Celorepublikové srovnávací testování Scio nabízí jedinečnou příležitost, jak zjistit aktuální znalosti jednotlivých žáků a získat cenné celorepublikové srovnání s ostatními zapojenými školami.
Testování je určeno pro žáky 3., 5. a 7. tříd. Testy z českého jazyka, matematiky, angličtiny a obecných studijních předpokladů prověřují znalost učiva z předchozích ročníků. Testování probíhá ke konci 5. třídy (duben-květen) a ověřuje znalost učiva z 1. a 2. ročníku. Testování probíhá ke konci 7. třídy (duben-květen) a poskytuje přehled, jak žáci zvládli předcházející vzdělávací obsah a jaké znalosti ovládají v polovině 7. ročníku.
Důležitou součástí je i unikátní adaptivní test z anglického jazyka Scate pro 5.-9. třídu. Pokud plánujete využívat i testy z gramotnosti, anglického jazyka Scate nebo Trénink na přijímací zkoušky, zvažte náš superpaušálový balíček.
Principy a hodnoty ScioŠkol
V souvislosti se ScioŠkolami se můžete setkat s řadou pojmů, jako jsou hodnoty ScioŠkol, které protínají vše, co děláme, ScioKompetence, k nimž s dětmi směřujeme, nebo principy ScioŠkol, z nichž naopak vycházíme. Každé dítě je jedinečné, má své silné i slabší stránky, proto ani styl výuky nesvazujeme jedním vybraným vzdělávacím modelem. Mnohem důležitější jsou pro nás principy, které jsme si definovali a z nichž při přemýšlení o konceptu našich škol vycházíme. Představují hlavní teze, které jsou založeny na vědeckém poznání a vymezují tak podobu fungování a vzdělávání ve ScioŠkolách. Někdy ovšem nejsou tak úplně vědecké, opírají se o naše zkušenosti, preference či hodnoty.
Přirozenost učení a vnitřní motivace
Proč větší děti znovu a znovu kladou otázky „Proč?“ A proč se děti těší do školy? Už Aristoteles ve 4. století před naším letopočtem v úvodu své Metafyziky napsal: „Učení je člověku přirozené.“ Podle současných poznatků jsou děti vybaveny určitými predispozicemi k učení, vrozenými učícími instinkty. Učení přináší radost. Mnoha experimenty bylo potvrzeno, že když se něco naučíme, něco pochopíme, objevíme, mozek vyprodukuje dopaminovou odměnu. Hormon dopamin ovšem pozitivně ovlivňuje nejen následující chuť do učení, ale přímo spouští procesy, které vytvářejí nové synaptické dráhy a tak učení podporuje. Učení samo přináší libý pocit a je tak silnou motivací k dalšímu poznávání a učení. Proto dítě ani dospělý nepotřebují už další vnější motivaci, odměnu. Naopak experimenty ukazují, že hrozba trestu, ale i odměna může další potřebu (vnitřní motivaci) zničit.
Důvěřujeme dětem, že se chtějí učit a že vědí, jak se učit. Víme ovšem také, že tato potřeba a schopnost učit se je dosti křehká a lze ji snadno pokazit. Vyhýbáme se vnější motivaci učení, a to rozhodně té negativní (trest či hrozba trestu), ale také té pozitivní (odměna). Nenutíme děti k učení a spoléháme na vnitřní motivaci k učení. Věříme, že děti si samy umí nejlépe vybrat, co je pro ně v danou chvíli nejlepší, proto ve ScioŠkolách dětem nabízíme volnost ve volbě obsahu, cílů, úrovně, které chtějí dosáhnout. Ale někdy také volnost ve volbě úrovně skupiny, ve které pracují, volnost ve volbě času, metody i postupu.
Ze zkušeností svobodných škol například plyne, že děti tam věnují spoustu času debatám s ostatními dětmi. Podle všeho především proto, že si potřebují vyjasnit, kdo jsou, co vlastně sami chtějí, v čem je jejich hodnota. Učí se sebedůvěře, rozvíjejí svoji intrapersonální inteligenci. Dělají to způsobem, který v dané chvíli potřebují. My dospělí takovou potřebu často nevnímáme, někteří jsme si takovým učením, možná k vlastní škodě, neprošli. Hlavně neumíme udělat víc pro rozvoj takové dovednosti a možná ještě řady dalších, o kterých ani nevíme. Proto mají děti ve ScioŠkolách značné množství nestrukturovaného času. Času, kde se zcela volně samy rozhodují o tom, co budou dělat, času který nemá předem žádný plán ani žádný očekávaný výstup.
