Po skončení první světové války a vzniku nových státních útvarů se Československo, stejně jako další nástupnické státy, potýkalo s nutností úpravy právních a majetkových poměrů. V této době se objevila řada opatření, mezi nimiž klíčovou roli sehrála pozemková reforma a takzvaná nostrifikace. Tyto procesy zásadně ovlivnily hospodářskou i sociální strukturu nově vzniklé republiky.
Nostrifikace: Přesun sídel do Československa
Nostrifikace byla úprava právních a majetkových poměrů po skončení 1. světové války, kdy vznikla celá řada nových státních útvarů a celá řada z nich zanikla. Slovo "nostrifikace" je odvozeno z latinského "nostrae" (naše) a "ficatio" (činnost), tedy činnost směřující k tomu, aby se objekt činnosti stal naším. V Československu byl v roce 1920 přijat zákon č. 12/1920 Sb., nazývaný Nostrifikační, který založil možnost úředně nařídit, aby se zahraniční sídla a hospodářská vedení podniků působících na území Československa přesunula na území republiky.
Tato opatření byla postupně přijata ve všech nástupnických státech - Rumunsku, Polsku nebo Jugoslávii. Po rozpadu Rakouska-Uherska zůstala obzvláště ve Vídni a Budapešti ústředí mnoha velkých obchodních společností, které jinak působily na nově vzniklém československém území. Nostrifikace těchto společností byly v zájmu nejen československého státu, ale často i podniků samotných, které měly sídlo vedení v zahraničí a továrny na československém území.
Nostrifikační zákon založil jednotlivým resortním ministrům pravomoc nařídit, aby podnik provozující na československém území výrobu nebo dopravu, avšak mající sídlo mimo území československé republiky, přeložil své sídlo na československé území. Ministrům byla dokonce dána možnost stanovit k přesunu lhůtu i budoucí sídlo přesunutého podniku. Zákon obsahoval sankci: pokud by podnik nepřesunul své sídlo na území československé republiky v stanoveném termínu, mohlo by mu být úředně zapovězeno jeho podnikání na československém území.
Nostrifikace průmyslových podniků probíhala od počátku rychle. Byla vytvořena komise, která posuzovala jednotlivé případy. K zahájení její činnosti došlo v roce 1920, kdy byly prověřeny první 4 případy nostrifikace. V roce 1921 byla nostrifikace provedena již v 87 případech. Do jara roku 1921 bylo již nostrifikováno 102 průmyslových podniků. V roce 1924 byla provedena nostrifikace ve 133 případech, avšak zejména na Slovensku tento proces ještě nebyl dokončen. Rychlejší průběh v českých zemích umožnila smlouva s Rakouskem uzavřená v roce 1921, zatím co obdobná smlouva s Maďarskem byla uzavřena až v roce 1927. V roce 1928 byla již nostrifikace z podstatné části ukončena.
Před vydáním nostrifikačního zákona byly zájmy československého státu chráněny vládním nařízením č. 522/1919 Sb. z. Současně s nostrifikacemi podniků probíhala repatriace cenných papírů a pozemková reforma. Bylo třeba přesunout vše podstatné do Prahy, která se stala hlavním městem republiky a převést tam rozhodující instituce z Vídně, případně z Budapešti. Nejrychleji reagovaly banky, které se musely vypořádat s měnovou reformou, která proběhla v únoru a březnu roku 1919. Po vytvoření Československé republiky zaujala při těchto změnách klíčové místo Živnostenská banka. Její expanzi výrazně napomohl nostrifikační zákon, který přinutil akciové společnosti, aby převedly svá sídla na území nového státu, kde měly své továrny a závody.
Živnostenská banka odkoupila větší množství průmyslových firem, které původně vlastnily německé a rakouské společnosti. Proti ostatním bankám působícím v té době v Československu byla její kapitálová síla i velikost bilance výrazně větší. Banka značně změnila strategii a začala poskytovat úvěry velkým průmyslovým společnostem. Banka podporovala fúze celé řady velkých českých průmyslových korporací (například vytvoření strojírenského kolosu ČKD) a systematicky budovala své průmyslové impérium.
