Matyáš Křižkovský a česká filologie

Život člověka je mnohotvárny, žije jej doma i na veřejnosti. Či jej potřebují. S mnohými žijeme, o jiných se dovídáme. Učitelé a vychovatelé své děti za nanejvýš obtížených vnitřních i vnějších podmínek. Učitelé hudby, vysokoškolsky erudovaní nevidomí pracovníci jiných povolání či zaměstnání. Děti i dospělé osoby vykonali mimořádnou záslužnou činnost.

Nový koncept této práce.

Pomocí význačných děl autora je víc než ojedinělou. Jaké nastavit hodnotící kritéria? Být množstvím výtisků nebo počet stran? Čtete s díly jako jsou Vznik a vývoj předsma pro nevidomé či Tyflopedické kalendárium? Odpověď zní jednoznačně. Jen je snad třeba připomenout jejich širokou tematiku. Zahajující, někdy i nejkomplexnější. Na rozdíl od mnoha encyklopedií zaplňujících pulty a regály knihkupectví má toto dílo autora jednoho. Autora prakticky nevidomého. Nové rozsáhlé a doplněné vydání obsahuje 1260 hesel, 400 portrétů, 140 barevných obrazových předloh a množství ilustračních obrázků, které text vhodně doplňují. Tato předloha seznamuje čtenáře s širšími životními podmínkami nevidomých a těžce slabozrakých dětí i dospělých.

V žádném případě se nejedná o sumarizaci běžně dostupných informací.

Jen člověk vskutku silný, odhodlaný jít za svou ideou, podporovaný a pochopený svými nejbližšími, zejména manželkou, je schopen takového díla.

Ale nejde pouze o období vrcholné tvorby. Jde i o předmostí vyjádření vlastních autorových závěrů, kterých se přirozeně nelze vyvarovat.

PaedDr. Josef Smýkal.

Osob zabývajících se svým zájmem. Klavíristů, hudebních pedagogů, vědců a dalších osob vidomých i nevidomých. V fondech slepeckých muzeí v Evropě a byly autorem této práce navštíveny. Dokumentace tyflopedických informací Technického muzea v Brně, které v záři roku 2000 převzalo od Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ojedinělou sbírku s touto tematikou. V soukromých sbírkách PhDr. Josefa Smýkala. Ve sbírkotvorné činnosti pokračuje vedoucí oddělení Mgr. Eliška Hlušáková. Psychiku hmatového vnímání a snaží společenskou interakci. Z českých překladů je to např. pomůcka pro psaní Braillovým písmem Karla Emanuela Macana, psací stroj nevidomého ing. Rokose i jiné taktilní pomůcky, např. Urbanovy papírové zeměpisné mapy, reliéfy Jiřího Ditricha aj.

Ze zahraničních tvůrců se v lexikonu mimo jiné uvádí např.

Ing. Zjistěte, kolik drobností, z nichž se skládá život, musíte dělat jinak.

„Ale jak?“ řeknete si zřejmě. Vzít si oddechnout a vrátit se k normálu. Ti, kteří oči otevřít nemohou, však musejí žít i v takových podmínkách. Jak na otázku „jak“ musejí nalézt. Sobě, s využitím speciálních pomůcek, úprav prostřednictvím nebo přístupných informací, ale především vkladem svých volných vlastností. Tato pomoc, pomůcky či úpravy jsou dětem i dospělým osobám s těžkým zrakovým postižením nebo jejich rodičům dostupné, a to jak finančně, tak v místě a čase. Metod nebo úprav prostřednictvím pro nevidomé a těžce slabozraké lidi?

Kdo tuto cestu prošlapával? Kdo? Budeme-li to vědět, budeme lépe rozumět současnému stavu. Budeme-li schopni lépe rozumět současnému stavu, budeme schopni lépe předvídat budoucí vývoj.

Cesty vývoje pomoci nevidomým a slabozrakým lidem jsou prošlapávány od dávných věků; dusot, jímž vznikají cesty nové se zrychluje zejména v posledních desetiletích. Nikdo, kdybychom nemohli následovat ty, kteří se klopotili po těchto cestách před námi.

Je ještě lepší o nich něco vědět.

Mgr. Autorem Tyflopedického lexikonu jmenného je známý zkušený publicista. M nebo dokonce možností zaměstnávání. Publikace je aktuální, což dokládají informace o soudobých českých i zahraničních osobnostech.

Mgr. Žili na cestě za lidstvem a štěstím svým i štěstím jiných lidí.

Ani rozsah ani obsah jednotlivých hesel nemusí odpovídat skutečnému významu osobnosti. Vliv především možnost či nemožnost získat informace. Toto prostředí nebylo vždy příznivé. Počet hesel a obohatili jejich obsah.

