Filozofická fakulta Masarykovy univerzity (FF MU) je jednou z deseti fakult Masarykovy univerzity. Zároveň je též jednou ze čtyř nejstarších fakult, jež vznikly při založení Masarykovy univerzity v roce 1919.
Vznik filozofické fakulty je spojen se založením celé Masarykovy univerzity. Krátce po vzniku samostatného Československa došlo k realizaci dlouho trvající diskuse o druhé české univerzitě a již 28. ledna 1919 byl vydán zákon o založení univerzity v Brně pojmenované po prezidentu Tomáši Garrigue Masarykovi. Podle zákona č. 50 z 28. ledna 1919 byla filozofická fakulta jednou ze čtyř prvotních fakult a zřízena měla být „nejpozději počátkem studijního roku 1921-1922.“ Vedle ní se počítalo s téměř okamžitou aktivací právnické a lékařské fakulty, přírodovědecká fakulta nebyla ve skladbě tehdejších univerzit ještě zcela etablovaná, a tak se řada přírodovědeckých oborů učila na filozofických fakultách.
Vznikla šestičlenná komise složená z pracovníků Univerzity Karlovy a odborníků z moravských vědeckých institucí, jež dostala za úkol sestavit základ profesorského sboru nové fakulty. Po krátké době byli na tato místa ustanoveni: pro germánskou jazykovědu Antonín Beer, pro německou literaturu Jan Krejčí, pro všeobecné dějiny Julius Glücklich s Bohumilem Navrátilem, pro románskou filologii Prokop Miroslav Haškovec s Karlem Titzem, pro anglickou literaturu František Chudoba, pro klasickou filologii František Novotný, pro českou literaturu Arne Novák, pro českou řeč a literaturu Stanislav Souček, pro československé dějiny Rudolf Urbánek, pro slovanskou filologii Václav Vondrák a konečně pro filosofii a estetiku Otakar Zich. Prvním děkanem byl zvolen a na schůzi profesorského sboru 13. Výuku však nebylo možné zahájit, neboť fakulta nezískala při svém založení žádnou vhodnou budovu. Až po několika neúspěšných návrzích a pokusech jí byla přidělena budova bývalého sirotčince na tehdejší Falkensteinerově dnes Gorkého ulici, kterou používá dodnes. Této budovy se však domáhalo také ředitelství státních drah, takže po nějakou dobu obývaly společné prostory obě instituce.
V meziválečné době se fakulty Masarykovy univerzity, stejně jako fakulty evropských univerzit, potýkaly s materiálními nedostatky, s přílivem studentů z maloměšťanského, rolnického i dělnického prostředí, do řad studentů začaly vstupovat také ženy. Tyto podmínky však nebyly humanitním oborům tolik na obtíž, neboť nepředstavovaly větší ekonomickou zátěž, různě se improvizovalo a výuka probíhala často v bytech profesorů.
Na fakultě byl v této době jakožto aktivní složka studentského života pravděpodobně nejvýznamnější Spolek posluchačů filozofie, který patřil mezi nepolitické stavovské spolky, jež měly jasně navrch oproti spolkům politickým. Mezi ně patřilo Sdružení agrárních akademiků, Klub akademiků čs. strany národně socialistické, Klub lidových akademiků nebo extremistická Komunistická studentská frakce (zkráceně KOSTUFRA) a Svaz fašistického studentstva. Ty zpravidla disponovaly méně početnou členskou základnou, avšak byly více akceschopné a kompaktní, přestože sdružovaly mladé lidi z více fakult, či dokonce škol. Jejich kandidáti často zasedali ve vedení Spolku posluchačů filozofie. Dále působily na FF také spolky organizované dle náboženského nebo národnostního principu, např. Svaz ruských studentů - pobočka Brno nebo organizace bulharských studentů.
