Cílem této práce je analyzovat pojetí lidských práv jako subjektivních práv. Věnuje se historickému vývoji diskurzu o právech, zejména ve středověku, a zkoumá, jak se koncept ius transformoval v subjektivní právo. Práce se dále zabývá základními otázkami týkajícími se subjektivních práv, jako je jejich vztah k povinnostem, různé teoretické koncepce a jejich aplikace v právním systému.
1. Pojem subjektivních práv
Pochopení toho, jak se "ius" stalo subjektivním právem, je klíčové pro analýzu lidských práv. Tato transformace není pouhou změnou terminologie, ale odráží hlubší posun v chápání práva a jeho vztahu k jednotlivci.
1.1. Jak se ius stalo subjektivním právem
Termín "subjektivní právo" ve svém moderním pojetí se začal běžně používat až v 18. století. V ranějších obdobích, například ve 13. století, se objevují právní dokumenty, které již reflektují určité aspekty subjektivních práv, jako je tomu například v případě právních úprav týkajících se vlastnictví a užívání majetku. Diskuze se v té době soustředila právě na tato práva. V 16. století se již můžeme setkat s argumenty, které se opakovaně objevují v dějinách teorií subjektivních práv, jako je otázka vztahu mezi "aktivními" a "pasivními" právy.
Je důležité rozlišovat mezi konceptem "ius" jako objektivního práva (souboru norem) a "ius" jako subjektivního práva (oprávnění jednotlivce). Již ve středověku se objevují snahy propojit tato dvě pojetí. Například v dílech jako je Summa theologiae Tomáše Akvinského lze nalézt zárodky této myšlenky. Revoluční změna v chápání práv nastala s osvícenstvím a s ním spojeným důrazem na individuální svobody a práva člověka.
V 17. století, zejména v dílech Thomase Hobese, nacházíme úvahy o přirozeném stavu, kde mají lidé "holou" svobodu, která není omezena žádnými povinnostmi. S ustavením státu se tato svoboda transformuje, ale otázkou zůstává, zda se jedná o plnohodnotné subjektivní právo.
1.2. Co by to však lidská práva mohla být?
Lidská práva jsou často chápána jako morální práva, která nejsou výtvorem pozitivního práva, ale jsou nějakým způsobem morálně zdůvodněna. Filozofové jako je Maurice Cranston tvrdí, že lidská práva jsou morální práva, která nejsou výtvorem pozitivního práva. Tato práva by měla být univerzální, neoddělitelná a nezcizitelná.
Existuje však debata, zda všechna práva uvedená v mezinárodních dokumentech, jako je Všeobecná deklarace lidských práv, skutečně představují lidská práva v tomto striktním filozofickém smyslu. Někteří autoři, například Cranston, se domnívají, že práva jako právo na ochranu proti nezaměstnanosti nebo placenou dovolenou nejsou lidskými právy z filozofických a politických důvodů.
1.3. Jak pojem subjektivního práva souvisí s pojmem povinnosti?
Základní charakteristikou subjektivního práva je jeho korelace s povinností. Pokud jednotlivec má subjektivní právo, musí existovat jiná osoba nebo osoby, které mají vůči němu odpovídající povinnost. Tato korelace může mít různé podoby.
Rozlišujeme mezi negativními a pozitivními právy. Negativní práva jsou spojena s povinností někoho jiného se zdržet určitého jednání (např. právo na život, právo na svobodu). Pozitivní práva jsou spojena s povinností někoho jiného něco aktivně vykonat nebo poskytnout (např. právo na sociální zabezpečení, právo na vzdělání).
Dále se rozlišují práva absolutní a relativní. Absolutní práva působí vůči všem (např. vlastnické právo), zatímco relativní práva působí jen vůči konkrétním osobám (např. smluvní práva).
Vztah mezi právy a povinnostmi je komplexní. Například v islámském právu jsou práva člověka založena na jeho povinnosti. Co je povinností Boha, je subjektivním právem člověka, a co je povinností člověka, je subjektivním právem Boha.
1.4. Jaká teoretická koncepce je pro analýzu subjektivních práv nejvhodnější?
Pro analýzu subjektivních práv je vhodné uvažovat o nich jako o právních možnostech, které jsou nezakázané, dovolené, zaručené či chráněné objektivním právem. Důvodem, proč se vymezení subjektivního práva operuje s možností, je fakt, že subjektivní právo nemusí být nutně využito nebo uplatněno.
Různé teoretické přístupy nabízejí odlišné pohledy na podstatu subjektivních práv. Například Hohfeldova analýza právních pozic (PP) a jeho rozlišení na práva, svobody, pravomoci a imunity poskytuje detailní rámec pro pochopení právních vztahů. Další přístupy se zaměřují na vztah mezi právy a zájmy, nebo na roli normativních omezení.
V kontextu lidských práv je důležité zvážit, zda lidská práva představují pouze "holé" svobody, nebo zda jim odpovídají konkrétní povinnosti na straně státu či jiných subjektů.
2. Lidská práva jako subjektivní práva
Přestože je koncept subjektivního práva úzce spjat s právy jednotlivce, jeho aplikace na lidská práva není vždy jednoznačná. Existují různé názory na to, zda a do jaké míry lze lidská práva považovat za subjektivní práva v plném slova smyslu.
Některé lidské práva, jako například právo na spravedlivou odměnu za práci, jsou jasně spojena s povinnostmi státu či zaměstnavatele. Jiná práva, například právo na svobodu projevu, mohou být chápána spíše jako negativní práva, kde povinností státu je se zdržet zásahů.
Debata se vede také o tom, zda lidská práva vždy korelují s povinnostmi. Někteří filozofové tvrdí, že lidská práva jsou morální práva, která nemusí mít nutně přímý protějšek v konkrétních povinnostech. V kontextu trestního práva, například, oběti trestných činů nemusí mít vždy možnost nakládat s povinnostmi pachatelů.
10 nejčastějších omylů o lidských právech (záznam ze 17. 1. 2022)
Je také důležité rozlišovat mezi lidskými právy jako morálními nároky a lidskými právy jako právně vynutitelnými subjektivními právy. Zatímco morální nároky mohou existovat nezávisle na právním systému, právně vynutitelné subjektivní právo vyžaduje existenci odpovídajících právních norem a mechanismů jejich vynucení.
Analýza lidských práv jako subjektivních práv vyžaduje pečlivé zvážení historického vývoje, filozofických konceptů a právních mechanismů, které definují vztah mezi jednotlivcem, společností a státem.