Španělsko je fascinující mozaika 17 svébytných světů, kde každý region vypráví svůj vlastní příběh skrze odlišnou historii, jazyk a kulturu. Jeho území je na základě ústavy z roku 1978 rozděleno na 17 autonomních společenství (comunidades autónomas) a dvě autonomní města (Ceuta a Melilla). Každé společenství má vlastní parlament, vládu a vysokou míru samosprávy v oblastech jako je školství, zdravotnictví nebo sociální politika. Politický systém Španělska je založen na současné ústavě, která byla přijata v roce 1978. Španělské království je konstituční monarchie s parlamentní formou vlády.
Hlavou státu a symbolem jeho jednoty je král (aktuálně, od června 2014, Filip VI.). Z Ústavy má pravomoci vyhlašovat zákony, velet ozbrojeným silám, jmenovat kandidáta na funkci předsedy vlády a jmenovat kandidáty navržené do funkcí ministrů. Pokud není vláda sestavena do dvou měsíců od voleb, král rozpouští parlament a vypisuje nové volby. Také má pravomoc vypsat referendum (dle ustanovení Ústavy), uděluje milosti a jmenuje velvyslance. Avšak všechny jeho aktivity podléhají kontrasignaci ministrů či premiéra.
Hlavním tělesem výkonné moci je vláda, kterou určuje princip kolektivní odpovědnosti. Přední místo zastává ministerský předseda (Presidente del Gobierno), který vybírá další členy vlády. Po volbách kandidát na předsedu navržený králem předkládá Kongresu poslanců politický program vlády, kterou hodlá sestavit, a žádá Kongres o důvěru. Důvěru obdrží při absolutní většině všech poslanců. Vláda musí být sestavena do dvou měsíců od voleb, jinak je rozpuštěn celý Parlament (Generální kortesy).
Z německého systému byl převzat princip konstruktivního vyjádření nedůvěry, vládě tedy může být vyslovena nedůvěra jen tehdy, když se většina shodne i na novém (budoucím) premiérovi.
Parlament a jeho složení
Zákonodárná moc se skládá z dvoukomorových Kortezů (Cortes Generales). Dolní komora, Kongres poslanců (Congreso de Diputados), má výraznější pravomoci a je volena na čtyři roky v přímých volbách proporčním způsobem uzavřených kandidátních listin a přepočtem pomocí D'Hondtovy metody. Horní komora, Senát (Senado), má také čtyřleté funkční období. Část senátorů (208) je volena většinově a druhá část (51) je delegováno jednotlivými autonomními komunitami (regiony). Senát má výrazně slabší pravomoci a postavení (senátní veto je přehlasovatelné absolutní většinou či po dvou měsících již jen prostou většinou).
V parlamentních volbách se volí 350 poslanců a 208 senátorů (z celkových 265), přičemž klíčový je úspěch v Poslanecké sněmovně. V Poslanecké sněmovně dále působí Coalición Canaria (1 poslanec), Unión de Pueblo Navarro (1), Bloque Nacionalista Galego (BNG - 1).
Soudní systém
Vrcholnou soudní instancí mimo ústavní záležitosti je Nejvyšší soud. Ústavní soud řeší ústavnost zákonů a spory mezi státem a autonomními komunitami. Ústavní soud tvoří dvanáct soudců jmenovaných formálně králem na devítileté období, třetina se každé tři roky proměňuje. Čtyři soudce navrhuje Kongres poslanců po schválení třípětinovou většinou. Čtyři také navrhuje Senát, opět třípětinovou většinou. Dva soudce navrhuje vláda.
Historický vývoj politických stran a vlád
Mezi lety 1939 a 1976, během období frankismu, vládla jedna strana, a to Falange Española de las JONS. Během přechodu k demokracii dominovala původně koalice reformních proudů a později jednotná strana Unión de Centro Democrático (UCD) premiéra Adolfa Suáreze. UCD vyhrála volby 1977 a 1979. Od voleb 1982 již nastalo období tradičních silných stran sociálnědemokratické Partido Socialista Obrero Español (PSOE) a konzervativní Partido Popular (PP).
Ačkoliv volby probíhají na poměrném principu ve stranickém systému multipartismu a bez uzavírací klauzule (v Parlamentu je obvykle přes deset politických stran), systém se vyvinul právě do systému dvou silných stran, které od voleb 1982 získávaly vždy přes 25 % hlasů každá (obvykle přes 35 % hlasů). Ani jedna z nich ovšem obvykle nezískala většinu (vyjma voleb 1982, 1986, 2000 a 2011).
Mezi lety 1977 a 1982 ve Španělsku vládla strana Unión de Centro Democrático (UCD). Mezi lety 1982 až 1996 strana Partido Socialista Obrero Español (PSOE) v čele s premiérem Felipem Gonzálezem. V letech 1996 až 2004 došlo k alternaci a k vládnutí se dostala strana Partido Popular (PP) v čele s premiérem Josém Máriou Aznarem. V letech 2004 až 2008 došlo znovu k alternaci a k moci se vrátila Partido Socialista Obrero Español (PSOE), tentokrát v čele s premiérem Josém Luisem Rodriguezem Zapaterem.
