V Novém Strašecí se historie školního vzdělávání datuje více jak 400 let a je úzce spjatá s urbanistickým vývojem města.
Srdečně zveme na výstavu Hola, hola, škola volá aneb vzpomínková výstava k oslavě výročí 120 let založení budovy Základní školy J. A. Komenského. Prostřednictvím dobových fotografií zavzpomínáme nejen na historii školy, významné učitele, ale i některé žáky. Ve stylově zařízené učebně vybavené dobovým nábytkem, školními pomůckami a učebními materiály na Vás pro změnu dýchnou vzpomínky na školní docházku. Vystaveny budou i historické originály a kroniky. Na výstavě jsme spolupracovali s panem Jiřím Červenkou, který o novostrašecké škole napsal obsáhlou publikaci Příběh jedné školy. Tu si budete moci zakoupit v prodejním krámku muzea. Výstava potrvá do 21.
Dnes je to Základní škola J. A. Komenského na náměstí stejného jména č. p. 209. Důvod k oslavě byl tím větší, že byla postavena nová budova, která slouží školství dodnes. Dřívější školní budova, která je dnes strašeckým muzeem, byla postavena knížetem Karlem Egonem II. z Fűrstenberka roku 1819 nákladem 12 642 zlatých. Před 110 lety to byla pochopitelně finální akce dlouholetého snažení.
Zřídit měšťanskou školu v N. Strašecí došlo po vynesení veleslavné c. k. zemské školní rady ze dne 30. března 1896. Tak uvádí záznam školní kroniky. Další zápis upřesňuje, že stejný úřad usnesením z 8. 8. 1896 č. Pokusy o zřízení měšťanské školy byly postupně opakovány už od roku 1881. Když bylo schváleno místo i plány nové školy č. p. 209 v sezení místní školní rady 24. 8. 1894, bylo znovu usneseno žádat o povolení měšťanské školy. Zároveň se rozhodlo, aby měšťanská škola byla jen chlapecká a byla spojena s chlapeckou školou obecnou. Obecní škola dívčí měla vlastní správu. Měšťanská škola dívčí vznikla až roku 1902.
Do prvního ročníku měšťanské školy nastoupilo 68 žáků a během roku ještě jich několik přibylo. Je zajímavé, že první ročník 30. 7. 1897 dochodilo jen 47 žáků. Ostatní použili možnosti zákona a ihned po dovršení čtrnácti let ze školy vystoupili. Je třeba dodat, že měšťanka začínala ještě ve staré školní budově. Nová školní budova byla vystavěna na parcelách pěti rozbořených domků.
V Novém Strašecí se historie školního vzdělávání datuje více jak 400 let a je úzce spjatá s urbanistickým vývojem města. Výuka se do konce 18. století zajišťovala v obecních domech (dnes Muzeum a část ZUŠ), které po založení měšťanky neměly dostatečnou kapacitu. Obecní zastupitelstvo v té době proto rozhodlo o stavbě školy úplně nové. Další velký zásah přišel o sto let později, když byl k historické budově připojen moderní blok staveb a vznikl zde potenciál vytvořit ucelený školní areál s uzavřeným školním dvorem.
Až do roku 1896 zde byla jen škola obecná, tedy odpovídající pěti ročníkům dnešní základní školy. Za vyšším vzděláním bylo třeba odcházet do větších měst v okolí. Obecná škola byla smíšená, chlapci a dívky byli vychováváni společně. Konec 19. století však koedukaci nepřál, například spisovatelka Eliška Krásnohorská se dala slyšet: Není pravdou, že hoši, jsouce od přírody drsnějšího naturelu, každodenním společným pobytem s děvčaty zjemní. V roce 1896 konečně také byla zřízena škola měšťanská (dnešní druhý stupeň základní školy), ale pouze pro chlapce. Jan Amos Komenský sice pronesl památnou větu Uč se, synu, moudrým býti, ale takhle doslova ji rozhodně nemínil. Teprve od roku 1902 se ve Strašecí začalo dostávat vyššího vzdělání i děvčatům: v č. p. 209 byla otevřena také dívčí měšťanka. Obecnou školu tehdy navštěvovalo 254 žáků obojího pohlaví, do chlapecké měšťanky bylo přijato 165 hochů a 108 děvčat. Filip Hyšman řídil chod chlapecké školy obecné, chlapecké měšťanky i měšťanky dívčí; dívčí škola obecná měla ve svém čele řídící učitelku Vojtěšku Pilařovou.