Vycházíme ze skutečnosti, že co je známé, co se traduje, nemusí být pravdivé a významné a naopak, co je neznámé, nemusí být podružné. I tento pohled měl vliv na obsahovou stránku lexikonu. Nepodstatné, že některá data v kalendáři i u ostatních údajů většiny osobností nejsou v české odborné literatuře dostupná. Bylo proto vyvinuto maximální úsilí vyplnit tuto mezeru.

Rovněž rozsáhlé o vysvětlivky a zkratky používaných termínů v textu by mělo napomáhat obsahové orientaci. Počet hesel i zdůraznění jejich počet na 1260. Proti prvnímu vydání z r. 1998 přibyly další informace. Vznikaly s rozvojem ekonomického a společenského prostředí. Byli to nejdříve filantropové s mimořádným sociálním cítěním, posléze středověcí humanisté a od konce 18. století vědci, kteří postřehli, že osobnost nevidomého člověka podléhá stejným zákonitostem jako tomu u ostatních lidí. Tyflopedie. Člověka ve společnosti, rostl význam zobecňování zkušeností, vzrůstal význam speciálně pedagogické teorie. Jednoho zařazení pro skupinu několika chlapců. Naplňování těchto vyvíjejících se kategorií je úzce vázáno na konkrétní oblast a její historickou etapu. Vztahy, mnohdy také idealizovaným skutečností s převahou emocí, které ve snaze informovat nezvládly téma odpovědně.

Ještě zbývá poděkovat všem, kdo pomohli upřesnit některá data uvedená v prvním vydání lexikonu z roku 1998. Rovněž všem institucím i jednotlivcům za pomoc, kterou poskytli při shromažďování pramenů a údajů pro přípravu tohoto českého Tyflopedického lexikonu jmenného. Knihovní archivy v Brně, v Praze a ve Florencii, Národní knihovny v Brně a v Praze a Státní knihovna pro nevidomé v Sankt Peterburku. Formy i obsahu této práce. Děkuji rovněž za podstatnou finanční spoluúčast Sjednocené organizaci nevidomých a slabozrakých ČR, paní MUDr.

A.B. - PhDr.

E.H. - Mgr.

H.B. - RNDr.

I.M. - Mgr.

J.F. - PaedDr.

J.H. - Mgr.

J.J. - Ing.

J.D. - MUDr.

J.V. - PaedDr.

L.P. - Ing.

M.K. - Doc. Ing.

M.P. - Mgr.

M.S. - PaedDr.

P.N. - Mgr.

P.P. - PhDr.

P.W. - Mgr.

R.V. - PhDr.

V.Ko. - Bc.

Z.J. - PhDr.

BraillNet - je český internetový server provozovaný SONS, je registrován od r.

Braillova hudební notace (Braillův notopis) - základní znaky sestavil Louis Braille v r. Svého šestibodového písma. Jedná se o tzv. písmennou hudební notaci, protože je sestavena z písmen abecedy. V šesti bodech. Louis Braille je vytvořil v r. 1825. K užívání ve školách pro nevidomé žáky bylo však doporučeno až v r. 1879 III. zasedáním. Pomocí neviditelného displeje nebo displeje braillského písmu to, co je napsáno na displeji počítače. Je jím možno číst a korigovat napsaný text. Ve vesnici. K jeho provozu v operačním prostředí systému Windows je zapotřebí mít nainstalován speciální program určený pro nevidomé uživatele, tzv. odečítač obrazovky.

Děcina - pobytové rehabilitační a rekvalifikační středisko pro nevidomé občany. Prvním zřizovatelem byla ČUNS, v r. 1994, po reorganizaci provozováno SONS. Lidská má zásadní vliv na vznik defektivity, tj. na změny společenských vztahů a na vznik zvláštností poznávacích činností.

Edinburská společnost pro umění - vypsala v r. 1903 soutěž na skladbu pro nevidomé čtenáře. V r. 1832 Aloysiem Klarem jako zařízení pro péči i zaměstnávání slepců českého i německého národnosti. Ústav potom vedl jeho syn a následně i vnuk.

Kompensační (učební) pomůcka - její konstrukce umožňuje přenesení vizuálního vjemu do sféry vjemu taktilního.

Konzervatoř pro mládež s vadami zraku v Praze - vznikla v r. 1976 transformací SHŠI. V této době existuje jako Konzervatoř Jana Deyla v Praze. Tato instituce vznikla z hudebního oddělení Deylova ústavu v Praze. Změna nebo obrázky.

