Každé dítě, bez ohledu na svůj věk, má svá nezcizitelná práva. Tato práva jsou zakotvena v mezinárodních dokumentech, jako je Deklarace práv dítěte a Úmluva o právech dítěte, které vycházejí z Charty Spojených národů. Úmluva o právech dítěte, ratifikovaná Českou republikou, poprvé definovala dítě jako každou lidskou bytost mladší 18 let a zdůraznila právo dítěte vyrůstat v rodině a právo být rozhodováno vždy v jeho nejlepším zájmu.
Rodiče a dítě mají vůči sobě navzájem povinnosti a práva. Rodičovská odpovědnost zahrnuje péči o dítě, jeho zdraví, tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, ochranu, udržování osobního styku, zajišťování výchovy a vzdělání, určení místa bydliště, zastupování a správu jmění. Tato odpovědnost vzniká narozením dítěte a zaniká nabytím plné svéprávnosti.
Pokud je dítě schopno formulovat své vlastní názory, má právo je svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají. Názorům dítěte musí být věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Dítě má právo být vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká.
Dítě, které je schopno formulovat své vlastní názory, má právo pro účely sociálně-právní ochrany tyto názory svobodně vyjadřovat při projednávání všech záležitostí, které se ho dotýkají, a to i bez přítomnosti rodičů nebo jiných osob odpovědných za jeho výchovu. Vyjádření dítěte se při projednávání všech záležitostí, týkajících se jeho osoby, věnuje náležitá pozornost odpovídající jeho věku a rozumové vyspělosti.
V případě, že jiná osoba zadržuje dítě protiprávně, mají rodiče právo žádat, aby jim dítě předala. To platí i mezi rodiči navzájem.
Rodičovská odpovědnost a práva
Rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Dokud se dítě nestane svéprávným, mají rodiče právo usměrňovat své dítě výchovnými opatřeními, jak to odpovídá jeho rozvíjejícím se schopnostem, včetně omezení sledujících ochranu morálky, zdraví a práv dítěte, jakož i práv jiných osob a veřejného pořádku. Výchovné prostředky lze použít pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a nedotýká se lidské důstojnosti dítěte.
Před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit. To neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit. Není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte. O dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit.
Před rozhodnutím soudu o omezení rodičovské odpovědnosti soud vždy posoudí, zda je vzhledem k zájmu dítěte nezbytné omezit právo rodiče osobně se stýkat s dítětem.
Dítě, které je v péči jen jednoho rodiče, má právo stýkat se s druhým rodičem v rozsahu, který je v zájmu dítěte, stejně jako tento rodič má právo stýkat se s dítětem, ledaže soud takový styk omezí nebo zakáže. Soud může také určit podmínky styku, zejména místo, kde k němu má dojít, jakož i určit osoby, které se smějí, popřípadě nesmějí styku účastnit.
Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se musejí zdržet všeho, co narušuje vztah dítěte k oběma rodičům nebo co výchovu dítěte ztěžuje. Nežijí-li rodiče dítěte spolu, má po dobu, kdy rodič o dítě pečuje, druhý rodič právo na nepřímý styk s dítětem a právo na informace o dítěti v přiměřeném rozsahu.
Rodič, který má dítě v péči, a druhý rodič se spolu dohodnou, jak se rodič, který dítě v péči nemá, bude s dítětem stýkat. Nedohodnou-li se rodiče, nebo vyžaduje-li to zájem na výchově dítěte a poměry v rodině, soud styk rodiče s dítětem upraví.
Rodiče zastupují dítě společně, jednat však může každý z nich. Rodič nemůže dítě zastoupit, jestliže by mohlo dojít ke střetu zájmů mezi ním a dítětem nebo mezi dětmi týchž rodičů.
