Milan Kundera: Nesmrtelnost - Rozbor díla

Milan Kundera napsal svůj sedmý román v letech 1987 až 1988; byl napsán česky a následně byl překládán do francouzštiny a dalších jazyků, během překladů však autor zasahoval i do původního textu (sám Kundera uvádí, že román psal rok a půl v nejlepší pohodě, zatímco překladům věnoval dva roky v únavě).

Román stojí na jakési hranici fikce a skutečnosti, kdy nám autor dokládá, že děj románu je pouhý jeho výmysl a postavy vznikly ze spisovatelových metafor, ale když do příběhu vplétá vlastní vzpomínky na setkání se svým přítelem Avenariem, můžeme mít pocit, že vypravěčem je sám autor.

Román se jako řady jiných Kunderových děl vyznačuje typickým filozoficko-estetickým přesahem. Obsahuje úvahy o umění a jeho významu pro současného člověka.

Dalším předmětem Kunderových úvah je otázka přítomnosti zemřelého člověka v paměti živých, tedy jeho posmrtného života mezi živými (motiv Bettiny von Arnim, Johanna Wolfganga von Goethe a Laury). Tato duchovní linie dala knize její název.

Hlavní dějová linka a postavy

Hlavní dějová linka představuje Agnes, Francouzku, žijící v harmonickém a přiměřeně šťastném manželství s advokátem Paulem (samotná postava Agnes vznikla z Kunderovy vzpomínky na starší ženu u bazénu).

Agnes žije v tísnivém strachu ze světa prostoupeného imagologií, ve strachu z nevědomého otisku vlastní tváře v dějinách (jako jsou nevědomě fotografovány celebrity a otiskovány v časopisech), proto touží svůj obraz skrýt před svým okolím i před budoucností.

Do jejího života však výrazně zasahuje její vášnivá a emocionální mladší sestra Laura, která ji dokazuje svou lásku stejně vehementně jako demonstruje nespravedlnost osudu, kdy je ona ta „nešťastná“ a Agnes ta „šťastná“. Laura naopak chce v dějinách, alespoň v mezích své rodiny zůstat navždy, stát se „nesmrtelnou“, pročež volí prostředky jako citové vydírání či výhrůžky sebevraždou.

Paralelně sleduje čtenář Bettinu von Arnim, současnici Goetha a její sžíravou touhu po nesmrtelnosti v literatuře, stejně urputnou jako Lauřinu touhu po nesmrtelnosti v životě rodiny její sestry.

Třetím příběhem je bohatý milostný život neúspěšného malíře, nazývaného Rubens, který byl náhodným milencem Agnes.

Celé vyprávění je protkáno opakujícími se motivy, které jednotlivé děje poutají k sobě a provazují je navzájem (několikeré užití brýlí, stejných gest, podobnost Laury a Bettiny atd.) stejně jako náhodami (vůz, jehož kolo profesor Avenarius propíchne, patří Paulovi. Stane se tak zrovna té noci, kdy má Agnes autonehodu, a proto se k ní Paul nedostane včas a nezastihne ji už živou).

Témata a filozofické přesahy

Kundera otevírá téma tzv. „imagologie“, disciplíny, jež se zabývá vytvářením obrazů v reklamě, v literatuře a v denním životě, a která nahradila různé dřívější ideologie, jež již na lidi přestaly působit.

Ke srovnání ideologie a imagologie chci dodat ještě toto: Ideologie byly jako obrovská kola v zákulisí, která se točila a uváděla do pohybu války, revoluce, reformy. Imagologická kola se otáčejí a na historii to nemá žádný vliv. Ideologie válčily jedna s druhou a každá z nich byla s to naplnit svým myšlením celou epochu. Imagologie organizuje sama mírumilovné střídání svých systémů ve svižném rytmu sezón. Řečeno Paulovými slovy: Ideologie patřily historii, kdežto vláda imagologie začíná tam, kde historie končí.

Kundera se ve svém díle snaží propojit formy narace a esejistiky. Tématem Nesmrtelnosti je ovlivňování vlastního bytí za života a po smrti. Stejně jako se imagologové zabývají tvary aut a tub na zubní pasty, podléhá řada lidí imagologii vlastního posmrtného obrazu (Laura, Goethe a Bettina). Proti nim stojí ti, kteří se odmítají nátlaku imagologie podrobit (Agnes a Hemingway).