V závažné změny v učitelském sboru nastaly během první světové války. Mladší učitelé byli postupně povoláni do armády a na jejich místa nastupovaly ženy-učitelky. Navíc byly spojovány třídy. A když byla roku 1918 vyhlášena Československá republika, byla to pro školu velká událost, Výrazně se zlepšilo i financování školství.
Už v roce 1921 byl v měšťanské škole zaveden jednoroční učební kurz - tzv. čtvrtá třída měšťanské školy s tím, že veškeré náklady plně neslo město Nové Strašecí. Od roku 1926 měla škola vlastní dílnu pro ruční práce a začalo se vyučovat psaní na stroji. Od roku 1931 na obecné škole byla čtyřletá docházka prodloužena na pětiletou. Za protektorátu už v roce 1940/41 bylo zakázáno vyučování podle starých učebnic a škola se už nenazývala měšťanskou, ale podle německého vzoru hlavní.
Od 1. září 1948 došlo v celé republice k osamostatnění prvních pěti ročníků měšťanek pod označením národní škola; vyšším čtyřem ročníkům se dostalo názvu střední škola. Od 1. září 1950 byly obě novostrašecké střední školy (chlapecká a dívčí) sloučeny do jediné střední školy. Prvním ředitelem novostrašecké střední školy byl v r. 1950 jmenován Jaroslav Matoušek (původní ředitel chlapecké měšťanky). V prvním roce své existence měla strašecká střední škola osm koedukovaných tříd a vyučoval tam cca desetičlenný pedagogický sbor. V r. 1950 byly centrálně zavedeny závěrečné zkoušky, jakési malé maturity, které ukončovaly povinnou devítiletou školní docházku na tehdejší střední školu.
Dne 24. dubna 1953 byl vydán nový školský zákon, který umožnil vznik sítě jedenáctiletých středních škol, zakončených skutečnou maturitní zkouškou. Do jediné vzdělávací instituce a pod jedno vedení bylo spojeno pět ročníků národní (dříve obecné) školy, tři ročníky střední (dříve měšťanské) školy a tři ročníky gymnaziálního charakteru. Povinná školní docházka se tím de facto zkrátila na pouhých osm roků, protože původně devítileté střední školy, jaké byly téměř v každé větší vesnici a které poskytovaly povinné školní vzdělání, se proměnily v osmileté střední školy. V září školního roku 1954 - 1955 byla tedy otevřena Jedenáctiletá střední škola v Novém Strašecí, zatím pouze o deseti třídách. Jejím ředitelem zůstal Jaroslav Matoušek, jeho zástupcem byl F. Franěk. Od následujícího školního roku byl ředitelem jmenován Zdeněk Zahradníček, bývalý ředitel začal působit jako jeho zástupce. Ve školním roce 1955 - 1956 už měla jedenáctiletka plný počet tříd. Dne 26. února 1956 se v místní sokolovně konal vůbec první maturitní ples a ve dnech 21. - 23. května 1956 proběhly v Novém Strašecí první maturitní zkoušky.
V roce 1954/55 byla škola v Novém Strašecí přeměněna na jedenáctiletou školu, což bylo výhodné pro žáky novostrašecké, že nemuseli na střední školu dojíždět mimo obec.
Prakticky od samého počátku své existence zápasila budova č. p. 209 s nedostatkem prostoru. Ke konci školního roku 1955 - 1956 bylo rozhodnuto řešit tento problém přístavbou budovy směrem do dvora. V této době se v pedagogickém sboru objevují jména, která se po čase stanou legendami. Ve školním roce 1959 - 1960 (škola už má přes 600 žáků) nastoupil jako ředitel Jedenáctileté střední školy v Novém Strašecí Eduard Feireisl, dosavadní ředitel osmiletky v Lánech. Ten pak řídil strašeckou školu více než dvacet roků. Právě on začal prosazovat polytechnický charakter výuky.
