Historie pamětních desek a jejich osudy mohou být fascinujícím odrazem doby, ve které vznikly, i společenských změn, které je provázely. Jedním z takových příběhů je i osud pamětní desky spojené se jménem PhDr. Miroslava Mensika, která se nachází ve vstupním prostoru školy v Jehnicích.
Vznik školy a první pamětní deska
Nová školní budova v Jehnicích se začala stavět až v roce 1895. Dne 24. dubna 1895 byl položen základní kámen nové, třípodlažní školní budovy. Stavbu provedl za pouhých sedm měsíců stavitel Emil Procházka z Brna na pozemku, který pro tento účel daroval tehdejší majitel panství pan Offerman. Pamětní deska v jehnické škole byla odhalena v roce 1895.
Přelomové období a zmatek kolem desky
Říjen 1918 přinesl s sebou vznik nového Československa, ale také problémy. Nově vzniklá republika považovala za nepřijatelné, aby symboly nenáviděné monarchie zůstaly na veřejných místech. V prvních dnech po 28. říjnu probíhaly v Brně masové akce, kdy rozzuřené davy demonstrativně odstraňovaly ze staveb a veřejných prostor štíty s rakouskými orly, pamětní desky, sochy apod., a většinou je na místě ničily.
Není dnes známo, jak se situace ve školní budově v Jehnicích vyvíjela. Lze se domnívat, že nebyla tak dramatická. Správce zřejmě nechal desku odstranit a uschovat, možná na půdě. Pro něj deska představovala jisté umělecké dílo, za které musela obec sochaři zaplatit.
V období první republiky se náhle objevila myšlenka: starou desku otočíme a na její zadní stranu necháme vytesat nový text. Stalo se tak.
Návrat k původní podobě
O sto let později, při rekonstrukci a dokončování jehnické školy, byla deska s původním textem opět umístěna ve vstupním prostoru školy. Je zajímavé, že po více než sedmdesáti letech od vzniku Československé republiky se taková věc nikoho nepřekvapila.
Zároveň Československá republika v zákoně č. 50 ze dne 19. března 1923 sbírky zákonů a nařízení v §26 (Zákaz odstraňování nebo zřizování nelegálních pomníků) mimo jiné stanovil, že "Politická (státněpolitická) správa může nařídit odstranění pomníků, nápisů a jiných památek postavených na veřejném místě, /…/, jsou-li jednoznačně nepřátelské státu, anebo byly-li postaveny pro příslušníky panovnických rodin v Rakousku, Uhrách nebo v Rakousko-Uhersku /…/. Stejná správa může také zakázati budoucí zřizování takových pomníků, nápisů a památek. /…/ Za veřejné místo se považují místa, ulice, veřejné cesty, zahrady, lázně, školy /…/“ Pokuta za tento přestupek byla až 10 000 Kč nebo peněžitý trest do tří měsíců nebo obojí.
Osobní vzpomínky a dobový kontext
Vzpomínky na dobu, kdy společenská schizofrenie narůstala, nám přibližuje i další dobový kontext. Tehdejší moc nechtěla ustoupit a ani Gorbačovova perestrojka v Rusku neznamenala změnu poměrů v Československu.
Jedna ze vzpomínek popisuje situaci na Chmelnici, kde se hrálo představení "Dcery národa". Tehdy se stalo, že na představení bez lístků přišel Václav Havel s mladým mužem, který se později ukázal být dozorem StB. Přestože lístky nebyly, umělec je protáhl na představení. Podobná situace se opakovala i druhý den, kdy se estébák vrátil s manželkou a opět požádal o umožnění vstupu.
Dále se vzpomíná na setkání s "podivným člověkem", Janem Novákem, který se označoval za "vedoucího zeměkoule" a "jediného a posledního bolševika". Psal učebnici komunismu a posílal ji Chruščovovi do Moskvy. S ním se scházeli u morového sloupu na náměstí Svobody, kde shromažďoval stovky lidí, vyprávěl jim historky a četl své verše a hry.
Rodinné příběhy a přežití
Válečné období přineslo i dramatické okamžiky pro rodiny. Během války, když nacisté přepadli Polsko, se maminka, babička a teta schovávaly u Poláků ve výklenku za skříní. V noci mohly jít na zahrádku, ale jinak trávily čas ve stísněném prostoru. Pohyb na záchod byl nebezpečný, a tak měly k dispozici kýbl.
Arnošt Goldflam: Životní dráha
Arnošt Goldflam se narodil 22. září 1946 v Brně židovským rodičům Ottovi Goldflamovi a Soně Eisenbergové. Jeho rodiče se seznámili ve východním Polsku v první polovině čtyřicátých let. Matka tam žila s rodinou ve městě Sokal, otec byl deportován nacisty a později vstoupil do Svobodovy armády v Sovětském svazu. Po válce se rodiče shledali a usadili v Brně.
Po předčasné smrti matky se Arnošt vzepřel otcovu přání studovat exaktní vědy a stal se dělníkem ve slévárně. Vystřídal několik povolání, koketoval s výtvarným uměním a v 70. letech vystudoval divadelní režii na JAMU. Kariéru nastartoval v HaDivadle, které se pod jeho vedením stalo přední avantgardní scénou 80. let. Jeho inscenace balancovaly na hranici tolerance a cenzury. Usiloval o pozici protirežimního umělce, ale zároveň čelil tlaku Státní bezpečnosti. Po roce 1989 pokračoval v režii, pedagogické činnosti na JAMU a psaní.
Arnošt Goldflam: Je úplně jiný táta, než byl jeho „Tata“
Příběh pamětní desky v jehnické škole, spolu se vzpomínkami na politickou atmosféru, osobní setkání a válečné útrapy, vykresluje mozaiku doby, která formovala životy mnoha lidí.