Nesmrtelnost je určitým pendantem k jinému Kunderovu románu, k Nesnesitelné lehkosti bytí. Postava Agnes, snažící se skrýt svou tvář před svým mužem i před dějinami, je jakousi duchovní spřízněnkyní postavy Sabiny, která v touze po „lehkosti bytí“ odmítá nést tíhu zodpovědnosti za druhých.

V tomto díle je vidět, jak Kundera jako autor zraje. Kdybych měla srovnat Nesmrtelnost se Žertem, přijde mi, že je úplně jiným dílem a snad i od jiného autora.

Řečeno Kunderovými slovy, Nesmrtelnost je román, který se nedá zfilmovat, román, který je plný myšlenek. Dílo je velice filosofické, můžeme zde nalézt Kunderovu příslovečnou ironii spojenou a jakousi nezbytnou náhodou a absurditou, která utváří z relativně nesourodých částí jeden celek.

To vše ještě doplňují různé erotické motivy, místy až perversní, bez kterých by si ovšem člověk nemohl představit Kunderovo Diabolo (můžeme říci i dnešní svět), kterému se touto knihou vysmívá a snaží se podnítit lidi k uvědomění si sama sebe.

Celá kniha vzniká, když autor sedí u bazénu a zahlídne starou dámu, jak mává plavčíkovi, a ono pomíjivé gesto mu utkví v paměti a poté se prolíná celým příběhem.

Agnes jde po ulici a zjišťuje, že jí vadí veškerý ruch města, jak do ní všichni vráží, jak na ni všichni hledí. Přemýšlí o tom, že pohledy jsou jako fotoaparáty, které si ji fotí, které ji upírají i to nejmenší soukromí.

Další dějová linie je o slavném básníku Goethovi a je obdivovatelce Bettině, která se snaží za každou cenu stát nesmrtelnou po Goethově boku.

Goethe rozlišuje nesmrtelnost malou, to když si na vás vzpomene po vaší smrti nějaký příbuzný či známý, a na velkou nesmrtelnost, což je takové, že po vaší smrti na vás vzpomíná spousta lidí, které jste ani neznali, či neviděli nebo nemohli potkat.

Goethe přemýšlí i o tom, jaký je vztah mezi smrtí a nesmrtelností a zjišťuje, že jedna vychází z druhé.

Jednoho dne je Goethe na audienci u Napoleona, který když ho spatří, pronese větu: "Hle, muž!" - stejnou větu, jakou pronese i Laura, když poprvé spatří Paula.

Bettina se snaží o Goetheho přízeň tím, že si hraje na dítě, protože dětem je přeci všechno dovoleno. A tak si sedá starému muži na klín, píše mu dopisy, ve kterých mu vyznává svou nehynoucí lásku, ale: "To, oč mezi nimi šlo, nebyla láska. Byla to nesmrtelnost... Člověk počítá se smrtí, ale zapomene počítat s nesmrtelností."

Zde je i první zmínka o ciferníku života, na kterém rafičky neúprosně přeskakují na další a další čísla, která se nikdy nedají vrátit. A když, tak je tolik možností, jak by se mohly uspořádat, že život se prostě nedá opakovat.

Bettinina snaha o nesmrtelnost se projevuje tím, s kým si píše, snaží se oslovit tolik slavných lidí, aby po ní alespoň někde zbyla zmínka.

Agnes přemítá o sobě a o Lauře. Zjišťuje, že ji sestra kopíruje, ale všem jejím gestům přidává hlubší význam. Například černé brýle, které začala Agnes nosit, protože jí sluší, začala Laura nosit také. Ale ne kvůli slušivosti. Když si Laura nasadí černé brýle, všichni vědí, že trpí a že je smutná.

Dále se autor zabývá rozdílností sester. Každá z nich totiž vyznává jinou teorii jak uvést své já. Pro Lauru je nejdůležitější její tělo a všechny její pocity vyjadřuje v tělesných metaforách. Je to takzvaná metoda připočítávání. Zato Agnes považuje za své já jen svou duši a snaží se dosáhnout svého já tak, že si odmýšlí své nedokonalé tělo, svou tvář, své myšlenky, které jsou tak lidské.

Do děje nám vstupují imagologové. Lidé z reklamy a veřejných průzkumů, kteří dnes všechno řídí. Protože vše musí být podle nich, vše musí mít jisté image, zprávy v rádiu musí mít jistý šmrnc, jinak tam nemají co dělat, stejně jako všechny ostatní pořady.

