Masarykovy školy ve Zlíně a vzdělávání mladých žen

Komplex budov Masarykových škol, který dnes již neexistuje, navrhl architekt František Lýdie Gahura. Kromě dětí školou povinných hostil v podvečerních hodinách a o sobotách také učnice a učně Baťových závodů. Když byly ve 30. letech přemístěny části výuky mladých mužů do továrních budov č. 2 a 3, směřovaly do Masarykových škol převážně mladé ženy.

Dívky ve věku 14 až 18 let procházely univerzálnějším vzděláním než chlapci, protože koncern u nich nepředpokládal delší kariéru. Ve firmě vykonávaly jen některé specializované úkony charakterem připomínající domácí práce. Uplatnění našly při výrobě kožené a gumové obuvi (šití, opracování textilií), při výrobě punčoch a trikotového zboží, při zhotovování plynových masek (práce s reliéfy, střihačské práce) a podobně.

Ty s dobrým prospěchem se od druhého ročníku mohly začít školit pro práci v nižší a střední administrativě (písařky, sekretářky, výplatní, telefonistky). Orientace jejich vzdělání korespondovala s baťovskými společenskými normami aplikovanými na postavení žen v koncernovém výrobním procesu a v sociální sféře vycházela z obecně sdílených měšťanských představ o ideální rodině.

Mladé, nezletilé dívky byly zaměstnávány v koncernových továrnách a vzdělávány v tříletých učňovských školách. Jelikož se počítalo s tím, že po svatbě ženy zůstanou v domácnosti, kde se stanou oporou svých vytížených manželů a vychovatelkami příští generace zaměstnanců koncernu, neabsolvovaly výuku odborných předmětů. Taková investice se totiž pokládala za časově a finančně nenávratnou.

S ohledem na vnímání genderových rolí dostávaly také vdané ženy pracovní příležitosti v koncernu jen výjimečně. Uvedené genderové představy korespondují s dochovanými statistikami. Tak například v roce 1940 představovaly ženy mladší 18 let v obuvnických provozech 29,6 % a v gumárenských dokonce neuvěřitelných 48,3 % všech ženských pracovních sil. Kategorie 18-21 let pak tvořila dalších 38,9 %, potažmo 32,6 % všech ženských sil. Naopak zastoupení žen starších 31 let bylo zcela zanedbatelné, v obuvnických dílnách reprezentovaly 6,3 % a v gumárenských dokonce jen 1,4 % žen.

Součástí každodenního hodnocení mladých mužů a mladých žen byl také jejich zevnějšek. K posílení identity internátních svěřenkyň a svěřenců byl zaveden stejnokroj: u děvčat v několika provedeních (nejčastěji se užíval tmavomodrý kostýmek se sukní a bílá halenka), u mužů modrý s modrou čapkou se štítkem.

Mezi baťovskou mládeží býval stejnokroj populární. Jak na své dospívání v Baťově škole práce zavzpomínala Madla Vaculíková, tak dokonce „některé holky šly k Baťům hlavně kvůli tomu, že se tam nosil kroj. Protože se jím odlišily. A když se v něm ukázaly doma na dědině, tak sklízely obdiv. Baťa měl kredit. Byla v tom touha patřit do výlučné skupiny lidí…“

Původně nosilo osazenstvo internátů stejnokroje jen při slavnostních příležitostech, v továrně se oblékali do pracovního oděvu a mimo její zdi chodili v civilním oblečení. Od roku 1938 se ale nošení stejnokroje stalo - alespoň v případě mladých mužů - součástí povinné každodenní výbavy mimo továrnu. Po zavedení odběrných lístků na šaty v rámci válečného hospodářství se muselo od povinného nošení stejnokrojů upustit.

Část mladých, která se s baťovskými nároky nedokázala identifikovat, to uvítala. „Ale víte, protože jsem byla v opozici, já jsem si ten stejnokroj nekoupila,“ řekla na jeho adresu Madla Vaculíková. „Nutit mě k tomu, abych kroj nosila, ani nemohli. Látka byla tehdy na šatenkové body.“ Identifikujícím znakem se propříště stal odznáček, který museli baťovští svěřenci nosit viditelně na klopách civilních šatů. Samozřejmostí zůstávala dokonalá upravenost.

