Nový román Jaroslava Rudiše se ponořuje do světa punkové hudby, vzpour a nevyhnutelných přizpůsobení, vykresluje propadající se město a uzavřené hranice. Hlavní postavou je Ole, čtyřicátník a bývalý punker z Německé demokratické republiky. Toto je však minulost, nyní je Německo sjednocené a jeho město je nebezpečně podkopáváno moderní dálniční sítí. Ole provozuje bar s názvem Helsinky, který slouží jako útočiště pro pochybné a nejisté existence, lidi středního věku, pamětníky socialistického světa a příslušníky generace, kterou ani současný, na výdělek orientovaný kapitalistický svět neohromuje.
Zdánlivě bezcílně se zde vedou rozhovory o minulosti, která není hodnocena jako lepší nebo horší, jen kupodivu jako by byla nezapomenutelná, jako by z ní nebyl možný přestup do smysluplné budoucnosti. Ole je chlápek, kterému táhne na padesát, je deprimovaný a dá se říct, že se jedná o antihrdinu. Od života už nic nečeká a ani nic nechce. Zapadnul do stereotypu, všechno je mu jedno. Vede klub „Helsinky“ v Německu, kam chodí stále ti samí lidé, ti samí looseři. Ole je zaseknutý v minulosti, ve vzpomínkách na jednu holku, u které začínají všechny jeho trable a jejíž oči ho neustále pronásledují. Měl kapelu s názvem Automat, ale na kytaru už dlouho nehrál. Zapřísáhnul se, že už do smrti nechce mít žádnou ženskou a ty, co měl, si už dávno nepamatuje. Každé ráno si dává prášek proti smrti, i když je to placebo, pomáhá.
Příběh Oleho souvisí s příběhem české dívky. Jeho vzpomínky patří do její současnosti. Zatímco on se k ní nutkavě vrací, znovu dohledává místo jejich setkání i zřejmou tragédii, v níž jejich krátkodobý vztah vyústil, ona se k setkání teprve přibližuje, dorůstá do ní. Ole provozuje bar s názvem Helsinky, jakousi záchrannou stanici pochybných a nejistých existencí. „Zapálí si, dopne bundu až ke krku, hodí do sebe prášek proti smrti a jde. Ulice je jako poušť. Fouká to a pod trubkami se převalují duny barevného listí.“
Příběh mladičké dívky žijící v severomoravském Jeseníku v někdejším Československu se odehrává v roce 1987. V ich-formě zapisovaný deník líčí zrod vzpurné punkerky. „Tohle je můj tajnej deník a já mám Angst že jsem v tom a jestli jo tak Helmuta zabiju protože si nedal bacha i když říkal že si bacha dává vždycky…“ Tato dívka je Nancy, pubertální punkerka, která zažívá problémy s rodinou, školou, přáteli i režimem. Její příběh se odehrává v době komunismu. Nancy má svou vlastní hlavu, do ničeho si nedá mluvit. Nejvíc jí záleží na jejích kamarádech - partě, kde je Helmut - kluk, kterého miluje a který ji může sebevíc podvádět a ona mu to vždycky odpustí. Dále tam je Hlína, Chaos, Tyfus, Funus, Černej, Karla. Nancy se vykašlala na školu, začala pracovat v hospodě - neustále myje držky. Řeší problémy jako je láska, hudba (punk), kamarády, to, jestli dostane krámy. Je nebojácná, lhostejná, mladá - chce všechno zkusit.
Podobně jako v Nebi pod Berlínem nebo v Grandhotelu, Jaroslav Rudiš ve své knize sleduje postavy svérázné, trochu podivínské, „vyšinuté“ z jakéhokoliv hlavního proudu. Mluví jejich jazykem, srozumitelně a přirozeně. Nenavrhuje jim ani čtenářům „nejlepší“ řešení, nerozhoduje jejich zápasy, jen o nich ví a nechává je znít.
Román o poslední punkové generaci a o tom, co z ní po dvaceti letech zbylo. Kniha začíná v podstatě koncem, tudíž současností. Vyprávění Oleho se prolíná s retrospektivními pasážemi. Oleho dcera Eva je také mladá, punkerka. Kritizuje moderní svět a především tzv. „Hezký lidi“. Hezký lidi jsou bohatí, vyšňoření, dělají, jak se strašně snaží pomoct světu. Kupují Biopotraviny, jezdí na biopaliva, mají biomimina a zajímají se o obnovitelné zdroje. Třídí papír a litují rozvojové země a jejich situaci. Eva je ale neuznává. Snaží se svět změnit po svém. Začne se svou partou nejprve protestovat proti vybetonovávání města sázením kytek na veřejném prostranství, potom začne sprejovat po zdech městských budov a budov, které ji přijdou zbytečné. Je vedoucí celé party, je vidět, že to, co řekne, lidi nadchne, poslouchají ji a váží si jí. Eva odešla od matky a žije sama. Je naštvaná ovšem poměrně nápaditá. Nebojí se a chce něco dokázat. Hlavně se nikdy nechce stát jednou z Hezkých lidí. Tomu se chce vyvarovat. Nejvíc kritizuje ty, co o sobě říkají, že v mládí byli pankeři, a teď z nich jsou jen Hezcí lidé.
