Dějiny peněz: Od mušlí po digitální záznamy

Dějiny peněz znamenají jednak dějiny platidel jako hmotných prostředníků směny (mince, bankovky), jimiž se zabývá numismatika, jednak dějiny měny jako abstraktní zákonné normy peněz.

Zavedení peněz předcházela přírodní platidla, od mušlí po drahé kovy, která měla i svoji vlastní užitnou hodnotu. Prostá směna zboží za zboží čili barterový obchod narážela na problém „dvojí shody potřeb" (angl. double coincidence): kdo chtěl směnit vajíčka za boty, musel najít někoho, kdo nejen měl boty na směnu, ale zároveň byl ochoten za ně přijmout vajíčka.

Proto se už v předhistorických společnostech začal prosazovat zprostředkovaný obchod pomocí vzácných, žádoucích a trvanlivých předmětů, které byl každý ochoten přijmout, i když je právě nepotřeboval. Nejznámějšími příklady jsou mušle kauri a podle zprávy cestovatele Ibrahima ibn Jakuba se v našich zemích v polovině 10. století platilo kousky plátna.

Postupně se však prosadily hlavně drahé kovy, protože byly vzácné, trvanlivé a přitahovaly i svým leskem. Kromě toho měly velmi malý objem a daly se téměř libovolně odvažovat a dělit. Vážené stříbro se jako zprostředkovatel směny užívalo například v Mezopotámii už od 5. tisíciletí př. n. l.

Vznik a vývoj mincí

Peníze začínají ražbou, která měla zaručovat váhu a ryzost dané mince jako kousku kovu. Mince patrně vznikly normováním kousků drahého kovu, aby je nebylo třeba vážit. Chammurapiho zákoník z doby okolo roku 1770 př. n. l. už definuje zrnka stříbra jako jednotky, které se nevážily, nýbrž počítaly.

První mince v západní civilizaci vznikly koncem 7. století př. n. l. ve městech Malé Asie, kde se kapky elektra (přírodní směsi zlata a stříbra) označovaly raženou značkou města či panovníka a nazývaly statér. Athénská tetradrachma, 449-404 př. n. l. byla jedním z prvních příkladů standardizované měny.

Jakmile se ražené mince prosadily, mohl ovšem vznikat rozdíl mezi nominální hodnotou mince a skutečným obsahem drahého kovu. Se zákonným stanovováním měny začala už řecká města, prosadili je však až římští císařové. Až do konce 19. století se měna definovala tzv. měnovým číslem, které určovalo, kolik mincí se vyrazí z určitého množství drahého kovu. Ve starověkých Athénách se z talentu stříbra (asi 21 kg) razilo 6.000 drachem. Drachma - aténská stříbrná měna byla stanovena tak, že z talentu stříbra (21,196 kg) se vyrazilo 6000 drachem. V rané době se v Itálii platilo váženou mědí a bronzem. Stříbrný denár (denarius, desítka), zavedený roku 211 př. n. l., vážil 4,5 g a platil deset měděných assů. Římská mincovna byla umístěna v chrámu bohyně Juno Moneta a odtud se odvozují názvy peněz v mnoha evropských jazycích (moneta, money, monnaie, mince). V polovině 3. století, kdy už denár neobsahoval téměř žádné stříbro, jej nahradil bronzový antonianus. Od 1. století př. n. l. se razil i zlatý aureus, zpočátku nepravidelně a z válečné kořisti. Původně odpovídal 24 denárům, ve 4. století, kdy hodnota denáru klesala, byla poměr mnohonásobně větší. Roku 312 zavedl císař Konstantin I. V 11. století se rozšířila ražba velmi tenkých stříbrných brakteátů, což jsou i nejstarší české mince. Od 13. století se zavádějí silnější a dvoustranné stříbrné groše (z lat. grossus, tlustý). Anglická guinea se razila v letech 1663 až 1816 a původně měla 20, od 17. Jihoafrický Krugerrand (podle P. Sovereign se razil v Anglii od roku 1489 do roku 1604, vážil 15,55 gramu a rovnal se 20 shillingům.

