Lužice a slovanská složka jejího obyvatelstva, Lužičtí Srbové, zaujímají v rámci českého společenského a kulturního povědomí osobité místo. Materiály s touto tematikou však většinou zůstávají v úzce informativní rovině, anebo jsou monotematicky zaměřeny. Cílem předloženého sborníku textů je naopak ukázat lužickosrbskou problematiku z různých úhlů pohledu, tedy z širší a komplexnější, svého druhu holistické perspektivy. Jde o to představit Lužické Srby v kontextu různorodých, nicméně navzájem tematicky provázaných rovin.
Lužičtí Srbové jsou malým slovanským národem žijícím v jihovýchodní části východního Německa, která se nazývá Lužice. Část území zasahuje jak do České republiky, odtud název Lužické hory, tak do Polska. Lužice se dělí na dvě části - Horní a Dolní. Horní Lužice leží u hranic s Českou republikou, v Sasku, a jejím největším centrem je Budyšín (Bautzen). Dolní Lužice leží v Braniborsku s centrem v Chotěbuzi (Cottbus). Území se neliší pouze názvy, nýbrž i jazyky a konfesí. V katolické Horní Lužici se mluví hornolužičtinou, v protestantské Dolní Lužici se na několika málo místech ještě setkáme s dolnolužičtinou.
Počet příslušníků tohoto etnika je stále menší a menší. V současnosti se k srbskému etniku hlásí zhruba 60 tisíc lidí, z nichž pouze polovina aktivně používá srbský jazyk. Obyvatelé této oblasti postupně podléhají asimilaci německého obyvatelstva, přesto jsou však snahy o zachování této menšiny nejen ze strany příslušníků etnika, ale i ze strany odborníků, o čemž svědčí i vznik filosofického oboru sorabistika, který se zabývá literaturou a jazykem Lužických Srbů.
Lužičtí Srbové jsou příslušníci nejmenšího západoslovanského národa. Jejich jazyk, lužická srbština, je svébytným jazykem příbuzným nejvíce češtině, slovenštině a polštině. Vzájemné vztahy mezi Čechy a Lužickými Srby mají dlouholetou a zajímavou historii. V meziválečném období se snažila československá vláda vystupovat v duchu těchto tradic jako obhájkyně zájmů Lužických Srbů. K vzájemným vazbám přispěla v minulosti i skutečnost, že i po odtržení Lužice od českého státu zůstávala zdejší katolická menšina pod pražskou církevní správou. I z toho důvodu Lužičtí Srbové v dřívějších dobách často studovali v Praze. Katolictví vůbec sehrálo pozitivní roli při zachování lužickosrbské identity.
V roce 1918 a 1945 se uvažovalo o připojení Lužice k československému státu. Někteří Lužičtí Srbové v tom spatřovali možnost, jak si udržet svoji slovanskou identitu. Tento plán však nebyl příliš reálný, neboť v té době již mělo německé obyvatelstvo v Lužici jednoznačnou převahu a navíc etnicky lužickosrbské území začínalo až pár kilometrů severně od československých hranic.
Přestože běžný občan České republiky toho ví o Lužických Srbech málo, nebo vůbec nic, Lužičtí Srbové mohou mít pro Českou republiku pozitivní význam z hlediska toho, čemu se dnes říká kulturní diplomacie. Srbové znají často ze střední školy češtinu, mnozí z nich bez problémů hovoří česky a nemálo si jich vybere bohemistiku jako obor svého studia.
Historie a současnost
Nejstarší zmínka o kmenu Surbi se objevuje v 7. století u kronikáře Fradegara. Ota I. na konci 10. století rozdělil území své říše na šest oblastí. Jednou z nich bylo Východní markrabství, které zahrnovalo Lužici. Na těchto územích začala vznikat i nová správní struktura, která byla organizována německým obyvatelstvem, a pravděpodobně zde započala postupná germanizace obyvatelstva. Roku 1002 uzavřel Boleslav Chrabrý dohodu s Jindřichem II. o tom, že mu Jindřich podstoupí Lužici v léno. V této době se Lužice postupným procesem christianizovala. Ve 12. století připadla Lužice Přemyslovcům, kteří přispěli k rozvoji oblasti. Noví vládci vedli správu země pomocí tzv. viliků (úředníci, kteří měli na starosti příjmy). S procesem osidlování se postupně začaly formovat hranice Horní Lužice, na jejichž utváření působil především český panovník. Od 13. století se Lužice postupně zalidňovala. Vedle srbských vesnic vznikaly nové vesnice vystavěné německým obyvatelstvem. Začala vznikat srbská sídliště oddělená od těch německých, ale samozřejmě existovala i smíšená srbsko-německá sídliště.
