Multimediální učebnice FTVS Katedra sportu v přírodě

Multimediální učebnice jsou v současnosti klíčovým prvkem moderního vzdělávání, a to zejména v oblasti tělesné výchovy a sportu. Katedra sportu v přírodě Fakulty tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy se aktivně podílí na tvorbě a rozvoji těchto progresivních výukových materiálů.

Význam a rozvoj multimediálních učebnic

Vzdělávací materiály se neustále vyvíjejí, aby reflektovaly technologický pokrok a nové poznatky v didaktice. Multimediální učebnice nabízejí dynamický a interaktivní přístup k učení, který může výrazně zvýšit angažovanost studentů a efektivitu předávání informací.

Multimediální učebnice jsou určeny nejen pro studenty FTVS oboru TVS, kteří si v rámci studia prochází předmětem úpoly, didaktikou úpolů a příslušně zvolenými specializacemi, ale i pro širokou veřejnost, která se zajímá o bojové sporty.

Učebnice informuje o jednotlivých úpolových sportech, jejich pravidlech, historii a základní charakteristice. Na základě video ukázek se mohou studenti seznámit se základními prvky v daném sportu.

Učebnice je pouze informačním zdrojem k výuce bojových sportů. Nelze stoprocentně nahradit přítomnost učitele a jeho intervenci do didaktického procesu.

Klíčové oblasti a publikace

Katedra sportu v přírodě FTVS UK se zaměřuje na široké spektrum sportovních disciplín a jejich didaktiku. Mezi klíčové oblasti patří:

Kanoistika

• Bačáková, R., Bílý, M., Novotný, P. Kanoistika. Technika a taktika jízdy na tekoucí vodě. DVD přenosné médium. Praha: FTVS UK, 2014.
• Bílý, M., Kračmar, B., Novotný, P. Kanoistika. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2001. ISBN 80-247-9050-5.
• Bílý, M., Kračmar, B., Novotný, P. Kanoistika - technika a taktika jízdy. In Svoboda, D. et al. Vodácká příručka ke kapitánské zkoušce vodních skautů. Praha: Junák - český skaut, z. s., 2017.

Turistika a sporty v přírodě

• BALÁŠ, J., VOMÁČKO, L., FRAINŠIC, M., ŠAFRÁNEK, J. Multimediální učebnice Turistika a sporty v přírodě. [online]. Praha : UK FTVS, 2013.
• NEUMAN, J. a kol. Turistika a sporty v přírodě. Praha : Portál, 2000.
• NEUMAN, J. Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. 7. vyd. Praha : Portál, 2014.
• NEUMAN, J., VOMÁČKO, L. a VOMÁČKOVÁ, S. Překážkové dráhy, lezecké stěny a výchova prožitkem. Praha : Portál, 1999.

Gymnastika

• CHRUDIMSKÝ, J., KRIŠTOFIČ, J., MAREK, J., VORÁLKOVÁ, J. Gymnastika v obrazech. Praha: UK FTVS, 2012. Multimediální učební text. CD. ISBN 978-80-86317-91-5.
• CHRUDIMSKÝ, J., ŠIMŮNKOVÁ, I., NOVOTNÁ, V. a kol. Gymnastická terminologie. Praha: UK FTVS, 2013. Multimediální učební text. CD. ISBN 978-80-87647-00-4.
• NOVOTNÁ, V. A KOLEKTIV. Programy gymnastiky a tance. Praha: Karolinum, 2020. ISBN 978-80-246-4599-5. ISBN 978-80-246-4619-0 (pdf).
• NOVOTNÁ, V. PANSKÁ, Š., ŠIMŮNKOVÁ, I. Rytmická gymnastika a pohybová skladba. Praha: UK FTVS, 2011. ISBN 978-80-86317-83-0.
• SKOPOVÁ, M., ZÍTKO, M. a kol. Základní gymnastika. Praha: Karolinum, 2013. 199 s. ISBN 978-80-246-2194-4.

