Lékařská etika není pouze záležitostí lékařů, ale je ústředním tématem pro mnoho filozofů a teologů. V současné době sílí obavy z dehumanizace zdravotní péče, kdy se pacienti mohou cítit jako pouhé položky v kartotéce, kde technologie nahrazuje lidský zájem a kde se technický pokrok stává samoúčelným. Tato obava z "nelidského lékařství" je stále naléhavější a vyžaduje hlubší zamyšlení.
Hans Küng ve své knize "Věčný život?" poukazuje na paradoxní rozpor mezi obrovským vědeckotechnickým a organizačním potenciálem moderní společnosti a nedostatečnou schopností lidí tento potenciál morálně a politicky využít. Zatímco lékařský pokrok je obdivuhodný a umožňuje léčit nemoci a zachovávat život v dříve nepředstavitelné míře, existuje riziko, že se z lékařství vytratí člověk. Alexander Mitscherlich varoval před "technologickým lékařstvím" a "technologickou péčí o nemocné", která zachází s člověkem jako s výrobkem na běžícím pásu, nahrazuje lidskou komunikaci symboly a daty a zanedbává důvěrný vztah mezi lékařem a pacientem.
Küng tvrdí, že lékaři dnes disponují možnostmi, které přesahují jejich etické hranice, a často si nejsou jisti, co by měli dělat. Základním postulátem lékařské etiky je, že ne všechno, co je technicky možné, je eticky správné. Lékaři často řeší rozpor mezi tím, co jsou schopni provést, a tím, za co nesou odpovědnost. Klíčovou otázkou je, zda mohou sloužit životu způsobem, který je hoden člověka, a napomáhat například důstojnému umírání.
Hledání odpovědi na tyto otázky vede Künga k zamyšlení nad rolí náboženství. Ptá se, zda existuje lékařská etika bez náboženství, a konstatuje, že je obtížné, ne-li nemožné, čistě racionálně zdůvodnit bezpodmínečně závaznou etiku. Rozum sám o sobě, často podléhající zájmům, může vést k nelidskosti, nenávisti a násilí. Proto nelze lehkovážně zapomínat na význam náboženství jako zdroje bezpodmínečného zdůvodnění etiky.
Hippokratovská přísaha, která určuje způsoby chování lékařů, začíná i končí vzýváním bohů, což naznačuje její eticko-náboženský charakter. Küng se domnívá, že bez předpokladu existence něčeho bezpodmínečného a všeobecně závazné autority nelze počítat s obecně závazným etickým jednáním. Skutečné náboženství, nebo jeho náhražka, je tedy pro etiku nezbytné.
Nový příklon k víře neznamená návrat k archaickým modelům nemoci, jako je působení démonů nebo boží trest. Naopak, víra v pravého Boha dává lékařům nový základ pro boj proti nemocem a za zdraví lidí - na základě eticky fundovaného "lékařství lidství". Toto lékařství chápe člověka v celé jeho mnohostrannosti a usiluje o vícerozměrný pohled, který zahrnuje nejen vědeckost, ale i právní, morální a náboženskou stránku.
Vymezení lékařské etiky dle Hanse Künga
Lékařská etika podle Künga není:
- Utilitaristická etika zájmů, která sleduje pouze vlastní zájmy.
- Individuální situační etika, která odmítá stanovit obecná měřítka.
- Strnulá etika zákona, která se řídí pouze abstraktními principy bez ohledu na situaci.
Naopak, je to:
- Realistická etika lidského smýšlení a činu, kde normy osvětlují situaci a situace určuje normy.
- Etika, kde se detailní znalost oboru doplňuje s morální odpovědností, a vše se podřizuje lékařství založenému na střízlivé věcnosti, osobní oddanosti a úctě k lidské důstojnosti nemocného.
Náboženství sice nenabízí spásné recepty na lékařské etické otázky, ale může obohatit tyto otázky o základní přesvědčení, postoje a hodnoty. Poskytuje poslední zdůvodnění, motivace a nepodmíněné normy, které slouží jako kompas a opěrný bod v orientaci.
