Veřejně popírat židovský holocaust si dnes už jen tak někdo nedovolí. To samé však neplatí pro válečné utrpení Romů, které je opakovaně zlehčováno. Naposledy tak učinili vysoce postavení politici - místopředseda Sněmovny Tomio Okamura a jeho spolustraník poslanec Miloslav Rozner relativizovali události, které se odehrály v táboře v Letech.
Máme četné důkazy o tom, co se dělo v táboře v Letech - jaké tam panovaly podmínky, kolik lidí zemřelo a jak, kolik bylo odvezeno na smrt do jiných táborů. Hlavní důvod, proč je tábor v Letech palčivým tématem - na rozdíl od tábora v Hodoníně u Kunštátu, kde lidé trpěli podobně - je vepřín, který stojí na jeho místě.
Vedle této symbolické úrovně je zde ještě rovina historiografická. Téma romského holocaustu bylo po desítky let odsouvané na okraj, veřejnosti se otevřelo až v devadesátých letech. I dříve se mu sice badatelé věnovali, ale jejich výzkumy nebyly veřejně diskutovány. Zajímavé je, že otázku romského holocaustu neotevřeli čeští historici, ale americký publicista a genealog Paul Polansky, který na Lety narazil náhodně při práci v třeboňském archivu. Až on vytáhl toto téma na světlo veřejného zájmu.
Dochází k zajímavému střetu - publicistů, aktivistů a pamětníků na jedné straně, a profesionálních historiků, kteří toto téma opomíjeli, na straně druhé. Ano, i Tomio Okamura opřel svůj výrok o „neoploceném“ letském táboře, v němž měli podle něj lidé „v podstatě volný pohyb“, o vědeckou publikaci vydanou v roce 1999 Historikové a kauza Lety (ačkoliv zkreslil její název).
Problematika interpretace událostí v Letech
V českém prostředí dlouhodobě přetrvává problematický přístup k romskému holocaustu, který se projevuje jeho zlehčováním a opomíjením. Tento stav je částečně způsoben specifickým přístupem části české historiografie, která se vyznačuje pozitivistickým a faktografickým přístupem, zejména při zkoumání válečných témat. Jak uvádí Jiří Smlsal, tento přístup se projevuje v několika rovinách.
Omezené prameny a nereflektované přejímání jazyka
Jedním z hlavních problémů je, že někteří historikové čerpají pouze z omezených typů pramenů. Spoléhají se na oficiální dobové dokumenty a opomíjejí ústní svědectví pamětníků. Navíc nereflektovaně přejímají jazyk těchto dokumentů. Například pojem „cikán“ v té době nebyl přesně definován. Úřadům byla záměrně nechána volnost, aby mohly manipulovat s tím, koho tak označí. Tehdejší nálepka „cikán“ se proto neshoduje s dnešními pojmy Rom nebo Sintu.
Někteří historikové s těmito dokumenty pracují bez kritického odstupu, což je patrné v otázce obětí. Je totiž velmi obtížné stanovit jejich přesný počet. Nemůžeme spoléhat jen na táborovou dokumentaci, protože mnoho zločinů, které dozorci spáchali, samozřejmě nezapisovali. V evidenci byl tehdy navíc velký zmatek.
Role pamětníků a oficiální dokumentace
Oficiální údaje proto upřesňují pamětníci, s jejichž výpověďmi však někteří historici vůbec nepracují. Víme například, že velitel tábora Josef Janovský nutil lékaře, aby neohlašoval tak velké počty úmrtí nebo aby měnil jejich příčiny. Svědkové také popisují, jak dozorci házeli novorozené děti do rybníka, což v táborové dokumentaci nenajdeme. Z dokumentů se také nedozvíme, že velitel běžně propouštěl těžce nemocné vězně, což mu ušetřilo výdaje na jejich léčbu. Minimálně z jednoho svědectví víme, že takto propuštěný člověk umřel už po cestě domů. V táboře se potulovalo také mnoho bezprizorních sirotků, kteří ani nevěděli, jak se jmenují. Bez svědectví pamětníků bychom tedy o spoustě věcí nevěděli nebo bychom je špatně interpretovali. Uváděná čísla obětí proto považujme za minimální odhad.
Proč romský holocaust čelí zlehčování?
Židovský holocaust bývá také zlehčován, ale když to někdo udělá, automaticky se odepíše ze slušné společnosti. U toho romského takový sociální tlak nefunguje z několika důvodů. Jedním z nich je práce těch „konzervativních historiků“ a jejich nekritické přejímání dobových pramenů a jazyka. Například se opakuje, že genocida Romů byla motivována sociálně a Židů rasově. Tím se ale přejímá tehdejší pojímání Romů jako lidí, jejichž způsob života je neslučitelný s fungováním společnosti. V západním Německu například nebylo Romům v roce 1966 přiznáno odškodnění za holocaust - argumentovalo se přitom tím, že se nejednalo o rasovou genocidu.
Také uznání židovského holocaustu má za sebou dlouhou a trpkou historii. Co tehdy dominovalo vzpomínání na válku? To je změna, která u nás nastala až v devadesátých letech. Předtím byly hlavním tématem nacistické zločiny proti místním obyvatelům: okupace a koncentráky pro politické vězně. Židům nebyl připisován zvláštní status, byli řazeni mezi ostatní „národní“ oběti. Židovský holocaust se postupně dostal do středu politiky paměti, zato ten romský zůstal na okraji.