Pro volby 2015 se očekával otřes tradičních stran a úspěch protestních a protiúsporných uskupení Podemos a Ciudadanos. Ty nakonec obsadily třetí a čtvrtou příčku a dohromady obdržely 109 mandátů. Fragmentace parlamentu znamenala zablokování možnosti sestavit funkční vládu a proto došlo v červnu 2016 k předčasným volbám, které ovšem dopadly obdobně, jako ty z prosince 2015.
V červnu 2018 poslanci vyjádřili Rajoyově vládě nedůvěru, stalo se tak poprvé v novodobé historii Španělska. V konstruktivním vyjádření nedůvěry byl novým premiérem navržen socialista Pedro Sánchez. Ten ihned poté sestavil menšinovou vládu s historicky nejméně mandáty (85). Vládu podpořily strany Podemos (71 mandátů), Katalánská republikánská levice (9), Národní strana Baskicka (5) a koalice menších regionálních stran. Socialisté dostali podporu od regionálních stran především z důvodu vyjádření protestu proti konzervativně centralistické vládě Rayoje.
Dubnové volby 2019 byly velkou porážkou pro Lidovou stranu, kterou od roku 2018 vedl nový předseda Pablo Casado. Strana ve volbách přišla o 74 mandátů ve sněmovně a 55 mandátů v senátu. Úspěchem naopak byla pro socialisty, kteří zvítězili s 28,68 % hlasů a 123 mandáty (nejvíce od voleb r. 2008). Postupovala také fragmentarizace parlamentu, kdy poprvé v novodobé španělské historii zaznamenalo celkem pět stran zisk více než 10 % hlasů. Volby z dubna 2019 přinesly také úspěch nové straně Vox (24 mandátů), která se stala prvním krajně pravicovým uskupením v parlamentu od přechodu k demokracii po pádu frankismu v roce 1977.
Ve volbách z listopadu 2019 zopakovali své vítězství socialisté. Lidovci zastavili propad a dokázali zpě získat třetinu poslaneckých a polovinu senátorských mandátů. Výrazně posílila krajně pravicová strana Vox, která od dubna získala téměř milion nových voličů. Volby byly velkým neúspěchem Ciudadanos a znamenaly politický konec jejich předsedy Alberta Rivery. Další propad zaznamenala i levicová volební aliance Unidas Podemos, která přišla o 600 tisíc voličů. Po volbách podepsali socialisté a Unidas Podemos první koaliční smlouvu od přechodu k demokracii.
Současnou menšinovou koaliční vládu tvoří Socialistická strana PSOE s krajní levicí pod hlavičkou hnutí Sumar. Od listopadu 2023 pokračuje vláda Pedra Sáncheze z PSOE (Socialistická dělnická strana Španělska) a levicového uskupení Sumar. PSOE nadále drží klíčové rezorty zahraničí, hospodářství, obrany a vnitra, čímž si zachovává plnou kontrolu nad formováním zahraniční politiky.
Španělsko jako decentralizovaný stát
Pro zemi je typická silná decentralizace - vedle národního parlamentu existuje 19 autonomních parlamentů se širokými pravomocemi, jejichž rozsah není jednotný. V roce 1978 ústava povolila vytvoření regionálních autonomních vlád. Do roku 1985 si 17 regionů, které pokrývaly celý španělský poloostrov, Kanárské ostrovy a Baleáry, vyjednalo s ústřední vládou statut autonomie. V roce 1979 se konaly první autonomní volby v baskickém a katalánském regionu, které mají díky své historii a samostatným jazykům nejsilnější regionální tradice. Od té doby byly ve zbývajících regionech vytvořeny autonomní vlády.
Španělské království se dělí na 17 autonomních společenství: Andalusie, Aragonie, Asturie, Baleárské ostrovy, Baskicko, Extremadura, Galicie, Kantábrie, Kanárské ostrovy, Kastilie a León, Kastilie-La Mancha, Katalánsko, La Rioja, Madrid, Murcie, Navarra, Valencie a 2 autonomní města (na území Maroka): Ceuta a Melilla, což jsou španělské exklávy (části vlastního území zcela oddělené od zbývajícího území).
Jazyková a kulturní rozmanitost
Úřední jazyk je španělština neboli kastilština (castellano). Mezi další významné jazyky patří katalánština (catalá), galicijština (galego), baskičtina (euskara) a okrajově aranéština. Katalánština je druhým nejpoužívanějším jazykem. Španělsko je více než jen španělština. Je to bohatá jazyková, historická a kulturní směsice. Právě v této rozmanitosti spočívá skutečné kouzlo této země. Španělsko je země, kde za jediným pohořím můžete objevit úplně jiný svět.
Španělsko je členem všech významných mezinárodních organizací: Evropské unie (EU), Severoatlantické aliance (NATO) a Organizace spojených národů (OSN).