Pedagogický optimismus: Vize budoucnosti vzdělávání

Jak vypadá mediální výchova z pohledu učitelky, která ji denně prožívá ve třídě? V dnešním textu se naše bloggerka Hana Vacková zamýšlí nad tím, proč nesdílí optimismus některých influencerů ohledně boje s dezinformacemi. A proč věří, že právě hlas žáků psaný „mimo tabuli“ může přinést naději.

Kovyho Mediální ring, který teď na konci roku pouštím, končí velmi optimisticky. Když budeme vědět odpovědi na otázky KDO, CO, JAK, KOMU a PROČ v rámci mediálních sdělení, zvládneme boj s dezinformacemi a fake news. Natočeno bylo v roce 2018 a od té doby se mnoho změnilo ve světě i v technologiích.

V roce 2022 Ministerstvo vnitra spolu s Ministerstvem obrany České republiky a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy vypracovaly „Analýzu připravenosti ČR čelit závažné dezinformační vlně“. Z dokumentu vyplývá, že Česko postrádá koncepční, organizační, personální a právní nástroje k efektivnímu boji proti dezinformacím a kampaním, které už probíhají a vedou k poklesu k důvěry v demokratické instituce, polarizují společnost a zvyšují její radikalizaci.

Přitom většina dětí a mladých lidí dnes tráví na mobilu průměrně 4 h denně a informace čerpá jen ze sociálních sítí (!). Velká část seniorů je na tom podobně. Podle průzkumu STEM dokáže rozeznat falešné zprávy pouze čtvrtina Čechů a Češek! 75 % národa nakukáte cokoliv, co se vám hodí do krámu.

Přestáváme se zajímat o veřejné dění - apatický národ je pro dezinformátory velká výhra. Klesá naše všeobecná důvěra v cokoliv. Přestáváme věřit v politiky („kradou“), státní instituce („ČT lže“, „soudy podplacený“), EU („nová totalita“), experty („vakcíny zabíjí“), ekologii („zelené šílenství“) či samotnou demokracii („chceme vládu silné ruky“).

Přestáváme se zajímat o veřejné dění - apatický národ je pro dezinformátory velká výhra. Klesá naše všeobecná důvěra v cokoliv. Ale je tu jedna dobrá zpráva. Jsou tu neziskovky („pijavice - zakázat je!“, jak mnozí volají), které stát v mediální výchově suplují. Je to především Člověk v tísni a jeho vzdělávací program Jeden svět na školách (JSNS). Už 20 let z vlastní iniciativy podporuje školy a učitele ve výuce mediální výchovy. Poskytuje jim metodiku, materiály, školení…

Hodně škol má zájem, více sami učitelé než vedení. Jenže celé je to dobrovolné, stát to nekoordinuje, nemotivuje školy, neevaluuje tuto výuku a ČvT a ostatní mají omezenou kapacitu. Ani Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (podle průzkumu mezi školami) mediální vzdělávání nepovažuje za příliš důležité. Neškolení učitelé tak stále neví, jak výuku uchopit. Řada škol mediální výuku neučí vůbec, a pokud ano, začínají až od páté třídy. Sedm let skluz oproti Finům“.

To je soukromá společnost! Nemá s vládou nic společného! A bez reklam by firmy nevydělávaly! Vždyť vydělávat musí, to by pak lidé byli nezaměstnaní! Co říkáte o manipulaci? Vždyť i já se se spolužáky bavím hezky proto, aby mě měli rádi!”

Z mých zkušeností vyplývá, že jiná situace nastává, když se žáci nevyjadřují před třídou, ale píšou mi své názory. Co s tím? Je to velmi těžké, zvláště, když je vše pro dobrovolné a všude zuří fake news a dezinformace. Přece jedním z cílů školy je být prodemokratická.

Potýkáme se s tím všichni učitelé. Z mých zkušeností vyplývá, že jiná situace nastává, když se žáci nevyjadřují před třídou, ale píšou mi své názory. Mnohdy žasnu, jak jasnozřivě věci vidí a kolik je v nich otevřenosti, kritického myšlení.

Proto jsem se rozhodla, že vás příští školní rok budu seznamovat s těmito psanými názory a že možná zaslzíte se mnou.

Historické kořeny pedagogického optimismu

Životní osudy nebývají vždy jednoduché, natož v případě pedagoga z minulého století. Pojďme se podívat na osud jedné z prvních studentek učitelského ústavu v Praze. Ústřední postavou našeho příběhu bude paní Marie Březinová, která se narodila počátkem 20. století.

Marie Březinová se narodila 19. května 1908 do rodiny Tůmových, kteří v té době žili v malém domku v Taškářské ulici ve Slaném. Tatínek Jan pracoval jako modelář slévárenských forem v ČKD. Maminka Marie chodila pro nezbytný přivýdělek na sezonní práce. Dále se starala o domácnost, kde krom péče o děti, rodiče a příbuzné z Řehče pečovala i o nevidomou tetu. Maruška vyrůstala s bratrem Janem v chudých poměrech. Otec kvůli svému sociálnímu smýšlení, které veřejně hlásal, přišel o práci. Mezi zájmové aktivity, kterých se spolu se širší rodinou Maruška účastnila, patřila hudba, divadlo, ale i účast na akcích pořádaných tělovýchovnou jednotou pro děti či akce pro členy spolku nevidomých.

Učitelský ústav a formování osobnosti

Vzdělání získala Maruška ve Slaném, a to na měšťanské dívčí škole, kterou ukončila v roce 1922. Následovala jednoroční výuka v německé Obecné měšťanské škole ve Frýdlantu a dále roční studia na české Dívčí měšťanské a obecné škole ve Slaném. Pobyt v severních Čechách byl v podstatě z dnešního pohledu výměnný studentský pobyt, kdy dívka z německé rodiny nastoupila místo Marušky na školu v Čechách a Maruška žila naopak v jejich rodině, aby si osvojila němčinu.

