Dílo Aurelia Augustina představuje díky své tematické rozmanitosti, teologické závažnosti a mnohdy i originalitě přístupu či zpracování jeden z vrcholů latinské patristiky a ostatně křesťansky orientovaného písemnictví i křesťanské filosofie vůbec. Tomu odpovídá také pozornost, jaká je Augustinovi (právem) věnována. Poněkud vyhroceně lze říci, že kulturní vyspělost toho kterého národa v rámci naší evropské židovsko-křesťanské civilizace lze poměřovat tím, kolik z díla tohoto největšího církevního otce Západu je čtenářům dostupno v národním jazyce.
Spis De doctrina christiana zaujímá v korpusu Augustinových děl specifické místo i proto, že jeho sepsání trvalo Augustinovi přes třicet let. Začal na něm pracovat v době, kdy zasedl na biskupský stolec v Hipponu, kolem roku 396, ale dovedl jej pouze do poloviny třetí knihy (III,25,36). Znovu se k jeho dopracování vrátil teprve kolem roku 426 (informuje nás o tom ve svých Retractationes), navázal na tomtéž místě, kde před více než třiceti lety skončil, a jako by ani žádná časová prodleva neexistovala, dovedl dílo do podoby, již máme dnes k dispozici.
Jana Nechutová předeslala svému komentovanému převodu úvodní studii s názvem "Vzdělanost a křesťanské učení" (str. 11-37), v níž čtenářům erudovaně přibližuje obsah Augustinova spisu, zasazuje jej do širšího kontextu a probírá rovněž dílčí problémy se spisem spjaté. Ústřední pozornost je věnována obtížně přeložitelnému názvu spisu, protože právě v něm se podle J. Nechutové nejjasněji zrcadlí Augustinova intence, která je pak konkrétně rozvedena v celém díle - překladem Křesťanská vzdělanost se autorka snaží postihnout Augustinův program "adaptace antické kultury křesťanstvím, [...] způsob, jímž se Augustin přihlásil k Ciceronově teorii vzdělanosti [...]" a odkazuje jím "...k antické vzdělanosti, která má stát ve službě Kristova učení" (str. 14).
Tento výklad Augustinova díla, opírající se do značné míry o klasickou práci Marrouovu (Henri-Irenée Marrou, Saint Augustin et la fin de la culture antique, Paris 1938), která je rovněž citována, lze označit za jakousi standardní interpretaci; na druhé straně je však třeba zmínit, že v některých pracích z posledních let je tento interpretační model zpochybňován.
J. Nechutová rovněž velkou pozornost věnuje působení a vlivu spisu v pozdější době. Propracovaná nauka o znacích (kterou nalezneme již například ve spise De magistro), z níž v mnohém čerpala moderní sémiotika, známá distinkce uti - frui a pravidla pro exegezi Písma jsou možná těmi nejživotnějšími a nejnosnějšími prvky De doctrina christiana, které zanechaly hluboké stopy v myšlení i literatuře dalších staletí, včetně té z českých zemí.
Páteř recenzované publikace tvoří komentovaný překlad spisu (str. 41-222), uzavírají ji soupisy pramenů a literatury. Je velká škoda, že se Vyšehrad neodhodlal navázat na precedens, který založilo vydání Bonaventurových Breviloquií, a nepřetiskl latinský text ani jako přílohu.
Augustinův text klade na překladatele značné nároky, ať už díky složitě strukturovaným, rozsáhlým periodám, které si však díky symetrické kompozici v latině zachovávají vnitřní logiku a při pozorné četbě i přehlednost, nebo díky užívání polysémantických lexik, kdy Augustinus pracuje s vícero významy najednou. Augustinova, sit venia verbo, "lactea ubertas" zase může svádět v převodu k mnohomluvnosti, zatímco na jiných místech se zdá, jako by autor na stylistickou stránku svého díla mnoho nedbal, neboť v jednom úseku užívá často stejných slov nebo slov utvořených od stejného základu.
Všechna tato úskalí musí překladatel brát v úvahu, musí je reflektovat, avšak zároveň nesmí k textu přistoupit s přehnanou pokorou - a nový český překlad J. Nechutové toto vše splňuje. Výsledkem je hladký, plynoucí a plynulý text, který není zatížen iluzí o ekvivalenci jednotlivých slov či slovních spojení v jazycích originálu a překladu a z jehož četby má čtenář požitek.