V roce 1925 byla založena závodní odborná škola firmy T. & A. Baťa, známější pod označením Baťova škola práce. Byla určená pro chlapecké zaměstnance ve věku od 14 do 18 let. O čtyři roky později začali na školu přijímat i dívky. Od samého začátku měli mladiství v hierarchii baťovských zaměstnanců své místo i oslovení, chlapcům se říkalo mladí muži, dívkám mladé ženy. Jejich označení mělo vytvářet představu o přináležitosti do světa dospělých lidí. Sami byli zodpovědní za svou budoucnost, proto měli usilovně pracovat na osobním vzestupu a navzdory svému mládí si měli umět od první chvíle vydělat prostředky na živobytí.

Společnost meziválečného Zlína byla ovlivněna specificky formovanou firemní industriální kulturou. Jejím cílem nebylo vytvořit pouze nového pracovníka. Svými nároky překračovala prostory dílen, soustředila se na výchovu nového člověka. Postava idealizovaného baťovského zaměstnance disponovala specifickými vlastnostmi a dovednostmi, které v sobě nesly silně idealizované rysy amerického pionýra z dob osídlování Západu.

Snáze než dospělí se podrobovali náročné disciplíně, byli méně nároční na pohodlí, téměř stejně výkonní a podstatně levnější. Upřednostňování nezletilých pracovníků tak v baťovském podnikání souznělo s principy ekonomické racionality. Působení institucí a závazná pravidla ve firemní kultuře zřetelně kategorizovala genderové role.

Hierarchie těchto rolí vycházela jednak z biologických predispozic a z nich odvozovaných sociálních rozdílů mezi muži a ženami, jednak z předpokladu odlišnosti hodnot, preferencí a rolí v rodině. Nejvýrazněji se to odrazilo v rozdílných vzdělávacích programech. Ženy měly podle obecně sdílené baťovské představy o ideální rodině velmi omezené možnosti kariéry. Jejich odchod ze zaměstnání po narození prvního dítěte byl vyžadovaný a fakticky trvalý.

Zaškolování mládeže v tvrdých podmínkách továrny i učňovské školy mělo pomoci získat kvalifikovanou a loajální dělnickou třídu. Mladé ženy a mladí muži přitom představovali vývěsní štít podniku. Dokazovali jeho schopnost budovat nového člověka, „self-made mana“ - muže schopného, adaptovaného na rychlé tempo výroby a obchodu, zoceleného pro boj s konkurencí - a jeho ženu, pečovatelku o domácnost a reprezentantku manželových úspěchů na veřejnosti.

Během učňovských let si mládež při osmihodinových směnách osvojila znalosti technologických postupů svého odvětví. Práce byla založena na mechanickém (stereotypním) opakování jednoduchých úkonů vykonávaných v rychlém tempu pásové výroby. I když se veřejně adorovala manuální práce, učni často utíkali k administrativní činnosti. Opakovaně vydávané zákazy zaměstnávat učně v dílenské správě pak svědčí o tom, že mládež a podnikový management měli o kariéře odlišné představy.

Zaměstnaná mládež měla v podniku pracovat výhradně v úkolové mzdě. Správu jejich příjmů regulovali vychovatelé. Učňové si platili všechny životní potřeby a nezbytná vydání (stravu, ubytování, ošacení, pracovní a školní pomůcky), veškerá další vydání, včetně drobného kapesného, podléhala přísné kontrole.

Fordistický systém zavedený ve firmě Baťa znamenal oproti dřívějším zvyklostem odlišný přístup i ke každodennímu životu. Celodenní dohled nad prací i soukromým životem budoucího baťovského průkopníka zajišťovala systematická provázanost školy, továrny a internátu. Vytržením z dosavadního rodinného prostředí se posilovala závislost na firmě a současně poslušnost učňů.

Internátní bydlení v zázemí továrny patřilo v meziválečném období k podmínce studia na Baťových školách práce, výjimky se zaměstnané mládeži prakticky neudělovaly. První ze standardizovaných internátů nechal firemní management postavit u nově přeložené tzv. malenovské ulice (dnešní třída Tomáše Bati). Později svou pozornost obrátil na svah nad závodem, kam umístil internátní čtvrť - v západní části chlapecké internáty, ve východní pak dívčí.

