Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl, sdílí své pohledy na dramaturgii, historii festivalu a jeho budoucnost. Jeho práce je neodmyslitelně spjata s rodištěm Bedřicha Smetany a s posláním přinášet kvalitní hudbu širokému publiku.
Vztah k Bedřichu Smetanovi a dramaturgická filozofie
Každý festival, který nese jméno nějakého skladatele, si váží toho svého. Tady jsme v rodišti Bedřicha Smetany. Upřímně řečeno, máme jeden úzus, který platí hodně let: každý ročník by měl přinést alespoň jedno Smetanovo jevištní dílo, protože zkrátka a dobře Smetanova Litomyšl a náš rodák musí být náležitě uctěn a prezentován. Já mám Smetanovu hudbu upřímně rád, takže mě to nečiní žádný problém. Ale musíme si uvědomit, že Smetana nebyl autorem symfonií, kromě několika takzvaných švédských symfonických básní a Mé vlasti, takže v repertoáru pro letní festival jsme trochu omezeni. Velká spousta vynikajících klavírních skladeb přeci jen není pro nás tolik vhodná, jsme na větší formy a komorním skladbám se tu přeci jen věnujeme o něco méně. Osobně bych uvítal, kdyby kromě jedné triumfální symfonie toho měl Smetana víc a už i tu jsme tu hráli. Nechci tedy říct, kolik přesně procent by měla Smetanova hudba na festivalu zaplňovat. Obyčejně se dotkne každého třetího nebo čtvrtého pořadu, to znamená, že když je jich dnes něco přes 40, tak se jméno Smetany objeví asi na deseti z nich, ať už v souvislosti s jinými skladateli, nebo zní ryze jeho hudba. Ale samozřejmě zařazujeme i Dvořáka. V programu letošního ročníku bylo jeho oratorium Svatá Ludmila, v minulých ročnících jeho opery, Stabat Mater … Tady musím přiznat, že kdybych si udělal žebříček nejoblíbenějších, pak zcela určitě by na jednom z nejvyšších míst, třeba vedle Mé vlasti, byla rozhodně právě Dvořákova duchovní kantáta Stabat Mater, dílo které je milované bez výjimky na celém světě. Je to nejčistší Dvořák, jakého známe. Je to tak univerzální poselství a hudebně je tak sdělné, že si myslím, že se hudebně dostáváme do úplně jiné dimenze. Jen málokterá skladba má tu vzácnou vlastnost, že je více než hudbou. Jednou jsem se dokonce vypravil do zapomenutého městečka Todi v Umbrii, kde stojí na první pohled nenápadný chrám. Dole je hrobka Jacoponeho, který je pravděpodobně autorem textu k Stabat Mater. Zapaloval jsem mu tam svíčku, protože dal světu nádherné přebásnění utrpení Kristovy matky.
Smetanova Litomyšl byla opravdu napřed zasvěcena pouze českým autorům. Původně se uváděl skutečně jen Smetana, pak přibyl Dvořák, ještě později Martinů, pak jako první slovanský autor Čajkovskij. Až na přelomu osmdesátých a devadesátých let se tu jako první neslovanský autor objevil Mozart. Tehdy jsme uvedli Dona Giovanniho v režii Václava Věžníka v roce 1993. On tehdy úplně otočil jeviště a hlediště, vznikla z toho úžasná inscenace s využitím arkád a dokonce i prvního nádvoří, protože se tam otevírala vrata. Don Giovanni se tu ale od té doby už moc neobjevil… Je pravda, že i když je to opera oper, tak tady příliš často frekventovaná není. Pravda je taková, že se příliš neuvádí ani v našich pevných kamenných operních domech, nebo ne na takové úrovni, na které bychom si přáli tento titul mít. A existují další Mozartovy tituly, které by se mi na Smetanově Litomyšli líbily, například jeho Cosi fan tutte. Ale přiznám se, že také čekám, až se objeví na trhu v nějakém báječném nastudování. Pak bych okamžitě projevil zájem. Ale poslední dvě inscenace nebyly úplně kompatibilní s naším zámeckým nádvořím, takže to nešlo.