Respektování individuálních rozdílů
Dítě, které chce být popelářem a zajímá se o auta, se náhle rozhodne být astronautem a začnou ho zajímat planety. Pokud dítě umí v pěti letech napočítat do tisíce, nemusí to vůbec znamenat, že mu půjdou i rovnice. Na druhé straně ovšem různost dětí není bezbřehá. Ačkoli jsou děti jedinečné a jejich schopnosti a dovednosti se výrazně liší i mezi dětmi stejného věku, jistá vývojová období mají společná. Děti se sice vyvíjejí různě rychle, některé např. dobře mluví už v osmnácti měsících, ale každé normální dítě ve třech letech mluví v krátkých větách. Děti se sice učí různě, ale když zůstaneme u mateřského jazyka, všechny děti se nejdříve učí podstatná jména, pak slovesa a teprve později spojky. Děti si do školy sice přinášejí různé zkušenosti, ale všechny dnešní vědí, co je mobilní telefon, televize a už zdaleka ne všechny ví, jak se dojí kráva nebo co žere slepice. Kognitivní vývoj dítěte, jeho schopnosti abstraktně myslet, rozvoj heteronomní morálky apod. mají své fáze i svá období.
V našich školách se především snažíme rozdíly mezi dětmi respektovat a podmínky jejich učení přizpůsobit možnostem a potřebám každého dítěte. To, co si každé dítě do školy přináší, neignorujeme, nepopíráme, ale naopak jsme za různost rádi a pracujeme s ní. Vycházíme přitom z toho, že děti se chtějí učit a jsou k tomu vybaveny učícími instinkty, proto většinou (ne vždy) samy rozpoznají, co je pro ně nejvhodnější. Základní přístup ke vzdělávání a učení ve ScioŠkolách vychází z konstruktivismu. Úkolem průvodců je nejen vytvářet podnětné prostředí, ale také jim pomoci a podpořit je, když to potřebují, poskytovat dětem zpětnou vazbu, a zejména mladším dětem pomáhat i s volbou cílů, úrovně, metody, učit je různým postupům atd. Důležité je, aby děti věděly, že pomoc a opora existují, a že jí nakonec vždy najdou. Každé dítě potřebuje svobodu, ale zároveň podporu, laskavost a citlivé vedení.
Otevřenost světu a propojení
Svět vzdělávání se od přelomu tisíciletí mění zvlášť rychle. Příliš se ale nemění vzdělávání ve školách. Školy se většinou bohužel mění málo nebo vůbec. Došlo ke skokovému nárůstu dostupnosti informací. Svět, který nás obklopuje, je informačně stále bohatší, až často přesycený a nepřehledný. Ale zdaleka nejde jen o dostupnost informací. Dopad rozvoje komunikačních technologií, internetu, sociálních sítí, mobilních telefonů, digitálních fotoaparátů, médií, televize, počítačových her, zábavy, ale třeba i reklamy na vzdělávání je mnohem hlubší. Přibývá vzdělávacích zdrojů, výhradně na vzdělávání zaměřených služeb i poskytovatelů vzdělávání. Ve škole se vždy učilo to, co rozhodly předchozí generace. Svět se ovšem rychle mění. Stále rychleji. Dávno pryč je doba, kdy jsme mohli předpokládat, že předchozí generace rozhodly správně. Že vědí, co budeme potřebovat. A má-li škola na změny ve světě přiměřeně reagovat, nejde to jinak, než že se Světu více otevře.
Pokládáme za klíčové, aby všichni, průvodci, ale i děti a pokud možno i rodiče, přemýšleli o učení a vzdělávání ne jen v kontextu a rámci školy ale v kontextu celého života dětí, v kontextu všech možností a příležitostí, které mají, v kontextu všech dojmů a zkušeností, které na děti mimo školu působí. Ale i v kontextu nástrah, záludností a manipulací, kterým se v dnešním světě děti nemohou vyhnout. A hlavně v kontextu jejich budoucnosti, tj. konce 21. století. Za samozřejmé pokládáme využívání všech dostupných informačních a vzdělávacích zdrojů. ScioŠkoly jsou organickou součástí světa, jsou s ním propojeny. Ať už jde o aktuální problémy nebo o věci, které děti zajímají, znají je odjinud. A obráceně se snažíme propojit ScioŠkoly se Světem. Školní aktivity směřujeme do světa. Hledáme možnosti, jak se děti mohou „zapojit“ do skutečného světa, pomáhat.
