Karel Engliš (1880-1961) byl jednou z nejvýznamnějších postav české ekonomické a politické scény první poloviny 20. století. Jeho teoretické práce a praktické působení v klíčových funkcích zanechaly nesmazatelnou stopu v hospodářské politice meziválečného Československa a jeho vliv rezonuje v ekonomickém myšlení dodnes.
Engliš se narodil 17. srpna 1880 v Hrabyni. Po studiích práv na Univerzitě Karlově se stal profesorem národního hospodářství na Masarykově univerzitě v Brně. Byl jedním ze zakladatelů teleologické ekonomické teorie, která klade důraz na účelové jednání ekonomických subjektů. Jeho klíčová díla, jako například Teleologie jako forma vědeckého poznání (1930) a Národní hospodářství (1946), představují základní kameny české ekonomické vědy.
Jeho teoretické úvahy se vyznačují příklonem k metodologii, konkrétně ke kantovské noetice, pro kterou je typické nejprve prozkoumat předpoklady a formy našeho poznávání. V tomto ohledu Karel Engliš jistě předčil své současníky i následovníky. Englišova tzv. teleologická metoda spočívá v tom, že na ekonomické jevy se dívá nikoliv optikou tradiční kauzality v přírodovědném smyslu, ale optikou účelu (telos). V tomto ohledu má blízko k základům tradiční rakouské školy, i když v mnoha jiných ohledech rakouskou školu podroboval kritice.
Nahlížet na ekonomické jevy optikou účelu a nikoliv optikou kauzality znamená, řečeno dnešní terminologií, snažit se budovat makroekonomii důsledně na mikroekonomických základech. A vysvětlovat dění jako důsledky (někdy nezamýšlené) maximalizačního úsilí jednotlivých ekonomických aktérů, přičemž to, co je maximalizováno, jsou subjektivní užitky nebo cílové funkce. Místo o mikrozákladech Engliš hovořil ve své terminologii také o tzv. subjektové metodě.
Samozřejmě, že Englišova teleologická metoda historicky předcházela kenesiánskému velmi agregovanému pohledu, takže nebyla reakcí na něj. Nicméně je jasné, jak by se Engliš díval na pozdější mechanistické pojetí makroekonomie, ve kterém na sebe záhadným způsobem působily jakési agregáty podobně jako v nějaké soustavě fyzikálních těles. Takové modely, byť by byly empiricky úspěšné, by se jistě Englišovi nejevily jako adekvátní vysvětlení ekonomických jevů - nikde se v nich neobjevuje zmínka o chtění, o účelu a prostředku k jeho dosažení. Zkrátka není to vysvětlení v Englišově smyslu, nanejvýš nějaká empirická a dočasná pravidelnost.
Je jisté, že většinu dnešního empirického výzkumu, který např. budování mikrozákladů dorazilo do makroekonomie (resp. se do ní vrátilo) již v 70. letech spolu s racionálními očekáváními. Ačkoliv racionální očekávání zůstávají spornou a pro neokenesiánské ekonomy většinou nepřijatelnou hypotézou, mikroekonomické založení se stalo skoro imperativní módou jdoucí napříč jednotlivými odnožemi mainstreamu. Dalo by se tedy říci, že Englišova subjektová metoda se do makroekonomie vrátila alespoň v oblasti čisté teorie, když ne v empirii.
Výsledky budování makroekonomie na mikroekonomických základech však (a dnes zhruba po 40 letech to můžeme říci) nejsou uspokojivé. Na vině ale nejsou mikrozáklady obecně. Hovořím-li o mikroekonomickém založení makroekonomie, které Engliš v jiné terminologii tak propagoval, potom se nemohu nezmínit o spojitosti se současnou praxí měnové politiky u nás. Modelový aparát, který je zdrojem inflačních prognóz, má solidní mikroekonomické založení (tam, kde to je věcně možné).
V těchto vysokých funkcích se mu podařilo stabilizovat československou měnu a udržet zdravé veřejné finance, což významně přispělo k ekonomické stabilitě mladého státu.
Politická a veřejná kariéra
Karel Engliš nebyl pouze teoretikem, ale také aktivním politikem a státníkem. V letech 1920-1925 zastával funkci ministra financí v několika vládách a v období 1934-1939 působil jako guvernér Národní banky Československé. V těchto klíčových pozicích se mu podařilo stabilizovat československou měnu a udržet zdravé veřejné finance, což významně přispělo k ekonomické stabilitě mladého státu.
