Román Bílý Saturnin, vydaný roku 1942, je jedním z nejznámějších děl českého spisovatele Zdeňka Jirotky. Tento humoristický román, inspirovaný anglickou literaturou, konkrétně díly autorů jako Jerome Klapka Jerome a Pelham Grenville Wodehouse, představuje svérázný pohled na život pražské střední vrstvy v první polovině 20. století.
Příběh, který vznikl na základě krátké povídky z Lidových novin, vypráví o mladém muži, pražském úředníkovi Jiřím Oulickém, jehož klidný život se obrátí naruby s příchodem nekonvenčního sluhy Saturnina. Saturnin, který se objeví na základě inzerátu, není obyčejným pomocníkem; je to postava plná fantazie a vynalézavosti, jejímž hlavním cílem je zpestřit svému pánovi nudný život.
Saturninova dobrodružná povaha se projevuje okamžitě. Netuší však, že se jeho život rázem změní. Zprvu galantní sluha Saturnin oznámí, že ho odstěhoval na loď a jeho starý byt prodal. Z klidného bytu se přestěhují na hausbót, kde čelí každý den vlnobití a projíždějícím parníkům. Později se k nim nastěhuje teta Kateřina s Miloušem, kterých se sluha zbaví mávnutím ruky. Tím začíná vlna nevšedností.
Saturnin začne o svém pánovi vyprávět, že je velkým dobrodruhem a že má zalíbení v lovu divokých šelem, čímž pána dostává do nelehkých situací. Začne mezi přáteli svého pána roznášet zvěsti o pánových dobrodružných cestách do divočiny, třeba, že ubil žraloka stativem od fotoaparátu, jeho byt vybaví trofejemi, vypůjčenými z rekvizit. Jiří Saturninovy výstřelky trpí, přes tyto výmysly je totiž Saturnin velmi dobrým sluhou. Později jsou pozváni k dědečkovi, aby tam strávili několik týdnů. Spolu s nimi se tam objevují i další postavy - slečna Barbora a doktor Vlach.
První týden na venkově se nic zajímavého neděje a vypravěč se těší na příjezd slečny Barbory. Najednou nečekaně přijela teta Kateřina s Miloušem. Jiří je ještě před příjezdem Barbory zraněn, když mu dědeček ukáže chvat z džiu-džitsu, který mu ukázal Saturin. Z nemocnice si Saturnina i Jiřího vyzvedne slečna Barbora. Dědečkovo obydlí, kam autem z nemocnice směřují, je přístupné jenom jedním mostem, který je skoro zatopen, všude okolo pozemku jsou řeky. Naštěstí ještě most přejedou, jenže po dvou hodinách most spadne a tak zůstane společnost oddělená od zbytku světa. Navíc vypadne proud a služebné uvízly na druhé straně, a tak jim nezbývá, než se o sebe postarat a doufat, že jim budou potraviny stačit, než se most zase postaví. Společnost tak prožívá malé dobrodružství. Po večerech si vyprávějí příběhy a dny tráví procházkami a odpočinkem. Jiří se postupně sbližuje se slečnou Barborou, o kterou usiluje i Milouš, který se s Jiřím chce dokonce vsadit o to, kdo „ji dostane jako první“. To Jiřího rozzlobí a domluví se se Saturninem, že Miloušovi vyhlásí tajnou válku (Miloušovi se stávají „náhodné“ nehody).
Když dochází zásoby, všichni se rozhodnou, že vyrazí pro zásoby přes kopec. Překonají nástrahy a následně se ocitají na druhé straně potoku, přes který vede již nový most. Po pár dnech ale společnost vidí, že nový most dělníci ještě nepřijeli postavit a zásoby se tenčí. Proto se rozhodnou, že uspořádají výpravu do srubu doktora Vlacha, tam přenocují, vezmou si s sebou na cestu potraviny a budou pokračovat kolem pramene řeky do města. Výprava se vyvíjí dobře, než se při ní zraní dědeček. Po strastiplném sestoupení na druhý břeh všichni zúčastnění zjistí, že nový most už stojí a jejich výprava tak byla zbytečná. Tedy až na to, že se Jiří a Barbora políbili.
V pohodlí domova si děda vymyslí lest, jak vyzrát na tetu Kateřinu a začne hrát, že se zbláznil. O zraněného dědečka se stará teta Kateřina, která mu podlézá a nutí ho, aby sepsal závěť, ve které jí odkáže celý svůj majetek. Dědeček nakonec na Saturninovu radu předstírá, že se zbláznil, aby se tety zbavil, doktor Vlach oznamuje, že v nové závěti dědeček odkázal majetek na dobročinné účely. Teta Kateřina se projeví bezcharakterně, ukáže, jak moc touží po penězích a slibuje, že to probere se svým advokátem.
Příběh končí tím, že všichni odjíždějí domů a vracejí se do života, na který byli zvyklí. Vypravěč pozve slečnu Barboru na schůzku. Saturnin zůstává u dědečka, který si sluhu velmi oblíbil, a zakládají „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“. Dědeček si se Saturninem otevřeli „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“ a začali ve jménu pravdy přepracovávat přehnané scény z literárních děl do reálnější podoby.
Často jsem se neubránila opravdovému smíchu, který vyplýval z komické situace a někdy i ze samotného komentování vypravěče. Pod celým příběhem se tyčí charakteristické postavy té doby, jež jsou postaveny před sluhovy nápady, a my se bavíme tím, jak si s nimi naši hrdinové snaží poradit. Velice se mi líbil svérázný sluha Saturnin, který uměl pozměnit nudný život v dobrodružství samo.
Román byl přeložen do angličtiny, němčiny, španělštiny a italštiny. V roce 2009 vyhrál anketu Kniha mého srdce. V roce 1993 byl podle knihy natočen stejnojmenný film.
Autor: Zdeněk Jirotka
- Narozen v Ostravě (7. 1. 1911)
- Autor humoristických románů, fejetonista
- Vystudoval Stavební průmyslovou školu
- Do války pracoval jako důstojník v armádě
- Po válce pracoval jako redaktor a na ministerstvu veřejných prací
- Ve své další tvorbě nepřekonal úspěch Saturnina
- Zemřel v Praze (12. 4. 2003)
Prostor a čas děje:
- Praha a venkov
- 1. polovina 20. století (přesněji 40. léta 20. století)