Dolní Lužice v průběhu 12. až 14. století neustále měnila panovníka. Narozdíl od Horní Lužice zde existovaly zvlášť srbské a zvlášť německé vesnice. Po nástupu Lucemburků na český trůn se vedly spory o vlastnictví lužické oblasti. Jan Lucemburský uzavřel dohodu s Jindřichem Javorským, že Budyšínsko připadne českému králi. Nástupci Jana Lucemburského Karlu IV. se podařilo ovládnout i Dolní Lužici a pevně ji spojit s Korunou království českého. Období husitských válek nebylo pro Lužici vůbec příznivé, jelikož mnoho bojů probíhalo právě na tomto území. Větší výpravy do Lužice podnikl Prokop Holý v letech 1427-1431. Během těchto válek byla řada měst v Lužici poničena a zpustošena. Ve středověku se díky kolonistům začalo postupně měnit složení měst. Slované byli postupně vytlačováni z měst na venkov a poměr německého obyvatelstva oproti Srbům neustále rostl.
V 16. století část Lužice přijala reformaci církve a myšlenky Martina Luthera. Významnou roli v tomto ohledu sehrála i geografická poloha Lužice v bezprostředním sousedství dnešního Saska, kolébky luteránství. Reformace v Lužici probíhala zdola, bez podpory státu, a dokonce proti jeho vůli. Ke změně liturgie a církevně-organizačních poměrů docházelo v Lužici pozvolna od 20. let 16. století. Jelikož Lužice byla poměrně samostatnou stavovskou obcí, neměl tehdejší český král dostatečnou moc na to, aby zarazil šířící se vlnu protestantismu.
V roce 1635 připadla celá Horní Lužice a část Dolní Lužice Sasku a přestaly tak být přímou součástí Zemí Koruny české, zákony zaručující poklidné soužití katolíků s protestanty však zůstaly v platnosti. Horní Lužice si až do roku 1815 udržela svou celistvost, Dolní Lužice v 17. a 18. století trpěla neustálým dělením a nejednotností svého území. Rekatolizační opatření zaváděná po bitvě na Bílé hoře vedla k silnému přílivu protestantských přistěhovalců z Čech i Slezska do Saska a Horní Lužice. Rekolizační mandáty, které vycházely na území Čech, nemohly v Lužici vyjít v platnost, neboť zde platila výše zmíněná dohoda o zachování náboženských poměrů.
Během napoleonských válek uzavřelo Sasko spojenectví s Napoleonem. Po bitvě národů u Lipska, kde byla napoleonská vojska poražena, Sasko jako Napoleonův spojenec přišlo o výraznou část svého území - celou Horní a část Dolní Lužice, které připadly Prusku. Rozdělení Lužice mělo neblahé dopady na další vývoj. V pruské části Lužice byl poměrně silný centralizační tlak, který zasáhl do osudů tamních Lužických Srbů. Hornolužičtí Srbové si udrželi své centrum v Budyšíně, a tak u nich mohlo proběhnout skutečné národní obrození. Vývoj v Dolní Lužici byl složitější, ale navzdory veškerým překážkám kladeným vládními úřady i německou vrchností vzniklo v Chotěbuzi během 19. století centrum lužickosrbského života.
Po 1. světové válce se díky podpoře Spojenců objevily snahy o vytvoření samostatné slovanské Lužice. Na konci října 1918 byl vytvořen Srbský národní výbor pod vedením srbského poslance Arnošta Bárty, který požadoval zrovnoprávnění srbské menšiny. V roce 1919 se však místo vytvoření samostatného státu začalo uvažovat o připojení srbské oblasti k nově vzniklému Československu. Tento plán však nebyl realizován.