Laski - komplex v polských Laski vznikl v r. 1911. Pro NS i s kombinovaným...

Karel Kálal (1860-1930), pedagog, beletrista, autor česko-slovenského slovníku; pseudonymy T. Neklan.

R. Bohdan Kaminský (1859-1929), básník, překladatel z francouzštiny a němčiny.

Josef Kořenský (1847-1938), ředitel měšťanské školy.

Josef Košín z Radostova (1832-1911), autor literatury pro mládež, prozaik, překladatel; pseudonymy Jos. Libenický, Zd.

Julius Košnář (1862-1934), katolický kněz, katecheta, autor publikací z oboru náboženství, beletrie, překladatel z polštiny; pseudonym J. B.

Karel Václav Kuttan (1859-1940), autor veršů a povídek pro děti i dospělé, překladatel z francouzštiny a němčiny; pseudonymy Váša Dvorecký, K.

Jan Kvíčala (1834-1908), překladatel.

Doc. prof. PhDr. Hana Šedinová, PhD. on the Dictionary of Medieval Latin.

Prof. PhDr. PhDr. PhDr. Sciences of the Czech republic (ASCR), author, editor and translator.

PhDr. PhDr. doc. ThDr. PhDr. PhDr. Mgr. Masaryk University, translator and author.

Mgr. Drahomíra Breedveld-Baránková, PhD. of Masaryk University, Brno, author.

Mgr. Faculty of Masaryk University, Brno, editor and translator.

Mgr. Faculty of Masaryk University, Brno, translator and author.

Olomouc, author.

Mgr. of Masaryk University, Brno, translator and author of a study.

Mgr. student at the Philosophical Faculty of Charles University, Prague, author.

Mgr. Mgr. Palacky University, Olomouc, translator and author.

Olomouc, author.

Brno, translator, author.

Mgr. of Palacky University, Olomouc, translator, author.

Mgr. Jozef Matula, Ph.D. of Palacky University, Olomouc, translator, author.

Ph.Dr. Tomáš Nejeschleba, Ph.D. Mgr. Doctoral student at the Philosophical Faculty of Charles University.

Mgr. Faculty of Masaryk University, translator and author.

Mgr. of the University of Ostrava, translator and author.

Mgr. Studies of the ASCR., editor.

Mgr. Mgr. Mgr. author.

Since the mid-1990s, the Czech environmental movement has been studied in close relation to the context of civil society development in Central and Eastern Europe. The various authors offer a fairly wide range of factors explaining why ecological activism has not developed a form of a social movement(s) as we know it from studies of the Western movement since the 1970s. Exploration of Czech case shows, that these differences cannot be framed merely as an effect of "being behind" or "lacking something" in comparison to its western counterparts. It stresses rather a difference in imagining of politics and civil society that prominent dissidents developed since the 1970s to oppose state socialism and its productivism and technocratism. Affinity to the tradition of 'non-political politics' suggests that we need to consider long-term ideological differences.