Prostředí se mění s časoprostorem. Nancy vypráví deníkovou formou - píše si deník. Ole píše text v er formě - personální, nezúčastněný děje. Nazírá pouze skrz jednu osobu. Pražák shrnuje děj, píše v ich formě. Jakési věnování Olemu. Čeština se liší: když mluví vypravěč - spisovná, v přímé řeči - obecná, slang, germanismy (Nancy), anglicismy (Eva). Nespisovná čeština se objevuje v pasážích Oleho - spisovný vypravěč, Nancy nespisovný. Jazyk je srozumitelný, lehce čitelný.
Děj oživuje Nancy, která popisuje svůj život mezi punkery a feťáky. Obě postavy se potkají na koncertě jejich oblíbené kapely, když jim je sedmnáct. Jaroslav Rudiš patří mezi největší hvězdy donedávna nejmladší spisovatelské generace, která se nicméně pomalu blíží středním letům. Neznamená to, že by předtím psal povrchně: jen „vážnější“ stránky svých příběhů soustavně překrýval epizodními historkami či legrační „mimoňovitostí“ hlavních hrdinů.
Hlavním vypravěčem je čtyřicátník Ole, bývalý punker (měl i vlastní skupinu, která dokonce zažila krátké období nelokální popularity), momentálně provozovatel baru Helsinky v nejmenovaném velkém (východo)německém městě, za nímž tušíme Lipsko, kde Rudiš střídavě bydlí. Ole je dalším z galerie Rudišových oblíbených „lůzrů“ - rozdíl oproti mladíkům z minulých románů, kteří k tomu byli disponováni osobnostně, spočívá ve skutečnosti, že Ole si svůj současný stav tak trochu sám zavinil předchozím zhýralým životem. Momentálně je bez vztahu (manželka od něj před lety utekla kvůli nevěrám a dospívající dcera nijak netouží se s ním vídat) a bar jakžtakž prosperuje jen do chvíle, než jej navštíví úředník a oznámí Olemu, že kvůli narušené statice zdí (pod zemí se kope tunel) bude muset zavřít.
To selhání má hodně společného s Nancy, druhou hlavní hrdinkou a vypravěčkou. Její příběh, psaný formou fiktivního deníku, se odehrává o nějakých dvacet let dříve, v roce 1987 v Jeseníku. Ani Nancy na tom není zrovna nejlépe: bude jí sedmnáct a skamarádila se s partou místních pankáčů, což v oné době na onom místě znamenalo akt odvážné rebelie, která nezůstala bez trestů. Nancy má potíže doma i ve škole, drtí ji marasmus reálného socialismu i zdravotní problémy po černobylské havárii. S Olem se ten rok potká na dodnes legendárním koncertě (západo)německé punkové skupiny Die Toten Hosen, která se tehdy v Plzni na jednom pódiu sešla s ikonou normalizačního popu Michalem Davidem; a skončilo to patřičně divoce.
Konec punku v Helsinkách se v mnohém vrací k autorově prvotině Nebe pod Berlínem. Potkávají se tu rázovité postavy, které mají společný nadstandardní zájem o rockovou (nikoli jen punkovou) hudbu a vedou poněkud neuspořádaný život. Román je zároveň studií mladistvého protestu ve dvou různých obdobích: ve zmíněných osmdesátých letech, kdy za překročení jeho úzkých hranic v Jeseníku i v Oleho Německé demokratické republice hrozil přinejmenším vyhazov ze školy, a v současnosti, kdy je gesto protestu vtahováno do šoubyznysu a reklamních kampaní. A když chce někdo autenticky protestovat jako Oleho dcera Eva, zbývá mu jen krajně anarchistická (sebe)destruktivní forma.