Katastrofu pro školství Lužických Srbů znamenal nástup nacistického režimu, srbští učitelé a kněží byli překládáni na čistě německé území, srbština se samozřejmě neučila a odrostlejší mládež rukovala do německé armády. Po válce docházelo opět k postupné revitalizaci tradic a jazyka. Již tehdy však probíhal proces asimilace a s lužickou srbštinou se dnes setkáme spíše jen na venkově.
Po II. světové válce byla v severních Čechách zřízena lužickosrbská gymnázia a školy, které pomáhaly zachovat jazyk a kulturu Lužických Srbů. Ve školním roce 1946/1947 studovali v Praze středoškoláci a vysokoškoláci z Lužice. Základní a střední lužickosrbské školství bylo budováno v severních Čechách za pomoci Společnosti přátel Lužice v Praze.
V současnosti sídlí Společnost přátel Lužice v přízemí Lužického semináře v Praze. Provozují kupříkladu Hórnikovu lužickosrbskou knihovnu. Snaží se pořádat co nejpestřejší akce - přednášky, literární večery, zábavu pro děti, zájezdy do Lužice nebo naopak setkání s Lužickými Srby, kteří přijedou sem. Zájemce seznamují i s historií Lužice, které ve středověku přináležely Koruně české.
Kulturní život a tradice
Lužičtí Srbové se mohou pochlubit bohatým kulturním životem a svéráznými tradicemi. Jedním z nejznámějších zvyků je "Křižáci", velikonoční procesí, které projíždí klášterem Mariina Hvězda v Horní Lužici. Tento zvyk, pocházející zřejmě ještě z pohanských časů, se dnes těší velké popularitě.
Další zajímavou tradicí je zvyk spojený s ptáčky. Lužičtí Srbové říkají, že havran má svatbu se strakou, a to proto, že jsou to zhruba stejně velcí ptáci. Havran je ženich a černobílá straka nevěsta. Lužickosrbská nevěsta totiž nosí černý čepeček, kroj nemá čistě bílý, ale černobílý. Tento hornolužický zvyk je v Německu velmi populární. V předvečer 25. ledna dávají děti talířek za okno, a ráno 26. ledna, když se probudí, najdou od ptáčků nadílku v podobě pečiva a nejrůznějších sladkostí.
Společnost přátel Lužice se snaží tyto a další tradice přibližovat i české veřejnosti. Pořádají se přednášky, literární večery, zájezdy do Lužice a setkání s Lužickými Srby. Tyto akce podporuje pražský magistrát.
V Lužickém semináři v Praze je v současné době instalována výstava kreseb lužickosrbské grafičky a malířky Hanky Krawec (1901-1990). Hanka Krawec byla jednou z prvních žen, které absolvovaly grafickou speciálku Uměleckoprůmyslové školy.
České Ministerstvo zahraničí uznává Lužické Srby jako krajany, a tak například Dům zahraničních služeb vysílá do Lužice učitele češtiny. Společnost přátel Lužice spolupracuje i se senátní komisí pro krajany. Na jaře 2018 se v Senátu například konala konference o lužickosrbských záležitostech. Společnost také vydává dvouměsíčník Česko-lužický věstník, kde jsou reportáže z akcí, představování osobností či knih, verše v původním jazyce i přeložené do češtiny a podobně.
Lužičtí Srbové obecně rádi zpívají a mají rádi také české, moravské a slovenské písně. Po půlnoci se lze zastavit u hloučku mladíků, kteří zpívali za doprovodu tahací harmoniky. I tady na tyto písně došlo a byl to zvláštní pocit, když s místními slangově řečeno „pařili“ na píseň „Nepi, Jano, nepi vodu“. Že zde tato píseň zdomácněla, bylo patrné i z toho, že zpěváci k moravským slovům písně přidali ještě pár lužickosrbských slok.
V Lužici se většinou dostává Čechům příznivého přijetí. Někteří starší lidé považují Českou republiku za svou druhou vlast. I z toho je vidět, že identita je komplexnější věc než jen příslušnost k úzce vymezenému národu.
15 Nejdražších Obrazů Na Světě
V současnosti sídlí Společnost přátel Lužice v přízemí tohoto objektu s bohatou historií, všichni její členové tam působí ve volném čase jako dobrovolníci. Provozují kupříkladu Hórnikovu lužickosrbskou knihovnu. První písemná zmínka o ní pochází z roku 1784 a může se pochlubit mnoha skvosty. Některé knihy poničila povodeň, která se v roce 2002 prohnala Malou Stranou, a tak musely být restaurovány.
