Před tíživou atmosférou normalizace nebylo úniku. Komunistický režim se vlamoval do bytů, ložnic i mezilidských vztahů. „Vídeň, nebo Bory?“ zněla osudová otázka pro ty, kteří se nechtěli vzdát své svobody.
Mnozí členové undergroundu se snažili najít poslední útočiště na venkově, kde během sedmdesátých let kupovali rozpadlé zemědělské usedlosti a opuštěné fary, postupně je opravovali a proměňovali ve svobodná centra. Největší rozkvět undergroundových baráků začal po roce 1976, kdy komunistický režim zahájil politický proces proti The Plastic People of the Universe a několik členů kapely a jejích příznivců pozavíral. Přestože se většina baráků nacházela na periferii republiky a v malých obcích, komunisté nesnesli jejich svobodnou existenci ani tady. Dráždilo je, že se jejich obyvatelé dokážou radovat režimu navzdory a že se jim dokonce daří vybudovat si částečnou ekonomickou nezávislost. Snažili se narušovat soukromé koncerty a přednášky, kvůli směšným důvodům nevpouštěli hosty do obcí, kde se baráky nacházely, obkličovali přístupové cesty a buzerovali návštěvníky.
Mezi nejznámější baráky patřily domy, které vlastnili nebo si pronajímali Květa a Jan Princovi. Jejich dům v Rychnově, pronajatá fara v Robči a hospodářství v Mastířovicích patřily mezi ostrůvky svobody, kde se potkával pražský underground s máničkami, studenty a tzv. volnou mládeží ze severočeských měst Ústí nad Labem, Děčín a Česká Lípa. Princovi všechny tyto domy už od počátku pořizovali s myšlenkou otevřeného domu, kde by našli útočiště lidé, kteří byli nebo se cítili být utlačováni.
Raná léta a formování postojů
Květa Princová nikdy neměla o komunistech a jejich ideologii žádné iluze. Pochází z katolické moravské rodiny, její dědeček se až do smrti hlásil k rakouskému mocnářství a o komunistech často pronášel: „Když potkáš komunisty, dej si ruce do kapes, aby ti něco neukradli.“ Dědeček i otec byli členy lidové strany, z níž po roce 1948 vystoupili a do níž znovu vstoupili kolem roku 1968, ale kvůli jejímu lavírování po srpnové okupaci sovětskými vojsky se s ní zase rozešli. Rodiče rezervovaně prožívali i tzv. Pražské jaro a uvolňování politických poměrů. Nevěřili, že by se režim pod taktovkou komunistů mohl výrazněji proměnit. Své dceři proto doporučovali, aby se po střední škole ani nezkoušela hlásit na humanitní obor.
Květa Princová tak vystudovala všeobecnou vzdělávací školu, po které se přihlásila na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze. Namísto studií se ale rovnou zapojila do stávek a protestních akcí, které ve škole pořádali starší spolužáci. Zahájení školního roku totiž bylo odsunuto, protože protestů se účastnili i vyučující - na diskuse v přednáškových sálech chodil i Otto Wichterle, který zde dříve působil, a koncertovali tu Jaroslav Hutka s Petrem Kalandrou. Stávek se aktivně účastnil i manžel pamětnice, se kterým se však seznámila až o několik let později. Květa Princová vzpomíná, že na celé škole tehdy panovala výjimečná atmosféra pospolitosti. Ale netrvala dlouho.
Květa Princová však měla to štěstí, že ji jedna spolužačka zavedla na bytovou přednášku k Jiřímu a Daně Němcovým v Ječné ulici. Brzy se stala pravidelnou účastnicí zdejších setkání, diskusí a přednášek a nasávala do sebe jak intelektuální atmosféru, tak atmosféru undergroundu, které se zde vzácně prolínaly. V bytě se na seminářích a večírcích potkávali filozofové, teologové, básníci, výtvarníci i muzikanti, z valné většiny působící neoficiálně. Obdivovala ale především společenství, které se kolem Němcových vytvořilo, a srdečnost, s jakou tu byl každý přijat.