V roce 1924 se Marie stěhuje do Prahy. Jedním z hlavních důvodů k přestěhování byla studia na učitelském ústavu. Učitelský ústav vzniká v polovině 19. století. Dostává oficiální název Císařská královská česká škola v Praze se sídlem v Panské ulici. Studia byla pouze pro chlapce. To se píše rok 1848. Paralelně vzniká i dvouletý učitelský kurz. Ředitelem školy se stává Karel Slavoj Amerling. Jednou ze základních myšlenek bylo, aby absolventi šířili nejen český jazyk, ale hlavně odstraňovali negramotnost.

V roce 1869 byl zřízen Kongregací školských sester de Notre Dame v Ječné ulici První český učitelský ústav pro dívky. Velký rozmach učitelských ústavů nastává po roce 1869 po vydání zákona o vzdělávání učitelstva. Nové ústavy vznikají v Jičíně (1869), Soběslavi (1870), Kutné Hoře (1891) či v Příboře (1875). V roce 1935 se původní škola zřízená piaristy v Panské ulici přejmenovala na Amerlingův státní mužský učitelský ústav. Nástupcem ústavů byly vysokoškolské pedagogické fakulty, jejichž vznik se datuje od roku 1948.

Rodinný život a emancipace

Vrátíme-li se k životopisu Marie Březinové, tak již jako velmi mladá je nucena se o sebe sama starat. Zpět k rodičům do Slaného se vrací na víkendy a nejen finančně jim vypomáhá. Je velmi emancipovaná a zodpovědná. Po studiu začíná svoji profesní dráhu jako učitelka v mateřské škole. Jejím prvním působištěm byla průmyslová oblast Nové Vysočany. Koncem 19. století dochází ke značnému rozvoji mateřských škol. Pro své pedagogické kvality velmi záhy zastává post ředitelky. Ve studiu v pedagogickém oboru pokračuje navazujícím studiem na Škole vysokých studií pedagogických, a to v letech 1934-1936.

Díky nevidomé tetě se pohybuje celý život mezi slepci a snaží se jim všemožně pomáhat. Takto se dostává na Vysočinu, kde se v Hamrech u Žďáru nad Sázavou konají přátelská setkání nevidomých. Tyto akce organizuje matka nevidomého mladého muže Františka, který pochází z významného mlynářského rodu Březinů. O zrak přišel v dětství při hře s nevybuchlou municí z první světové války. Setkání se konají během letních prázdnin, aby mohl být František mezi vrstevníky, protože školní rok tráví na studiích v Brně. Jelikož tento mladý muž dobře ovládá esperanto, zve na prázdniny i kolegu esperantistu a redaktora časopisu pro nevidomé Ferdinanda Wildmanna. Redaktor přijíždí se svou malou dceruškou, které zemřela matka ani ne rok po porodu a o níž se stará právě Marie. Mariino srdce patřilo tou dobou jednomu z pracovníků ruského velvyslanectví v Praze. Marie dokonce byla odhodlána se za ním do Ruska přestěhovat, neboť plánovali svatbu, nakonec se ale nic z jejích představ neuskutečnilo, a dnes již můžeme jen spekulovat, proč tomu tak bylo.

Klíčové principy pedagogického optimismu

Pedagogický optimismus staví ve víře na všemocnost výchovy. Připomíná nám myšlenku Johna Locka, který tvrdil, že dítě se rodí jako tabula rasa (nepopsaný list) a výchova formuje jeho charakter. Klíčové je rozvíjení rozumu, sebekázně a praktických dovedností, s důrazem na zkušenost, přirozené učení a zdravý životní styl.

Na druhé straně stojí pedagogický pesimismus, který vychází z předpokladu, že člověk se rodí jako "dobrý a zlý", chytrý, nebo hloupý a nic na světě ho nezmění, jak naznačoval Arthur Schopenhauer. Výchova má v tomto pohledu omezovat vrozené egoistické sklony a klade se důraz na rozvoj intelektu a mravních hodnot, méně na radosti z dětství. Kritizoval přílišnou idealizaci výchovy a zdůrazňoval nutnost disciplíny a omezení.

Pedagogický realismus, jehož významným představitelem byl Jan Amos Komenský, pak uvádí, že lidské vlohy lze pomocí příznivých podmínek rozvíjet. Dítě je Boží dar, výchova má směřovat k harmonickému rozvoji těla, ducha i duše. Důraz je kladen na přirozené učení, názornost a celoživotní vzdělávání („škola hrou“). Klíčovým cílem výchovy je připravit člověka na odpovědný život v souladu s vírou a přírodou.

Cíle výchovy a vliv sociálního prostředí

Cílem lidského vývoje je podpora komplexního rozvoje osobnosti člověka. Snaží se vytvářet podmínky, aby se člověk mohl harmonicky rozvíjet a stát se plnohodnotným členem společnosti. To zahrnuje rozvoj intelektuálních schopností, formování etických hodnot, sociální rozvoj, emoční zralost, tělesný rozvoj a seberealizaci.

Sociální prostředí, které zahrnuje materiální i duchovní podmínky ovlivňující člověka, je zásadním faktorem ve výchově. Působí dvojím způsobem: spontánně (např. vlivy rodiny nebo okolí) a cíleně (pedagogické zásahy, vytváření vhodných podmínek). Kvalita a charakter prostředí mohou výchovu podporovat, komplikovat nebo i neutralizovat.

tags: #pedagogicky #optimismus #ppt