Práva a povinnosti týkající se příjmení a jména dítěte
Nemá-li dítě příjmení podle odstavce 1, zvolí rodiče pro dítě příjmení jednoho z nich; jinak jeho příjmení určí soud. Došlo-li ke změně společného příjmení manželů nebo příjmení jednoho z nich určeného pro jejich společné děti, vztahuje se tato změna i na příjmení jejich dříve narozeného dítěte. Je-li znám jen jeden z rodičů, má dítě jeho příjmení. Došlo-li k popření rodičovství, bude mít dítě příjmení jediného rodiče.
Ke změně osobního jména nebo příjmení dítěte je třeba vyjádření dítěte za stejných podmínek jako v jiných záležitostech, které se ho týkají.
Správa jmění dítěte
Rodiče mají povinnost a právo pečovat o jmění dítěte, především je jako řádní hospodáři spravovat. Při právním jednání, které se týká jednotlivé součásti jmění dítěte, vystupují rodiče jako jeho zástupci.
Za peněžitý dluh dítěte, který vznikl z právního jednání učiněného před nabytím plné svéprávnosti, ručí rodič, který za dítě jednal nebo mu k právnímu jednání udělil souhlas.
Příjmy z majetku dítěte, které rodiče nepoužijí k řádné správě jeho majetku (zisk), použijí nejprve k výživě dítěte.
Povinnost a právo rodiče pečovat o jmění dítěte zaniká prohlášením konkursu na majetek rodiče nebo zastavením insolvenčního řízení z důvodu, že pro uspokojení věřitelů je majetek rodiče zcela nepostačující.
Jakmile dítě nabude plné svéprávnosti, odevzdají mu rodiče jmění, které spravovali, především mu předají součásti jeho majetku, popřípadě na ně převedou jejich správu a podají dítěti vyúčtování ze správy jmění bez zbytečného odkladu, nejpozději však do šesti měsíců ode dne, kdy dítě nabylo plné svéprávnosti.
Soud jmenuje i bez návrhu opatrovníka pro správu jmění dítěte, jestliže by zájmy dítěte mohly být ohroženy, zejména jsou-li tu společná majetková práva rodičů a dítěte nebo dítěte a jeho sourozence.
Soudní rozhodování o péči a výživě
Má-li být rozhodnuto o rozvodu manželství rodičů dítěte, soud nejprve určí, jak bude každý z rodičů napříště o dítě pečovat, a to s uvážením zájmu dítěte. S tímto zřetelem se od souhlasného stanoviska rodičů soud odchýlí jen tehdy, vyžaduje-li to zájem dítěte.
Soud může svěřit dítě do péče jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče. Soud může dítě svěřit i do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.
Při rozhodování o svěření do péče soud rozhoduje tak, aby rozhodnutí odpovídalo zájmu dítěte. Soud přitom bere ohled na osobnost dítěte, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, jakož i na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti každého z rodičů, na stávající a očekávanou stálost výchovného prostředí, v němž má dítě napříště žít, na citové vazby dítěte k jeho sourozencům, prarodičům, popřípadě dalším příbuzným i nepříbuzným osobám.
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které není plně svéprávné, a nedohodnou-li se o úpravě péče o takové dítě, rozhodne o ní i bez návrhu soud.
Životní úroveň dítěte má být zásadně shodná s životní úrovní rodičů. Rozhoduje-li soud o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti nebo o vyživovací povinnosti předka k nezletilému dítěti, které nenabylo plné svéprávnosti, a majetkové poměry osoby výživou povinné to připouštějí, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor, nevylučují-li to okolnosti zvláštního případu. Poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte.
V řízení o vyživovací povinnosti rodiče k dítěti může v případech hodných zvláštního zřetele soud uložit osobě výživou povinné, aby složila zálohu na výživné splatné v budoucnu. Poskytnuté výživné přechází do vlastnictví dítěte postupně k jednotlivým dnům splatnosti výživného.
Nežijí-li spolu rodiče nezletilého dítěte, které nenabylo plné svéprávnosti, a nedohodnou-li se o plnění vyživovací povinnosti k dítěti, nebo žijí-li rodiče takového dítěte spolu, ale jeden z nich vyživovací povinnost k dítěti neplní, postupuje soud podle § 915 až 918.