Život v disentu a „baráky“
Po absolvování vysoké školy v roce 1973 se pamětnice provdala za Jana Prince a krátce pracovala na VŠCHT jako asistentka, a to až do narození syna Dalibora v roce 1974. Protože tehdy nemohli najít bydlení, Věra Jirousová jim nabídla pronájem ve svém bytě na pražské Balabence, který byl prázdný i proto, že její muž Ivan Martin Jirous byl právě zavřený. Tady se začala postupně formovat myšlenka odchodu na venkov, mimo dosah Veřejné bezpečnosti a StB.
Dům v Rychnově koupili v kritickém stavu v roce 1976, kdy začal už zmíněný hon na máničky z undergroundu, které Princovi povětšinou znali a s mnohými se přátelili. Mezi trvalé nájemníky brzy přibyla Miluše Števichová a kytarista Zdeněk „Londýn“ Vokatý a od léta 1976 také písničkářka Dagmar Ptášková, která začala s Londýnem chodit a později si ho i vzala. První měsíce vypadaly téměř idylicky. Sousedé dokonce Květu Princovou přemluvili, aby místo práce v místním statku šla učit na základní školu, protože v pohraničí byl nedostatek vyučujících. V novém zaměstnání ale vydržela jen půl roku.
Už v roce 1976 totiž v bytě Němcových se svým mužem podepsali Chartu 77. StB pak ještě více podráždil následující silvestrovský večírek v Rychnově, kterého se zúčastnil skoro každý z undergroundu, kdo právě neseděl v kriminále. Dorazil i Václav Havel s Jiřím Němcem a Pavlem Landovským, kteří přivezli texty Charty 77. Hosté si je v tichosti předávali mezi sebou a podepisovali.
Následky přišly pár týdnů poté. Přesto fungoval podobně jako dřív, a to až do července 1977, kdy se tu konala další větší akce, rozlučka s Kanaďanem Paulem Wilsonem, který dříve vystupoval s The Plastic People of the Universe. Komunistické úřady se jej bez udání důvodů rozhodly vyhostit. Obyvatelé baráku tušili, že komunisté se pokusí jejich akci narušit, a snažili se nezavdat jediný důvod k zásahu. Koncert se pořádal v uzavřeném sálu, aby hudba a smích nerušily sousedy, Jan Princ všechny požádal, aby na dvoře nedělali rámus. Komunisté si však důvod „vyrobili“ sami. Za barákem Princových odpálili dva dělobuchy a krátce nato už stáli u dveří. Pod záminkou páchání výtržností a narušování nočního klidu si vynutili vstup dovnitř. Vyzvali všechny hosty, aby si připravili občanské průkazy a shromáždili se v sálech v přízemí. Dům obklíčili. Hosty pak jednotlivě vypouštěli ze sálu, zapisovali si jejich jména, adresy a zaměstnavatele a posílali je do horního patra. Při kontrole návštěvníků nebyly zjištěny žádné závady a ani jejich chování nezavdalo nejmenší příčiny k zákroku. Přesto příslušníci Veřejné bezpečnosti rozvezli několik lidí do okolních lesů, kde je vysadili, a devět osob - mezi nimi Milana Hlavsu, Svatopluka Karáska, Jiřího Němce, Jana Prince a Miluši Števichovou - vzali do vazby. Ostatní přítomné vyzvali, aby okamžitě opustili dům a rozešli se.
Manželům Květě a Janovi Princovým bylo jasné, že budou muset o svůj dům svést nerovný zápas. Žádná další slavnost nebo setkání, které se v jejich baráku odehrávaly téměř každý víkend, se neobešly bez pozornosti Veřejné a Státní bezpečnosti. Severočeský deník Průboj líčil jejich dům jako „hašišárnu“ a hnízdo „kriminálních živlů“. Po zmíněném koncertu však začalo jít do tuhého.