Na italském zámku, protože jej postavili italští architekti, se samozřejmě italské opeře daří velmi dobře. Ale musím dodat momentálně, protože v minulosti italská opera také naprosto nepadala do úvahy, že by se na smetanovském festivalu hrála. V osmdesátých letech, dříve vůbec ne, byl možná ještě přijatelný Verdi, ale třeba verismus, Puccini, v žádném případě. Starší zastánci smetanových názorů argumentovali tím, že verismus je v přímém protipólu k duchu Smetanovy hudby. Dnes už mě tyto půtky nechávají úplně chladným, protože hudba je buď dobrá nebo špatná. Nehrát třeba Pucciniho, protože se špatně snáší s poselstvím hudby Smetanovy, je dávno překonané. A tak jsme letos uvedli Triptych. I když samozřejmě návštěvnost není taková, jako když nasadím Toscu, Madam Butterfly nebo Manon Lescaut, to je zájem hned je jiný. A italská opera pro mě osobně? Jak jsem už říkal, Itálii miluji. Vzpomínám na jeden svůj výlet. Jel jsem do města Montalcino, které je domovem slavného mohutného Brunella, protože mám rád i červené víno. Asi 25 km odtud je krásné město Montepulciano na takovém kopci, jak už to v Toskánsku bývá, a já jsem se v tom městečku zamotal do úzkých uliček. Najednou jsem se ocitl v úplném historickém centru na náměstí San Francesco, proti mně byla enotéka, která se jmenovala E lucevan le stelle, mile svítily hvězdy. Tak samozřejmě co jiného jsem mohl udělat, než si sednout k stolečku, když narazím na místo takového jména, což je podle mě jedna z nejkrásnějších Pucciniho árií. Z reproduktorů se navíc tiše ozývaly Pucciniho melodie.
Má vlast a historická provedení
„Je-li někde prováděna Má vlast právem, pak je to historicky samozřejmě Pražské jaro a právě Smetanova Litomyšl, tedy rodiště Bedřicha Smetany.“ Jestli má na ni někdo větší nebo menší právo, to bych nechal stranou. Je to geniální skladba, která nechť se hraje co nejvíc, aby si lidé mohli užít té nádhery. Samozřejmě na sebe ale všichni tak trochu žárlíme, kdo přijde s lepším obsazením a podobně, ale to je asi v této branži normální.
Z posledních nahrávek se mi moc zamlouvá nahrávka Jakuba Hrůši s Bamberskými symfoniky. Ostatně Jakub Hrůša u nás v roce 2016 Mou vlast dirigoval. Je to skladba, která je mu jakoby šitá na míru… i když můžeme namítnout, která skladba právě jemu není šitá na míru, že? Alfou a omegou pro mě a mým asi největším hudebním zážitkem ale byla Má vlast v předvečer Pražského jara, dopoledne v roce 1990. Dostal jsem se na veřejnou generální zkoušku Rafaela Kubelíka s Českou filharmonií. Tenkrát byl po listopadu pozván, aby zahájil Pražské jaro. A my z Hudební mládeže a učitelé z hudebních škol jsme dostali pozvání, že do té Smetanky můžeme přijet a mistra Kubelíka zažít na vlastní uši a oči! Bylo to něco tak úplně jiného! Slyšel jsem jeho nahrávky s Bostonem, se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu.. S Českou filharmonií ale nešlo jenom o muziku, najednou jsme to slyšeli v úplně jiném kontextu. Jako když se po druhé světové válce hrála Prodaná nevěsta. Tam jsem poprvé měl pocit absolutního blaha. Kubelíkovi bylo 76 let a asi po čtvrt hodině, kdy neustále chodil na pódium a děkoval se, tak přišel tuším jeho tajemník, který nás utišil a řekl, že mistr by rád chodil dál, ale že už se moc omlouvá, protože ho bolí ruka a večer diriguje (směje se)… Dodnes na to vzpomínám a mám husí kůži.