Už proto je Paul propuštěn z rádia, protože jeho politický pořad se zdá imagologům moc nudný. A to se Paul snažil stát absolutně moderní, tak jak to řekl jeho oblíbený básník Arthur Rimbaud.

Tento ideál vidí ve své dceři Brigitě, která je už z nové generace, a tak snaží se této generaci přiblížit. Brigita si myslí, jako všichni ostatní, že má právo na všechno. Ze všech přečinů se stala práva. A proto, když zaparkuje na zákazu parkování a policisté po ní chtějí pokutu, řekne jim, že když je tolik aut, má být i tolik míst k parkování. To je přeci její právo.

Laura, která si myslí, že ji chce opustit její přítel, oznámí sestře a jejímu manželovi, že spáchá sebevraždu, že pohodí své mrtvé tělo ve vile přítele, a tak mu dá nejvíc, co má - své tělo.

Agnes přemýšlí o tom, jak se vlastně určuje krása, či ošklivost a co to vlastně znamená, že je něco normální - je to takové, jak se to zdá přirozené většině.

Autor vnáší do příběhu novou postavu - dívku, která chce spáchat sebevraždu a tak si sedne doprostřed silnice a čeká, až ji srazí auto. Zapříčiní tak havárii několika aut, mezi nimiž je i Agnes, která se vrací ze Švýcarska.

Paul, když se dozví o Agnesině autonehodě a vážném stavu, chce hned odjet do nemocnice, kde Agnes je, ovšem někdo jeho autu propíchl pneumatiky, a tak tam odjíždí až o půl hodiny později s Brigitou jejím autem.

Agnes, když se dozví, že za ní Paul chce přijet, tak jen doufá, že zemře dřív, aby ji neviděl umírat, aby neviděl okamžik, kdy tu po sobě zanechá prázdné a nechutné tělo. Stihne to o čtvrt hodiny.

A za to všechno může profesor Avenarius, který ve své touze bojovat proti Diabolu, proti konzumní společnosti, která si odžívá své životy, aniž by zvedla hlavu, pořádá noční běh městem, při němž propichuje pneumatiky autům, aby nemohla jezdit, aby nekazila krásu světa.

V další části se setkáváme s novou postavou - Rubensem. Je to muž, který věřil, že se stane malířem, ovšem jeho sen mu nevyšel, ale když viděl, jak dopadl jeho úspěšnější sok v osobním životě, jakou si namluvil ošklivku, byl jen rád, že takhle dopadl a od té doby se přestal věnovat malování, ale upnul se na ženy.

V Rubensově životě hraje hlavní roli ciferník života, který rozdělil i jeho milostný život na několik období → 1. období atletické němoty → 2. období metafor → 3. období obscénní pravdy → 4. období tiché pošty → 5. mystické období a nakonec 6. období touhy po minulosti.

Rubens se setkává s jakousi ženou z minulosti, u které nezná ani její jméno a tak jí říká loutnistka. Sám o sobě říká, že žije za hranicemi lásky, ovšem přichází na to, že i za hranicemi lásky existuje láska.

Zjišťuje, že ačkoli měl za život spoustu žen, nepamatuje si skoro ani jejich jména a už vůbec neví nic o jejich osobním životě. Připadá si, že mu život unikl v milostném oblouznění, ze kterého si stejně nic nepamatuje.

Jeho ciferník je rozčleněn na další životní období → Tma s otevřenýma očima → Světlo s otevřenýma očima → Světlo se zavřenýma očima.

Rubens přichází na to, že všichni se skrývají za své obrazy, které vznikly v myslích jejich známých a které se jen velmi obtížně přemalovávájí.

Styl a jazyk

Autor zde používá jak spisovný jazyk, tak jazyk hovorový. Často střídá tempo běhu děje.

Nesmrtelnost je velmi složitou knihou, u které nelze sledovat prostě děj, ale u které je nutné přemýšlet a polemizovat s myšlenkami v ní obsaženými.

Mnoho myšlenek mi jistě uniklo, protože si myslím, že žádný člověk není schopný vystopovat tolik různých idejí v tak malém prostoru, ale mnoho mě jich zaujalo natolik, že jsem je začala rozvíjet ještě dál a došla jsem k docela zajímavým názorům.

