Umění 19. století v českých zemích prošlo zásadními proměnami, odrážejícími se v neoklasicismu, romantismu a dalších uměleckých směrech. Tento proces nebyl izolovaný, ale úzce spjat s evropským vývojem, jak dokládá i tvorba a působení PhDr. Jiřího Malínského, významné postavy spojené s uměleckou scénou v Praze.
V malířství se 19. století neslo ve znamení preromantismu, neoklasicismu a empírového stylu. Vlivné osobnosti jako J.W. Tischbein a Goethe, J.J. Winckelmann s jeho definicí neoklasicismu, Hubert Robert, Pierre Paul Prud´hon či A.R. Mengs zanechaly nesmazatelnou stopu. Ženy v malířství, jako Angelika Kauffmann a Vigée Le Brun, si rovněž vydobyly své místo.
Francouzské malířství se posunulo od neoklasicismu k romantismu, což ztělesňovali umělci jako J.L. David, zakladatel vlivné školy, Antoine-Jean Gros a Jean-Auguste-Dominique Ingres.
V českých zemích se neoklasicismus projevil kolem roku 1800 v dílech Ludvíka Kohla. Založení Akademie umění v Praze v roce 1799 a působení umělců jako J. Bergler a K. Postl přispělo k rozvoji neoklasicistního stylu.
Sochařství 19. století bylo ovlivněno objevem řecké antiky. Phidias a jeho díla inspirovala nové pohledy na sochařství. John Flaxman, Jean-Antoin Houdon a Antonio Canova se věnovali portrétu jako samostatnému žánru, zatímco Joseph Chinard a Bertel Thorvaldsen se pohybovali na pomezí neoklasicismu a romantismu.
Sochařství romantismu ve Francii vyvolalo i kritické ohlasy, jak dokládá výrok Charlese Baudelaira o nudnosti sochařství. Pierre-Jean David d´Angers, Antoine-Louis Barye a Francois Rude představují klíčové postavy tohoto období.
V německých zemích se neoklasicismus a romantismus projevily v tvorbě Gottfrieda Schadowa a Christiana Daniela Raucha, kteří se věnovali i monumentální tvorbě v klasicistním a neogotickém stylu.
Hellenismus v Bavorsku, spojený s osobou Ludvíka I., přinesl díla sochaře Ludwiga Schwanthalera a architekta Leo von Klenze, například Walhalla u Řezna či Befreiungshalle u Kelheimu. Schwanthalerův vliv zasáhl i české země, kde se pokusil o vytvoření slovanského pantheonu (Slavín) a spolupracoval s nadaným českým sochařem Václavem Levým.
Neoklasicismus a empírové sochařství v českých zemích znamenalo ústup od barokního a rokokového slohu. Klasicistní styl se prosadil v dílech Václava Prachnera, Josefa Malínského a Josefa a Emanuela Maxových. Václav Levý pak představuje přechod od pozdního baroka k romantismu, neoklasicismu, stylu nazarénů a pokusu o vytvoření "slovanského typu".
Historismus v malířství, odlišný od historických scén neoklasicistních a romantických malířů, se projevil v dílech Paula Delaroche. Moralismus Thomase Coutura a "imprese" Charlese Gleyre naznačují další směry vývoje. V centrální Evropě se objevily pokusy o historické malířství, například v dílech Carla Friedricha Lessinga, který se věnoval i husitské tematice.
Národní školy romantického malířství zahrnovaly Španělsko s Franciscem Goyou, Francii s Théodorem Géricaultem a Eugènem Delacroixem, Anglii s Williamem Turnerem a Johnem Constablem. Fantazijní malířství, kresbu a grafiku reprezentovali Heinrich Füssli, William Blake, John Martin a Richard Dadd. V USA se rozvíjela krajinomalba v rámci Hudson River School zásluhou Thomase Colea.
Romantické malířství v německých zemích reprezentovali Philipp Otto Runge s jeho uměleckými koncepty, Caspar David Friedrich, Johan Christian Dahl a Carl Gustav Carus. Architekt a malíř Karl Friedrich Schinkel rovněž přispěl k tomuto období.
Nazarénské hnutí v centrální Evropě a Římě, s osobnostmi jako Franz Pforr a Friedrich Overbeck, mělo hluboký a dlouhodobý vliv na umění v habsburských zemích, včetně českých. Obnovila se nástěnná malba, k čemuž přispěli Peter Cornelius a jeho žáci. Křesťanské umění reprezentoval Josef Fuhrich.
Biedermeier jako forma romantismu v absolutistických režimech německých a rakouských zemí se projevil v krajinomalbě (veduta Karla Crolla), sentimentální krajinomalbě (Ferdinand Gregor Waldmuller, Rudolf von Alt), idealizovaném portrétu (Friedrich von Amerling) a kritickém zobrazení společnosti v grafice (Peter Fendi). V Mnichově pak Karl Spitzweg tvořil anekdotické, ale duši blízké biedermeierovské malby.
Neoromantismus, reprezentovaný Moritzem von Schwindem, se vyznačoval sentimentálním, dekorativním a literárním přístupem, často propojujícím hudbu s obrazem.
První polovina 19. století v českých zemích byla ve znamení portrétní malby v biedermeierovském stylu, například v dílech Antonína Máchka. Nazarénské lyrično přinesl František Tkadlík. Fenoménem byla rodina Mánesových, jejíž členové jako Václav a Antonín Mánesovi, a Antonínův syn Josef Mánes, krajinář a portrétista, tvůrce romantických "slovanských typů", zanechali významnou stopu. Dále se věnovali biedermeierovské žánrové malbě Quido Mánes a Amálie Mánesová. V krajinomalbě zaujali spontánní malíř Josef Navrátil a August Piepenhagen, ovlivněný C.D.Friedrichem.
Super rychlá historie České republiky
PhDr. Jiří Malínský, ačkoliv není v poskytnutém textu detailně popsán jako umělec, je zmíněn v kontextu současných odborných prací a studií týkajících se umění a veřejného prostoru v České republice. Jeho jméno se objevuje v souvislosti s tématy jako jsou městský mobiliář, jeho transformace v umělecké dílo a umělci pracující s prvky veřejného prostoru. To naznačuje jeho možnou roli v oblasti umělecké kritiky, teorie umění nebo kurátorství, kde se zabývá právě těmito aspekty uměleckého dění.