Jak číst politické myslitele? Britský politický teoretik Michael Freeden (*1944) se vyprofiloval na studiu historie liberálního politického myšlení, avšak do všeobecného povědomí vstoupil především svou snahou o vzkříšení studia politických ideologií jako plnohodnotné subdisciplíny politické teorie. V tomto směru je přelomová jeho dosud nejvýznamnější kniha Ideologies and Political Theory (1996), v níž představil ideologie jako základní a nezbytnou dimenzi veškerého politického myšlení a jednání, jež může být zkoumána pomocí tzv. morfologického přístupu. Jádrem této kapitoly bude právě přiblížení Freedenových metodologických východisek, které později rozvinul jako součást "politické teorie politického myšlení". Budeme přitom vycházet primárně ze zmíněné knihy Ideologies and Political Theory, která je z hlediska předkládané publikace zajímavá zejména tím, že daná metodologická východiska k morfologickému studiu ideologií přímo aplikuje na studium význačných politických myslitelů. Freedenovým argumentem totiž je, že skrze jejich propracované myšlenkové konstrukce můžeme pochopit ideologický diskurz také v jeho běžných každodenních artikulacích-tedy v podání představitelů politických organizací, sociálních hnutí či široké veřejnosti. Ač se Freeden v průběhu poslední dekády snažil analyticky více zaměřit právě na tyto běžnější projevy ideologií (za vyvrcholení této snahy lze považovat knihu Political Theory of Political Thinking z roku 2013), základem jeho přístupu zůstává přesvědčení, že všechny různě sofistikované artikulace politického myšlení mají svou ideologickou dimenzi a jsou tudíž srovnatelné. Jak političtí praktikové, tak myslitelé totiž operují s politickými idejemi či koncepty, které nesou pro různé lidi různé významy a spor mezi nimi je v principu nerozhodnutelný. K alespoň dočasnému překonání této nerozhodnutelnosti vytvářejí argumenty, v nichž jednotlivé ideje spojují do více či méně logicky soudržných celků, ideo-logií. Pro Freedena je tedy politika především o vytváření rozhodnutí (decision-making), která jsou zprostředkovávána ideologiemi. Cílem studia politického myšlení je proto interpretace dynamických vztahů mezi jednotlivými idejemi, které představují základní stavební jednotky ideologií. Tvrzení, že všechny formy politického myšlení mají svou ideologickou dimenzi, nicméně neznamená, že by je bylo možné na tuto dimenzi redukovat. Při čtení následující kapitoly je proto dobré mít na paměti, že ideologická analýza je jen jednou z mnoha cest k rekonstrukci politického myšlení, textů či proslovů. To, co ji dělá v kontextu tématu této knihy specifickou a zajímavou, je, že umožňuje číst politicko-filosofické texty prizmatem politického jednání. V této kapitole si proto (1) po stručném představení Freedenovy biografie ukážeme, (2) jakou roli podle Freedena hrají ideologie při rozhodování o bytostně sporných významech, a jak jim tato niterně politická role byla v průběhu historie upírána. Následovat bude (3) představení přístupů, v jejichž blízkosti Freeden situuje svou politickou teorii ideologií, jak se jimi inspiruje, a v čem se vůči nim naopak vymezuje. Na tomto základě poté představíme (4) jeho vlastní metodologickou inovaci, morfologickou analýzu konceptů a ideologií, která spočívá v zaměření se na synchronní vztahy mezi koncepty, jejich komponenty a celková rozestavení vymezující hranice konkrétních ideologií.

This paper follows the attempts for politicization (rather than securitization) of Climate Change by asking the question that is neither about the extent to which the threat is real and how (or if) it is solvable, nor in which way it can be dangerous. It rather asks a question about its positive political content: How it can be integrated into imaginations and struggles for a better future? Is there a possibility for utopian politics, that have seemed to be lost for good (if not after the 1968, then for sure after the 1989, marking “the end of history”)? And is there some emancipatory tradition within the antisystemic movements of the Left that could cultivate emerging dystopian imaginaries of global catastrophe? By rephrasing the famous aphorism: Is it still easier to imagine the end of the world than to imagine the end of capitalism? Following the sci-fi writer Kim Stanley Robinson (2018) and his application of Greimas semiotic square on the concept of utopia, this paper constructs four ideal types of social movements´ (anti)politics. It does so by a combination of Robinson´s interpretative scheme with Immanuel Wallerstein´s (2003) examination of antisystemic movements´ strategies and with Carl Schmitt´s (2007) conceptualization of “the political”. By historically contextualizing Schmitt, it takes “political politics” (democratization of state´s politics through competition of ideological political parties) as a starting point and then examines four types of (anti)politics, each representing (1) different strategy to challenge or neutralize conventional politics; (2) different central sphere of “the political”; (3) different utopian imaginary. The scheme implicates that “old” and “new” and “transactional” social movements represents variations of attempts to defeat (“meta-political politics”), counter-balance (“non-political politics”), or restrict (“post-political politics”) the friend-foe political logic. On the contrary, the project of Libertarian Municipalism, developed by Murray Bookchin while acknowledging the ecological crisis and need for social ecology already in early 1960s, is affirmative towards radical logic of “the political” and challenges rather conventional institutional politics through democratic confederalism of communal assemblies (“political meta-politics”). Bookchin represents the first attempt to politicize ecology through linking it with revolutionary political theory and therefore he could be perceived as founder of Political Ecology, a broad ideological tradition that has strategy of Libertarian Municipalism in its core. In the final part, the paper shows that possible bearer of “political meta-politics” could be seen around one of the newcomers to the scene of Climate Justice Movement(s), Extinction Rebellion established in the UK in 2018.

The article aims to bring about a deeper understanding of the strong emphasis placed on the anti-authoritarian dimension of radical left politics by the Movement of Revolutionary Youth (HRM), a group made up mostly of students that was active in 1968-9 in Czechoslovakia and was harshly repressed by the normalisation regime. This emphasis is expressed not only in their demands for cultural freedoms but also through a critical dialogue with the history of revolutionary Marxism and a rethinking of the past and the future of the socialist movement in which the most important divide is seen as being between authoritarianism and libertarianism or, in another formulation, centralism and self-government. Taking into account the prevalent image of Trotskyism, this anti-authoritarian emphasis might be considered surprising.