Lyžování

• Fořterová, P., Gnad, T., Chrástková, M. Vybrané kapitoly z teorie lyžování.
• Matošková, P., Gnad, T., Polášková, M., Bílý, M. Lyžování - průpravná cvičení pro zatáčení a pro běh na lyžích. Praha: UK FTVS, 2012.
• Matošková, P., Polášková, M., Chrástková, M., Gnad, T., Jindra, M., Bílý, M. Multimediální učebnice lyžování - technika a metodika. Praha: UK FTVS, 2016, ISBN 978-80-87647-33-2.

Sportovní hry

• BUCHTEL J. a kol. Teorie a didaktika volejbalu. Praha: Nakladatelství Karolinum.
• Jebavý R., Hojka V., Kaplan A. Kondiční trénink ve sportovních hrách. Praha: Grada, 2017. ISBN 978-80-247-4072-0.
• Jebavý R., Hojka V., Kaplan, A. Rozcvičení ve sportu . Praha: Grada, 2014. ISBN 978-80-247-4525-1.
• TÁBORSKÝ, F. a kol. Základy teorie sportovních her. Praha : Univerzita Karlova, 2007.
• TÁBORSKÝ F., Sportovní hry II.
• TÁBORSKÝ F., Sportovní hry.
• TÁBORSKÝ F., Základy sportovních her.
• PSOTTA, R., VELENSKÝ, M. a kol. Základy didaktiky sportovních her. Praha : Karolinum 2009.

Atletika

• VINDUŠKOVÁ, J. a kol. Základy atletiky. Praha: UK FTVS, 2006.
• VINDUŠKOVÁ, Jitka, et al. Abeceda atletického trenéra. Praha: Olympia, 2003, 1: 2005-2006.
• DOSTÁL, E., VELEBIL, V. a kol. Didaktika školní atletiky. Praha: SPN 1991.

Úpolové aktivity

Úpolové aktivity, jako soubor určitých bojových pohybů, měly v historii velmi důležitou úlohu. Nejen, že člověk tedy bojoval proti stejnému druhu, ale sloužily i k obstarání potravy.

Agrese a válčení doprovází lidstvo od nepaměti. Existuje několik hypotéz o původu násilí u předchůdců člověka. Většina z nich potvrzuje na základě nálezů zkamenělin fakt, že Australopithecus africanus nejen lovil ostatní savce, ale zabíjel i dospělé jedince svého druhu. Časem se vědci shodli na tom, že lidé mají vrozenou agresi, která potřebuje periodickou expresi. V současném sportu lze pozorovat chování jedinců či skupin, které nabývají charakteristických forem chování. Projevují se přirozenou touhou po boji a pochopitelně i vítězství či snahou podmanit si soupeře - pokud to pravidla dovolují.

Ve světě nemá slovo úpoly svůj ekvivalent.

Bojová umění jsou tedy vše, co se dotýká vedení války či způsobu boje. Zejména pohybové systémy, které se vyvinuly ze starých způsobů boje. Jedná se o archaický výraz pro jinak známé bojové aktivity (bojová umění, bojové sporty a průpravná či aplikovaná cvičení k tomuto potřebná). Pohybové aktivity zacílené na kontaktní fyzické překonání partnera.

Reguli, Z., Ďurech, M., Vít, M. Teorie a didaktika úpolů ve školní tělesné výchově. Masarykova univerzita. Brno: 2007. ISBN 978-80-210-4318-3.

Poslední úprava: Krupková Dominika, Mgr. Učebnice je určena nejen pro studenty FTVS oboru TVS, kteří si v rámci studia prochází předmětem úpoly, didaktikou úpolů a příslušně zvolenými specializacemi, ale i pro širokou veřejnost, která se zajímá o bojové sporty. Učebnice informuje o jednotlivých úpolových sportech, jejich pravidlech, historii a základní charakteristice. Na základě video ukázek se mohou studenti seznámit se základními prvky v daném sportu.Učebnice je pouze informačním zdrojem k výuce bojových sportů. Nelze stoprocentně nahradit přítomnost učitele a jeho intervenci do didaktického procesu.

Část učební opory vznikla v roce 2014 na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy za podpory Fondu rozvoje vysokých škol (projekt 1454/2013/B5/d) - judo, mma a zápas. Další části učební podpory vznikly na základě Institucionálního plánu UK pro rok 2016-2018. Hlavním autorem je PhDr. Radim Pavelka, Ph.D. Dále na projektu spolupracoval Mgr. Jaroslav Stich a další specialisté.