Předmětem dohledu a hodnocení se mohl stát kterýkoli úkon související s hygienou, kázní a pracovním výkonem. Nejen porušení pracovní disciplíny, ale i absence ve školní docházce či nedodržování ubytovacích pravidel patřily k trestaným přestupkům, které se stávaly podnětem k vyloučení ze školy, a tím i ze zaměstnání.

K utváření a potvrzování baťovské kolektivní identity docházelo na různých úrovních a při celé škále dalších příležitostí. Mladiství zaměstnanci se seznamovali s idealizovanou postavou baťovského zaměstnance (označovaného podle potřeby citového zabarvení termíny jako průkopník, Bataman, závodník, self-made man, vůdce atd.) a jeho hodnoty si měli osvojit například při veřejných proslovech, na slavnostech typu Svátek práce, vítání hrdinů práce. Od založení školy byli mladí muži a později i mladé ženy okamžitě zapojeni do všech baťovských svátků. Stali se ozdobou každé baťovské slavnosti: obrovských prvomájových oslav, sportovních utkání i dalších příležitostných slavností.

Baťovská firemní kultura neovlivňovala jen podobu nového člověka, aktivně spoluutvářela i fyzickou a sociální krajinu města. Na pohyb velkých davů bylo myšleno při koncipování ulic, ubytovacích zařízení i veřejného prostoru rychle se rozvíjejícího Zlína. Procházka Zlín baťovských mladých žen a mladých mužů představí právě ty části města, které byly s každodenním pohybem učňů nejvíce spojeny.

Tomáš Baťa si byl vědom, že pro svůj nevšedně vedený podnik bude potřebovat vzdělané mladé lidi. Těžce nesl, že sám hlubší vzdělání postrádal a po celý život se to snažil napravit četbou a zkušenostmi z praxe. U mladých lidí, u nichž to mohl zajistit předem, si tím byl jist. Na nezbytný rozvoj nedostatečného školství myslel již v roce 1909, když připravoval svoji vizi nového Zlína. I na proslulé svatební fotografii tehdy ještě pouhého mistra dílny Františka Klátila, na jejíž zadní stranu načrtl Tomáš během jeho svatby tužkou své představy, už bylo něco jako pozdější slavná Školní čtvrť.

„Hleďme vymýtit ze školy negace! Nevyprávějme dvě hodiny o tom, že habrové dřevo se k stavitelství nehodí!“ Měl tím na mysli, ať škola učí především věcem potřebným, v praxi i v životě využitelným. A „habrové dřevo“ se stalo slavnou, zestručňující metaforou. Nebylo třeba říci víc, když se někdo věnoval příliš dlouho nepotřebnostem. A někde tam začínala i myšlenka krajně profesionálních škol práce.

„Přírodopisu by se nemělo učit ve třídě, ale na poli, v zahradě, v lese. K moudrosti a modernosti té myšlenky (z počátků minulého století!) netřeba nic dodávat. Zlín ovšem patřil - se svým specifickým zázemím tvořeným podporou firmy Baťa - už předtím, od roku 1929 k pouhým třem místům ve státě, kde se zavádělo i obecněji pokusné reformní školství. A těmto pokusům se právě ve Zlíně, Tomáši a i Janu Baťovi a později jejich následovníkovi Dominiku Čiperovi dostalo opravdu nevšedního rozvoje a následně i vpravdě tvůrčího rozpracování v podobě zcela nového typu výchovy internátní.

Každý má vědět, proč a čemu se učí. Učme se prací. Úkolem školy není zásobit člověka vědomostmi, ale naučit ho způsobu, jak je získat. Ve Zlíně tak, převážně v areálu nově postavených Masarykových škol, prosperoval po léta i experiment veřejného projektu pokusného školství, jejíž myšlenka (ale i projekce a výstavba) byla firmou tak jako všechny ostatní zdejší školy, podporována a financována.

Firma Baťa podporovala nemajetné žáky, zajišťovala veškerou lékařskou péči, včetně očkování a ošetření zubů zdarma. Učitelé byli sice placeni státem a podléhali běžnému státnímu dozoru, tak jako žáci však i oni požívali výhod Baťova patronátu. Jednou ročně dostávali z toho titulu k běžnému platu i ředitelem školy určenou odměnu za tak zvanou vícepráci, tj. za to, co vykonali nad státem určený úvazek. Firma jim také zajišťovala byty.

