Giovanni Boccaccio a jeho Dekameron: Mistrovské dílo renesance

Giovanni Boccaccio (1313-1375) byl italský renesanční spisovatel, básník a prozaik, který je považován za jednoho ze zakladatelů italské umělecké prózy. Jeho nejvýznamnějším dílem je Dekameron, sbírka sta novel, která vznikala v letech 1348 až 1353. Kniha je považována za vrcholné Boccacciovo dílo a představuje klíčový milník v rozvoji evropské novely.

Boccaccio se narodil jako nemanželský syn bankovního zástupce a díky otcově podpoře získal kvalitní vzdělání. Studoval práva na neapolské univerzitě a dostal se na neapolský královský dvůr, který byl centrem rané renesance a humanismu. Zde se setkal s řadou učenců a získal inspiraci pro svou literární tvorbu. Jeho celoživotní inspirací byla žena, kterou v dílech nazýval Fiammetta.

Dekameron vznikl v bouřlivé době, kdy Evropu zasáhla katastrofální morová epidemie. V letech 1348-1353, kdy Boccaccio dílo psal a dokončil, Florencii sužoval mor. Tato krize otřásla středověkým světem a vírou v neomylnost církve. V Itálii se začal formovat humanismus - myšlenkový směr, který do středu vesmíru postavil člověka místo Boha. Lidé chtěli užívat pozemského života, vzdělávat se a bavit se, což Dekameron dokonale odráží.

V reakci na morovou nákazu se deset mladých lidí - tři muži a sedm žen - rozhodne utéct z Florencie na venkovské sídlo. Tam tráví deset dní v izolaci, během nichž si každý den vyprávějí příběhy. Každý den je určen „král“ nebo „královna“, kteří stanoví téma dne. Celkem tak zazní sto novel, což dalo dílu název Dekameron (z řeckého „deka“ - deset, „hemera“ - den).

Charakteristika díla

Literární žánr a druh

Dekameron je soubor sta novel s rámcovou kompozicí. Literárním druhem je epika. Jedná se o prozaické dílo, které však občas obsahuje i poetické pasáže. Novela je definována jako krátký až střední prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru, a právě tato charakteristika se mnohých příběhů z Dekameronu dokonale hodí.

Kompozice

Dílo využívá rámcový kompoziční systém: deset lidí si vypráví příběhy za doby moru a každý příběh nás poté posune do jiné, další dějové linie. Před každým z příběhů je na začátku krátké shrnutí daného děje. Tato symetrická kompozice (10 dní, 10 lidí, 100 novel) je pro dílo typická. Každý den začíná a končí popisem zábavy mladých lidí.

Témata jednotlivých dnů jsou různá a Boccaccio skrze ně mapuje celý lidský život. Například první den je téma volné a často jde o satiru na lidské vady. Čtvrtý den se věnuje příběhům o tragické lásce, šestý den se soustředí na lidi, kteří se díky vtipné odpovědi dostali z nebezpečí nebo hanby, a desátý den vypráví o lidech, kteří vykonali něco velkorysého nebo vznešeného.

Postavy

Vypravěči v rámcovém příběhu, jako jsou Pampinea, Fiammetta, Filostrato a další, jsou kultivovaní lidé, kteří představují renesanční ideál šlechty. Postavy v jednotlivých novelách představují celé spektrum tehdejší společnosti - od králů po podvodníky, od urozených dam po kupce a mnichy. Boccaccio si oblíbil postavy, které jsou chytré, vynalézavé a dokáží si užít život, nikoli asketické světce.

Mezi typické postavy patří například:

• Federigo degli Alberthi: Rytíř, který z lásky k paní Giovanně prohýří majetek a nakonec obětuje svého jediného sokola, aby ji mohl pohostit.
• Bratr Puccio: Bohatý muž, který se pod vlivem mnicha Dona Felice podrobí přísnému pokání s cílem dosáhnout věčné blaženosti, což vede k paradoxním situacím.
• Lisabetta ze Salernu: Mladá žena, která se zamiluje do najatého dělníka Lorenza. Její bratři Lorenza zavraždí, ale Lisabetta získá jeho hlavu a uchová ji v květináči s bazalkou.
• Paní Filipa: Urozená žena obviněná z cizoložství, která před soudem obhájí svou lásku a přispěje ke změně krutého zákona.
• Žárlivý manžel z Arimina: Muž, který se snaží přistihnout svou ženu při nevěře, ale je přelstěn její inteligencí.

Jazyková stránka a styl

Boccaccio psal v lidovém jazyce (toskánský dialekt), čímž položil základy moderní italštiny. Jeho jazyk je velmi živý, šťavnatý, plný ironie, dvojsmyslů a humoru. Vznešený jazyk v rámcovém vyprávění ostře kontrastuje s hovorovým a občas i vulgárním jazykem v samotných novelách. Autor střídá optimistický a ironický pohled, rád baví čtenáře lidskou nedokonalostí.

Témata a motivy

Hlavním tématem Dekameronu je oslava lidského rozumu, vtipu, lásky (duchovní i tělesné) a kritika církevního pokrytectví. Mezi klíčové motivy patří Štěstěna (Fortuna), která přeje připraveným, mor jako kontrast k radosti ze života, peníze a sex. Dílo nám nabízí jakési shrnutí života a životních mezilidských konfliktů.

Dekameron byl ve své době vnímán jako odvážné dílo, které se nebálo popisovat intimnější prožitky lidí. Církev ho dlouho neměla v lásce a v 16. století byl dokonce na seznamu zakázaných knih.

Význam a odkaz

Dekameron je považován za revoluční dílo, které dalo svobodu lidskému vyprávění a významně ovlivnilo vývoj evropské novely. Jeho vliv zasáhl všechny oblasti umění a dodnes je zdrojem inspirace. Příběhy z Dekameronu ovlivnily řadu dalších uměleckých děl, například anglického autora Geoffreyho Chaucera, který se Boccacciem přímo inspiroval v kompozici svého díla Canterburské povídky. Pojem „boccacciovská novela“ dodnes označuje příběh, který je vtipný, trochu lechtivý a má chytrou pointu.

V roce 1971 natočil režisér Pier Paolo Pasolini slavnou a ve své době kontroverzní filmovou verzi Dekameronu, která se soustředila na ty nejvíce erotické a lidové příběhy. V roce 1990 napsal Vladimír Páral dílo Dekameron 2000 aneb Láska v Praze, které je moderní parafrází.

Boccacciovi současníci v italské literatuře byli například Dante Alighieri a Francesco Petrarca. Z literatury světové to byli Francios Villon, Francios Rabelais, Thomas More, Francis Bacon, Cristopher Marlowe, William Shakespeare a Miguel de Cervantes. Z českých autorů to byli Jan Blahoslav a Bohuslav Hasištejnský.

Dekameron je dílem, které dokonale odráží ducha renesance - důraz na člověka, jeho schopnosti, život v současnosti a oslavu pozemského života s jeho radostmi i strastmi.

tags: #giovanni #boccaccio #dekameron #rozbor #na #maturitni