Prostředí pro učení a rozvoj
Prostředí, které obklopuje dítě ve škole, a samozřejmě i každého z nás kdekoliv jinde, má vždy dvě stránky, jednu zřejmou na první pohled evidentní, a druhou méně zřetelnou někdy i skrytou, latentní. První jde, zpravidla snadno popsat, doložit a třeba i vykázat do formulářů nebo do třídní knihy, druhou je těžké zachytit a přesně popsat. Když jde o cíle výuky, mluví se v odborné literatuře o kurikulu - to byly dříve osnovy, dnes to jsou Rámcové vzdělávací programy. Ty předepisují, co se má učit. Vedle toho ovšem existují tzv. skryté osnovy. Ty se snaží zachytit, co dalšího kromě znalostí a dovedností z kurikula se děti ve škole naučí. Např. navzájem si pomáhat, anebo naopak podvádět. Podobně lze uvažovat i o celém prostředí školy. Má být mnohotvárné, co nejrozmanitější, bohaté, proměnlivé. Pro učení a rozvoj je nutné prostředí s dostatečným přístupem k bohatým informačním zdrojům a nástrojům dané kultury, má být plné podnětů a výzev, s dostatkem sociálních kontaktů všech možných typů. To proto, že děti v různých chvílích potřebují různé věci. Děti jsou různé, rychle se vyvíjejí, co budou zítra potřebovat, neumíme předvídat. Ať je to potřebné nářadí, materiál, dostatek prostoru pro pohyb nebo spolužák nebo průvodce, který umí poradit, povzbudit, pomoci nebo spousta zajímavých knih, informačních zdrojů, nápadů spolužáků, zapálených průvodců atd. Důležitou součástí evidentního prostředí jsou pochopitelně i lidé. Je to to, co směruje jejich aktivitu a podporuje vnitřní motivaci. Je to kultura školy. Do kultury školy patří např. celková organizace fungování školy; atmosféra školy, sociální prostředí, etika; vztahy nadřízený - podřízený; formální a neformální komunikace uvnitř školy všemi směry, mezi průvodci navzájem, mezi průvodci a dětmi; základní skutečně žité hodnoty školy; cena času; řeč a jazyk školy; hrdinové; příběhy, historky, ceremoniály; vztah k vlastní práci; postoje obecně a zvlášť ke vzdělávání; vnímání autority; přístup k řešení problémům, postoj ke změnám a krizím, formy spolupráce, tvorba týmů, reakce na odlišné názory, pořádek atd. Latentní prostředí školy má být spolehlivé a přehledné.
I u zjevného prostředí ve ScioŠkolách pokládáme za důležitější tu část prostředí, která je v lidech, především v průvodcích a v dětech. A samozřejmě dbáme i o dostatečně pestré věcné vybavení školy. To postupně budujeme a přizpůsobujeme potřebám dětí. Soustředěná péče o latentní prostředí, a to zejména v prvních letech fungování každé školy. Ukazujeme dětem smysl toho, co se učí. Jdeme jim příkladem, ukazujeme jim, co sami umíme a děláme, ukazujeme jim i, co dělají jiní, propojujeme mladší se staršími. Ve ScioŠkolách jsme si vědomi toho, že cokoliv děláme, cokoliv se ve škole děje, z toho si děti něco odnášejí, učí se od nás, a samozřejmě se od nás mohou učit i naše zlozvyky nebo nesprávné postupy. Myslíme na to a dáváme na to pozor. V dalších letech, když už valná většina dětí vezme kulturu školy za svou, se právě žáci školy stávají nejdůležitějším stabilizačním prvkem kultury školy a celého latentního prostředí.
Výběr a učení v přesyceném světě
V dnešním informacemi a nejrůznějšími podněty a lákadly přesyceném světě máme vlastně opačný problém, než na který si některé školy stěžují. Ne že se děti nechtějí učit nic, ony jsou spíš evolučně nastaveny na to, učit se všechno, což je očividně nemožné. A tak si nutně v široké nabídce musejí vybírat. Jenže na takový výběr nejsou od přírody nastaveny, a hlavně (i proto že nedostávají naši pomoc), to dobře neumějí a tak nutně při výběru podléhají spíše svým pocitům a dojmům a svým vnitřním často nevědomým motivacím, než aby byl založen na cílevědomé racionální úvaze. V předchozí kapitole „Rozmanité a motivující prostředí“ jsme mluvili o široké mnohotvárnosti, ta však nemá být bezbřehá a nepřehledná. Má být taková, aby učící instinkty dětí nalezly vždy něco, co potřebují, ale výběr nemusí být velký.