Jeho zásluhy ve vědním oboru národní hospodářství byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění. V roce 1919 se stal profesorem a prvním rektorem nově založené Masarykovy univerzity v Brně, na jejímž založení se významně podílel.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byl Engliš perzekvován a jeho dílo upadlo v nemilost režimu. I přesto zůstal věrný svým ideálům a až do konce života se věnoval ekonomické teorii. Jeho myšlenky a přínos pro českou ekonomii byly plně doceněny až po roce 1989.
V roce 1991 mu byl prezidentem Václavem Havlem in memoriam udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka III. stupně za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
Po Karlu Englišovi je pojmenována ulice v Praze 5 na Smíchově a v Opavě. Dříve jeho jméno nesla soukromá brněnská Vysoká škola Karla Engliše.
Englišova měnová teorie a praxe
Englišova měnová teorie byla nominalistická, což je v dnešní době samozřejmé, ale v jeho době to nebylo zcela jednoznačné. To se ukázalo zejména v otázce restaurování zlatého standardu. Československá koruna se navzdory Englišovým varováním stala měnou (resp. standardem) zlaté devizi, tj. byla spojena s měnami, které byly přímo směnitelné za zlato.
Engliš prosazoval v průběhu krize devalvační řešení, ke kterému se ale přistoupilo až se značným zpožděním v roce 1934. Zlatý obsah koruny byl definován tak, že jeden gram zlata odpovídal cca 23 korunám.
Ačkoliv diskuze o tom, zda měna má být svázána se zlatem či nikoliv a v jakém kurzu, se mohou zdát jako ryze dobově podmíněné, mají v současnosti blízkou analogii. Zavedení měny zlaté devizi z praktického hlediska znamenalo především fixaci měnového kurzu československé koruny vůči nahodilé skupině zemí - totiž zemí, které měly svou měnu kryty zlatem. Podobně i přistoupení k měnové unii je fixací kurzu vůči členským zemím měnové unie.
Mezi tzv. měnou zlaté devizi a přistoupením k měnové unii však existuje nezanedbatelný rozdíl. Především ten, že zatímco v případě měny zlaté devizi bylo možné takříkajíc škrtem pera změnit zlatý obsah koruny, tj. fakticky přenastavit zafixovaný kurz, v případě členství v měnové unii taková jednoduchá možnost není.
Englišova měnová teorie byla sice originální, dnes bychom ji již ale nemohli přijmout. Přesto však obsahuje prvky, které se dnes do měnové teorie po mnoha názorových změnách vracejí. Především to jsou prvky, které bychom dnes nazvali endogenní teorií peněz. Pro Engliše totiž byly prioritní pohyby cenové a důchodové hladiny a změny v kvantu peněz jsou potom jejich důsledky.
To však platí za předpokladu, že emisní (centrální) banka se nedopouští záměrně „tvorby umělé kupní síly“. Příčinami inflace resp. deflace tak jsou různé události nebo opatření hospodářské politiky. Engliš tyto události resp. opatření nazýval „inflačními a deflačními metodami“.
Mezi inflační metody patří například devalvace resp. depreciace měnového kurzu, změny cen dovážených statků, nebo „umělá tvorba kupní síly“ centrální bankou. Zvláštností Englišovy měnové teorie je mimo jiné právě to, že na jedné straně důrazně odmítal „umělou tvorbu kupní síly“ emisní bankou, ale zároveň na druhou stranu by podle Engliše emisní banka měla svojí politikou umožňovat plynulý oběh a dodávat peníze do oběhu tak, aby se objem peněz přizpůsoboval „vlnění“ v objemu prodejů a koupí.
V tomto bodě spatřuji vliv staré anglické doktríny reálných směnek (real bills doctrine). Podle ní emise papírových peněz není inflační, pokud ji emisní banka (nebo banky v systému volného bankovnictví) uskutečňuje při odkupu tzv. reálných směnek. Reálnou směnkou se rozumí krátkodobá směnka, jenž slouží k nákupu nové produkce, která buď již existuje anebo v krátké době vznikne.
V podstatě se jedná o emisi, která má usnadnit obchodní styk - výrobci prodají své produkty odběratelům (např. velkoobchodu) a ti jim zaplatí krátkodobou obchodní směnkou. Výrobci směnku odprodají bance, která tak emituje nové peníze. V naší terminologii tak dojde k rozšíření měnové báze. Velkoobchod (resp. jiný typ odběratele) po krátkém čase nakoupené statky prodá a za utržené peníze proplatí obchodní směnky, kterými původně zaplatil výrobcům. Peníze emitované bankou při eskontu směnek se tak zpět vracejí do banky a peněžní báze se smršťuje zpět.