Velké hudební projekty a prostorová omezení
Je pravda, že pro každé uvedení symfonie se snažíme mít příběh. Někdy je tam je sám od sebe, jindy je potřeba ho trochu domyslet. Například když jsme loni hráli Beethovenovu Osudovou, tak jsme ji zařadili do cyklu Osudová léta ‚18‘. Navíc tato symfonie měla premiéru v roce 1808. Pátá nad jiné vypovídá o tom, jak člověk překoná bolesti a strázně, protože Beethoven už někdy kolem roku 1800, ve svých třiceti, začíná mít velké zdravotní problémy. Ohlašovala se fatální choroba, stejně jako u Smetany, tedy hluchota, která ho nakonec pohltila. Když si vezmu jen ten slavný úvodní triolový motiv, tak k němu Beethoven napsal: Tak tluče osud na bránu. Podtitul Osudová ale své symfonii on sám nedal. Na některá velká díla se ale musí čekat, že? Třeba na Mahlerovu Osmou symfonii tisíců, tu jsem plánoval v 97 na rok 98 a nakonec jsme ji zahráli až v roce 2016. Zámecké nádvoří velké projekty snese. Zařadil jsem třeba Berliozovo Requiem, letos Faustovo prokletí a další. A existuje ještě jedna fakt velká skladba, kterou bych za mého dramaturgování rád provedl, a to je velkolepá kantáta, dalo by se říct, Arnolda Schönberga Gurrelieder. Je to obrovská hudební masa pro padesát dechových nástrojů, les smyčců, sto třiceti členný orchestrální aparát… Při premiéře v roce 1913 zpívalo šest set zpěváků. My ale na nádvoří plánujeme asi sto čtyřicet zpěváků a zhruba sto dvaceti členný ensemble, dirigovat bude Čech světového jména. Tak doufám, že do tří let se podaří toto dílo na Smetanově Litomyšli uvést.
Myslím, že jsme si to vyzkoušeli na zmíněném Mahlerovi. Za ten opravdu úplný limit považuji tři sta účinkujících, jinak by toho zvuku bylo až moc. Také vzpomínám na Berliozovo Requiem kde jsme umístili, tak jak je předepsáno, čtyři orchestry do čtyř světových stran, protože v soudný den mají polnice a trubky dut ze všech stran a svolávat mrtvé k poslednímu soudu. Takže jsme měli centrální orchestr, čtyři bandy na zámeckých arkádách a navíc jsme tam umístili i dětský sbor, který tam má andělskou pasáž. Opravdu to bylo nepředstavitelně krásné. Ale víc než tři sta účinkujících by nedávalo smysl, nejen akusticky, ale také z hlediska logistiky, ubytování, šaten a dalších věcí. Je to úplný strop… a také se nám sem musí vejít diváci, vždyť pro ně to děláme (směje se).
Od zpěvu k manažerství a budoucnost festivalu
„Mám obrovské štěstí na místo svého působení,“ říká Vojtěch Stříteský, umělecký ředitel festivalu Smetanova Litomyšl. „Je to klika… vždyť pracuju pod jednou střechou s místem, kde se narodil Bedřich Smetana…“ Jeho kancelář ve druhém patře zřejmě bývala zámeckým apartmánem, je sice nevelká, ale útulná, v rohu stojí nezbytný klavír, na který Vojtěch tu a tam rád hraje, na stěnách visí oblíbené obrazy a všude jsou samozřejmě stohy papírů, cédéček a dalších nezbytností, které k životu dramaturga patří. A že se za 36 let něco nahromadí! „Ano, jsou to skoro čtyři desetiletí života, ale je to také celoživotní hobby a radost,“ říká mimo jiné v první části rozhovoru pro portál KlasikaPlus.