V době stoupajícího společenského napětí během 30. let opouštěli fakultu i poslední nepočetní studenti německé národnosti a zhoršoval se postoj velké části německého obyvatelstva města Brna k univerzitě. Do roku 1938 byly také postupně zpřetrhány vazby s Univerzitou Komenského v Bratislavě, kde učila řada brněnských profesorů z FF, např. historik Josef Borovička či slavista Frank Wollman. Pouze tito dva byli ochotni své přednášky prezentovat také ve slovenštině - ostatní se cítili na Slovensku poněkud odstrčeni a zdráhali se věnovat tamějším reáliím.
Období druhé republiky způsobilo ještě větší materiální obtíže, spojené především s přesunem českého obyvatelstva z okupovaného pohraničí do vnitrozemí. V době krizových let 1938-1939 byl rektorem bohemista Arne Novák, který proslul svojí odvahou a obranou zájmů univerzity. Dokázal univerzitní obec stmelit a jeho příklad vytvořil atmosféru sebeobětování a volání po vůdčí roli inteligence v obraně národa tváří v tvář nepříteli.
Po vzniku protektorátu Čechy a Morava v březnu 1939 byli někteří profesoři angažovaní na straně meziválečného režimu penzionováni či posláni na „trvalou dovolenou“ a univerzita přejmenována na „Českou.“ Provoz fakulty, stejně jako univerzity, byl značně redukován až 17. listopadu 1939, a to na příkaz okupačních orgánů. Do té doby panoval v Brně - ve srovnání s Prahou - relativní klid. O to větším šokem bylo proto obsazení FF oddíly gestapa a SS. Studentské manifestace zakázalo samo vedení školy z obav před násilnými zákroky nacistů, a tak byly pouze prohledávány pracovny a místnosti studentských spolků.
Někteří učitelé a studenti byli v podezření z odbojové činnosti zatčeni a odvezeni nejprve do Prahy a následně do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg. Kromě malé skupiny propuštěných (od ledna 1940) strávila řada ze zatčených v nacistických vězeních několik let; čtyři studenti univerzity v koncentračních táborech také zahynuli. Zbytky univerzity byly v roce 1940 přejmenovány na Tschechische Universität in Brünn a omezený provoz byl zachován jen v některých lékařských ústavech. Z FF zůstala činná pouze část administrativy děkanátu a v prostorách fakulty byly umístěny úřadovny oberlandrátu (místní „okresní“ okupační správy). Na studenty, kteří zůstali na svobodě, čekaly pomocné dělnické práce, hlavně ve stavebnictví a těžkém průmyslu, a byli nacisty považováni za potenciálně dosti nebezpečný opoziční element.
Řada studentů i profesorů z FF opravdu spolupracovala s odbojem nebo utekla do exilu, aby bojovala s nacisty zvenčí. Mezi čsl. parašutisty a příslušníky speciálních jednotek byl například František Pavelka, student tělovýchovy z filozofické fakulty. Uprchl až v roce 1940 přes Balkán a Sýrii do Francie a po její porážce do Velké Británie. Zde se stal členem výsadku PERCENTAGE a v říjnu 1941 seskočil nad územím Protektorátu. Byl však zatčen již tři týdny na to v Praze, neboť výsadek byl sledován gestapem. I přes mučení nevyzradil jména svých spolubojovníků a začátkem roku 1943 byl v Berlíně nacisty popraven.
Prvním popraveným z řad pedagogů se stal Vladimír Groh, který působil v řadách sokolského odboje, druhým byl profesor pedagogiky Jan Uher, který působil v Obraně národa - nacisty byl popraven po dlouhých výsleších v říjnu 1942. Další výraznější zatýkaní přišlo na podzim 1941 po nástupu Reinharda Heydricha do úřadu zástupce říšského protektora. V Mauthausenu zahynuli germanista Stanislav Sahánek a filozof Josef Tvrdý, v Osvětimi sociolog Bruno Zwicker a literární historik Bedřich Václavek.