Mléko a polévka s pečivem pro nemajetné, jejichž náklady hradila firma, byly podávány staršími žákyněmi měšťanské školy, takže i těm se dostávalo lekce v organizaci a samostatnosti, o potřebné sociální zkušenosti nemluvě. Samozřejmě, že ne vždy probíhala velkorysá pomoc firmy školám zcela bez výhrad.

Dnes 98-letý pedagog PaeDr Jaroslav Kozlík, jenž na nich působil, vzpomíná, jak na žádost ředitele pokusné školy Stanislava Vrány vypracoval projekt nové tělocvičny, ale protože ten překročil limit půl milionu korun (tehdy ohromná suma,) nevystačil souhlas pouhého ředitele Čipery, ale jeho autor s ním musel jako tehdy sotva 26-letý mladík až k Janu Baťovi.

„Bylo to v roce 1933, když jsem mu předkládal k podpisu projekt budovy tělocvičen i s příslušenstvím. Jan Baťa si přál, abychom nahoře u stropu tělocvičného sálu vybudovali zavěšenou běžeckou dráhu, jak to viděl v USA. Tehdy platilo, že na vyřízení připomínek bylo čtrnáct dnů, ale návrh jsem neakceptoval a tak jsem už asi po týdnu šel pana Baťu znovu přesvědčovat o rozdílné funkci sportovní haly a školní tělocvičny. Překvapený pan Baťa si mě změřil, ale pak už jsme se promptně dohodli na tom, že místo podstropní běžecké dráhy tam vybudujeme jen galerii, aby odsud mohli rodiče a hosté sledovat provoz v sále.“

Jan Baťa si nebojácného tělocvikáře Kozlíka skutečně zapamatoval a i později se s ním dělil o své i jeho názory. Návrh na zavedení každodenního cvičení v administrativních provozech nepřijal, ale překvapivě jej pověřil vedením své pravidelné osobní ranní rozcvičky, často i s přespolním během nebo boxerskými rukavicemi.

Později mu svěřil i rozbor už běžícího projektu Tomášov připravujícího nejlepší z mladých mužů pro manažerské funkce, hlavně v zahraničí. A přijal jeho návrh na jeho rozšíření o Anglický chlapecký ústav, jenž měl být situován do zámku v Březolupech a Tomášov měl obohatit o frekventanty s lepším předběžným vzděláním. Dokonce se jej rozhodl za tím účelem vyslat i do Anglie, jenomže to už přišel březen 1939 a s ním i konec desítek stejně jasnozřivých plánů.

Jako vůbec první podnikovou školu v celém státě založil Tomáš Baťa učňovskou školu obuvnickou. To bylo už v roce 1924, ale jak se podnik rozrůstal a bylo potřeba i dalších odborníků, vznikal postupně celý vzdělávací systém průmyslového školství a jak přibývalo i požadavků na další profese, rozšiřovaly se i jeho obory.

Baťovy školy práce zahrnovaly postupně i elektrikáře, chemiky, strojaře, stavbaře, chemiky, pletaře a koželuhy, a těmito obory procházeli i ti, kdo se měli stát vedoucími prodejen, pracovníky exportu, reklamy nebo provozů sociálních a dopravních. A naopak - po večerech byly v jazycích nebo v účetnictví vzdělávány i profese technické a odborné.

To byla ostatně hlavní novinka, kterou přinesl nový systém: že totiž všichni mladí muži (a později i mladé ženy) se vzdělávali pomocí trojjediného principu: v učebnách, školních dílnách ale i přímo v výrobních provozech. A stejně trojjediným se stal postupně vznikající třístupňový systém vzdělávání.

Asi třetina absolventů základní odborné školy mohla přejít na další dvouletou průmyslovou školy mistrovskou. Její absolventi už mohli pracovat jako mistři, vedoucí dílen, kontroloři kvality apod. A jen velmi malé procento jejích absolventů pak pokračovalo i na vyšší průmyslové škole s maturitou. Ta nabízela obory obuvnický, koželužský, strojnický, elektrotechnický, stavební, chemický a pletařský.