„Naši chlapi dělali na vrtech, protože v okolí je nechtěli zaměstnat. Zůstaly jsme tak s Dášou Vokatou v baráku samy s dětmi a rozhodly jsme se, že ho nějak uhájíme,“ vzpomíná Květa Princová. „Říkala jsem si, že nám ho přece nevyhodí nad hlavou do luftu.“ Před plánovanou silvestrovskou oslavou roku 1977 jim ale estébáci naházeli do domu slzné granáty a na dlouhé měsíce jej zamořili tak, že byl neobyvatelný. Květa Princová a Dagmar Vokatá se však nechtěly vzdát. Několikrát umyly celý dům, vycídily hrnce a vypraly peřiny. Přesto ony i jejich děti neustále slzely a smrkaly, jak jim olejnaté zbytky plynu dráždily sliznice. Když nakonec děti dostaly horečku, rozhodly se svůj boj vzdát a odstěhovaly se načas ke svým rodičům.
Květa Princová ještě balila poslední věci, když se za okny domu ozval hluk. Shromáždila se tu skupina mužů v uniformách Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí, dupali a pokřikovali na sebe, jako by si dodávali kuráž. Na zádech vojenské batohy, v rukou rýče, kladiva a lopaty. V sobotu ráno 28. května 1978 rodině Princových vypršelo ultimátum, které dostala k vystěhování z vlastního domu. Koupili ho před dvěma lety za sedmnáct tisíc korun v dezolátním stavu, bez oken, dveří i střešních tašek. Každou volnou chvilku za vydatné pomoci přátel věnovali opravám. Jejich svobodný život dráždil komunisty natolik, že se rozhodli jejich „ostrov svobody“ potopit. V úředním oznámení, které Princovi dostali o několik týdnů dříve, stálo, že stát právě na místě jejich domu potřebuje postavit točnu pro autobusy. Příslušníci Lidových milicí a Veřejné bezpečnosti vtrhli do domu a začali kladivy rozbíjet nedávno opravené dveře a okna. Když Květa Princová viděla, jak milicionáři nesou do sklepa výbušniny, narychlo s manželem a dvěma dětmi nasedli do auta. Ve chvíli, kdy projeli první zatáčkou, uslyšeli za zády ohlušující ránu. Balvany létaly vzduchem na všechny strany. Jejich dům přestal existovat. Komunisté přitom nikoho ze vsi před výbuchem nevarovali a jeden z kamenů prolétl sousedce oknem a dopadl na stůl ve chvíli, kdy chovala na klíně svého vnuka.
Nové začátky a pokračující boj
Po demolici rychnovského baráku Princovi získali pronájem v nedalekých Verneřicích. Komunisté se domnívali, že koncerty a výstavy a vůbec celé společenství, které vzniklo kolem baráku v Rychnově, zanikne, ale mýlili se. Přátelé z Prahy a severních Čech jezdili za Princovými dál. K jejich bytu totiž patřila obrovská půda s dřevěnou podlahou, kam se stoupalo po schodech přímo z kuchyně a kam se pohodlně vešlo padesát lidí. Navíc odpadly práce na opravě domu, takže se noví nájemníci mohli věnovat diskusím, výstavám a především nacvičování divadelních her, například Salome od Oscara Wildea.
„Jednou mě předvolali na výslech a ten můj estébák, který mě měl na starosti, povídá: ‚No to je teda divný, to mi vysvětlete, že je tu kulturní dům, kterej zeje prázdnotou, a u Princů na půdě padesát lidí cvičí divadlo!‘“ vypráví Květa Princová.
Spřízněné duše se našly i mezi místními, především v lékaři a bývalém politickém vězni Hugo Engelhartovi, který měl ordinaci na druhé straně náměstí. Varoval Princovy, když jim estébáci v bytě natáhli odposlech, a jindy zase přinesl zabitého králíka.
Po vyvlastnění domu v Rychnově, který komunisté vyhodili do povětří, manželé Princovi věděli, že nemohou shánět pronájem dalšího baráku na své jméno, protože komunisté by jim v tom zabránili už v zárodku. Faru v Robči si proto pronajali spolu se salesiánským knězem Františkem Hochmanem - pronájem svými jmény ovšem zaštítili Hochmanův bratr Jiří a jeho manželka.