V roce 1960 se ukázalo, že experiment s pouze osmiletým povinným základním školním vzděláním nepřinesl očekávaný efekt, a proto se ve školním roce 1960 - 1961 přistoupilo k prodloužení povinné základní školní docházky na 9 roků. Jedenáctileté střední školy se logicky musely změnit na dvanáctileté střední školy a posléze se výběrové poslední tři ročníky zcela osamostatnily pod názvem Střední všeobecně vzdělávací škola (SVVŠ) . (Studenti tuhle zkratku četli jako Spolek vymáhající vrácení školného, ale to byla jen recese, chodívali tam vcelku rádi /pokud některý žák chodí do školy rád, že?/). Ve školním roce 1961 - 1962 se v souvislosti se zavedením deváté třídy nematurovalo. Ve školním roce 1965 - 1966 měla strašecká SVVŠ šest tříd se 177 žáky. Tehdy je zavedena diferenciace výuky do dvou studijních větví: přírodovědné a humanitní. Výrobní praxe byla omezena a časem pak zcela zrušena. Ke školní výuce i nadále neoddělitelně patří zemědělské brigády (jarní práce na chmelnicích, podzimní sklizeň chmele, vybírání brambor).
Ke školní výuce i nadále neoddělitelně patří zemědělské brigády (jarní práce na chmelnicích, podzimní sklizeň chmele, vybírání brambor).
V průběhu školního roku 1966 - 1967 bylo centrálně rozhodnuto, že stávající dvanáctileté školy, které fungují pod jediným vedením a společně využívají veškeré zařízení a vybavení, budou organizačně i personálně rozděleny na samostatné základní devítileté školy a tříleté SVVŠ. Řídícím orgány ZDŠ se staly odbory školství ONV, řídícími orgány SVVŠ pak školské odbory KNV. Dosavadní jediný společný ředitel Eduard Feireisl zůstal jako ředitel základní devítileté školy a ředitelem SVVŠ, posléze gymnázia, se stal na základě konkurzního řízení Jaromír Kašpárek, dosavadní ředitel SVVŠ v Novém Boru. Školní budova č. p. 209 jako taková připadla základní devítileté škole. Pro potřeby středoškolské výuky bylo vyčleněno 6 učeben, sborovna, ředitelna a dva kabinety v severovýchodním křídle budovy. Podle dohody obu ředitelů byly SVVŠ ponechány pomůcky sloužící převážně středoškolské výuce, část chemikálií a vybavení chemické posluchárny. Ostatní zařízení, jako jsou lavice, skříně, stoly a knihovny, připadly základní škole a SVVŠ byly pouze zapůjčeny.
V průběhu prázdnin roku 1968 byly na žádost ředitele ZDŠ nově rozděleny prostory školní budovy, aby to lépe vyhovovalo provozu obou škol pod jednou střechou. Zákonným ustanovením z roku 1968 bylo rozhodnuto transformovat dosavadní tříletou SVVŠ na čtyřleté gymnázium. Podle pokynů ministerstva školství pokračovaly stávající třídy ve studiu podle původního tříletého plánu, ale studenti přijatí do prvního ročníku už zahajovali výuku podle programů pro čtyřletá gymnázia. Rozdělení na větev přírodovědnou a větev humanitní zůstalo zachováno.
V průběhu prázdnin 1969 se ve škole opět pracovalo. Od 30. srpna 1970 přestal na novostrašeckém gymnáziu působit dosavadní ředitel Jaromír Kašpárek, na vlastní žádost byl přeložen do funkce ředitele Gymnázia Mělník. Správou školy byl prozatímně pověřen Josef Litman, jeden z vyučujících, který byl pak v červnu 1971 oficiálně jmenován novým ředitelem. Ve školním roce 1972 - 1973 dosáhlo novostrašecké gymnázium počtu osmi tříd (dvě paralelky v každém ročníku), tudíž bylo podle vyhlášky ministerstva školství třeba zřídit funkci zástupce ředitele školy.