Když se zpětně projdu svůj už nikoliv krátký život, tak s hudbou jsem se začal potkávat jako úplně malý kluk. Chodil jsem ministrovat do kostela, i dvakrát denně ráno v pět, v šest hodin. Maminka mě tehdy budila abych stihl ranní nebo jitřní mše. Takže jsem zažíval hudbu při obřadech a mších a byly to varhany, které mě oslovovaly prakticky každý den. No a postupem času jsem od písní dospěl až k dílům jako jsou Bachovy Matoušovy pašije a podobná velkolepá díla. Pak jsem je zpíval ve sboru a později i jako sólista. Takže první úsek mého hudebního života tvořila duchovní tvorba, zejména dílo Johanna Sebastiana Bacha nebo Georga Friedricha Händela, ke kterým se stále a znovu vracím a musím říct, že občas i objevuji v nových nahrávkách, protože trh je obrovský. No a pak je to tvorba a capellová, kterou mám upřímně rád. A samozřejmě tato moje záliba souvisí i s mou nynější prací, se Smetanovou Litomyšlí. Vzpomínám například na několik nádherných koncertů duchovní nebo chrámové hudby, třeba na sbor Khorikos z New Yorku, který se mi podařilo pozvat v rámci jejich evropského turné, byl to obrovský zážitek.
Původně ano (směje se). Nejdřív jsem chodil do hudební školy na trumpetu, asi 10 let. Pak, když mně bylo sedmnáct, jsem začal jezdit k vyhlášené učitelce, paní Šumské do Vysokého Mýta a u ní jsem začala se zpěvem. A asi rok, rok a půl poté jsem se dostal na nově otevřenou konzervatoř v Pardubicích. Mým profesorem byl Milan Stříteský, moc rád na to vzpomínám, protože Pardubice jsem měl odjakživa rád už kvůli hokeji, i když teď mi radost nedělají, ale to sem nepatří. Pan profesor Stříteský mě hodně naučil a měl jsem velkou kliku, že když jsem pak byl na HAMU, kterou jsem ovšem nedokončil, tak mě učil Karel Průša. Oba dva byli žáci národního umělce pana Otavy. Nicméně od zpěvu jsem sběhl a dnes jsem v podstatě hudební manažer nebo dramaturg.
Musím říct, že si dávám obrovský pozor především na zacyklení. Na opakování mě příliš neužije, například Ingenium Ensemble bude spíš výjimkou. Snažím se, aby každý ročník byl svým způsobem originální. Ale samozřejmě existuje několik skladeb, které vytrvale naši návštěvníci žádají. Dal jsem si tedy určitý závazek, že například Orffova Carmina Burana nebudou častěji než jednou za pět nebo šest let. Naposledy zazněla v roce 2013, takže ji plánuju na 2020 nebo 21, takže jsem to vydržel dokonce déle (směje se). U opery je pak situace komplikovanější, protože musíme vycházet z toho, které tituly jsou zrovna v operních domech nastudovány a které se k nám také technicky hodí. Když si projdeš programy velkých operních scén světa, je čtyřicet nebo padesát titulů, které se všude hrávají. A když nasadíme dílo, které tak známé není, jako třeba letos Pucciniho Triptych nebo Lady Macbeth Mcenského Újezdu, pak samozřejmě reakce publika není tak vstřícná, jako když se v programu objeví Dalibor, Tosca nebo jiné operní šlágry. Ale k té dramaturgii… ono to jde ruku v ruce s vývojem festivalu. Jinak se mi programovalo v devadesátých letech, kdy jsme měli kolem desítky programů v šesti, sedmi dnech, a jinak nyní, když festival trvá 26 dní a má jen letos 34 programů plus mnoho dalších doprovodných. Festival je dnes skutečně obrovský a já si na dramaturgii dávám záležet, aby pokud možno zůstávala pestrá a aby si opravdu mohli vybrat všichni.
„Doufám, že se najdou pokračovatelé, protože tradice je dlouhá - Smetanova Litomyšl je spolu s Pražským jarem nejstarším festivalem v republice.“ „Až se budeme připomínat 200 let od narození Bedřicha Smetany, chtěli bychom v jednom ročníku připomenout jeho kompletní operní jevištní dílo.“
Programování Smetanovy Litomyšle je věc několika let. Už teď bych mohl ukázat excelovou tabulku s programem 2024, protože my prostě musíme oslovovat některé soubory nebo interprety pět let dopředu. Chtěli bychom naplnit náš cíl a sen zahrát v jednom ročníku Smetanovy Litomyšle, až se budeme připomínat 200 let od narození Bedřicha Smetany, jeho kompletní operní jevištní dílo.
tags: #zakladni #umelecka #skola #bedricha #smetany #litomysl