Další vývoj měny

Další vývoj směřoval jednak k normování měny státem, jednak k posilování nehmotné či fiduciární povahy platidel, která vedla k zavedení mincí z obecných kovů a papírových platidel (peníze s nuceným oběhem).

V politicky roztříštěném středověku vznikaly a zanikaly různé měny, často jen místního významu, které měly podobnou historii: založil je měnovou reformou panovník, ale postupně se obsah drahého kovu snižoval, až mince ztratila důvěru a zmizela. To byla středověká podoba inflace.

Potřeba neustálého směňování různých mincí vedla ke vzniku bank (z italského banco, lavice, na níž směnárník seděl), nicméně obchod silně komplikovala. S rozvojem obchodu a zejména válečných výdajů v raném novověku vznikala také nouze o drahé kovy. Proto za války s Turky dal velmistr Maltézského řádu roku 1565 razit drobné měděné mince s nápisem „Ne kov, nýbrž důvěra“ (lat. Non aes sed fides). Vyjádřil tak skutečnost, že hodnota mince přestávala záviset na obsahu kovu a byla dána pouze rozhodnutím panovníka - a ovšem ochotou trhu minci v této hodnotě přijímat.

Přechod na fiat měnu bez obsahu kovu a založenou pouze na důvěře obchodníků připravil vznik směnek. Zajímavou formu směnky představovaly anglické tally sticks, původně dřevěné hůlky se zářezy, které označovaly sumu. Hůlka se rozštípla na dvě poloviny tak, aby na obou byly zářezy vidět, a představovala původně potvrzení o zaplacené dani: polovinu si nechal výběrčí a druhou plátce. Postupem času se ukázalo, že hůlky mohou sloužit i jako platidlo a byly v Anglii v oběhu až do 18. století.

Z papírových směnek se v Číně vyvinuly státní bankovky s pevnými hodnotami už v 11. století, v Evropě se první bankovky objevily v roce 1661, kdy je z nedostatku stříbrných mincí začala vydávat stockholmská banka. Lidé je však přijímali dosti neochotně, zvlášť když se ukázalo, že je může postihnout „bankrot“, stav, kdy banka svůj závazek nechce nebo nemůže krýt.

Tyto skutečné bankovky se pak užívaly až do 20. století. První státní bankrot následoval po zavedení státních bankovek ve Francii anglickým dobrodruhem J. Lawem roku 1720 a jeho následky přispěly ke vzniku Francouzské revoluce. V Rakousku a dalších evropských zemích byly papírové peníze a povinnost je přijímat uzákoněny až ke krytí dluhů státu po napoleonských válkách a lidé se jim velmi dlouho bránili.

Moderní peníze a digitální éra

Teprve ve 20. století se bankovky úplně oddělily od drahých kovů, takže si je jejich držitelé už nemohli vyměnit za drahý kov v pevně stanoveném poměru. Tím však „odhmotňování“ peněz neskončilo. Když se zavedly bankovní účty a úvěry, nemusely být všechny peníze kryty kovem a od 19. století ani bankovkami. Naopak stále větší část měnové zásoby byla a je na bankovních účtech, od poloviny 20. století elektronických.

Peníze tak už nejsou ani papír, nýbrž záznamy v počítačových systémech. Jejich jistota se tím příliš nezměnila: nadále za měnu ručí stát, nepřímo ale všichni jejich držitelé. Kdyby je lidé přestali přijímat, měna by se zhroutila, proto je jejich přijímání na území daného státu zpravidla vynuceno zákony.

Na začátku 21. století s rozvojem informačních technologií a používání platebních karet se začaly objevovat návrhy na zrušení peněz ve formě hotovosti. Zavedením a prosazením „fiat měny“ (z lat. fiat, budiž!), založené pouze na zárukách bank a států, se sice odstranila hospodářská omezení díky nedostatku zlata, vzniklo však nové riziko znehodnocování peněz čili inflace.

V průběhu 20. století se různé měny postupně zbavovaly zlatého krytí (Velká Británie 1931, USA 1971 a jako poslední Švýcarsko roku 1999). Nicméně už předtím, zejména v souvislosti s oběma válkami, začala vznikat trvalá inflace.