Koncem června 1973 se přikročilo k řešení dalšího ožehavého problému školy - vytápění. Dosud byla budova vytápěna lokálně, násypnými kamny na tuhá paliva, rozmístěnými ve všech učebnách. Během prázdnin 1973 bylo ve škole instalováno elektrické vytápění akumulačními kamny, které, modernizované, funguje vlastně dodnes.
Chod školy se nadlouho ustálil do zavedeného stereotypu, zpestřovaného exkurzemi, lyžařskými výcvikovými kurzy, chmelovými brigádami a brannými cvičeními. Největší událostí sedmdesátých let bylo na podzim 1976 založení folklorního tanečního souboru. Už od šedesátých let existovala při škole cimbálová muzika pod vedením profesora Vladimíra Novotného, a tak se zrodil nápad připojovat k hudbě i taneční vystoupení. U realizace tohoto nápadu stáli s Vl. Novotným profesoři B. Chochola, Fr. Kužel, B. Veselá a tehdejší studenti prvních a druhých ročníků. Nikdo z nich neměl zkušenosti s choreografií, bylo tedy velkým štěstím, že se toho ujal odchovanec mělnického souboru kpt. Jaroše, tehdy student medicíny, dnes MUDr. Jan Stránský. Tak se zrodil Čtyřlístek, který se postupem času stal známým a oceňovaným folklorním souborem, jehož význam přerostl hranice města, okresu, kraje i republiky.
Na podzim roku 1979 oslavilo gymnázium pětadvacáté výročí svého trvání. Od roku 1972, kdy dosáhlo gymnázium počtu osmi tříd, nastal problém s prostorem. Měli jsme k dispozici osm učeben pro osm tříd. To se částečně vyřešilo v roce 1983, kdy byla dokončena výstavba první etapy plánovaného školního areálu. Celou novou budovu získala ZDŠ, takže mohla uvolnit pro potřeby gymnázia čtyři místnosti v prvním patře křídla do náměstí. Prostory se rozšířily a v nich funguje gymnázium až doposud. Kabinety, menší učebny pro výuku jazyků či volitelných předmětů, prostor pro knihovnu apod.
Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let se československé školství pustilo do dalšího experimentu, jehož cílem bylo sblížit gymnázia se středními odbornými školami a s odbornými učilišti. V učilištích byly zavedeny učební obory s maturitou a na gymnáziích předmět zvaný ZVOP (základy výroby a odborné přípravy) . Něco takového už tady bylo, že? Předmět měl gymnazistům poskytnout jistý stupeň vyučení se zvolenému oboru. Jeho výuka se skládala z teorie, vyučované v průběhu celého školního roku, a z praxe realizované na konci druhého a třetího ročníku v rozsahu čtrnácti dnů přímo na pracovištích. V Novém Strašecí byly ZVOPy zavedeny ve školním roce 1983 - 1984. Vyučovaly se u nás základy strojírenství, základy zemědělství a základy výpočetní techniky, později přibyly ještě základy administrativy (pro výuku tohoto předmětu byla na gymnáziu jedna pracovna vybavena psacími stroji a druhá počítači). V období ZVOPů převážilo přírodovědné a technické vzdělání nad humanitním. Z učebních plánů zmizela estetická (hudební a výtvarná) výchova, omezena byla výuka zeměpisu, dějepisu i jazyků, aniž by však základy výroby a odborné přípravy přinášely předpokládaný efekt. Především bylo velmi nesnadné zajistit praktické odborníky z provozů, kteří by byli ochotni externě vyučovat, a sladit pracovní povinnosti na jejich stálém pracovišti s chodem školy.