„Severní Čechy byly propojené, takže za námi zase jezdili různí přátelé, hrálo se divadlo, četly se básně, malovalo se,“ vzpomíná Květa Princová. Fara byla v havarijním stavu. Jedna strana byla úplně rozpadlá a na jejím místě zůstal jen klenutý sklep. V něm si Princovi a jejich hosté udělali provizorní kapli a každé nedělní ráno se tu věnovali duchovním cvičením. „Přes den se pracovalo, sedělo, zpívalo, cokoliv, ale ráno jsme se dobrovolně sešli v tom sklepě, chytili se za ruce a modlili se,“ vzpomíná Jan Princ v knize Baráky. „Byla mezi námi zvláštní soudržnost lidí, lidí dole, těch vyděděných.
Tajné policii ovšem netrvalo dlouho, aby jejich barák vypátrala. Obrátila se na kapitulního vikáře litoměřické diecése Josefa Hendricha, pod jehož úřad pronájem spadal, a přiměla ho, aby pobyt novým nájemníkům zrušil, přestože ve smlouvě měli přislíbeno, že zde mohou bydlet příštích deset let. Princovi se nejprve obrátili o pomoc na kardinála Tomáška, ale marně. Jan Princ se tak nakonec rozjel přímo za vikářem Hendrichem, který byl v té době hospitalizovaný v nemocnici. Po osobní rozmluvě svůj verdikt zrušil a předal Janu Princovi písemné potvrzení. Když ale 18. prosince 1981 přijeli na Robeč estébáci se stěhovacími vozy a Jan Princ jim ukázal Hendrichovo písemné potvrzení, roztrhali ho. Vtrhli do domu se samopaly a s vlčáky a rodinu vystěhovali na ulici. „Už jsem měla napečené cukroví a zabalené dárky,“ vypráví Květa Princová. „Naše děti vyšly ven do sněhu v bačkorách. Naštěstí nám sousedé na pár měsíců pronajali pokojík nad místní hospodou.
Po vystěhování komunisty z baráku v Rychnově a Robči se Princovi rozhodli k heroickému výkonu. Opět si půjčili peníze od přátel a koupili si na cizí jméno další zchátralý dům, tentokrát v Mastířovicích u Úštěku. Podařilo se jim tu dokonce získat trvalý pobyt, čímž komunistům velmi zkomplikovali možnosti, jak je z domu vyhnat. Společenství v baráku v Mastířovicích bylo zdaleka největší - žilo tu několik rodin a dalších přátel, dohromady i s dětmi okolo dvaceti lidí. Patřila mezi ně i kráva, kterou na statku chovala Věra Jirousová. Ta se jednou rozhodla, že kráva nemůže být pořád zavřená ve chlévě a že se má pást, a tak si vzala dlouhý provaz, aby kráva měla svobodu. „Když krávu vedeš a není zvyklá, musíš ji držet blízko hlavy, ale ona měla ten dlouhej provaz. Věra ji vedla po silnici a teď ty dvě pochodovaly, krávě se to přestalo líbit a utekla jí. Ve vesnici byla jedna slušná paní, která na louce bělila prádlo, jak se to dělalo dřív, a ta kráva to vzala přes to a pak jsme ji honili v kukuřici,“ vzpomíná Jan Princ ve zmíněné knize Baráky.
Z nepřeberného množství absurdních důvodů tentokrát úřady vybraly ten, že dům má sloužit jako sklad materiálu civilní obrany. Pamětnice se svým manželem se snažili bránit a jejich právní spor se státní mocí trval dva roky. „Nakonec nám museli dát rovnocennou náhradu. Byli z toho dost naštvaní, a tak nám tam navezli aspoň stará lehátka. V roce 1986 se Princovi odstěhovali do Věrovan poblíž Olomouce, kde žijí dodnes.