Nové pořádky a vyrovnávání se s obdobím okupace a jejími aktéry, se výrazněji nedotkly právnických a medicínských oborů, které si udržovaly měšťanský a vědecký ráz. Naopak studenti filozofické a pedagogické fakulty se rychle chápali politických příležitostí. Některým šlo o záchranu oboru, který se z pohledu nastupující levice a sovětských vzorů nejevil jako preferovaný, někdo chtěl jen přeskočit v kariérním postupu konkurenta a někomu šlo prostě jen o moc a požitky spojené s prestiží univerzitního profesora. Avšak samotná FF stála během období tzv. Po únoru na FF, podobně jako v rámci celé univerzity, nechvalně prosluly akční výbory, z nichž se brzy zformovala garnitura studentů a mladších akademiků věrných KSČ, kteří následně udávali směr (zejména František Trávníček, František Hejl, František Jordán a další).
Následovaly tzv. prověrky studijního prospěchu, které v celouniverzitním měřítku postihly vyloučením několik tisíc antikomunistických studentů, na FF bylo z 823 zapsaných posluchačů vyloučeno 170 (ale 35 bylo přijato zpět po odvolání). Dalších 13 studentů se studia dobrovolně vzdalo a 53 osob prověrku ignorovalo. Každodenní praxe byla postavena pod dozor KSČ a nastala jakási diktatura modrých košil (dle barvy košil Čsl. svazu mládeže. Případné politické excesy, zvláště na personální rovině, byly záhy zastaveny nebo zmírněny přičiněním osobností stojících sice mimo komunistická centra moci, avšak přece jen mezi komunisty akceptovatelnějších a v prostředí FF dostatečně vlivných. Radikální mladší učitelé a studenti byli v tichosti eliminováni jejich kontaktem s uznávanými vědeckými odborníky a většinou zároveň jejich učiteli (Jindřich Šebánek, Josef Macůrek). Tímto byly prvotní tendence rázné očisty od „reakčních živlů“ rozmělněny a ztlumeny.
Odejít ze svých funkcí museli zejména pedagogové veřejně působící či držící se étosu masarykovské mravnosti, jako např. již roku 1949 sociolog Inocenc Arnošt Bláha. Z důvodu hrozícího kolapsu výuky orgány KSČ a vedení školy zakročily proti mládežnickému radikalismu a po smrti Stalina v roce 1953 na sebe vzal režim byrokratickou, méně ideálovou a více předvídatelnou podobu, která ponechávala relativní klid těm, kdo chtěli pouze bádat a do politiky se nevměšovali. Postihy pedagogů nebyly zdaleka tak razantní jako na pražské FF - brněnská FF nebyla tolik veřejně angažovaná a také zde působily ve vedení ústavů spíše konciliantní osoby než vyslovení ideologičtí fanatikové, kterých bylo na FF vůbec málo. Politizace však znamenala faktické zadušení veškeré badatelské kreativity a aplikování vulgarizované a dogmatické podoby marxismu.
Roku 1960 byl změněn název na Univerzita Jana E. Purkyně (UJEP) a ideové tlaky na univerzitu se postupně oslabovaly. V této době sklízeli úspěchy díky aplikaci nedogmatického marxismu ve svých dílech např. historik Josef Válka či filozof Lubomír Nový, další vyučující se seznamovali s díly reformních marxistů, s diskusemi o sociálně-tržním hospodářství a perspektivách marxismu. Studenti a část mladších pedagogů se dokonce zapojila do reformního hnutí v KSČ a ve společnosti a docházelo ke střetům s komunistickými fundamentalisty. Začalo se diskutovat o chybách v dosavadní stranické politice, ovšem naprosto v obecných konotacích, jakákoli konkretizace kritické diskuze o poměrech na FF nebyla možná. Postupně a opatrně byly navazovány kontakty se zahraničím, což je velmi důležitý fakt, neboť prolomením izolace se v plné síle projevila negativa vědecké práce dosud pěstované na fakultě, potažmo univerzitě.