Historie úpolových aktivit

V pravěku platilo pravidlo, že byla-li absence bojových dovedností, znamenala ohrožení jednotlivce případně smrt. Bojové dovednosti sloužily nejen k ochraně sebe sama či skupiny nebo území, ale rovněž sloužily k shánění potravy - lovu. Člověk je jediným živočichem na planetě, který nemá žádné přirozené orgány přizpůsobené jen k lovu, k získávání potravy. Proto se musel naučit zabíjet i větší zvířata pomocí své inteligence - vyvíjení lepších technik (zbraně) a taktiky kooperace lovců (Morris, 1971).

Bojové aktivity prošly procesem spiritualizace. Dá se říci, že řízené násilí bylo v souladu s náboženskými představami a bylo součástí prvotního náboženského života (Reguli, 2011). Rozvoj úpolových aktivit na území Blízkého východu byl už ve 4. tisíciletí př.n.l. Nejstarší písemnou památkou o zařazení úpolových aktivit do lidových pohybových aktivit je znám z Eposu o Gilgamešovi. Celkově se dá říci, že byly vyzdvihovány ty druhy sportu, ve kterých se upřednostňovala síla a moc. Vyobrazení dvou zápasníků držících se za pas je známo z doby 27. - 26. stol. př.n.l. z Mezopotámie. Z 25. stol.př.n.l. jsou zachovány egyptské reliéfy se zápasníky, na které dohlíží nejspíš trenér - tudíž lze usuzovat na řízené cvičení.

Výjevy úpolových aktivit se zachovaly i na památkách starého Egypta, a to lze spatřit na vyobrazení zápasníků v hrobce prince Chetiho v Beni Hasanu pocházející z období kolem 2050 př.n.l. Je zde vyobrazeno 122 zápasnických pozic a každý zápasník je nakreslen jinou barvou. Tyto aktivity byly mimo vojenské přípravy i součástí náboženských slavností. Sumerové znali brnění, i když první dochované pochází až ze 13.st. př.n.l. Bohatá kultura Mezopotámie si mohla dovolit podporovat aktivity, na které bylo třeba dostatek času. Do toho se počítají i bojové aktivity, stráž králů a bohatých obchodníků - měli dostatek času pro trénink, aniž by museli absolvovat časově náročný vojenský trénink.

Všechna asijská bojová umění jsou úzce svázána s východními filosofiemi, zejména s budhismem, který vznikl v Indii a postupně se rozšířil po celé Asii a silně ovlivnil i filosofické myšlení západního světa. Populace v Indii ve starověku byla kastově rozdělená. Jednotlivé vyšší kasty měly různá privilegia, která byla také pevně spjata s povinnostmi. Mezi tyto povinnosti pařilo i studium bojových technik a studium filosofie. Tak se stalo, že později byl Bodhidarma vycvičen v umění boje holýma rukama vadžramušti a zároveň byl vzdělán i v budhismu. Doslovný překlad názvu vadžramušti znamená „tvrdě pěstí“ nebo „bleskový úder“. Dalším indickým bojovým uměním byl kalaripajat. Kalari - místo, kde se bojuje; payit - trénovat. Jedná se o bojové umění využívající zbraně (tyče a hole, meče atd.) i cvičení beze zbraně. Toto bojové umění bylo převážně záležitostí venkovanů.

Ve starém Řecku měly úpoly významné postavení. Kalokagathia byla důležitou ideovou základnou v tomto období, hrdinství bylo společensky uznáváno. Doba bronzová (2500 - 1100 př.n.l.). Doba temna (1100 - 776 př.n.l.). Je to doba, o které neexistuje moc údajů. Archaická doba (776 - 480 př.n.l.). Do olympijských her byl zařazen palé, pygmé a pankration. Rozvíjely se i další známé starořecké hry jako jsou: Pýthijské, Istmijské, Nemejské a Pantenajské. Klasické období (480 - 323 př.n.l.). Zde dochází k výraznému rozvoji vojenství, díky invazi Peršanů do Řecka (Xerxes I. 480 - 479 př.n.l.), dále díky období peloponéské války (431 - 404 př.n.l.). Z tohoto období existuje rozpor mezi Sparťanským (výchova k vojenství) a Athénským (výchova k občanství) přístupem. Helénistická doba (323-146 př.n.l.). Římské období (146 př.n.l. - ). Od tohoto roku se stalo Řecko římskou provincií. Poslední známý vítěz z Olympie je z roku 385 n.l.