This paper explores the ideology of the Czech Greens, especially the part that has been overlooked by previous research: the ideological background of green activists who took over the party in 2002 and transformed it into something more closely resembling the ideal type of their western counterparts. The empirical question here is how the structure of the Greens’ ideology developed until 2006, when the party achieved historic success in the parliamentary election (6.29%), and how this influenced the ensuing decision to participate in the right-wing conservative government led by the former principal enemy of the Greens, the Civic Democratic Party (ODS). The paper examines that question in a diachronic manner, using the theoretical framework of “New Politics”, on the one hand, and the morphological approach to ideologies, on the other. Four stages of ideological development between 1989 and 2006 are then introduced. While some authors have claimed that the technocratic elites of the former regime contributed to the development of contemporary “technocratic populism”, this paper shows that former dissent also contributed to the burdensome legacy of New Politics by contaminating it with “moral populism”.

Populární spisovatel pohádek a příběhů ze současného života pro děti a mládež, autor televizních večerníčků a tvůrce několika oblíbených televizních a literárních postav, zejména loupežníka Rumcajse. Narodil se 4.4.1911 v Praze a prožil tam většinu svého života. Když vypukla první světová válka, musel tatínek narukovat na frontu a malý Václav se s celou rodinou dostal k dědečkovi do Jičína. Zřejmě to byl pro něj zážitek navždycky. Jičínské prostředí ožilo po dlouhých letech v jeho nejlepších knížkách o Rumcajsovi, Mance a Cipískovi a v dalších pohádkách. Po válce se rodina vrátila zase do Prahy, tam vychodil gymnázium (maturita v r. 1931) a začal studovat práva, ale po čase toho zanechal. Už jako student psal drobné povídky do časopisů. Když nastoupil v r. 1931 jako účetní úředník na okresním finančním ředitelství v Chebu a nudil se tam, zkusil napsat humoristický román z anglického prostředí. Začal s ním v r. 1936 a kniha vyšla v r. 1940 u J. R. Vilímka v Praze pod pseudonymem Huge Prattler a s titulem Whitehors a dítě s pihou jako "překlad z angličtiny". V té době už pracoval na zemském finančním ředitelství v Praze. Hned po válce nastoupil vojenskou službu v Děčíně. Když si syn Petr přál, aby mu vyprávěl na dobrou noc pohádky, byl to pro něj nový literární podnět V r. 1946 přešel na ministerstvo financi a začal spolupracovat s dětskými časopisy. Ve Vlaštovičce vycházela na pokračování pohádka Lev utekl, která později vyšla i knižně (1948). Spolupracoval s Antonínem Zhořem na některých dalších prózách, jež se objevily později v nakladatelství Komenium (Veselé pohádky o pejskovi a kočičce, strýci hrochovi... 1947; Jak pejsek a kočička pěstovali kaktus, 1947). Tehdy začaly i kontakty s rozhlasem (první vysílaný pořad byla scénka Vrabečkovo trápení), v r. 1947 vycházel v Sedmihlásku seriál Vepřík a kůzle (později se objevil v rozhlase a ještě později v televizi). V r. 1949 nastoupil místo v rozhlase jako redaktor (a samozřejmě i autor) pohádkových pořadů, pak zastával místo vedoucího rozhlasového vysílání pro školy a konečně vedoucího rozhlasového vysílání vědy a techniky pro mládež. Práce v rozhlase měla na Čtvrtka značný vliv, učila ho úspornosti a názornosti vyjádření, živému dialogu. Od r. 1960 pracoval jako volný spisovatel; přestěhoval se z Letné na sídliště v blízkosti Červeného vrchu a tam psal většinu svých knížek a literárních prací. Jeho knížky byly zfilmovány (My tři a pes z Pětipes a Malá letní romance) a mnohé zdramatizovány, hlavně příběhy o Rumcajsovi: Jak měl Rumcajs Cipíska od S. Lichého (1972), Jak se stal Rumcajs loupežníkem rovněž od S. Lichého (1969), Dobrodružství loupežníka Rumcajse od polského dramatika Ernesta Brylla (česky 1975), Křemílek a Vochomůrka od P. Slunéčka (1979) a románek Zlatá lilie od V. Pánkové (1971). Některé také vyšly na gramofonových deskách. Získal rakouskou cenu v soutěži o dětskou knihu za poetický příběh Čáry máry na zdi (1961) a cenu M. Majerové za vyprávění pro malé čtenáře Kosí strom (1964). Od r. 1975 byl nositelem titulu zasloužilý umělec a čestným občanem města Jičína (1975), kde se odehrávají některé jeho pohádky, především příběhy o Rumcajsovi. Zemřel 6. 11. 