Román Aloise Jiráska Psohlavci zachycuje bouřlivé období v historii českých Chodů, statečného lidu, který po staletí chránil západní hranice Českého království. Tato oblast, známá jako Chodsko, byla domovem lidí, kteří si svými službami a odvahou vydobyli od českých králů významná privilegia. Tato práva jim zajišťovala svobodu a osvobození od robotních povinností, čímž se odlišovali od ostatního poddaného lidu.
Chodové získali svá práva za statečné střežení hranic Šumavy proti vpádům nepřátel i za boj s nimi, za ochranu obchodních stezek, které vedly přes Domažlice, Všerubským průsmykem přes Stráž, Tlumačov, Újezd, Draženov, Postřekov, Chodov, Kleneč do Německa. Za své služby byli Chodové lidem svobodným, nebyli poddáni žádné vrchnosti, jejich území nesměl žádný šlechtic koupit nebo se tam usadit. Tato práva byla všemi uznávána až do Bělohorské bitvy, která znamenala zlom v životě českého národa i Chodů.
Po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 se situace Chodů dramaticky změnila. Jejich zemi koupil říšský dvorní rada Volf Vilém Lamminger z Albenreuthu, proslulý jako Lomikar. Nový pán a zejména jeho nástupce, syn Maxmilián, neuznávali původní chodská privilegia a svobody. Chovali se k nim jako k obyčejnému poddanskému lidu, což vyvolalo dlouholetý spor.
Konflikt o privilegia a povstání
Chodové svá práva statečně hájili mnoho let. Lomikar se snažil získat staré pergameny, které potvrzovaly jejich výsady, ale Chodové nechtěli ustoupit. Práva získaná po předcích byla pro ně posvátná a bránili se násilí a bezpráví. Jejich zápas byl však marný proti síle vrchnosti. Ten, kdo se odvážil protestovat, byl krutě potrestán. Statečnými Chody plnila vrchnost vězení.
Matka Jana Koziny dlouho ukrývala cenné listiny pod podlahou svého domku, ale i tam je vojáci našli. Dva nejcennější pergameny se staré Kozinové podařilo zachránit. Tyto dokumenty se staly symbolem odporu a naděje.
Román popisuje boj proti vrchnosti, která přestala uznávat chodská privilegia, jež osvobozovala Chody od poddanských povinností náhradou za střežení hranic. Spor byl řešen u soudu i povstáním. Prohrané povstání mělo soudní dohru.
Postavy v centru dění
Lomikar, vlastním jménem Maxmilián Lamminger, svobodný pán z Albenreuthu, je v románu představitelem kruté vrchnosti, která mohla rozhodovat na svém panství podle své libovůle o všem. V přítomnosti vojska a svých přívrženců cítil se Lomikar silným a odvážným. Chladně a povýšeně se Lomikar choval i ke své manželce, která pocházela z rodu Lobkoviců a její předkové patřili k těm, kteří Chodům právo potvrdili. Paní bylo Chodů líto, přimlouvala se za ně ve snaze zmírnit jejich tresty.
Jan Sladký Kozina, přezdívaný Kozina, býval mírným, klidným sedlákem, který si hleděl svého statku, své rodiny. Matka mu občas jeho chování zazlívala, myslela si, že mu chybí otcova hrdost. Proto také staré důležité pergameny ukrývala ve svém domku a Jan o nich zpočátku nevěděl. Teprve když vrchnost poručila pokácet na Kozinově poli starou lípu, vzbouřil se poprvé proti libovůli panstva a bránil svůj majetek statečně vlastním tělem proti panským pacholkům. V rozhodných okamžicích se potom Kozina stává nejsmělejším mluvčím chodského lidu i v situacích pro něho nejnebezpečnějších. Kozina se před pány ještě pamatoval. Nicméně se mu hlas chvěl vnitřním pobouřením, když mluvil na obhájenou sebe a svých krajanů: "Naši dědkové buli svobodni, ha my chceme taky svobodu, jak na to máme majestáty. Pro nic za nic huďáli z nás lidi robotný. Hurození pánové!"
Tragický konec a odkaz
Ze tří údajně největších viníků - Kryštofa Hrubého z Draženova, Čtverdka z Klenče a Jana Koziny z Újezda, kteří byli obžalováni z hrdelních zločinů - byl popraven ten nejmírnější, ale hrdý sedlák Kozina. Lomikar se radoval, protože se zbavil svého protivníka.
V den popravy se museli zástupci Chodů ze všech okolních vesnic shromáždit na náměstí v Plzni, aby poprava byla poučením a zastrašením. Vojáci vyvedli Kozinu z vězení. Ten šel pevně, se vztyčenou hlavou. Políbil svoji matku, ženu Hančí i děti Hanálku a Pavlíka, požehnal jim. Opět se k dětem chýlil a na ně mluvil a je hladil. Pak se k matce obrátil a prosil ji, i ženu, aby mu odpustily, že jim tolik zármutku způsobil.
Proti šibenici v čele vojáků a důstojníků seděl na koni Lamminger. On jen Kozinu pozoroval a bedlivým zrakem stopoval jej, jak se od své rodiny odtrhnuv, kráčel k šibenici.
Putin chtěl zlomit Ukrajinu, teď se rozpadá Rusko!
Lomikarova smrt je interpretována jako spravedlivá boží odplata za všechna příkoří, která napáchal. Právě při hostině, kterou Lomikar pořádal pro vrchnost a v okamžiku, kdy s výsměchem vzpomínal na Kozinovu výzvu, byl raněn mrtvicí a zemřel. Chodové věřili, že ho Kozina volal před vyšší a spravedlivý boží soud a že se jeho přání vyplnilo. Zpráva o Lomikarově smrti se Chodskem rychle šířila, nikdo ho nelitoval, všichni vděčně vzpomínali na Kozinu.
Kozinova smrt nebyla marná. Nedovedla sice změnit situaci své doby, ale zůstala jako působivá památka, která ukazuje, že ani všechna zloba a násilí nedovedly zlomit český lid. Jeho oběť se stala symbolem boje za spravedlnost a svobodu.
Román Aloise Jiráska Psohlavci je rozdělen do 30 kapitol. Stejně jako další spisovatelova díla, oslavuje českou minulost, boj českého lidu za politická i sociální práva a ani v současnosti neztrácí na aktuálnosti. Stylistická charakteristika textu: text obsahuje skutečná historická fakta (zřejmé prvky realismu); viditelný kontrast mezi kladným a záporným.
Literární druh a žánr: historický román (próza, epika). Literární směr: realismus. V přímé řeči postav objevíme silné chodské nářečí (hovorová čeština). Jazyk vypravěče je naopak spisovný s mnoha zastaralými výrazy (přechodníky, archaismy a historismy). Ve větách se objevuje i tehdejší, dnes nezvyklý slovosled.