Těžko dnes pochopit význam těchto her, jelikož sport v dnešním pojetí vznikl v 19. století v Anglii. Nešlo o sport, ale o agón (závod, zápas), jehož význam byl mnohem větší. Vítěz těchto her byl do smrti chápán jako hrdina, poražený potom často nesl celý život následky své prohry. Pro individuální soutěže ještě neexistovaly výkonnostní údaje, a tak každý další hrdina musel dosáhnout činu, kterým překonal všechny činy předchozí. Řekové se chtěli podobat hrdinům z mýtů a hledali sportovní hrdinství. Tělesný výcvik byl úzce svázán s vojenským, ale nelze ztotožňovat agonistické soutěže od skutečného válečného výcviku.

Nebo-li zápas, byl nedílnou součástí starořeckých mýtů a legend. Podle některých mýtů je původcem palé hrdina Théseus, který se údajně učil zápas od bohyně Athény. Podle další legendy je bohyní zápasu žena - Palestra. Dokonce i Platón se učil palé, jež byl součástí výchovy a vzdělání ve starověkém Řecku. Palé se dostalo na 18. olympijské hry v roce 708 př.n.l. Zápas palé se rozděloval na orthia palé (zápas v postoji) a kato palé (zápas s přechodem na zem). V orthia palé zřejmě existovalo vítězství na tři hody. Techniky byly různé, každý zápasník měl svou techniku. Avšak některé vyobrazení technik na reliéfech je totožné s dnes známými technikami např. z džuda. Kato palé byl běžný způsob zápasu na zemi. Cílem bylo donutit soupeře vzdát se, položit ho na zem. Údery nebyly povoleny a zápasilo se na povrchu s pískem, který byl upravován.

Nebo-li pygmáchon byl velice tvrdou starověkou úpolovou disciplínou. Dle několika legend je původcem bůh Apollón, nad kterým nedokázal zvítězit bůh války Áres, jelikož využíval pouze hrubou sílu. Pygmé se objevil na 23. olympijských hrách roku 688 př.n.l. a prvním vítězem byl Onomastos ze Smyrny. Jedním z prvních propagátorů této úpolové disciplíny byl Pythagoras ze Samu, který zvítězil na olympijských hrách roku 588 př.n.l. Využíval tzv. vědecké bojování a položil první sofistikovaná pravidla. V palé neexistovaly rukavice či jiné ochranné pomůcky. Místo toho se často používaly kožené omotávky kolem pěstí a zápěstí, především kvůli ochraně ruky. Později se začaly přidávat pláty tvrdé kůže. Sloužily k ochraně kloubů ruky a ke zpevnění zápěstí. Zápěstí a dlaň byly ovinuty tak, aby poslední dva články prstů přečnívaly přes řemení a ruka se mohla sevřít v pěst.

Zápas nebyl rozdělen na kola, jak známe dnes. Bojovalo se tak dlouho, dokud jeden z boxerů nebyl schopen boje, nebo se nevzdal gestem zvednutím ukazováčku. Pokud utkání trvalo příliš dlouho, nařídil rozhodčí se souhlasem diváků tzv. klimax „vystupňování“. Jeden ze soupeřů se postavil a musel přijmout úder, aniž by se kryl. Pokud úder vydržel, dal za stejných podmínek úder protivníkovi. Takto se údery opakovaly. Počet úderů nebyl omezený, první se určil losem, poslední určil vítěze (Zamarovský, V. 1980). Nebyla zde tedy nouze o zranění, jak je vidět i na některých dochovaných malbách.