Před desíti lety se obrátil Tomáš Baťa v novinách i plakátech ke čtrnáctiletým hochům. Nazval je mladými muži. Hledal jich napoprvé 600, než se přihlásilo jenom 80. Tak překvapila výzva, v níž nabízel hochům, kteří právě opouštěli školní lavice, příležitost k samostatnému růstu a výdělku, který je měl učinit hospodářsky soběstačnými. Dnes se hlásí mezi mladé muže vždy deset až dvanáct tisíc čtrnáctiletých ze všech koutů republiky, ale může být přijat sotva každý desátý. To prokazuje nejlépe, jak se škola mladých mužů vžila a jak je vyhledávána.

Výběr byl už od samého počátku přísný a tak například v jednom z prvních jiných než čistě obuvnických oborů - oboru stavebním - neprošlo sítem přes obrovský zájem ani sto zájemců. Nábor přitom probíhal dosti extenzivně. Firma chtěla nejlepší z nejlepších, a tak vysílala do moravských škol rok co rok zástupce, kteří se o systému k mladým mužům (a později i žen) a o všech možnostech snažili informovat a získat tak ještě nerozhodnuté studenty pro Zlín.

Do internátu bylo mladému muži dovoleno vzít jen nejnutnější počet osobních věcí. Počítalo se s tím, že vše si záhy pořídí sám, a často v lepší kvalitě, protože už od začátku dostával týdenní plat sto dvacet korun a to byly tehdy velmi slušné peníze. Později pak se stávalo často, že student měl týdně i víc než jeho rodiče. Rodiče jej tak nejenom nemuseli ale ani nesměli podporovat.

Avšak ani mladý muž nesměl podporovat rodiče, protože k výchově patřilo, že o své peníze se měl naučit starat sám, spořit je a také investovat. Za tím účelem měl každý i své konto a druh účetní knížky. Méně zdatní volili základní učební dobu, až z druhého ročníku pak byli vybíráni ti, kdo by mohli uspět ve škole mistrovské. A z nich pak zase na vyšší průmyslovce.

Praxe během studia probíhala logicky v továrních podmínkách, ale i tam, kde by to nešlo - například na škole stavební - byly zřízen standardní školní stavební podnik s mistry, políry i instruktory - prvotřídními dělníky.

Po složení přijímací zkoušky se o mladé muže a ženy Baťova škola práce starala i mimo školu, určovala a ovlivňovala i jejich výchovu a vztah ke společnosti. Sloužil k tomu nejenom učitelský ale i vychovatelský sbor ale i vlastní učňovská samospráva, to vše ve snaze podnítit vedle techniky jejich zájem i o přírodu, vědu, umění, sport a v neposlední řadě i zábavu.

Některá pravidla se časem měnila, ale na internátech se bydlelo převážně podle profese, stravování poskytovala jídelna Obchodního domu a díky systému týdenního vyúčtování se mladí učili úsporně hospodařit s výplatou. Z ní se hradilo jejich nájemné i stravné, ponechávali si jen kapesné. Díky tomu se osobní konto každého z nich od výplaty k výplatě výrazně zvětšovalo.

Podobně probíhala výuka jako v oboru obuvnickém tak stavebním, strojírenském i koželužném ale i v oboru věnujícímu se obchodu. Tam šlo o dvouletou školu obchodní, z níž bylo možno přejít do třetího a čtvrtého ročníku obchodní akademie pro obchod zahraniční, která končila maturitou.

Především však došli prakticky všichni absolventi BŠP úžasného uplatnění v praxi, a to nejen ve Zlíně ale doslova po celém světě. Aby se tento opravdu skoro spartanský život mladým mužům (a později i ženám) nezajídal, používalo se i atraktivnějších vnějších znaků skautingu nebo tehdy už také začínajícího trampingu.

Dnešní baťovští pamětníci v zahraničí - někdejší mladí muži dodnes, i po šedesáti letech vzpomínají, že v internátech se ložnicím říkalo tradičně romantičtěji tábory a ty že měly - opět v tom duchu - svoje vedoucí. Na internátech se vstávalo v půl šesté. Potom byla - většinou venku, a to často i v zimě - rozcvička, pak přišla na řadu hygiena a úklid a teprve pak snídaně.