Imperativy lidství a náboženská tradice
Skutečnost Boha zdůvodňuje imperativy lidství, které jsou závazné pro všechny - nemocné i zdravé, pacienty i lékaře. Z židovsko-křesťanské tradice vyplývají tyto klíčové imperativy:
Nový vztah k člověku
Pokud Bůh chce být partnerem člověka, pak lidská důstojnost není pouhý postulát, ale nezpochybnitelná skutečnost zdůvodněná samotným Bohem. Humanita znamená úctu k hodnotě každého člověka jako osobnosti, bez ohledu na jeho postavení, schopnosti či užitečnost. Každý má právo na důstojnost, která musí být respektována, zejména v nemoci. Nemocný člověk nesmí být redukován na objekt zkoumání, ale musí být brán vážně jako subjekt.
Nový vztah k nemoci
Pokud Bůh neopouští člověka ani v mezní situaci, pak nemoc nemusí být chápána pouze jako biologicko-chemické selhání organismu. Může být vnímána jako nebezpečí, které se dotýká všech oblastí lidského bytí, ale zároveň jako období usebrání a prohloubeného lidství, které vede k lidské zralosti a přijetí vlastní konečnosti.
Nový vztah k terapii
Pokud je Bůh Bohem ducha i těla, zdravých i nemocných, pak lze získat jiný postoj k uzdravení. Člověk musí být brán vážně jako celek duše i těla. I nemocný člověk si zachovává plnou osobní hodnotu a má právo na přiměřenou péči. Terapie by se měla zaměřovat nejen na nemoc, ale především na nemocného člověka a opírat se o morální normy.
Nový vztah k umírání
Pokud Bůh navazuje s člověkem nový vztah i ve smrti, pak je možné lidsky žít i zemřít. Nemocný se nemusí upínat na život za každou cenu, ale může se oddat poslední skutečnosti. Boj se smrtí nemá smysl, pokud vede k utrpení. Lékař by neměl považovat smrt za nepřítele, ale doprovázet umírajícího tak, aby jeho odchod byl důstojný.
V kontextu pomoci umírajícím se rozlišuje mezi různými formami péče. Obecně se zavrhuje "pseudoeutanazie" a vědomé zabíjení nemocných jedinců, což je považováno za odpornou vraždu, jak ukazuje historie nacistického režimu. Naopak, přijímána je pomoc umírajícím, která spočívá v podávání utišujících prostředků bez zkracování života. Rovněž je schvalována "pasivní pomoc", kdy se ukončuje umělé prodlužování života, pokud pacientova vůle k životu vyčerpána a další léčba by byla zbytečným utrpením.
Sporná zůstává "aktivní eutanazie", tedy přímé zkrácení života na základě svobodného rozhodnutí pacienta i lékaře. Tato otázka se týká lidí "zasvěcených smrti" a představuje jedno z nejkomplexnějších etických dilemat moderního lékařství.
Bibliografie a akademické práce
Následující seznam obsahuje vybrané akademické práce a publikace, které se dotýkají témat lékařské etiky, humanitní péče a souvisejících oborů. Tyto práce, ačkoliv často se zaměřením na jiné oblasti, mohou poskytnout cenný kontext pro chápání širších společenských a etických otázek spojených se zdravotní péčí.
Vybrané publikace a disertační práce (příklady z poskytnutého textu):
- SLAVÍČKOVÁ, T. Tématicko apercepční test u uživatelů drog. Pedagogická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, 2012.
- MARTÍNKOVÁ, Lenka. Primi inter pares. Biskupští okrskoví vikáři a jejich úřady na jihu Čech v letech reforem a revolucí (1785-1850).
- MARTÍNKOVÁ, Lenka. Církevní archivnictví na území Českobudějovické diecéze po roce 1785, se stručnou retrospektivou předchozího stavu. Archivní časopis, 2012.
- SLAVÍČEK, Lubomír. “Regrettably this lovely collection will vex the Prague public just very briefly”, or Paul Klee exhibits in Prague. Ars llinearis. Praha: Národní galerie v Praze, 2025.
- SLAVÍČEK, Lubomír. ‘Presenting Works of Art to the Public’ : Carl Behr and the Beginnings of Modern Art Trade in Prague. In Machalíková, Pavla. Zveřejnění umění : vystavování v českých zemích a v habsburské říši v 19. století. Praha: Artefactum, 2025.
- SLAVÍČEK, Lubomír. Franz Anton Maulbertsch a malíři z okruhu vídeňské akademie. In Chocholáč, Bronislav; Knoz, Tomáš. Dějiny Brna 3 : Město v raném novověku. Brno: Statutární město Brno, 2024.
tags: #phdr #irena #slavickova