1976 v Praze. Největší část knížek napsal Čtvrtek pro děti a mládež. Pouze malá část je určena pro dospělé. K těmto knihám patří Veselý mrtvý (1967), v niž v desíti povídkách podal jakousi úsměvnou, ironickou a nostalgickou rodinnou ságu, a pozdější Nezbedné pověsti (1977), kde autor vypráví v rozmarném boccacciovském tónu pověsti z Prahy a dalších českých měst. Mezi jeho knížkami pro děti se najdou jednak povídky a románky ze současného života dětí, jednak pohádková a pověsťová vyprávění, v nichž autor vychází a těží z některých folklórních motivů, postupů a postav, ale stylizuje je v samostatné autorské útvary. Obě cesty jsou propojeny pohádkovou fantazii, jež hraje hlavní roli jak v povídkách a románcích ze současného dětského života, tak i v pohádkách a pověstech. Nejvíce psal Čtvrtek knihy prozaické, ale několikrát i divadelní hry, ať už pro loutky: Král Lávra (1952), Honza, čert a Kašpárek (1956), Budulínek (1957), O Kubovi (1961), Patero pohádek pro závěsné loutky (1962) aj. nebo dětské hry pro herce: Modrý kosatec (1960), Malá zlá kouzelnice (1975), Jak si Rumcajs poslal Cipíska pro pomoc (1978). Do prvního okruhu patří mimo jiné povídky psané původně pro časopisy Doktor Ludva Faust a jiné povídky (1956), prázdninový románek My tři a pes z Pětipes (1958), příběh husitského kluka, který se dostane do dnešní doby Chlapec s prakem (1961), Čáry máry na zdi (1961), Zlaté pero (1962), Kosí strom (1963), psychologická etuda dvou dětských dvojic Zlatá lilie (1964), prázdninový příběh dospívajícího mládí Malá letní romance (1966), povídka s pohádkovými motivy ze současného života tří dětí Duha a jelen Stovka (1966), povídka o dětské partě Dobrodruzi z Devátého náměstí (1968), pohádková příhoda malého chlapce Jak si Slávek načaroval dubového mužíčka (1976), Lenka a dva kluci (1978), Čtyři Berkeros (1978) atd. Hlavní a podstatná část Čtvrtkovy literární činnosti náleží pohádkové tvorbě. Pohádky začal psát v prvních krocích své literární kariéry. Kromě již zmíněných (Lev utekl, 1948), Pohádkové příběhy kominíka Valenty (1960), Hodinky s lokomotivou (1965), pohádky o hudebních nástrojích Pohádková muzika (1968), Pohádkový kalendář (1969). Většina těchto knížek se neliší od dobrého průměru české pohádkové produkce padesátých a šedesátých let. Velký význam však měla další spolupráce s televizí; z ní vznikly čtyři cykly vydané knižně: Pohádky ze čtyř studánek (1969), kde jsou pohádky o Makové panence, Křemílkovi a Vochomůrkovi, Cipískovi a Hrompácovi a Tancibůrkovi, a zejména nejpopulárnější postava loupežníka Rumcajse z jičínského lesa Řáholce. Vlastní předobraz této loupežnické figurky, jež doslova zlidověla, je starší, objevil se v jedné autorově pohádce z r. 1946. Televizní a výtvarnou podobu s jednoduchými, skoro ornamentálními linkami mu dal Radek Pilař. V knižní podobě se objevila postava sympatického loupežníka brzy po televizním úspěchu v knize Rumcajs (1970) a později spojil autor vyprávění do trilogie Rumcajs, Manka, Cipísek (1975). K těmto pohádkám se druží ještě některá vyprávění jičínského cyklu: O Česílkovi, Šejtročkovi a jednom známém loupežníku (1970), Vodník Česílko (1970), Vodník Čepeček (1972), Cesty formana Šejtročka (1977), Jak ševci zvedli vojnu pro červenou sukni (1979). Mnohé figurky tohoto cyklu přecházejí z jedné pohádky a knížky do druhé. Vedle toho psal ještě další větší i menší knížky: zvířecí pohádku Kočičiny kocourka Damiána (1971), větší kompozici Jak čert hledal díru do pekla (1973), O víle Amálce a žabce Márince (1973), pohádky na motivy lidových písní Císařská vojna se sultánem (1973), Malá zlá kouzelnice a drak (1974), Pohádky z pařezové chaloupky Křemílka a Vochomůrky (1974), O makové panence a motýlu Emanuelovi (1976), O hajném Robátkovi a jelenu Větrníkovi (1979), Podivuhodné vyprávění bývalého piráta Kolíska (1981) a ještě několik dalších. V nejlepších Čtvrtkových pohádkových knížkách vládne úsměv, groteskní humor, optimismus a fantazie, jsou blízké pohádkám Čapkovým, Drdovým, Ladovým a starší tradici Erbenově a Kubínově. Vyrůstají z lidových, folklórních kořenů, lidové motivy a figury dále rozvíjejí a obohacují, staví na lidové moudrosti, na lidových představách o dobru, právu, spravedlnosti, chytrosti a šikovnosti. Mají úsporný, plastický jazyk a vynalézavý výraz, který si libuje v lidových a nářečních slovech a úslovích, v neobvyklých jménech, v neologismech a cizomluvech.