Od sedmi už pracovali naopak všichni ve fabrice, a tam se také odpoledne znovu vrátili. (Na oběd však měli celé dvě hodiny, takže tak zbyl čas i na jisté osobní volno.) Znovu však potom pracovali zase od dvou do pěti. Až pak, v šest byla večeře a po ní přišlo na řadu studium. (Některé předměty si mladí volili sami, povinné však byly vždy cizí jazyky, většinou němčina a angličtina, účetnictví, obchodní korespondence.) A v devět se šlo spát.

Kam? Do jedné z hromadných ubytoven, jež se postupně rozšiřovaly a roku 1925 vyrostl i první dívčí internát. O sobotách se studovalo, neděle patřily vycházkám ale i volnu. A jen zřídkakdy i cestám k rodičům, přestože - srovnáno s dnešní dobou - nebylo rodné město nebo ves právě daleko.

Tak bylo podřízeno všechno efektivitě hlavního záměru: mladé lidi něčemu nejen naučit nebo k něčemu vyškolit, ale také vychovat. A tady zeje v dnešním školském systému v porovnání s tím asi mezera vůbec největší. Protože nikomu z těch, kdo se pak během války i po ní uplatnili doslova po celém světě, od Peru až po Nový Zéland, tehdejší Ceylon nebo Britskou Indii, nechybělo to nejdůležitější - soudržnost, vlastenectví, čest, vytrvalost, samostatnost a odvaha. A věrnost firmě, která to všechno svazovala? Té nikdo nevyučoval, nebylo třeba.

„Chceme učiti naše děti tak dokonale, aby ony mohly býti nejen našimi žáky, ale i našimi učiteli. … Přeji si získati každý den sám nějakých vědomostí, kterým se ve škole učí můj syn.“

V roce 1925 Tomáš Baťa založil při své firmě vlastní učňovskou školu pro kterou se ujal název Baťova škola práce. Nastupovali do ní čtrnáctiletí chlapci, kteří byli nazýváni Mladí muži. Mladí muži byli po celou dobu ubytováni v internátech - rozlehlých několikapatrových budovách. Od roku 1931 a 1932 se dostávali do Zlína mladí pracovníci z Baťových zahraničních továren.

Baťova škola práce pro dívky začala své působení v roce 1929. Učnice nazývané Mladé ženy absolvovaly výrobní praxi v továrních provozech a v podvečerních hodinách měly vyučování. V roce 1937 byla při firmě Baťa zřízena Průmyslová škola. Studenti bydleli na internátech, výuku absolvovali po pracovní době. V letech 1938-1940 působil tento vzdělávací ústav pod názvem „Tomášov, průmyslová kolej ve Zlíně“. Studium bylo dvouleté, zaměřovalo se na cizí jazyky a bylo provázeno průpravou k obratnosti ve společenském styku (etiketa, stolování, jízda na koni…).

V budově Studijního ústavu II (napravo od Památníku Tomáše Bati) zahájila v září 1939 vyučování Škola umění. V létě 1918 začal Tomáš Baťa nabízet vzdělávací kurzy pro své zaměstnance. V následujících letech to byly večerní kurzy - především technologické (koželužství, obuvnictví) a vedle nich výuka cizích jazyků. Rozvětvená soustava večerních kurzů byla pojata roku 1932 do nově zřízené Vyšší lidové školy Tomáše Bati. Po roce 1935 se výuka soustředila především na cizí jazyky.

Zvláštní postavení ve vzdělávací soustavě Baťových závodů měl Studijní ústav. Po svém zvolení zlínským starostou roku 1923 chtěl Tomáš Baťa zvýšit úroveň veřejného školství. V roce 1925 rozvinul úsilí o experimentální metody při vzdělávání školního žactva. Jednalo se o přípravu mládeže k praktickému povolání.

Působení na žáky se zlepšovalo konáním společných setkání rodičů s učiteli. V roce 1929 bylo získáno povolení ministerstva školství pro zavedení programu pokusného školství na zlínské Masarykově pokusné měšťanské škole. Zlínské žactvo přicházelo do škol, které se vyznačovaly nejen moderními experimentálními metodami, ale bylo v nich i krásné prostředí.

tags: #masarykovi #skoly #zlin #studium #mladych #zen