Všeboj je jedna z nejstarších úpolových aktivit, která se snaží porovnat umění několika různých stylů. Používají se kopy, údery, páky i škrcení. Jednalo se o divácky atraktivní disciplínu, jelikož se daly očekávat různé zvraty v zápasu. Dle legend byl původcem Hérakles, který byl známým pankratistou. Pankration byl zařazen do programu 33. olympijských her v roce 648 př.n.l. Cílem bylo libovolným způsobem donutit soupeře se vzdát, nebo ho zneschopnit v boji. Zápasy většinou byly krátké, dokonce jsou záznamy o vítězi (Sostratos ze Sikyonu), který v úvodu zápasu zlomil soupeři prsty, a tak mu znemožnil v zápasu pokračovat. Je znám i kuriózní příklad, kdy zápasník Arrichon byl vyhlášen vítězem, i když už byl mrtvý. Během nasazeného škrcení se mu totiž podařilo nasadit páku soupeřovi na kotník, který se vzdal, ale Arrichon byl v tu chvíli již uškrcen. I přes vážná zranění dokonce smrtelná, nebyl pankration nejnebezpečnější disciplínou. Všeobecně se dá říci, že řecké chápání kalokagathie bylo zcela odlišné, než jak chápeme dnes. Sport byl prostředkem hrdinství, které bylo společensky uznáváno. Po zakázání olympijských her (3894 n.l.) se úpolové aktivity začaly posouvat jiným směrem. Doba starověkého Říma si vyžadovala zábavu ve formě zápasů často na život a na smrt. V gladiátorských hrách proti sobě nastupovali nejdříve zajatci a otroci, později se tato zábava začala i finančně a společensky odměňovat. Na tyto krvavé hry se často dívá jako na úpadek antické humanity a zánik řeckého pojetí sportu. Avšak tyto hry byly obrazem, ducha římské doby a nevyhnutelným sociálním rituálem (Swinth, 2009).

Do Číny se pravděpodobně bojová umění dostala z Indie. Jedna z teorií vychází z domněnky, že centrum bojových umění je čínský klášter Šaolin-šu, kam kolem roku 520 n.l. už jako téměř šedesátiletý muž přišel z Indie budhistický patriarcha Bodhidarma (také Daruma nebo Tamo), 28. následník Buddhy. Aby jeho žáci ovládali náročné meditační techniky, vytvořil pro mnichy program cvičení za účelem zvyšování fyzické kondice založený na umění boje holýma rukama napodobující pohyby zvířat. Těchto 18 akcí je dnes považováno za základ veškerých později vzniklých systémům bojových umění. V období největší slávy Šaolinu před 1300 lety žilo v klášteře 1500 mnichů, počítaje i 500 bojovných mnichů. Po smrti Boddhidarmy v Číně zuřila válka a její výboje se nevyhnuly ani Šaolinu. Klášter byl několikrát vypálen a přežilo pouze několik mnichů, kteří se rozprchli do celé země a zakládali své kláštery a šířili bojové umění dále.

Všeobecně lze říci, že styly ze severu a jihu se od sebe liší. Severní styl upřednostňuje kopy a pevné postoje (na severu jsou široké pláně a lidé dost často cestovali pěšky, jejich hlavní výhodou byly tedy silné nohy). V severních stylech se objevují rychlé skoky, otočky, podmety, široké postoje a paže i nohy jsou často natahovány při útoku i obraně do plného rozsahu. Jižní styly využívají spíše horní končetiny (území na jihu je dost vodnaté a lidé byli nuceni cestovat na lodích a využívat sílu paží). Jižní styly charakterizují pevný postoj a rovnováha. Nohy sloužily k zaujetí pevného postoje a boj byl zprostředkován spíše pažemi. Výrazným prvkem jsou současné pohyby obou paží (současný blok a úder - lepivé ruce stylu Wing Tsun) a zasypání soupeře sérií ran, lokty a seky.

