prvky sociálního státu. Je to systém, kde stát prostřednictvím veřejných institucí zabezpečuje z vybíraných daní a pojistného rovnost lidí v definovaných sociálních oblastech. Odlišnosti jsou v míře uspokojení jednotlivých potřeb, v akcentování rozměru solidarity.

Pojem uměřenosti sociálního státu je klíčový: nepřiměřená a zejména nezasloužená sociální ochrana je nemotivující a rozvrací morálku právě těch, kterým se „pomáhá“. Zároveň pochybnost o účelnosti sociální pomoci ohrožuje tuto pomoc těm, kdo ji nejvíce potřebují.

V Čechách se o sociálním státu velmi často mluví, a to i mezi politiky a žurnalisty s neporozuměním běžného obsahu pojmu. Drtivá většina Čechů, a velká část, dokonce navzdory demonstrativní identifikaci s pravicí, určitě nechce odstraňovat veřejný penzijní systém, nechce nahradit veřejné zdravotní či nemocenské pojištění dobrovolným soukromým a nechce privatizovat školství. Téměř všichni umírnění, napravo i nalevo, ve skutečnosti chtějí sociální stát.

Česká republika má v evropském srovnání sociální stát velmi skromný, je nejen absolutně, ale i relativně podstatně menší než evropské průměry. Evropa vydává v průměru 27 až 28 % hrubého domácího produktu (HDP) na sociální stát (údaj bez školství). V porovnání s Německem je tedy absolutní rozměr českého sociálního státu zhruba poloviční. Neexistuje položka, kde bychom vydávali absolutně či relativně více než průměr Evropy.

V USA je rozměr sociálního státu kolem 15 %, ale neobsahuje náklady na zdravotnictví, které je hrazeno přímo nebo z individuálního pojištění. Naproti tomu efektivnost českého sociálního státu je podle dat z roku 2006 poměrně velmi vysoká. Ohrožení chudobou patří k nejnižším v Evropě a úroveň zdravotnictví v ukazatelích dětské úmrtnosti, kardiovaskulárních chorob, očních operací, transplantací atd. patří k nejlepším v Evropě. Nedostatky jsou v následné zdravotní péči a péči o zdravotně postižené.

Přes zpřísněná opatření není v některých dílčích směrech systém dostatečně motivační. Rezervy českého sociálního státu jsou však ve skutečnosti poměrně malé. Pro udržení výkonnostní pozice zdravotnictví a sociálních systémů ve srovnání se světem je nutno respektovat, že část nízkých nákladů českého sociálního státu je dána jen nízkými cenami, zejména nízkou cenou sociální práce. V procesech integrace a liberalizace se však mzdy lékařů a sociálních pracovníků budou vyrovnávat se sousedními zeměmi, jako je Rakousko a Německo. Náklady sociálních služeb v budoucnosti zjevně porostou.

tags: #katedrovy #socialismus #pojem