Po revoluci: Vzdělávání a humanitární práce
Po revoluci Květa Princová vystudovala humanitní vysokou školu, vedla kancelář olomouckého primátora, pracovala v charitě a spoluzakládala obor sociální a humanitární práce. Pamětní medailí Univerzity Palackého ocenil děkan Peter Tavel zásluhy spouzakladatelky katedry křesťanské sociální práce Květoslavy Princové o rozvoj humanitárních studií na cyrilometodějské teologické fakultě. „Paní doktorka Květa Princová na katedře končí v pozici vedoucí oddělení humanitárních studií, které založila. Je to zároveň příležitost pro nás všechny, abychom jí vyjádřili uznání a respekt,“ uvedla vedoucí katedry Tatiana Matulayová, která Květě Princové poděkovala za její práci, trpělivost a obětavost.
Jak připomněla, Květoslava Princová byla zakladatelkou studia mezinárodní humanitární a sociální práce, nejprve na olomoucké VOŠ Caritas v bakalářském a poté na CMTF v navazujícím magisterském studijním programu. „Je to jedinečný obor, výjimečný nejen pro Univerzitu Palackého, ale i ve středoevropském kontextu. Obsahuje rozměr etiky humanitární pomoci, spirituality i internacionalizace. Vedle poděkování za odvedenou práci ocenil děkan Peter Tavel také hodnoty, o jejichž obranu a uchování Květoslava Princová ve svém životě usilovala. „Člověka někdy zastihne takový ´historický´ okamžik, kdy má rozpoznat, že je potřebný. Nebývá takových okamžiků v životě moc, ale podle mne je jimi váš život posetý. Za odbornou a lidskou inspiraci i za osobní příklad vytrvalosti své kolegyní poděkovali také Jakub Doležel a Agnieszka Zogata Kusz, kteří jí zároveň předali knížku představující olomoucká humanitární studia. „Měla jsi jasnou vizi, čeho chceš dosáhnout, a navzdory celé hoře překážek a komplikací jsi za tím šla. Myslím, že dnes můžeš být spokojená s tím, kde se nacházíme,“ uvedl Jakub Doležel.
„Obnovení teologické fakulty po roce 1989 pro mne bylo důkazem vítězství pravdy a lásky. Je pro mne obrovskou ctí, že tady dnes mohu stát a přijímat ty nezasloužené díky,“ uvedla Květoslava Princová. Katedra, kterou spoluzakládala a se kterou hodlá externě i nadále spolupracovat, je podle ní v dobrých rukou. „Svým kolegům přeji, aby sociální a humanitární práce přinášela to, co přinášet má, tedy smír do společnosti, tady i kdekoli na světě. To je tím základním cílem - obnovovat lidskou důstojnost a vztahy mezi lidmi,“ zdůraznila Květoslava Princová.
Květoslava Princová, původně inženýrka chemie, signatářka Charty 77, držitelka ocenění účastníka odboje a odporu proti komunismu a bývalá vedoucí kanceláře prvního porevolučního primátora Olomouce Milana Hořínka, od roku 1997 působila v Arcidiecézní charitě v Olomouci a v České katolické charitě v Praze, kde se věnovala poskytování humanitární pomoci, zejména na Balkáně a v zemích bývalého Sovětského svazu. Přispěla k zapojení České katolické charity do mezinárodní sítě humanitárních organizací a aktivit Caritas Europa a Caritas Internationalis. V roce 2003 spoluzaložila výuku humanitární pomoci na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální Olomouc a v roce 2007 také magisterské studium tohoto oboru na Cyrilometodějské teologické fakultě UP. V roce 2011 obhájila disertační práci v oblasti aplikované etiky. V rámci výuky se věnovala etice humanitární pomoci a toto téma zpracovala i v několika publikacích.
Květoslava Princová - z bývalých zemí sovětského bloku jsme tady byli nejdál v oblasti humanitární pomoci. Květoslava Princová je jednou z velmi důležitých osob na Caritas. Už před rokem 1989 se věnovala obraně lidských práv a svobod a byla součástí společenství Charty 77. Jak na tehdejší dobu vzpomíná? Jak vypadalo poskytování humanitární pomoci před pádem komunismu a po revoluci. Květa potkala během svého života spoustu inspirativních osobností a jednou z nich byl například i Václav Havel, se kterým se setkávali na tzv. bytových seminářích. Jak takové semináře vypadaly a kdo se jich mohl účastnit?