I ve středověké Evropě měl vliv antický humanismus, spojení tělesných cvičení se vzděláním a společenským uznáním. Vzdělávání rytířů sice směřovalo k vojenskému výcviku, ale každý rytíř byl na vrcholu společnosti. Rytířská výchova začínala v sedmi letech, kdy si páže osvojoval určité pohybové dovednosti. Tento výcvik byl pod dohledem zkušeného rytíře. Od čtrnácti let se stal panošem, který už mohl nosit na turnajích svému rytíři zbroj a pomáhat mu. Ve středověku pokračoval vývoj úpolových aktivit v tzv. národních nebo krajových činnostech. Nejvíce se šířily různé druhy zápasu, který byl typický pro konkrétní geografickou oblast nebo pro určitý národ.

Z Číny vlivem obchodu docházelo k mísení kultur právě na Okinawě - nejdůležitějším přístavem pro obchod mezi Čínou a Japonskem. Okinawa začala být okupována už v 7. století n.l. a pochopitelně se sem zavleklo i bojové umění. Roku 1477 dochází na Okinawě k vojenským nepokojům, které vyústily ke svržení staré dynastie a nastolení nové. Nový panovník zakázal nošení mečů, a to všem bez výjimky (haitorei). Od té doby nastaly dvě věci - šlechta začala vyvíjet styl boje beze zbraně a obyčejní rolníci začali využívat předměty denní potřeby jako zbraně (cep na rýži, srp, hole atd.). Oba systémy se cvičily v tajnosti, jelikož existence trénování bojového umění byla trestána smrtí. Proto se nedochovalo moc písemných záznamů o existenci a šíření bojového umění.

Roku 1609 dochází k invazi Japonců na Okinawu a ta se dostává pod nadvládu Japonska, ovšem si chce stále zachovat styky s Čínou. V 18. a 19. století závisel život na znalosti bojových umění. Spolu se zákazem nošení zbraní nutilo adepty cvičit v tajnosti, za noci a často v odlehlostech.

Kata gatame patří mezi základní a oblíbené techniky držení patřící do skupiny znehybnění. Tori nasazuje techniku tak, že ukeho pravou paži umístí přes jeho obličej a dále ji fixuje přiložením hlavy v oblasti tricepsu. Hrudníkem tiskne soupeře k tatami. Držení lze umocnit spojením rukou, čímž se dá změnit držení v účinné škrcení. Tori se nohama dostává do polohy, ve které pravým kolenem blokuje ukeho bok. Levá noha se přemístí do polohy kolmo na ukeho trup, je natažená a prsty opřená o tatami, aby mohla vyvíjet tlak vpřed. Správná poloha dolních končetin stabilizuje techniku.

Průpravné úpoly

Průpravné úpoly jsou cvičení, jejichž zvládnutí je pře...

Didaktické přístupy a styly

V rámci výuky se uplatňují různé didaktické styly, které ovlivňují způsob předávání znalostí a dovedností.

• DOBRÝ, L. Co víme o spektru didaktických stylů? Těl. Vých. Mlád. 1992, roč. 58, č.8, s. 1-8.
• MOSSTON, M. and ASHWORTH, S. The spektrum of teaching styles. New York: 1990. 212 s.
• Matošková, P. (2016). Didaktické řídící styly při výuce lyžování. Tělesná výchova a sport mládeže, roč. 82, č. 1, s.

Další relevantní publikace

• Čechovská, I., Miler, T. ed. Didaktika plavání: vybrané kapitoly. Praha: UK, Karolinum, 2019. ISBN 978-80-246-4283-3.
• KRIŠTOFIČ, J. Gymnastické posilování - motoricko-funkční příprava. Praha: FTVS UK. 2014. 160 s. ISBN 978-80-87647-15-8.
• KRIŠTOFIČ, J. Posilovací a protahovací cvičení v anatomických souvislostech. Praha : UK FTVS, 2020, elektronická publikace. ISBN 978-80-87647-51-6.
• RYCHTECKÝ, A., FIALOVÁ, L. Didaktika školní tělesné výchovy. 2. přeprac. vyd. Praha: Karolinum, 1998. 171 s. ISBN 8071846597.
• VILÁŠEK J., FUS J., Krizové řízení v ČR na počátku 21. století, Praha: Karolinum, 2012, 265 s. ISBN 978-80-246-2170-8 (1. vydání); v roce 2021 2. vydání.

tags: #multimedialni #ucebnice #ftvs #katedra #sportu #v