Toto je vlastně to hlavní místo, kde reagujeme na školský systém, který ScioŠkoly obklopuje. Jakkoliv se nám např. pojetí všeobecného vzdělání zdá hodně zastaralé (např. skladba předmětů vznikla v roce 1849, a prakticky se nezměnila), tak tam, kde musíme při tvorbě “směrujícího” prostředí volit, respektujeme kontext školského systému. Proto na zdech ScioŠkol spíše najdete Mendělejevovu tabulku než přehled baletních figur, spíše koupíme mikroskop než detektor lži. Druhou věcí je, že jsme nutně ovlivněni našimi hodnotami. A tak lze očekávat, že třeba při nákupu do knihovny budeme spíše kupovat knihy, které se třeba objeví v seznamech Kniha roku, než Hra o trůny. A třetí věcí je velká opatrnost u věcí, které mohou mít vlastnosti neadekvátních lákadel a svodů, a které mohou přirozené procesy učení odvést nežádoucím směrem. Téměř všeobecné přesvědčení, že dospělí by měli řídit vzdělávání dětí a že je zodpovědností dospělých rozhodnout, co by se děti měly učit, je omylem. Řídit vzdělávání si mají děti a ty také mají rozhodovat o tom, co by se měly učit.
Bezpečné prostředí pro učení
Bezpečné prostředí je pro učení nezbytné. Stres blokuje učení. Ve stresu totiž umíme jen dvě reakce: boj nebo útěk. Navíc hormony, které ve stresu vylučují, zejména adrenalin snižují schopnost učit se novému, být kreativní a působí ještě nějakou dobu poté, co stres pominul. Většinou se za bezpečné prostředí ve škole pokládá takové, kde dětem nehrozí žádné přímé nebezpečí. Neohrožují je spolužáci např. šikanou, posměchem ani učitelé např. křikem. Zbytečný stres ve škole působí i zkoušení, písemka či neudělaný domácí úkol. To je ovšem jen jednostranný pohled. O bezpečném prostředí pro učení je možné uvažovat v mnohem širším kontextu. Pomůže nám Maslowova pyramida potřeb. Můžeme říct, že nejvhodnější, nejbezpečnější prostředí pro učení je takové, kde jsou uspokojeny všechny potřeby dítěte s výjimkou té nejvyšší - potřeby seberealizace. Z Maslowovy teorie uspokojování potřeb, totiž že přednostně se člověk vždy snaží uspokojovat potřeby nižší úrovně, tak vlastně vyplývá, že pro to, aby člověk mohl a chtěl uspokojovat kognitivní potřeby, tedy učit se, musí být uspokojeny potřeby všech nižších úrovní. Jak ale dnes víme, tak jednoznačně Maslowova teorie nefunguje. Za určitých okolností může potřeba uspokojovat vyšší potřebu nastat i v případě, že nejsou uspokojeny potřeby nižší. Myslím, že zrovna děti jsou ten případ, děti zaujaté něčím opravdu zajímavým, to budou zkoumat klidně i hladové a žíznivé.
Ve ScioŠkolách se snažíme přiměřeně zajistit uspokojení všech čtyř nižších potřeb. Tak vytvořit prostředí, kde se mohou děti soustředit na uspokojování i nejvyšší potřeby seberealizace. Kromě toho, že takové bezpečné a přívětivé prostředí je důležitou podmínkou pro učení a rozvoj dětí, nezapomínáme na to, že dětství a dospívání je plnohodnotná část života, nikoli jen příprava na něj. Je už to život sám. A nevidíme žádný důvod, aby byl nepříjemný.
- Fyziologické potřeby (potrava, teplo, voda, spánek, vzduch). Větrání, pít kdykoliv, jíst skoro kdykoliv, na záchod kdykoliv, jsou samozřejmé.
- Potřeba bezpečí (vyhýbání se neznámému, nebezpečnému, neobvyklému), kterou si spojujeme s předvídatelností, s řádem, snažíme se mít věci pod kontrolou. I přes naše heslo (Změna je pro nás trvalý stav) to ve ScioŠkolách znamená přece jen jistou pravidelnost. Pevné časy začátku i konce. Děti vždy rámcově vědí, co mohou čekat v příštím okamžiku, příští den, příští týden, což samozřejmě nevylučuje sem tam nějaké překvapení. Bezpečí znamená prostředí, ve kterém děti vědí, jak se v něm orientovat a jak se v něm chovat. Klíčové pro pocit bezpečnosti jsou proto jasná a srozumitelná pravidla života školy, psaná, ale i nepsaná, ale hlavně předvídatelná, jasně vymezené hranice A důvěra. Důvěra v průvodce, ve spolužáky a ve školu samotnou.
Basic Computerized Adaptive Test (CAT) with Python