Prozaik a dramatik 30. až 60. let, fejetonista, filmový scenárista i autor knih pro děti a mládež, organizátor literárního života po r. 1945, představitel plebejského pokračování v čapkovské linii literatury, navazující na tradici typicky českého lidového humoru. Narodil se 4.4.1915 v Příbrami a jeho dětství bylo poznamenáno ztrátou matky, která zemřela po porodu dalšího dítěte. Po maturitě na klasickém gymnáziu v Příbrami (1934) začal studovat na Karlově univerzitě slovanskou a klasickou filologii; studia nedokončil a r. 1937 se stal členem kulturní redakce Lidových novin. Přispíval do nich hlavně svými fejetony, črtami a reportážemi, které pak vyšly v knižním výboru s názvem Svět viděný zpomaloučka (1943). V novinářské práci pokračoval po osvobození, nejprve ve Svobodných novinách, později v deníku Práce. V letech 1948-52 byl šéfredaktorem Lidových novin, kde r. 1951 začal otiskovat nedokončený román Hospodáři. Po Únoru zastával další významné funkce v kulturním a politickém životě: byl mj. poslancem Národního shromáždění (1948-60), předsedou Svazu československých spisovatelů (1949-56), kandidátem a členem ÚV KSČ (1949-62). V té době vykonal několik zahraničních cest, např. po Jižní Americe. Významná byla jeho spolupráce s českým filmem: uplatnil se při ní jako autor původních námětů a scénářů (Druhá směna, 1940; Z růže kvítek, 1945; Znamení kotvy, 1947) i jako spoluautor filmů vzniklých podle vlastních literárních předloh (Městečko na dlani, 1941; Němá barikáda, 1949; Hrátky s čertem, 1957; Vyšší princip, 1961; Zlaté kapradí, 1963). Ke konci života byl šéfredaktorem týdeníku Svit práce (1968-69) a z této funkce byl pro vážné chyby odvolán. Zemřel na Dobříši 28.11.1970. Bylo mu pětadvacet let, když v druhém roce protektorátu vydal svou románovou prvotinu Městečko na dlani (1940). Bylo-li Městečko na dlani zakotveno v životě před první světovou válkou, druhý Drdův román Živá voda (1941) začíná v letech bezprostředně poválečných. Tato časová souvislost je však jenom vnější, a tedy zanedbatelná ve srovnání s rozdílnou vnitřní strukturou obou románových děl. Poslední z trojice románů, které Drda dokončil a vydal v období protektorátu, bylo Putování Petra Sedmilháře (1943). Drdovy Hrátky s čertem (1946, prem. 1945), třetí z jeho děl určených jevišti (po prvotině Jakož i my odpouštíme, 1941, prem. 1940, a komedii Magdalenka, 1941), bývají označovány za hru, která znamená počátek nové éry českého dramatu po osvobození. Po květnu 1945 patřil Drda k těm spisovatelům a kulturním pracovníkům, kteří se nejaktivněji podíleli na poválečné konsolidaci našeho veřejného života. Byl přesvědčen, že Květnová revoluce způsobila ve struktuře našeho státu změny tak převratné, že donutila i umělce, aby od základu promysleli smysl svého usilování a ještě pevněji než dříve utužili svazek s tvůrčími silami lidu, který se aktivně podílí na přeměně nejenom naší vlasti, ale i celého poválečného světa. První konkretizaci Drdových představ o literatuře vytvářené v tomto duchu byla sbírka jedenácti povídek z doby války, okupace i ze dnů Květnového povstání, nazvaná podle jedné z nich Němá barikáda (1946). Tvoří třetí z uměleckých vrcholů Drdova díla - vedle Městečka na dlani a Hrátek s čertem. V každém z jedenácti různě komponovaných příběhů se vrací v obměnách autorova představa českého hrdinství, samozřejmého a nepatetického - hrdinství, které se rodí z potřeby chvíle a z vědomí bojové solidarity. Uhlíř, zámečník, pekař, strážník, středoškolský profesor a ostatní - všichni se v Drdových povídkách hrdiny teprve stávají, někdy dokonce i proti své vůli. Pokusem navázat na čtenářský ohlas Němé barikády, a to jak způsobem vyprávění, blízkého důvěrně hovorovému projevu, tak tématicky i látkově, byla druhá sbírka povídek a novel, nazvaná podle nejrozsáhlejšího čísla knihy Krásná Tortiza (1952). Také Drdův dramatický pokus z té doby Romance o Oldřichovi a Boženě (l953) zobrazuje poúnorovou skutečnost v zjednodušené, zeschematizované podobě, spíš jako rádoby úsměvnou idylu, zosnovanou kolem zápletky o vesnické tancovačce, nežli jako dramatický obraz společenských a psychologických problémů v době stabilizace družstevního hospodaření. Zkušenosti z Krásné Tortizy i z Romance o Oldřichovi a Boženě přiměly Drdu, aby se důkladně zamyslel nad celým svým dosavadním uměleckým vývojem a hledal zdroje své tvůrčí regenerace. Výsledkem tohoto hledání byly nejprve České pohádky (1958), knižní soubor dvanácti příběhů, který se od té doby dočkal mnoha vydání nejen v Československu, ale i v zahraničí. Podobně jako v obou svých dramatických báchorkách, z nichž v druhé Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1960, prem. 1959), ostatně vznikla na motivy jedné z pohádek obsažených v knize, využil Drda tradičních pohádkových postav, situací a motivů k vyjádření společensko-mravní problematiky současného člověka a světa. Poslední dramatická práce Drdova Jsou živi, zpívají (1961, i prem.) vyrostla z látkového okruhu Němé barikády. Drdův novinářský sloh z poválečného období typizují nejlépe reportáže z pobytu v Latinské Americe, vydané knižně s názvem Horká půda (1955). I v tomto prostředoevropského pozorovatele exotickém prostředí všímal si Drda sestejným zaujetím reality přírodní i společenské, kontrastních scenérií i sociálních poměrů - bohatství a přepychu na jedné straně, nelidských životních podmínek a nesmírné chudoby na straně druhé. Do rámce cestopisné reportáže začlenil pak i portréty významných osobností: umělců, spisovatelů a vědců, kteří se angažovali v boji za společenský pokrok. Aktivní účast na společenském a politickém dění po r.1945 měla vedle svého kladného přínosu pro Drdův tvůrčí vývoj i některé negativní důsledky, způsobující mimo jiné i fakt, že řada Drdových prací zůstala z rozmanitých příčin nedokončena (román Hospodáři, kniha o čs. interbrigadistech ve španělské občanské válce aj.). Dokončení dalších prací znemožnila smrt spisovatele v necelých pětapadesáti letech.