Navzdory prostorovým a koncepčním problémům byla úroveň novostrašeckých studentů vždy přinejmenším srovnatelná s množstvím vědomostí a dovedností frekventantů větších a lépe vybavených středních škol v celém regionu. Na chemických, biologických, matematických a fyzikálních olympiádách se strašečtí účastníci umísťovali na předních místech krajských kol, někteří pronikli i do kola celostátního. Rovněž v humanitních oborech (olympiáda v českém jazyce, literární soutěže, dějepis) si Strašečtí vedli velice dobře.
Potíže mělo gymnázium odjakživa s výukou tělesné výchovy. O tělocvičny, které jsou k dispozici, se dělíme se základní školou. Situaci částečně řeší hodiny TV ve sportovní hale BIOS, ale vysoké poplatky za její pronájem nedovolují její využívání v takové míře, jak by se nám líbilo. Za dobrého počasí je možno cvičit v moderním areálu na Kocourku.
Po listopadových událostech v roce 1989 došlo ve vedení novostrašeckého gymnázia k personálním změnám. Prvním konkurzem, který se konal na jaře 1990, prošli všichni stávající ředitelé. V průběhu roku 1990 zanikly KNV a naše gymnázium se opět dostalo do řídící sféry OŠÚ. Tento rakovnický okresní úřad vypsal na jaře 1992 konkurz na místa ředitelů pro všechny střední školy v okrese. Pětičlenná konkurzní komise zasedala v Rakovníku. Na místo ředitele Gymnázia v Novém Strašecí se hlásili čtyři uchazeči, všichni členové zdejšího pedagogického sboru.
Dne 1. května 1994 proběhla velká oslava 40. výročí trvání novostrašeckého gymnázia. Co se od té doby ve škole změnilo? Řečeno slovy klasika, každého dne se něco končí, něco překrásného se končí; každého dne se něco počíná, něco překrásného se počíná - a doplněno slovy klasika jiného, nevstoupíš dvakrát do téže řeky. To je ona dialektika vývoje, že? Všechno plyne a každého následujícího dne, natož roku, všechno je i není totéž, co dřív. Časy se mění.
Mgr. Petr Bouška setrval ve funkci ředitele gymnázia (a na gymnáziu vůbec) do konce školního roku 1995 - 1996, kdy z rodinných důvodů zanechal dočasně práce ve školství (naštěstí pro školu i pro studenty už je opět mezi námi). Zastupujícím ředitelem byl do podzimního konkurzu jmenován stávající zástupce Mgr. Konkurz proběhl dne 1. listopadu a na jeho základě byl novým ředitelem gymnázia jmenován RNDr. Bohumil Chochola. Ujal se funkce od druhého pololetí školního roku 1996 - 1997; jeho zástupcem byl nejprve Mgr. František Bušek a od školního roku 1997 - 1998 pak Mgr. Milan Holan. RNDr. Bohumil Chochola s Mgr. Milanem Holanem (a po jeho smrti s Mgr. Zdeňkem Suchým) řídili školu až do roku 2009. Tehdy na základě výsledků konkurzu usedl v ředitelně Mgr. Richard Spiegl, dosavadní školní inspektor. Jako zástupce si vedle sebe ponechal Mgr. Zdeňka Suchého a společně řídí novostrašecké gymnázium až do současnosti.
Legendární Bohoušek Chochola působí ve sboru i nadále, vedle sebe má jako kolegy nejen své někdejší studenty, nýbrž i jejich potomky - a v lavicích před nimi usedají další generace těch, kteří školou někdy dříve prošli.
Ocenit je třeba nepovinný předmět dramatická výchova. On to není ani tak školní předmět, jako setkávání se spřízněných duší. Mgr. Iva Dvořáková, nyní Vachková, mu dokázala vtisknout pečeť své osobnosti a vyšlo odtud už několik profesionálních herců a divadelních odborníků hodných toho jména.
Poslední rok druhého tisíciletí byl mimo jiné zvláštní i tím, že se po osmadvaceti letech nematurovalo. S platností od školního roku 1996 - 1997 totiž byla (pokolikáté už?) na základních školách uzákoněna povinná devítiletá docházka, tudíž po dobu čtyř roků chyběl na gymnáziu právě onen ročník, který by jinak skládal v roce 2000 zkoušku dospělosti. Od třetího tisíciletí je škola opět v úplné sestavě a jede v normálních kolejích, respektive podle Školního vzdělávacího programu (ŠVP) a v duchu Rámcového vzdělávacího programu (RVP) . Místa ve škole máme pořád stejně málo, tudíž s ním musíme náležitě hospodařit.