Díky této logice tedy podle doktríny reálných směnek takováto emise peněz není inflační - nově emitované peníze jsou vydány jen oproti nové, dodatečné produkci. Nenastává tak situace, že by větší množství peněz honilo stále stejné množství reálné produkce. Takovýto systém také plně odpovídá požadavku, že emise se přizpůsobuje, řečeno Englišovou terminologií, „vlnění“ objemu prodejů a koupí.
Objem obchodních směnek může výrazně kolísat buď z důvodů sezónních, nebo důvodů nahodilých a nepředvídatelných. Emisní banka se v takovém systému pasivně přizpůsobuje a poskytuje likviditu podle výkyvů v poptávce po likvidních penězích.
Doktrina reálných směnek je však v rozporu s kvantitativní teorií, podle které není příliš podstatné, jakým způsobem k dodatečné emisi dochází. Podstatné podle ní je množství peněz, které banky emitují celkem a které nebankovní subjekty drží. Poptávka po penězích sice fluktuuje, ale nelze na ni nahlížet optikou „reálných směnek“.
Navíc doktrina reálných směnek ponechává buď množství peněz nebo úrokovou míru neukotveny. Představme si, že by díky všeobecnému podnikatelskému optimismu rostly zásoby meziproduktů i finálních statků a s nimi by byl spojený i přírůstek obchodního úvěru, který by byl díky eskontu směnek de facto poskytnutý centrální bankou (i když zprostředkovaně skrze komerční banky). Zvyšuje se tak reálná produkce i objem peněz v oběhu.
Směnky jsou sice po relativně krátké době proplaceny a obchodní úvěr splacen, je ale nahrazen dalším a dalším obchodním úvěrem, takže objem peněz zůstává zvýšen a dále se zvyšuje. Výrobci mezistatků i finálních statků po čase narážejí na kapacitní možnosti a začnou více či méně zvyšovat své ceny. Skutečnost, že nově emitované peníze byly emitovány v souladu s „doktrínou reálných směnek“, na věci nic nemění.
Dodatečný úvěr sice je poskytován na reálně existující zboží, to je však stále dražší a dražší a proto bude potřeba stále více dodatečného úvěru. Pokud by centrální banka při odkupu směnek razantně nezvýšila úrokovou míru (diskontní sazbu v původním smyslu), naplno by se projevil nestabilní charakter rovnováhy úrokové míry.
Engliš se zřejmě domníval, že dostatečnou hrází pro nekontrolovatelnou emisi (nebo naopak kontrakci peněz) bude to, že dlouhodobé investiční nebo i spotřební úvěry jsou poskytovány za tržní úroky, které se mohou volně vyvíjet. Při konjunktuře, kdy rostou nejen zásoby a tedy i obchodní úvěr, ale i investice do fixního kapitálu a investiční úvěry, měly by ceteris paribus vzrůst i dlouhodobé úroky.
Roste totiž poptávka po zápůjčních fondech, a protože centrální banka podle předpokladu poskytuje pouze krátkodobou likviditu na eskont krátkodobých obchodních směnek, musejí obchodní banky zvýšit úroky z poskytovaných investičních úvěrů a přijímaných vkladů. Tím by byly investice a spotřeba kroceny a konjunktura tlumena.
Problém však vidím v tom, že ani nabídka zápůjčních fondů v takové situaci nezůstává neměnná. Konjunktura původně živená rozšiřováním obchodního úvěru znamená růst reálné produkce i nominálních důchodů a tedy i růst nominálních úspor a zvyšování objemu zápůjčních fondů.
Ačkoliv tedy nemohu s Englišovou peněžní teorií souhlasit, je třeba ji vnímat jako odpovídající jeho době. Ostatně doktrína reálných směnek, ke které podle mého názoru měla Englišova peněžní teorie blízko, byla úhelným kamenem i zákona o zřízení Fedu z roku 1913 a Fed se jí v části meziválečného období řídil.
Englišův přístup měl mimo jiné tu zajímavou implikaci, že Engliš striktně odmítal jakoukoliv monetizaci státního dluhu. To je jen logický důsledek jeho uvažování - úvěr státu jistě je úvěr buď na investice nebo na spotřebu.