Když si připomínáme holocaust, zdůrazňujeme utrpení Židů a ztotožňujeme se s nimi. To samo o sobě není špatně. Tomio Okamura ve své řeči odkazoval na své údajné židovské přátele, kteří se prý podivují nad tím, že utrpení Romů stavíme na roveň tomu, čím si Židé prošli v Osvětimi.
Postoje veřejnosti a spolupachatelství
Rozsáhlost romské genocidy tedy byla umožněna také postoji tehdejší veřejnosti k nim? Do určité míry zřejmě ano. Musíme si ale uvědomit, že i lidí ochotných pomáhat Židům bylo málo. Najdou se však i ti, kteří Romům pomáhali - ukrývali je nebo se za ně přimluvili, aby nebyli označeni jako „cikáni“. Na druhé straně ale stojí mnohem větší část lidí, která z perzekuce a genocidy těžila. Využívali neplacené a de facto otrocké práce Romů na stavbu silnic, lesnické nebo polní práce. Práci vězňů využívali soukromé firmy i místní obyvatelé. Majetek Romů odebraný při příchodu do tábora se dražil ve veřejných dražbách - lidé si brali vše, od koní po pytle brambor.
Brutálnost romské genocidy byla umožněna také menším počtem Romů, bylo snazší je zachytit. Zároveň u nás existovala dlouhá tradice policejního přístupu k Romům. „Cikáni“ byli oficiálně označovaní už za první republiky a stávali se tím občany druhé kategorie. Kontinuitu policejních represí lze vidět například v prvorepublikových soupisech „potulných cikánů“, na jejichž základě se pak sepisoval jejich seznam v roce 1942. Už ve dvacátých a třicátých letech navrhovali četníci represivní opatření proti Romům, jako například zavřít je do pracovních táborů a nechat je tam do vymření, sterilizovat, tetovat na ramena čísla.
Ano, tábor v Letech narušuje naše chápání historie a způsob, jakým vyprávíme historii Čechů jako věčných obětí velmocí. Najednou zde máme české četníky, kteří ty zločiny ochotně řídili, a jiné oběti holocaustu, s nimiž nejsme zvyklí se ztotožňovat. Jeden z limitů našeho připomínání holocaustu je také zakrývání faktu, že většina obyvatelstva nebyla v roli obětí, ale spolupachatelů nebo tiše přihlížejících. Bez iniciativy a práce českých úřadů by to měli nacisté mnohem těžší. Protektorát stál na kolaboraci.
Velmi nebezpečné je podle mě srovnávání utrpení - když jsou Lety zlehčovány na základě toho, že to tam nebylo tak strašné jako v Osvětimi. Jenže v podobném srovnání bledne skoro všechno. Nebezpečnou dezinformací je také předpoklad, který v současné společnosti obzvlášť rezonuje, že si za to Romové mohli sami.
Reakce na výroky politiků a budoucnost bádání
Pozitivně hodnotím podaná trestní oznámení a výrazné odsouzení z řad některých politiků. Odpovědi však byly nedostatečné, Okamura by měl být zbaven svého postu místopředsedy Sněmovny. Ukazují, že se extrémní postoje přiblížily politickému středu a pro velkou část obyvatel jsou nyní přijatelné.
Neformuloval bych to tak silně. Jsou tady i historikové a organizace, kteří se tomuto tématu kvalitně věnují, a nechci je proto plošně odsuzovat. Zároveň je problém, že se tématu věnují převážně neromští historici.
Potřeba angažovanosti a změny ve výuce
Jedna strana mince je práce historiků, druhá strana popularizace jejich práce. Uzavřenost akademického světa je samozřejmě problém. Historikové by měli být angažovanější a vstupovat do veřejných debat. Odpověď na Okamurovy výroky měla přijít z jejich řad mnohem rychleji, razantněji a od více institucí.
V první řadě je potřeba, aby byl konečně vykoupený ten prasečák. (Vepřín byl přepsán do státního vlastnictví až poté, co rozhovor proběhl - pozn. red.) Namísto něj by měl stát památník, na jehož utváření by se měli podílet i zástupci pozůstalých. To je však jen základ, změnit by se měla hlavně výuka o holocaustu. Na školách přetrvává výklad dějin jako příběhu českého národa. Nevíme však, co si počít s dějinami menšin - ty stojí mimo náš velký příběh a je jim věnováno velmi málo prostoru. O Židech a Romech se v učebnicích sice dočteme, ale figurují jen ve vedlejších rolích. Holocaust by měl být také vykládán jako utrpení různorodých perzekuovaných skupin, nejen Židů, ale i Romů, zdravotně postižených, homosexuálů a lidí, kteří byli označeni jako „asociálové“. Dějiny menšin bychom měli organicky začlenit do našeho dějinného příběhu.
Kompletní Historie Ravensbrücku: Nejbrutálnějšího Ženského Tábora Nacistického Režimu
Jiří Smlsal (*1992) studuje na Ústavu hospodářských a sociálních dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, ve své diplomové práci se zabývá sociálními předpoklady romské genocidy. Studuje také antropologii na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.