Pedagogika jako vědní obor prošla v průběhu své existence řadou proměn, ovlivněných filozofickými, společenskými a vědeckými posuny. Kritické analýzy jejího vývoje nám umožňují pochopit současné trendy a výzvy, kterým pedagogika čelí.
Jedním z klíčových aspektů vývoje pedagogiky je snaha o definování a kategorizaci výukových cílů. Česká psycholožka D. Tollingerová se ve svém "Slovníku aktivních sloves k vymezování výukových cílů" pokusila o systematizaci. Podle ní lze výukové cíle rozdělit do šesti kategorií, od základního porozumění až po schopnost syntézy a evaluace. Mezi tyto kategorie patří:
- Porozumění
- Aplikace (např. číst, kontrolovat, změřit)
- Analýza (např. myslet, vyzkoušet)
- Syntéza (např. dělit, specifikovat)
- Hodnocení (např. kategorizovat, klasifikovat, kombinovat, modifikovat, napsat sdělení, navrhnout, organizovat, reorganizovat, shrnout, vyvodit obecné závěry)
- Formulace z hlediska filozofických koncepcí
Požadavky na výukové cíle zahrnují komplexnost, soudržnost, kontrolovatelnost a přiměřenost. V souvislosti s tím se objevuje koncept diferencované výuky, který spočívá ve shlukování žáků podle různých kritérií, jako je zájem, výsledky testů, pohlaví či místo bydliště. Problémem zde zůstává správná diagnostika. Rozlišujeme vnější diferenciaci (selekce žáků do jiných škol či specializovaných tříd) a vnitřní diferenciaci (selekce žáků v rámci třídy).
Technická zařízení jsou v pedagogice chápána jako prostředky výuky až po jejich didaktickém naplnění, tedy když slouží jako výukový program, film či jiná didaktická pomůcka. Současné vzdělávací požadavky kladou důraz na podporu tzv. "měkkých" dovedností, které jsou charakterizovány dosaženou úrovní života a životního prostředí. Podmínky výchovy se dělí na vnější (přírodní a sociální jevy) a vnitřní (tělesné a duševní vlastnosti jedince).
Vzdělávací politika je utvářena institucemi, jako je ministerstvo školství, školské výbory parlamentu či národní rady pro vzdělávání, kurikula a evaluace. Tyto instituce formulují priority vzdělávání a národní cíle. Ekonomické prostředí má silný vztah k úrovni vzdělávací soustavy, což je hodnoceno pomocí kvantitativních ukazatelů umožňujících mezinárodní srovnávání.
Klasifikace metod podle Lernera koresponduje s tzv. "receptivní metodou", která se zaměřuje na předávání hotových informací žákům. Důraz je kladen na osvojení si vědomostí a realizaci praktické zkušenosti. Úlohy by měly vyvolávat rozpor či obtíž, které motivují žáky k samostatnému řešení. Výzkumná metoda pak spočívá v tom, že žáci samostatně hledají řešení pro celistvý problémový úkol.
V rámci pedagogiky se objevují různé koncepce a pojetí výchovy. Filozofie výchovy se zaměřuje na lidskou podstatu a je řazena ke spekulativním naukám. Filosofie výchovy hledá životní smysl a naději v dnešním světě. Pedagogika se snaží rozvíjet osobnost člověka tak, aby mohl žít samostatně, sociálně zodpovědně a smysluplně.
Kritické analýzy se dotýkají i etiky a morálky ve výchově. Etika je věda o morálce, zabývá se otázkami odpovědného jednání. Vznikají různé etické teorie, jako je deontologická etika (např. Kantův kategorický imperativ) či konsekvencialistická etika (např. utilitarismus). V 20. století se objevuje také ekologická etika, reagující na environmentální krizi.
Morálka je chápána jako soubor hodnot, norem a vzorů chování. Mravnost, s podobným etymologickým základem, se někdy používá jako starší synonymum morálky. Klíčovým etickým pravidlem je "zlaté pravidlo jednání", které nabádá k tomu, abychom s ostatními jednali tak, jak bychom chtěli, aby oni jednali s námi.
V kontextu pedagogiky je důležité rozlišovat mezi altruismem a egoismem. Altruismus je ochota obětovat vlastní zájem ve prospěch jiných. Vyskytuje se v různých filozofických a náboženských tradicích. V sociobiologii se zkoumá povaha altruismu a egoismu ve vztahu k evolučním mechanismům.
Eriksonových 8 fází psychosociálního vývoje vysvětleno
Axiologie, teorie hodnot, se zabývá mravními, estetickými, kulturními a dalšími hodnotami. V pedagogice se objevují různé přístupy k axiologii, například formální a materiální.
Kritické analýzy se také zaměřují na vliv různých filozofických směrů na pedagogiku, jako je hermeneutika, fenomenologie, postmoderna či feminismus. Tyto směry přinášejí nové pohledy na interpretaci textů, vnímání reality, roli subjektivity a genderové otázky ve vzdělávání.
V 60. letech 20. století se objevuje kritika kapitalismu a vznikají nové směry, které se zabývají kritickými analýzami společnosti a vzdělávání. Feministické proudy, které vznikly koncem 19. století, se postupně rozvinuly do různých forem, včetně postfeminismu, který zdůrazňuje odlišnost žen od mužů.
Vědecké poznatky o zákonitostech v pedagogice mohou mít různou formu. Rozlišujeme deterministické zákony (příčina-následek) a pravděpodobnostní (stochastické) zákony. Výpovědi o zákonitostech jsou často podmíněně pravdivé a mají hypotetický charakter.