Americký dolar vznikl roku 1785 a do roku 1900 byl definován jak vůči stříbru, tak vůči zlatu. V letech 1900-1933 byl definován pouze vůči zlatu a roku 1934 byl radikálně devalvován o 41 %: zlatý obsah dolaru pak tvořilo 0,888671 g ryzího zlata. Devalvace nebyla vynucena úbytkem zlatých rezerv, nýbrž měla podpořit americký vývoz v době krize. V letech 1945-1971 byl dolar v rámci Brettonwoodského měnového systému světovou měnou, která cizím vládám zaručovala směnitelnost za zlato v pevném poměru. Po roce 1973 státy OPEC, především pak Saúdská Arábie, přistoupili na výlučnou platby v dolarech (tzv. petrodolar) výměnou za ochranu ze strany USA. Vzhledem k oslabování amerického dolaru oproti cizím měnám (po roce 2002), např. vůči nově vzniklému euru a také vzhledem k pokračujícímu nárůstu rozpočtových i obchodních deficitů USA však stoupá tlak na opuštění tohoto uspořádání. Dalším faktorem ústupu významu dolaru je ekonomický nástup Číny a s tím související vzrůst obchodu mezi státy OPEC a Čínou, který snižuje důležitost dolaru pro tyto státy. Kromě ekonomických důvodů se však také výrazně projevují důvody politické, ať už zmíněná ochrana režimů států Perského zálivu ze strany USA směřující k posílení role dolaru, tak v obráceném gardu např. vznik Íránské ropné burzy (IOB) v roce 2008 směřující k jeho oslabení.

Evropské země, silně poničené válkou, musely provést měnové reformy a silné devalvace. Západní země přijaly velkou pomoc USA (Marshallův plán) a dolar se stal vedoucí rezervní měnou. Po rozpadu Brettonwoodského systému vytvořily země Evropských společenství roku 1979 EMS, navázaný na ECU, od něhož se kurzy národních měn neměly odchylovat o více než plus minus 2,25 % (s úlevami pro slabší měny). 16. 9. 1992 („černá středa“) však ze systému vypadly britská libra a italská lira a v r. Od roku 1993 začala také platit kritéria Maastrichtské smlouvy, která připravovala vytvoření Evropské měnové unie a společné měny, od roku 1995 nazvané euro. Od roku 1997 platí pro země užívající euro Pakt stability a růstu, roku 1998 vznikla Evropská centrální banka, od roku 2000 se začalo euro používat a od 1. 1. 2002 začaly platit bankovky a mince. Euro používá k roku 2025 celkem 20 členských zemí EU.

Rok 1871 je považován za rozhodující mezník ve vývoji ekonomie 19. století, současně je spojován s nástupem moderní mikroekonomie, což zásadním způsobem ovlivnilo vývoj předmětu i metody zkoumání moderní ekonomie. S uvedeným rokem bývá často spojováno zahájení marginalistické revoluce v ekonomii. Je spojováno především s prvními dvěma představiteli teorie mezní užitečnosti Carlem Mengerem v Rakousku a W. S. Jevonsem v Anglii. Oba vydali v roce 1871 své stěžejní práce, ve kterých nezávisle na sobě formulovali teorii mezní užitečnosti a současně se pokusili pomocí této teoretické konstrukce vybudovat základy nové ekonomie, pro kterou se stalo charakteristické vysvětlovat směnnou hodnotu (kvantitativní poměr ve kterém se směňuje), resp. směnnou transakci z užitečnosti zboží (statků), kterou má pro člověka.

Tato myšlenka se objevila v dávné historii ekonomického myšlení. Je možno konec konců vzpomenout samotného Aristotela, ale v každém případě je tato myšlenka vcelku bezpochyby obsažena v úvahách o ceně u Jana Dunse Scota (13. stol.). V pozdějším období na tyto úvahy navázal a svým způsobem předchůdcem nového přístupu se stal Nicolas (Mikuláš) Barbona (1640 - 1698). Jeho tvrzení, že „Hodnota zboží vyplývá z jeho užitečnosti, tj. schopnosti uspokojovat přání a potřeby lidí“, je již jednoznačné. V tomto kontextu je už také vyjádřeno, že základem nahlížení na směnu je její vnímání jako neekvivalentní transakce. Podle Barbona člověk nemůže mít zájem na směně, když v ní získá ekvivalent.