V roce 1968 byly znovuobnoveny některé studentské spolky, zejména Spolek posluchačů filozofie, mezi jehož představitele patřili Jan Eliáš, Jiří Kříž a Martin Potůček. Spolek se projevoval nepoliticky a zabýval se spíše sociálními záležitostmi a podporou studentské vědecké práce na FF. Politicky se začal angažovat až po srpnové okupaci na podzim 1968, kdy v jeho režii proběhlo i stávkové vystoupení studentů proti začínající normalizaci, s níž vedení FF opatrně sympatizovalo. Studenti se marně snažili o získání podpory ze strany dělnictva (tzv. Atmosféra během tohoto období byla tísnivá a opětovně docházelo k personálním čistkám. Celkově však normalizace byla klidnější a akademici, ač většina s režimem nesouhlasila, byli tolerováni, pokud veřejně přitakávali režimu a prokazovali mu tu větší, tu menší služby.
Univerzita znovu ztratila valnou většinu vazeb k zahraničí a kvalitní výzkum bylo možné realizovat jen obtížně - zvláště na FF byli akademici pod tuhým ideologickým dohledem (ve srovnání s medicínou apod.). Znovu docházelo k permanentnímu kádrování a vynucování projevů loajality, avšak pouze formálně a z hlediska byrokratičnosti, režim už na rozdíl od „mládenců v modrých košilích“ z 50. let nevěřil, že je možné obyvatelstvo převychovat. FF byla označována jako politicko-agitační pracoviště, avšak většina pracovníků se naučila procházet povrchními zkouškami loajality a jinak se věnovala v tichosti a ústraní své vědecké a pedagogické praxi, která měla většinou značnou váhu. Děkani, jako například rusista Bořivoj Novák, se snažili politické tlaky narůstající normalizace co nejvíce mírnit. Postiženi byli jedinci, kteří se v době pražského jara projevili až příliš politicky, např. bohemisté Milan Jelínek a Oleg Sus, politolog Jaroslav Šabata nebo sociolog Josef Solař. Pro další tu byly spíše kázeňské tresty, nejčastěji v podobě zákazu pedagogické činnosti, např. pro logika Pavla Maternu, filozofa Lubomíra Nového nebo historika Josefa Válku, případně zákaz publikování.
V roce 1973 byla na FF přibližně třetina vyučujících členy KSČ, třetina byla ze strany vyškrtnuta za prohřešky proti politické linii strany z let 1967-1969 a třetina byla nestraníky. Normalizátorům se nedařilo získávat mladší učitele a studenty do svých řad. V roce 1987 bylo v KSČ organizováno celkem 57 % učitelů, ale často šlo pouze o obranné mimikry, a nikoliv o identifikaci s režimem. Papouškování ideologických frází marxismu-leninismu se stalo především deklarativním předpokladem k působení a budování kariéry na fakultě.
Změny v SSSR v roce 1985 a nástup Gorbačova byly sledovány sice s nadějí, avšak s opatrností. Studenti se během 80. let stále více odvažovali kritizovat poměry a nemnozí z nich se dokonce dostávali do důsledné antikomunistické opozice, jako např. lidé kolem časopisu Revue 88 (vydáváno 1987-1989). Redakční radou tohoto nově nezávislého studentského časopisu prošlo 13 studentů z UJEP a hlavními hybateli činnosti byli především studenti z filozofické a lékařské fakulty, např. Petr Fiala, Martin Pavelka, Roman Ráček a Vladimír Vyskočil.