Není-li matka dítěte provdána za otce dítěte, poskytne jí otec dítěte výživu po dobu dvou let od narození dítěte a přispěje jí v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem.
Splatnou peněžitou pohledávku výživného, o kterém rozhodl soud, lze za úplatu postoupit. Úplata se poskytuje pouze bezhotovostním převodem na účet u poskytovatele platebních služeb; k jinému ujednání se nepřihlíží. Postupitel neručí postupníkovi za dobytnost pohledávky. Jde-li o pohledávku výživného pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, neodpovídá postupitel postupníkovi ani za to, že pohledávka v době postoupení trvala, mohl-li postupník vědět, že je pohledávka nejistá nebo nedobytná.
Ustanovení tohoto zákona omezující nakládání s pohledávkou výživného se na postoupenou pohledávku nepoužijí. Dlužník však nesmí vůči postupníkovi namítat své vzájemné pohledávky vůči postupiteli.
Došlo-li ke zrušení nebo snížení výživného za minulou dobu pro nezletilé dítě, které nenabylo plné svéprávnosti, spotřebované výživné se nevrací. V rozsahu, v jakém se spotřebované výživné nevrací, se přiměřeně sníží dávka výživného splatná v budoucnu.
Kompletní strategie/průvodce pro péči o dítě
Právní vědomí a odpovědnost nezletilých
Právní vědomí lze chápat jako určitou představu a znalost jedince o právu. Zvyšování právního vědomí není možné bez toho, aby informace z této oblasti dětem a mladistvým byly poskytovány ve školách. To by mělo tvořit nutnou a neoddělitelnou součást základního vzdělávání.
Dítětem se rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Každé dítě má práva a povinnosti. Nezletilý je právní osobností, tj. má práva a povinnosti, a to od narození až do smrti, ale svéprávným se stane až po dovršení 18 let.
Nový občanský zákoník stanoví vzájemná práva a povinnosti pro rodiče i děti: Rodiče a dítě si jsou povinni pomocí, podporou a ohledem na svou důstojnost. Dále se stanoví že: Rodiče mají rozhodující úlohu ve výchově dítěte. Rodiče mají být všestranně příkladem svým dětem, zejména pokud se jedná o způsob života a chování v rodině. Jsou zde stanoveny povinnosti nejen pro rodiče, ale i pro děti: Žije-li dítě s rodiči nebo s některým z nich v rodinné domácnosti a je-li o ně řádně pečováno, podílí se i ono na péči o chod domácnosti. Dítě se podílí na péči o chod rodinné domácnosti vlastní prací, popřípadě peněžitými příspěvky, má-li vlastní příjem, anebo oběma způsoby.
Nový občanský zákoník se vrací ke koncepci částečné svéprávnosti nezletilých. Nezletilý má způsobilost k právním jednáním odpovídajícím jeho individuální vyspělosti. Podmínkou je, že jde o dítě, jehož rozumová a volní vyspělost se vyvíjí způsobem přiměřeným průměrnému vývoji rozumové a volní vyspělosti jedinců jeho věku.
Nezletilý ve věku dvanácti nebo čtrnácti let již bude svéprávný v rozsahu více se blížícímu plné svéprávnosti. Bude tak odpovědný například za dluhy, které si způsobí tím, že pojede „načerno“. Povinnost uhradit je nevznikne jeho zákonným zástupcům, ale jemu samotnému. Dítě má tedy povinnost nahradit škodu, kterou způsobí někomu jinému.
Společně a nerozdílně se škůdcem nahradí škodu i ten, kdo nad ním zanedbal náležitý dohled.
Právo znát svůj původ je považováno za přirozené právo každého jedince a zahrnuje poznání vlastních rodičů, předků a obecně genetické rodiny. Toto právo není jen předmětem právního zkoumání, ale zároveň také otázkou etickou a psychosociální.