Narodil se v rodině chudého ševce, přesto mu bylo umožněno absolvovat v Litomyšli piaristické gymnázium a (1825-27) filozofický ústav. V r. 1827 z existenčních důvodů vstoupil do starobrněnského augustiniánského kláštera, kde přijal jméno Matouš (řeholní slib složil 1830, vysvěcen byl 1833). V l. 1829-33 vystudoval brněnský teologický ústav a 1834 složil s výborným prospěchem rigorózní zkoušky z bohosloví na univerzitě v Olomouci. Poté začal učit na brněnském filozofickém ústavu, v r. 1844 byl však z profesorského místa pro své svobodomyslné názory na nátlak brněnského biskupa odvolán (byl obviňován z hegeliánství a panteismu). V r. 1844 byl krátce knihovníkem na liběchovickém zámku barona A. Veitha, kde se osobně seznámil i s B. Bolzanem a mohl si v rukopise přečíst jeho utopii O nejlepším státě. (Klácelův pobyt v Liběchovicích připomíná i nedaleká jeskyně Klácelka, v níž sochař Václav Levý ztvárnil několik bájných výjevů.) Když se K. musel vrátit do Brna, věnoval se v klášteře teoretické práci. Od r. 1848 byl (s J. Oheralem) redaktorem brněnského Týdeníku. Rok 1848 strávil většinou v Praze, kde byl také zvolen do Národního výboru (pracoval v jeho školské sekci) a delegátem Slovanského sjezdu. Po porážce pražského povstání se krátce skrýval v České Třebové a pak se vrátil do Brna, kde (do počátku r. 1852) redigoval (do r. 1849 s A. V. Šemberou) deník Moravské noviny (1852 byly změněny na týdeník Moravský národní list). Do let 1850-51 spadá také existence Českomoravského bratrstva, které bylo z K. podnětu založeno.

tags: #matyas #krizkovsky #ceska #filologie