Na konci chodby za ředitelnou přibyla zbrusu nová jazyková učebna osmnáctka; uvolněná jedenáctka tedy může od té doby sloužit jako druhá sborovna. Ta osmnáctka byla coby učebna posléze zrušena ve prospěch kanceláře, ale náhradou za ni jsme od základní školy získali devatenáctku, kam se chodí skrz velkou čtyřku. Skutečnou pýchou školy je průběžně renovovaná a nyní do finále uvedená počítačová...
V roce 1967 se oddělil od základní školy třetí stupeň a vzniklo z něho samostatně řízené gymnázium. Gymnázium sídlilo nadále v budově původní školy. Další změny přinesl pětidenní pracovní týden v roce 1968. Od roku 1974 bylo ve škole zavedeno elektrické akumulační vytápění a ve školním roce 1981/82 se vylepšily hodiny tělesné výchovy vybudováním školního stadionu „Na Kocourku“. Časem se projevil nedostatek učebních prostorů, takže některé třídy se přehražovaly nebo pořizovaly z kabinetů. Kapacitní podmínky školy se podstatně zlepšily otevřením nového školního pavilonu s 15 učebnami a 10 kabinety v roce 1983. Tím Nové Strašecí mohlo přijmout žáky ze zrušené Základní školy v Rynholci.
Obec má podle školského zákona povinnost zajistit plnění školní docházky dětí, proto kapacita a kvalita školských zařízení musí být stálým tématem vedení města. Až na podzim 2014, se teprve rada města začala neudržitelnou situací ve škole zabývat a navrhla nedostatek místa ve škole řešit další přístavbou. Již na počátku zahájené akce přístavby školy ale musíme také vyjádřit naši nespokojenost se způsobem, kterým chce vedení města tohoto cíle dosáhnout. Proces zpracování projektu je v rozporu s našimi zásadami otevřeného jednání radnice. U takové velké investiční akce, jakou dostavba školy bezesporu je, postrádáme možnost včasného zapojení odborné veřejnosti a občanů a zpracování variantních návrhů. Všechny návrhy, které se dotknou života všech občanů a které rozhodují o budoucí podobě města, by měly ještě před zadáním studie projektového záměru proběhnout otevřenou diskuzí s občany a odborníky. Názory jednotlivců i angažovaných spolků mohou přinést zajímavé podněty a vytříbit prioritu témat. V procesu návrhu považujeme za velice důležité zpracování variantních řešení, která zcela jistě přináší sérii konkrétních návrhů a nových myšlenek různých autorů a ve fázi studie nejsou finanční zátěží pro rozpočet. V případě velkých investičních akcí je dle našeho názoru a po vzoru jiných měst a obcí vhodným způsobem při řešení projektu uspořádání architektonické soutěže ve spolupráci s profesní organizací architektů. Plánovanou výši investice 100 mil. Kč považujeme za „pouhou“ přístavbu školy příliš velkou. Variantní návrhy v tomto objemu financí mohou přinést zcela jinou organizaci výuky ve městě (např. nová stavba školní budovy pro dočasné umístění žáků silných ročníků s budoucím využitím pro seniory, např. Inspirujeme se příklady jiných měst, např. v Dobřichovicích byla v září otevřena zdařilá přístavba školní budovy vč. Nechceme být vnímáni jako nekonstruktivní kritici a už vůbec ne jako odpůrci modernizace školy. Naopak, školu považujeme za srdce naší obce, místo, kde naše děti tráví velkou část svého dětství, získávají své první vědomosti, utvářejí svoji osobnost. Všechny naše náměty a úvahy vyslovujeme v dobré víře, že buď pomohou celý proces korigovat správným směrem, nebo budou objektivně shledány jako liché.