Současný stav lužické srbštiny
Tato bakalářská práce se zaměřuje na současný stav lužické srbštiny. Zprvu vychází z historických událostí, jež výrazně tento jazyk ovlivnily. V této úvodní části se postupuje na základě kompilační metody. Ve druhé části práce je popsáno, v jakých situacích mluví Lužičtí Srbové svou mateřštinou a jestli využívají média, která mají k dispozici. Práce zjišťuje, zda má tento jazyk do budoucna šanci přežít. V závěru se práce věnuje německo-srbským a česko-srbským vzájemným vztahům. V této části je snaha o komparaci výsledků odpovědí z dotazníků vzniklých pro tuto bakalářskou práci.
Seminární práce byla vypracována na základě informací získaných metodami jak kvalitativního, tak kvantitativního výzkumu. Kvantitativní metody jsou ve společenských vědách méně akcentovány kvůli povrchnosti generovaných dat, nicméně i tyto informace jsou, především v počátcích výzkumu, velmi důležité, protože poskytují první obraz zkoumaného jevu. Jejich hlavní předností je, že z nich lze získat velké množství dat, která se dají kvantifikovat a přehledně roztřídit do tabulek či grafů. Na druhé straně metody kvalitativního výzkumu se zaměřují na jádro problému. Nejprve jsme se zaměřily na sekundární zdroje informací, tedy na studium odborných publikací, internetových článků či televizních a rozhlasových pořadů s lužickosrbskou tematikou. Na základě takto načerpaných dat jsme sestavily dva typy elektronických dotazníků - jeden adresovaný Lužickým Srbům a druhý určený německým respondentům.
Návratnost dotazníků byla velmi nízká. Jak bylo řečeno výše, respondenty jsme získávaly ze sociálních sítí a diskuzních fór, ovšem jak se ukázalo, zájem o tuto problematiku je mizivý. Situace s Lužickými Srby byla překvapivě obdobná. Byli kontaktováni jak přímo na osobních profilech na sociálních sítích, tak skrze tématicky odpovídající diskuzní fóra. Výsledkem bylo 5 vyplněných dotazníků. Oproti německé většině byli ale téměř všichni ochotni poskytnout nám doplňující odpovědi.
V současné době se k srbskému etniku hlásí zhruba 60 tisíc lidí, z nichž pouze polovina aktivně používá srbský jazyk. Obyvatelé této oblasti postupně podléhají asimilaci německého obyvatelstva, přesto jsou však snahy o zachování této menšiny nejen ze strany příslušníků etnika, ale i ze strany odborníků, o čemž svědčí i vznik filosofického oboru sorabistika, který se zabývá literaturou a jazykem Lužických Srbů.
Každý Lužický Srb má dvě jména, německé a srbské. Německé má v pase a potřebuje je pro úřady. Lužickosrbské nosí ve všední den a na náhrobku… když jde přihlásit své dítě do školy, musí to udělat německy… Stejně tak zmiňuje i způsob vytváření příjmení: lužickosrbské ženy sice přijímají jméno po muži, ale jeho tvar je závislý na hlásce, kterou končí manželovo jméno.
Autor Milan Tyler-Pohontsch uvádí, že lužická jména se mohou odvozovat jak od profesí, tak od zvířat, řek, hor či jiných území, která odkazují na původ rodiny. Příjmení Bramborski kupříkladu udává, že jeho nositel pochází původem z Brandenburgu. Autor se zmiňuje, že od 19. století jsou jména v oficiálních dokumentech uváděna pouze ve své německé formě.
Autoři článku Sorbs of East Germany se věnují historii Lužických Srbů a zmiňují mimo jiné i fakt, že používání srbských jmen bylo zakázáno nacisty. Nacisté potlačili veškeré snahy o rozvoj a udržení minority. Zničili veškeré srbsky psané knihy, zakázali všechny spolky a organizace. Mnoho veřejně známých osobností srbské národnosti bylo za druhé světové války deportováno do koncentračních táborů.
tags: #bakalarska #prace #luzicti #srbove