Brněnští vysokoškoláci se po drastickém zásahu bezpečnostních složek proti studentské manifestaci v Praze na Národní třídě 17. listopadu 1989 solidarizovali se svými pražskými kolegy a z univerzity, především pak z FF se stal regionální štáb sametové revoluce. Právě zde se scházel v následujících týdnech Koordinační stávkový výbor brněnských VŠ, který později vystupoval dokonce jako zástupce všech VŠ na Moravě. Studenti vedle požadavků celospolečenského významu postavili jako svůj cíl odchod hlavních představitelů normalizační garnitury z vedení univerzity a návrat perzekvovaných osob k výuce (Jana Nechutov...
Profesoři Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Následující seznam obsahuje profesory v současnosti působící na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, včetně emeritních profesorů. Přiřazení k fakultě se odvíjí od aktivního zaměstnaneckého vztahu, případně pozice emeritního profesora.
Profesoři pro obor informatika:
- Jiří Barnat, profesor pro obor informatika od 2. 12.
- Luboš Brim, profesor pro obor informatika od 6. 11.
- Ivana Černá, profesorka pro obor informatika od 5. 11.
- Petr Hliněný, profesor pro obor informatika od 1. 3.
- Michal Kozubek, profesor pro obor informatika od 1. 12.
- Jaroslav Král, profesor pro obor informatika od 15. 6.
- Mojmír Křetínský, profesor pro obor informatika od 6. 11.
- Antonín Kučera, profesor pro obor informatika od 5. 11.
- Václav Matyáš, profesor pro obor informatika od 8. 12.
- Luděk Matyska, profesor pro obor informatika od 18. 9.
- Karel Pala, profesor pro obor informatika od 19. 6.
- Jiří Sochor, profesor pro obor informatika od 12. 2.
- Pavel Zezula, profesor pro obor informatika od 1. 5.
- Jiří Zlatuška, profesor pro obor informatika od 27. 4.
Profesoři pro obory práva:
- Josef Bejček, profesor pro obor obchodní právo od 15. 12.
- Karel Eliáš, profesor pro obor obchodní právo od 15. 5.
- Jaroslav Fenyk, profesor pro obor trestní právo od 2. 3.
- Josef Fiala, profesor pro obor občanské právo od 6. 11.
- Jan Filip, profesor pro obor ústavní právo od 15. 12.
- Zdeňka Gregorová, profesorka pro obor pracovní právo a právo sociálního zabezpečení od 1. 2.
- Věra Kalvodová, profesorka pro obor trestní právo od 19. 6.
- Zdeňka Králičková, profesorka pro obor občanské právo od 14. 6.
- Jiří Malenovský, profesor pro obor mezinárodní právo veřejné od 21. 9.
- Naděžda Rozehnalová, profesorka pro obor mezinárodní právo soukromé a právo mezinárodního obchodu od 25. 4.
- Vladimír Týč, profesor pro obor mezinárodní právo veřejné od 31. 10.
- Ivan Vágner, profesor pro obor podniková ekonomika a management od 21. 9.
- Miloš Večeřa, profesor pro obor teorie, filozofie a sociologie práva od 31. 10.
- Ladislav Vojáček, profesor pro obor právní dějiny od 30. 4.
- Jarmila Pokorná, profesorka pro obor obchodní právo od 30. 4.
- Jozef Čentéš, profesor pro obor trestní právo od 19. 9.
- Milena Hrušáková, profesorka pro obor občanské právo od 1. 6.
- Ján Klučka, profesor pro mezinárodní právo veřejné od 16. 4.
Profesoři pro další obory:
- Miloslav Dokulil, profesor pro obor dějiny filozofie a sociální filozofie od 1. 12.
- Tomáš Tyc, profesor pro obor teoretická fyzika a astrofyzika od 18. 9.
- Stanislav Balík, profesor pro obor politologie od 25. 6.
Tento seznam odráží profesory, kteří aktivně působí na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, nebo jsou emeritními profesory. Fakulta se věnuje široké škále oborů a klade si za cíl poskytovat kvalitní vzdělání a podporovat vědecký výzkum.
tags: #filozoficka #fakulta #masarykova #profesori