Platónův dialog Faidros, napsaný kolem roku 386 př. n. l., představuje významnou filozofickou deklaraci a je klíčovým dílem z období rozkvětu Platónovy tvorby. Tento dialog se věnuje učení o nesmrtelnosti duše, teorii rozpomínání a oslavě Eróta. Dialog nese jméno mladíka Faidra, který se zde setkává s filozofem Sókratem.
Faidros se skládá ze dvou hlavních částí. První část se zaměřuje na lásku vyvolanou tělesnou krásou. Láska je zde chápána jako rozpomínka na skutečnou krásu, která je v nás probuzena krásou těl. Platón zde uvádí teorii idejí do souvislosti s naukou o preexistenci, vtělování a nesmrtelnosti duše, kterou částečně přejal z orfické a pythagorejské tradice. Tato nauka je v dialogu líčena prostřednictvím slavného mýtu.
Podle mýtu měly lidské duše možnost, aby se před vtělením účastnily jízdy bohů po nebeské klenbě. V Faidru Platón kreslí mystický obraz vozů bohů ujíždějících k nebeským výšinám, následovaných vozy nesmrtelných duší. Lidskou duši si Platón představuje jako vůz zapřažený párem koní a řízený rozumem. Jeden kůň představuje vůli a mužnost, druhý žádost a smyslnost. U některých vozů je kůň smyslnosti silnější a tíhne k pozemskému světu, zatímco kůň mužnosti a vůle poslouchá vozataje-rozum a směřuje vzhůru do světa idejí. U jiných duší je kůň mužnosti silnější; tyto duše, řízené rozumem, se přibližují ke světu idejí a je jim umožněno je nazírat.
Dialog začíná setkáním Sókrata a Faidra, který se vrací s Lysiovou řečí o lásce. Faidros Lysiovy řečnické schopnosti velmi vychvaluje, což Sókrata zaujme natolik, že požádá Faidra, aby mu řeč při procházce přečetl. Lysias ve své řeči tvrdí, že člověk by měl dávat přednost nemilujícímu před milujícím, a ukazuje rozdíly mezi lidmi zamilovanými a nezamilovanými, které jednoznačně hovoří pro citově chladné jedince. Faidros očekává, že Sókratés bude z Lysiovy řeči nadšen, ten však řeči vytkne řadu kompozičních nedostatků, například neustálé opakování téhož v mírně odlišných formách.
Aby Sókratés přesvědčil Faidra o své pravdě, přednese vlastní řeč na stejné téma, která stejně jako řeč Lysiova uráží boha Érota. Aby si myslitel boha opět naklonil, vymyslí novou řeč, která jej naopak vychvaluje. Sókratova řeč se sice zabývá láskou a začíná jejím výkladem, avšak naplnění lásky a její cíl vidí v pravdivém poznání a ve filosofickém rozjímání. Ačkoli je láska (eros) zpočátku stimulována sexuálně, Velká řeč (Sókratova řeč oslavující Erota) s růstem mění a proměňuje sebe sama na vyšší druh erosu, který hledá naplnění ve vyšších, vznešenějších a více vzrušujících aktivitách než je sex. Nicméně způsob, na kterém Platón trvá, ačkoli ho nikdy nespecifikuje, zůstává vždy přesahující eros, hledající pravdu bytí, ve své niternosti blízký sexuálnímu erotu. Pouze filozofové jsou ti, jejichž eros vytrvá skrze své tělesné projevy, aby dosáhl naplnění ve filozofii a vědění.
V další části dialogu se Platón ústy Sókrata věnuje rétorice a pokouší se stanovit pravidla řečnického umění. Považuje sice za důležitou znalost techniky přednesu, ale není pro něj tím nejzákladnějším. Primární znalostí rétora má být znalost lidské duše, která mu poskytne schopnost odhadnout účastníky diskuse a dané situace tak, aby zvolil tu nejsprávnější cestu k cíli. Dalším předpokladem dobrého rétora je znalost pravdy. Pravdu je třeba znát, aby se řečníkova řeč neminula účinkem. Dobrý řečník sice není ten, kdo říká jen pravdu, ale ten, kdo dokáže své posluchače účinně klamat, k čemuž potřebuje mít schopnost rozlišit pravdu od nepravdy. Platón tedy staví rétoriku velmi vysoko, výše než umění, na něž má velmi nejednoznačný názor. Tvrdí, že například malíř, jenž maluje obraz, pouze kopíruje tento svět, který sám je kopií světa idejí. Umělec tedy podle něj nemůže postihnout krásu samu o sobě.
Dialog Faidón, ačkoliv se zabývá jiným tématem, doplňuje některé myšlenky z Faidra. V Faidónu se Sókratés v den své smrti zabývá nesmrtelností duše. Svůj postoj opírá o přesvědčení, že duše je nesmrtelná, protože po smrti odchází na onen svět, ale vrací se zpět, a z mrtvých opět vznikají živí. Tento princip rozšiřuje na veškerý vznik a zánik: stejně jako ze života vzniká smrt, po smrti následuje život. Další důkaz nesmrtelnosti nachází v poměru duše k absolutním jsoucnům v podobě idejí. Mezi tělem a duší je totiž takový rozdíl, jako mezi světem smyslů a světem idejí. Z tohoto poměru vyplývá podobnost duše s jednoduchými a věčnými nadsmyslovými jsoucny. Dialog vrcholí ontologickým důkazem, pojímajícím duši jako součást ideje života, která tudíž nemůže participovat na smrti coby opačné ideji.
V Faidónu se Echekratés ptá Faidóna, zdali byl u toho, když Sókratés musel vypít jed. Faidón byl u toho a líčil Sókratovy poslední hodiny jako ty nejhrdinnější. Sókratés věří, že existuje něco, co je určené pro ty, kteří skončí jejich život. Nejvýznamnější otázkou celého příběhu je: "Myslíme něco slovem smrt?" Tělo se odloučí od duše a možná funguje jen duše. Tělo je spíše schránkou pro duši, a všechny války a rozbroje způsobuje právě tělo a jeho neukojitelná potřeba vlastnictví statků. Špatní lidé jsou trestáni tím, že jsou převtěleni do oslů, nespravedliví do vlků a jestřábů. Součástí diskuse je otázka nesmrtelnosti a otázka opaku. Bytí živým je opakem bytí mrtvým. Nevzniká náhodou jedno z druhého? A co otázka vědění? Rodíme se vědoucí? Člověk nabývá věci smysly. Simmias se ptá, jestli nemůže být duše něco jako harmonie. Sókratés to odmítá, protože v případě harmonie by musela být harmonie občas stejně jako duše špatná.
Faidros a Faidón tedy společně osvětlují Platónovy klíčové filozofické koncepty: teorii idejí, nesmrtelnost duše, povahu lásky a poznání, a také jeho pohled na rétoriku.