Stížnosti na postup Československa jak v otázce pozemkové reformy, tak nostrifikace tvořily velkou agendu Společnosti národů v Ženevě. Jejich odvracení bylo obsahem velkého vyjednávacího úsilí Eduarda Beneše. I když byl často úspěšný, je zřejmé, že to mělo devastující vliv na reputaci Československa v mezinárodních ekonomických kruzích. A mělo to mít bohužel i dalekosáhlé politické souvislosti na konci následujícího desetiletí.
Nostrifikační zákon byl zrušen až 1. 1 2 KÁRNÍK, Zdeněk. České země v éře První republiky (1918 - 1938. 2. vyd. Praha: Libri, 2003. 571 s. ↑ Těsnopisecký záznam ze 70. 1 2 MALÝ, K. a kol. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 2., upravené vyd. Praha : LINDE Praha, a. s., 1999. ↑ Srov. ↑ § 1 bod 379. Zákona 276/2023 Sb. ze dne 13. července 2023 o zrušení obsoletních právních předpisů [online]. [cit. 2024-12-13].
Pozemková reforma: Přerozdělení půdy
Současně s nostrifikacemi probíhala i pozemková reforma, jejímž cílem bylo rozdělení půdy šlechtických velkostatků mezi malorolníky a bezzemky na venkově. Pozemkovou reformu vymezoval zákon č. 215/1919 Sb. z. a n., o zabrání velkého majetku pozemkového (záborový zákon), ze dne 16. dubna 1919, který stanovil zábor pozemků buď nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy.
Pro potřeby tohoto zákona byl 11. června 1919 založen Státní pozemkový úřad. Se zákonem č. 215/1919 Sb. souvisely ještě další dva zákony: zákon č. 81/1920 Sb. (zákon přídělový, který rozděloval zabraný majetek a upravoval právní poměr k zabrané půdě) a zákon č. 329/1920 Sb. (zákon náhradový, který určoval velikost náhrady za zabranou půdu).
Nejvíce pozemků bylo zabráno v letech 1923-1926, ale pozemková reforma probíhala až do roku 1938 a dotkla se 4 mil. ha půdy. Za vyvlastněnou půdu dostal majitel sice finanční náhradu, ale její výši určil stát. Pozemková reforma byla do určité míry také odrazem tehdejší poválečné politické a společenské atmosféry, která byla zaměřena silně protihabsbursky a protiaristokraticky.
Šlechtu prvorepubliková společnost vnímala jako nositelku germanizace. Výrazem těchto protišlechtických a protihabsburských nálad bylo také přijetí zákona č. 61/1920 Sb. ze dne 10. prosince 1918, kterým se rušily šlechtické tituly a řády.
Ekonomickou historii Česka vyznačují milníky jako Bílá hora či Vítězný únor, během kterých přišly o majetek statisíce lidí. Ukázkové byly v tomto ohledu majetkové přesuny, které provázely takzvané chabrusové volby do Českého zemského sněmu v dubnu 1872. S volebními podvůdky začala - na straně staročeských vůdců Palackého a Riegra stojící - česká konzervativní šlechta, když se pomocí fiktivních převodů statků mezi příbuznými (volební právo neměla osoba jako taková, ale držitel velkostatku) pokusila získat více hlasů.
Jenže Vídeň se nápadu chytila a začala přes prostředníky statky skupovat skutečně. V pražském hotelu U modré hvězdy otevřela kancelář - vídeňskými bankami financovaná - společnost Credit Forcier, jejíž agenti dokázali během pouhých několika týdnů přesvědčit zhruba 70 vlastníků-voličů, aby svůj statek - a přesvědčení k tomu - prodali. Bankéři za statky platili mnohem víc, než byla jejich reálná cena, a voliči proto většinou prodávali dobrovolně.