Rudiš se přitom nezabývá ani tak tím, zda jsou důvody a cíle Eviných nejprve hravých a později nebezpečných útoků legitimní nebo alespoň ospravedlnitelné, spíše konfrontuje z dnešního pohledu zcela nevinná pankáčská vzdorovitá gesta s Evinými pyrotechnickými manévry. A konfrontace se projevuje i na jazykové úrovni: jestliže pasáže vyprávěné Olem jsou věcné, neutrálně hovorové, v deníkových záznamech Nancy i v Evině „manifestu“ Hezký lidi se Rudiš pustil do subkulturního argotu. V obou případech mu to vychází: Nancy „píše“ lapidárním klackovitým stylem, takzvaně „se s tím nesere“, v každém druhém odstavci hovno, no future a silácké germanismy („mutr“, „dvojbrudr“); pro dynamiku románu je to neobyčejně osvěžující. Evin manifest naopak rytmus zpomalí, protože čtenář se musí prodírat houštinou kontextových metafor a anglicismů („jedeš svůj link“, „iksajtyd“, „nepřítel nambr van“), které jsou vlastní internetové generaci.
Knihu lze vytknout dva momenty. Z románu není jasné, proč byl manažer Oleho kapely Malcolm agentem Stasi: na koho a proč donášel a komu škodil. Jeho postavu Rudiš trochu odbyl, navíc zřejmě s ohledem na utrápeného Oleho nasměruje jeho pozdější život k horšímu - šíbři Malcolmova druhu se naopak v kapitalismu prosazovali snadno a rychle. A také tragédie ústřední zápletky působí příliš náhodně, zvláště když se zdá, že Rudiš si dlouho připravuje trochu jiné zakončení Nancyina příběhu.
Konec punku v Helsinkách je nepochybně nejlepší Rudišův román, protipól mdlého předchozího Potichu. Pokud autorovi došly zábavné i posmutnělé historky, jimiž oslňoval publikum v Nebi pod Berlínem a Grandhotelu a které z něj činily nejmladšího, „punkrockového“ Hrabalova dědice, nyní našel novou polohu: melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale ony postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesah.
Název nás sice odkazuje do Finska, ale Helsinky tohoto díla jsou arkádií hlavního hrdiny - stárnoucího punkera z NDR Oleho. A také se tak jmenuje jeho hospoda, bod, do kterého je situována přítomnost příběhu. Hrdinova (a autorova) volba Helsinek jako odepřeného ráje umocňuje studený, kaurismäkovský dojem ze světa Konce punku. V této přítomnosti je Ole vypravěčem zastižen jako stárnoucí muž v koloběhu každodenních stereotypů, vzpomínek a banálních situací. Jeho největší životní dramata se odehrávají mimo hlavní proud vyprávění. Některá vytanou retrospektivně, jiná jsou jen naznačená.
Další časoprostorovou rovinou příběhu je proud navztekaných slov české punkerky Nancy, která ze sebe chrlí znechucení z doby (1987) a místa (pohraničí) ve formě spontánního deníku. Ač od sebe roviny vyprávění příběhu Oleho a Nancy dělí přibližně dvacetileté období, nejsou bez spojitosti. Třetí rovinou je hlas Oleho dcery Evy. Její výkřik v textu působí jako exploze.
Vševědoucí vypravěč zaujímající nadčasovou pozici konstruuje příběh skrze Oleho vnímání. Užívá prézenty sloves souvisejících s vnímáním a myšlením: Ole si myslí, Ole vidí, Ole ví. Kniha tím čtenáři příliš usnadňuje konstituci světa - mantinely jsou rozvrženy hned od počátku. Čím více je svět upevňován, převládají v knize dialogy s minimem komentářů a dílo tím dostává spád. Proto ze začátku působí deníkové pasáže ve statické části textu osvěžujícím dojmem. Čím více se dynamizují pasáže o Olem, tím jsou tyto paralelní linie rovnocennější. Když se zdá, že tyto příběhy zajely do kolejí, struktura se rozruší vloženým manifestem - proudem vědomí Oleho dcery.
Dalším rysem díla, který vede čtenáře za ruku, je naprostá zřetelnost metafor/přirovnání. Vyplavou z textu jako bublinka, mají nádech drsné životní moudrosti a vždycky praští do očí. Těžko a zbytečno posuzovat, nakolik Rudišovy postavy, svět a koneckonců celé dílo souvisí se skutečným punkem. Je ale důležité zmínit, že rysy, které postavy přiřazují k určité subkultuře, jsou převážně vnější a nápadně tematizované. Samotné názvy kapitol (včetně názvu knihy) odkazují k nezbytným punkovým rekvizitám.
Tato kniha je nepochybně nejlepším Rudišovým románem, protipólem mdlého předchozího Potichu. Melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesah.