Úkolem centrální banky také podle Engliše nemohla být stimulace hospodářství pomocí uměle nízkých úrokových sazeb a pomocí „umělé tvorby kupní síly“. Kdyby centrální banka (byť zprostředkovaně přes soustavu bank obchodních) poskytovala úvěr na investice nebo spotřebu (bez ohledu na to, zda komerční nebo veřejné sféře), vytvářela by tak uměle představu, že v ekonomice je k dispozici nějaký dodatečný kapitál, který může být využit na investice nebo k financování současné spotřeby.
Žádný dodatečný reálný kapitál však samotnou emisí nevzniká, proto taková emise má inflační účinky a způsobí redistribuci bohatství v neprospěch těch, kteří drží hotovostní peníze nebo mají fixované nominální důchody apod.
Dnešní měnová politika samozřejmě takto přísná není, vnímá krátkodobé i dlouhodobé úroky jako navzájem propojené a stabilizace reálné ekonomiky je přímo či nepřímo více či méně přítomna v rozhodování zřejmě všech centrálních bank.
V ČNB je režimem měnové politiky cílování inflace.
Englišův pohled na měnový kurz
Poslední oblastí Englišových úvah, kterou zmíním a která má výrazný přesah do současné měnové politiky v ČNB, je otázka měnového kurzu. Předně platí, že Englišova teorie měnového kurzu byla díky jeho měnovému nominalismu již moderní, nezatížená zdlouhavými úvahami o vztahu mezi měnou a drahými kovy.
Engliš si ale správně uvědomoval, že měnový kurz není dán pouze poměrem cenových hladin mezi zeměmi. Kdyby tomu tak bylo, byl by to jednoduchý důsledek zákona jedné ceny a rovnovážný kurz by byl vlastně určen paritou kupní síly. To byly myšlenky v Englišově době popularizované švédským ekonomem Gustavem Casselem. Engliš však k nim byl skeptický.
Pro Engliše byly „kursovými konstituantami“ nikoliv pohyby cenových hladin, ale jednoduše toky v platební bilanci. V tomto smyslu rovnovážný měnový kurz není kurz podle parity, ale takový, který vyrovnává toky v platební bilanci. Dnes se takový postoj zdá samozřejmý, ale teoretický koncept reálného měnového kurzu ještě nebyl znám.
Osobní život a odkaz
Karel Engliš se narodil jako deváté dítě. Jeho studia poznamenala chudoba. Vystudoval české gymnázium v Opavě a po maturitě pokračoval ve studiích na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, kterou absolvoval roku 1904.
V manželství s Marií Grögrovou (1880-1953) se mu narodily tři děti: Vlasta (1907-2001), Věra (1908-1990) a Karel (1912-1991). Manželství bylo v roce 1919 soudně rozvedeno od stolu a lože a v roce 1921 rozloučeno.
Karel Engliš byl nejen významným ekonomem a politikem, ale také hluboce morálním člověkem, který své schopnosti vždy využíval ve prospěch své země a jejích občanů. Jeho odkaz přesahuje hranice ekonomické vědy a inspiruje nás dodnes svou pracovitostí, odpovědností a oddaností demokratickým hodnotám.
Společnost Karla Engliše, založená v roce 1990, a Cena Karla Engliše, udělovaná od roku 1994 Masarykovou univerzitou v Brně, jsou projevem trvalého uznání jeho přínosu.
Jeho dílo dnes rozvíjí Spolek přátel Karla Engliše, z. s., sdružující zástupce rodiny, akademické obce i široké veřejnosti.
České ekonomické myšlení nepřineslo, s výjimkou teleologie Karla Engliše, žádnou ucelenou myšlenkovou koncepci, nelze ho ani etapizovat. Lze hovořit o jednotlivcích, zpravidla bez originálních příspěvků k světovému ekonomickému myšlení.
Kořeny ekonomického myšlení na území dnešní České republiky lze sledovat již u významného reformátora mistra Jana Husa (1360-1415), lze-li už tehdy hovořit o ekonomickém myšlení jako takovém.
V 15. století to byla právě počínající reformace, která otřásla základy společenského života.
Klíčová díla:
- ENGLIŠ, Karel, 1938. Soustava národního hospodářství.
- ENGLIŠ, Karel. Teleologie jako forma vědeckého poznání. Praha: F. Topič, 1930.
- ENGLIŠ, Karel. Národní hospodářství. Praha : Orbis, 1940.
- ENGLIŠ, Karel. Hospodářské soustavy. Praha : Všehrd, 1946.
tags: #karel #englis #teologicka #teorie