Došlo k dlouhodobému zadlužení drobných zemědělců, kterým půda připadla. Ještě po druhé světové válce řada lidí splácela půjčky, které si vzali v roce 1921 na investice do nově získaných pozemků. České zemědělství se tak z pozemkové reformy dostávalo opravdu velmi pomalu.
Na veselském velkostatku byl ze záboru vyjmut zámek s parkem, mlýn, pila a elektrárna. Po provedení pozemkové reformy zůstalo B. Chorinskému 2 211 ha půdy (z toho ve Veselí 1 043 ha zemědělské a lesní půdy). Na veselském velkostatku byl ze záboru vyjmut zámek s parkem, mlýn, pila a elektrárna.
Po provedení pozemkové reformy zůstalo veselskému velkostatku B. Chorinského 338 ha zemědělské půdy, která však nadále zůstala v pronájmu Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický v Hodoníně. Ve Veselí v meziválečném období (s výjimkou roku 1922, kdy sídlem ředitelství byl Sádek) sídlilo také Ústřední ředitelství statků B. Chorinského, které po provedení pozemkové reformy spravovalo 2 211 ha půdy.
Revoluční národní shromáždění schválilo 16. dubna 1919 zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy. Pozemkovou reformou byl pověřen k tomu založený Státní pozemkový úřad. Podle přídělového zákona měli právo na půdu mimo sdružení, ústavů, svazů, zařízení a dalších právnických osob také malí zemědělci, domkáři, živnostníci, zemědělští a lesní zaměstnanci i bezzemci. Důležitou skupinu pro zestátněnou půdu tvořili legionáři, příslušníci československých ozbrojených sil a pozůstalí po padlých ve válce.
Dopady a souvislosti
Nostrifikace a pozemková reforma sice měly za cíl posílit hospodářskou samostatnost a národní suverenitu Československa, jejich realizace však nebyla bez problémů. Ekonomická historie Česka je vyznačena milníky jako Bílá hora či Vítězný únor, během kterých přišly o majetek statisíce lidí. Tento proces vyvolal elementární podnikatelskou nejistotu, vedl ke korupci a klientelismu.
Některé bohaté rodiny s dobrými vazbami na nové politické elity dokázaly svůj majetek před reformou uchránit. Např. největší pozemkoví vlastníci v českých zemích, Schwarzenbergové, přišli v první fázi reformy o 11 tisíc ha z 248 tisíc, které celkově v Čechách vlastnili. Stejně tak někteří zahraniční vlastníci. Kvůli britským občanům, jejichž majetek se ocitl v Československu, intervenoval u J. Masaryka, E. Beneše a A. Švehly i W. Churchill. Takoví vlastníci dostávali obrovskou náhradu za své zabrané majetky.
Většina vlastníků však dostala náhradu jen minimální, protože ze zákona se vyplácela v cenách půdy z roku 1913. A to naprosto neodpovídalo realitě. Banky utratily všechen kapitál za nákup akcií a neinvestovaly, nemodernizovaly. Ale měly obrovské výrobní koncerny. Nostrifikované firmy potom bankrotovaly, protože někteří původní majitelé se často bránili tím, že výrobu v Čechách úplně zrušily. Firmám potom chyběl kvalifikovaný personál, know-how, trhy. Fiskální efekt byl nulový.
Z hlediska sociálního vývoje bylo narušení sociální vazby mezi šlechtou jako pozemkovým vlastníkem a jejími dosavadními zaměstnanci. A to byla opravdu silná a pro druhou stranu rozhodně pozitivní vazba, protože vytvářela síť sociálního bezpečí. Pozemková reforma vytvořila zcela novou situaci a stát na ni nebyl schopný reagovat.
Celkově lze říci, že nostrifikace a pozemková reforma byly komplexní procesy s dalekosáhlými důsledky, které formovaly hospodářskou i sociální tvář meziválečného Československa.
Co je pozemková reforma? | Tento nový svět
tags: #nostrifikace #pozemkova #reforma