Dalším významným vkladem se staly myšlenky, které vyslovil Etienne de Condillac (1715 - 1780). Ten zdůraznil, že: „Není pravda, že se při směně zboží směňuje stejná hodnota za stejnou hodnotu. Naopak, každý ……. dává vždy menší hodnotu za větší. … Hodnota věcí tkví pouze v jejich vztazích k našim potřebám. …. Chceme odbýt věc, která je pro nás neužitečná, abychom dostali věc, kterou nutně potřebujeme……“. V těchto případech se dostáváme na půdu či pozice teorie užitečnosti, i když zatím ne k teorii mezní užitečnosti. Je to však jednoznačná interpretace subjektivní hodnoty, která je vysvětlována z pozice spotřebitele, na rozdíl od teorie hodnoty opírající se o princip ekvivalence, která vždy inklinovala k výkladu hodnoty nabídkovou stranou (náklady).

I zákon klesající mezní užitečnosti časově předchází 19. století. Cestu k němu naznačil již Daniel Bernoulli (1700 - 1782) - vynikající matematik 18. století, který při řešení tzv. petěrburského paradoxu (1731) vyslovil tytéž zásady na nichž je zákon klesající mezní užitečnosti založen. Konstatuje, že význam, který lidé přikládají penězům (jejich zájem o peníze) neroste přímo úměrně množství peněz, ale pomaleji. Proto odlišil nominální hodnotu peněz od jejich „vnitřní hodnoty“ (subjektivní hodnoty, užitečnosti) a dále odlišil celkovou a mezní užitečnost peněz, a formuloval princip klesající mezní užitečnosti. „Užitečnost plynoucí z malého zvýšení bohatství bude nepřímoúměrná původnímu množství.“ Z předpokladu, že mezní užitečnost je nepřímoúměrná množství peněz dochází k matematickému závěru, že celková užitečnost roste logaritmem množství.

Bezprostředním předchůdcem marginalistické revoluce se rozpracováním základů teorie mezní užitečnosti stal Hermann Heinrich Gossen (1810 - 1858). V roce 1854 vydal spis Nástin zákonů směny a z toho plynoucích pravidel lidského chování. V širší známost však bylo dílo uvedeno až v průběhu marginalistické revoluce v 70. letech, díky W. S. Jevonsovi. Gossen je prvním autorem, který přesně vyjádřil ideu zákona klesajícího mezního užitku a souvislosti teorie mezní užitečnosti. Ve svých úvahách vztahuje mezní užitek ke změně celkového užitku a formuluje své závěry ve třech zákonech. Tzv. první Gossenův zákon vyjadřuje, že s postupujícím uspokojováním každé potřeby klesá nepřetržitě užitek z jejího uspokojování, a to tak dlouho, až v okamžiku nasycení zcela zanikne. Znamená to, že při opakované spotřebě je užitek vždy menší a nasycení nastává dříve. V uvedeném výkladu je přesně vyjádřeno, že funkce mezního užitku je klesající. Druhý Gossenův zákon uvádí, jak člověk, který má omezené možnosti, které mu neumožňují aby uspokojil plně všechny své potřeby, dosáhne maxima celkového užitku. Podle Gossena je to tehdy, když ukončí uspokojování jednotlivých potřeb v situaci, kdy užitečnosti posledních jednotek spotřebovávaných statků se sobě rovnají. Jedná se tedy o zákon vyrovnaných mezních užitků: MUA = MUB = MUC = ….. = MUN. Pokud pořízení statku je spjato s obětí v podobě výdeje peněz, pak je podmínkou vyrovnání mezních užitků jednotlivých výrobků vzhledem k jejich cenám. Tedy: Jedná se o maximalizaci užitku na základě racionálního výběru spotřebitele, který má příjmové omezení. Tzv. třetí Gossenův zákon se vztahuje ke skutečnosti, že uspokojení potřeb předpokládá vynaložení práce. Gossen vychází z toho, že každá další jednotka vynakládané práce přináší člověku menší uspokojení, je méně příjemná a její další vynakládání může přinést i negativní užitek.

tags: #dejiny #penez #muni