Navíc mě velmi zaujalo myšlení Agnes, připomnělo mi totiž myšlení mého přítele, a tak jsem v některých částech i věděla, co zhruba teď přijde a cítila jsem se tak "nad autorem", ačkoli možná běh událostí byl tak jasný, že autor se mohl bavit tím, jak to zjednodušil a jak se ti naivní čtenáři budou holedbat tím, jak autora přelstili, zatímco on je bude stále tahat za nos.

Kontext tvorby Milana Kundery

Ve Francii napsal Milan Kundera své nejslavnější dílo Nesnesitelná lehkost bytí a také svůj poslední česky psaný román Nesmrtelnost.

Když v létě roku 2023 ve svých 94 letech zemřel jeden z nejznámějších spisovatelů českého původu všech dob Milan Kundera, ČTK v nekrologu zdůraznila, že jeho život byl plný změn, že z budovatelského lyrika se stal cizelérem románu, ze světel ramp se stáhl do ústraní, od rodné češtiny se uchýlil k francouzštině a také z Brna přes Prahu do Paříže, kde žil od poloviny 70. let minulého století až do své smrti.

Milan Kundera napsal na konci 80. let. Tou dobou už byl celosvětově známým autorem, a to hlavně díky dvěma knihám. Díky románu Žert, který jsme už v našem cyklu detailně rozebírali, a také díky Nesnesitelné lehkosti bytí.

Po velkém úspěchu této knihy tohoto románu Milan Kundera začal psát další román, a jak se ukáže, nakonec poslední česky psaný román. Nazval ho Nesmrtelnost. Dokončil ho v roce 1988, ale tou dobou byl v Československu stále zakázaným autorem, takže v jeho rodné zemi tento román vyjít nemohl.

Nesmrtelnost tak vyšla poprvé až v roce 1990 ve francouzském překladu a během jeho vzniku Milan Kundera stále ještě upravoval původní český rukopis.

Pan docent se zmínil o tom, že v Nesmrtelnosti poprvé v románech Milana Kundery chybí vazby na Československo. Nevystupují tam Češi, není tam téma emigrace.

Po vydání Nesnesitelné lehkosti bytí se Milan Kundera opravdu stane světovou celebritou. A vlastně v roce 84 má poslední televizní vystoupení v pořadu Bernarda Pivota Apostrophes, vidíte Kunderu v nejlepším. Pak získá zkušenost i s tím, že mu vyjde ve Spojených státech rozhovor s ním, on to nepoznává to, co řekl. Takže už začne být obezřetnější, komu dá svolení a komu rozhovor poskytne. Říká, tak mi to potom pošlete a opatříme to mým copyrightem atd.

O Nesmrtelnosti i Nesnesitelné lehkosti bytí bychom samozřejmě mohli mluvit dlouhé hodiny. Kdybychom to měli shrnout.

No, je to úchvatná literatura. Je to opravdu zážitek. Prostě číst Kunderu je zážitek. Není to snadné myšlenkově, ale je to nádherně napsáno. Takže se to čte dobře. Ne, nemusí se tím člověk klestit a nemusí se vracet v dlouhých větách. Tak jako když v nějakých těch experimentálních textech si člověk musí dát ukazováček na podmět a teď si najít ten přísudek a znova se podívat, jak ta věta vlastně vypadá. Takto Milan Kundera vůbec nepíše. On s jazykem tolik neexperimentuje. Jeho dobrodružství spočívá v myšlenkách a v tom vyprávění. A to je prostě báječná činnost, která v žádném případě není ani planou výplní, natožpak ztrátou času.

A je to, i když si myslím, že dílo Milana Kundery je, k tomu jsme se nedostali a nebylo to ani tématem, ale je trošku obrazem doby, která minula. Je to prostě velký autor 20. století, k 21. století už toho tolik nepřidává, ale chceme-li se něco dozvědět o 20. století, jeho myšlenkových proudech, jeho životním pocitu, tak číst Kunderu je opravdu nejvýše hodno doporučení a je to prostě k nezaplacení.

Co víc říci? Prostě je to ten velký autor 20. století. Ten román bývá kolikrát řazen do mezi nejvýznamnější romány 20. století a dá se říct, že člověk se v něm dozvídá víc, než by mohl čekat, a to i po opakovaném čtení. Je to úchvatná četba, která má nějaký svůj rytmus, svůj čas a tak dál. Tak myslím, že je potřeba to čísti. Když to člověk stihne ve 20, tak to bude číst jinak, než to bude číst i ve 40. A že vlastně ten román má i nějakou iniciační strukturu.

tags: #milan #kundera #nesmrtelnost #rozbor #maturita