Pokud by vás zajímal její příběh podrobněji, je k dispozici například na webu Paměti národa nebo v Knihovně Václava Havla.
Osobní zkušenost žen v disentu-undergroundu / Princová Květa
Akademická a profesní dráha
Publikace a konference
- International Humanitarian congress in Olomouc, 2013. The history and presence of Czech Humanitarian Relief. Aktivní účast a spolupořadatelství.
- Prezentace: Globalisation, vulnerability, poverty and human limits. Beyond Globalisation, 4.mezinárodní konference konaná na přírodovědecké fakultě Ostravské univerzity, září 2009.
- Prezentace: Cities and New Vulnerabilities. (Města a nové zranitelnosti.) Konference Humanitarianstudies, Groningen: únor 2009
- Prezentace: Social Excluded Roma in Czech Republic and Slovakia.
Stáže a kurzy
- 1991-1996: stáže a kurzy Holandsko, Švýcarsko, Finsko, téma: politika a práce s veřejností
- 2001: Emergency Training Caritas Europa
- 2004: Sphere Project - Humanitární charta a minimální standardy v humanitární pomoci (training of trainers-Ženeva)
- 2004: Účast na konferenci k 10. výročí existence Etického kodexu humanitárních organizací v Haagu
- 1998 - 2004: příprava a řízení projektů v Ukrajině, Kosovu, Moldavsku, Rumunsku a Srbsku, Rusku, Makedonii
- 2008: Erasmus Teacher, Finsko, Turku, College of Social Science.
- 2008: Stáž na univerzitě ve Wageningen, katedra Disaster Studies.
Mgr. Ing. Květoslava Princová působí na CARITAS - Vyšší odborné škole sociální v Olomouci a Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Dříve pracovala jako koordinátorka a manažerka humanitárních aktivit Charity Česká republika. Pracovala zejména v zemích bývalého Sovětského svazu a na Balkáně.
Sociální práce je vnímána jako pomoc jednotlivcům, rodině, skupinám a komunitám. Mezinárodní sociální práce (sociální práce v rozvíjejících se zemích) je práce hlavně se skupinami a komunitami; s akcentem na jejich uschopňování a zejména na kontext, ve kterém se sociální práce děje. Zahraniční pomoc reaguje na problémy ve světě, ať už jsou to války, přírodní katastrofy, dlouhodobé kombinované krize či extrémní chudoba. Tuto pomoc dnes nazýváme zpravidla pomocí humanitární, rozvojovou a rozvojovou spoluprací. Způsobila mnoho dobrého, ale má i některé negativní dopady. Je to obor, který se prudce vyvíjí a při vědomí těchto negativních dopadů se snaží nalézat optimální způsoby realizace. Jedním z těchto způsobů je úsilí o vidění potřeb vcelku, co největší propojování a uzpůsobení místním potřebám. Navíc rozvojová pomoc nebo lépe rozvojová spolupráce reaguje na globální problémy, ale není schopna postihnout dopady globalizace, které se projevují stále větším zvyšováním rozdílů mezi lidmi a jejichž důsledkem je extrémní chudoba. Při řešení globálních problémů „shora“ se bohatí stávají ještě bohatšími a chudí ještě chudšími. Tato vznikající extrémní chudoba je často velmi lokalizovaná a projevuje se zejména v místech, která vypadla z procesu řešení globální chudoby. Nástrojem, který je velmi užitečný právě při pomoci těmto vyloučeným komunitám, je často mezinárodní sociální práce.
Květoslava Princová, Kdo ochrání (jejich) lidskou důstojnost?, s. Karel Šimr, Co kdy jedny potká zlého, želí všichni jako svého: „Vzájemnáparticipace“ v kontextu teologie diakonie, s. Bohumila Baštecká, Na hranicích mlha aneb „nová my“ rozmanitých, s. Alena Rousková, Rodinná odolnost z pohledu sanace rodiny, s. Ondřej Kolář, Může víra v Boha zdůvodnit důvěru v člověka?
tags: #kvetoslava #princova #disertacni #prace