Snaha přiblížit se originálu také pokud jde o zachování delších period, jež jsou pro Augustinův styl typické, s sebou někdy nese horší přehlednost jejich českého protějšku - část tohoto problému mohla být eliminována pečlivější jazykovou redakcí ze strany nakladatelství, která by dbala na důsledné kladení interpunkce, jejíž občasná absence, zvláště při oddělování vložených vět a volných přívlastků, či naopak redundance.
Je nepochybné, že konkrétní překladatelské řešení je vždy ovlivněno individuálním vkusem jeho autora a mnoha dalšími subjektivními faktory. U vědomí této subjektivity a právě díky ní lze však také téměř vždy předložit k filologické diskusi alternativy, jež se sice mohou v některých případech jevit jako pouhé "akcidentální" variace, zapříčiněné osobními preferencemi překladatele / recenzenta, avšak které mohou přesto přispět k otevření nových pohledů na překládaný text. Namátkou uveďme několik takových míst i z recenzované knihy, u nichž lze navrhnout alternativní možnost výkladu (či překladu).
Někde by stačilo přeformulování, aby výsledný překlad působil srozumitelněji, případně aby v češtině nesváděl k dvojznačnému výkladu; srv. např. str. 79: "vojenské zástavy a praporce dávají pomocí zraku najevo vůli vojevůdců" (et vexilla draconesque militares per oculos insinuant voluntatem ducum) - lépe: "vojenské zástavy a praporce, které jsou vnímány očima, dávají najevo...", nebo "vojenské zástavy a praporce dávají očím najevo..."; str. 87: "přistoupíme k výkladu a rozboru temných míst, a to tak, abychom mohli pro objasnění temnějších výroků použít příkladů z těch lépe srozumitelných, (sic) a aby některé výpovědi jasných výroků odpomohly pochybnostem u výroků nejasných" (...in ea, quae obscura sunt aperienda et discutienda pergendum est, ut ad obscuriores locutiones illustrandas de manifestioribus sumantur exempla et quaedam certarum sententiarum testimonia dubitationem incertis auferant) - lépe snad "a aby svědectví některých jasných pasáží odpomohlo...".
Někdy je totéž slovo přeloženo v jedné pasáži jednou příznakově, podruhé nikoli, ačkoli smysl příznakové použití vyžaduje, srv. např. str. 89: "na jedné straně můžeme 'tělo' chápat ve vlastním smyslu [...], na druhé straně mohou být pod lidmi [...] přeneseně chápáni křesťané. Když nyní spojíme významy, s nimiž přišli oba překladatelé, napadne nás jako nejpravděpodobnější možnost, že je zde vlastně podán příkaz..." (quia et caro posset accipi proprie [...], et domestici seminis translate Christiani possent intellegi... Nunc autem collato intepretum sensu probabilior occurrit sententia proprie de consanguineis non despiciendis esse praeceptum...) - lépe "na jedné straně můžeme 'tělo' chápat ve vlastním smyslu [...], na druhé straně mohou být pod lidmi [...] přeneseně chápáni křesťané. Když nyní porovnáme (collato) významy [...], napadne nás [...], že je zde ve vlastním smyslu (proprie; tzn. Na některých místech došlo k lehkému významovému posunu, srv např. str. 92: "pokud chceme respektovat antický jazykový úzus" (consuetudinem veterum; lépe "starobylý jazykový úzus"); str. 92: "Čistota jazyka je tedy pouze dodržováním nám již vzdálené normy, stvrzené autoritou starých mluvčích." (Quid est ergo integritas locutionis nisi alienae consuetudinis conservatio, loquentium veterum auctoritate firmatae?) - lépe snad "zachovávání zvyku jiných; zachovávání normy, jak ji ustanovili jiní..."; str. 93: "Je tedy možné nechat to prostě být, když na tom nikomu nezáleží a není-li tím ohroženo správné pochopení smyslu." (Ista ergo facile etiam contemni possunt, si quis ea cavere noluerit quae sano intellectui nihil detrahunt.) - přesněji snad "Je tedy možné nechat to prostě být, nechce-li se někdo vyvarovat toho, co neohrožuje...".
Viděno prizmatem dostupnosti Augustinových děl v českém jazyce si české země v posledních letech výrazně polepšily, vždyť od roku 2000 vyšly čtyři augustinovské tituly, které přinesly český překlad celkem osmnácti Augustinových děl.
tags: #augustinus #de #magistro #rozbor #dila