Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze (VŠUP), často označovaná zkratkou UMPRUM, byla založena v roce 1885 jako Umělecko-průmyslová škola (UPŠ). V době svého vzniku byla první a jedinou státní uměleckou školou v Čechách. Jejím cílem bylo "vychování v umění dovedných sil pro umělecký průmysl a vycvičení učitelských sil pro vyučování uměleckoprůmyslové a pro učitelství kreslení na školách středních".
Budova školy byla postavena v letech 1882-1885 podle projektu Františka Schmoranze mladšího a Jana Machytky, přičemž bezprostředními vzory byly výtvarné Akademie v Paříži a ve Vídni. Původně škola využívala jen křídlo na Alšově nábřeží, trakt do náměstí sloužil Malířské akademii. Uměleckoprůmyslová škola navazovala na model vzdělávacích institucí, které měly svůj první předobraz v britské School of Design and Manufactures, jež vznikla bezprostředně po Světové výstavě v Londýně v roce 1851. Na rozdíl od výtvarných akademií, kde se pěstovala „vysoká, krásná umění“ (architektura, sochařství, malířství), se školské instituce typu anglických design schools, německých Kunstgewerbeschulen a českých uměleckoprůmyslových škol zaměřovaly na užitá umění v různých materiálových specializacích aplikovaných v architektuře a interiéru (sklo, kov, textil, keramika, dřevo, atd.).
Počátky a první ředitelé
Prvním ředitelem školy byl mezi lety 1885-1892 architekt František Schmoranz, který byl také společně s architektem Janem Machytkou autorem komplexu budov, kde dodnes částečně sídlí UMPRUM. V návaznosti na analogický model vídeňské Kunstgewerbeschule (založena 1867) byl Schmoranz autorem vznikající koncepce pražské školy a přizval zde také první pedagogy - figurální a ornamentální modelování tu vyučovali Josef Václav Myslbek, Celda Klouček; figurální a ornamentální kresbu a malbu vyučoval František Ženíšek, v roce 1898 jej nahradil Karel Václav Mašek. V raném období zde působili také historik umění a školní knihovník Karel Boromejský Mádl, estetik a teoretik uměleckého průmyslu Otakar Hostinský, architekti Jiří Stibral, Bedřich Ohmann; dekorativní řezbářství vyučoval Jan Kastner, dekorativní sochařství Stanislav Sucharda.
Mezi vlivné německojazyčné pedagogy a pedagožky rané éry patřili učitel figurálního kreslení Felix Jenewein, teoretik a dekoratér kovových artefaktů Anton Hellméssen, na výuku uměleckého vyšívání se specializovaly Wilhelmine Kudelka a Ida Krauth.
V národně - pročesky - koncipovaných dějinách umění byly dlouhodobě marginalizovány příběhy německojazyčných umělců, dlouho byly opomíjeny i příběhy žen umělkyň. Na UMPRUM byly od svého založení v roce 1885 nejdříve dvě tzv. dámské školy: Kreslířská a malířská škola pro dámy a Odborná škola pro umělecké vyšívání, v roce 1889 byl ženám otevřen obor Speciální školy malby květin, kde vyučoval Jakub Schikaneder.
Vývoj v secesi a meziválečném období
Na přelomu 19. a 20. století se výtvarný názor reprezentantů školy od uměleckého historismu přiklonil k modernímu dekorativismu, a to jak k mezinárodní secesi, tak k předobrazům lokální české lidové tvorby. Bedřich Ohmann svým způsobem výuky překročil tehdejší konzervativní program soustředěný na „návrhy pro dekorativní části staveb“, z jeho školy tak vyšli pozdější úspěšní architekti, jako byli Alois Dryák nebo Bedřich Bendelmayer. V roce 1898 byl vybrán za Ohmannova nástupce mladý Jan Kotěra. Jeho přínos pro školu i pro celou moderní architekturu byl zásadní. V letech 1898-1910 byl na UMPRUM vedoucím speciální školy pro dekorativní architekturu vůdčí představitel architektonické moderny Jan Kotěra. Z jeho školy architektury na UPŠ se záhy stala nejprogresivnější škola v Čechách vůbec, o čemž svědčí i řada žáků - osobností budoucí české architektonické scény: mezi nimi zejména Otakar Novotný, Jan Zázvorka či Josef Gočár.
Roku 1900 reprezentovala Umprum českou řemeslnou produkci na Světové výstavě v Paříži, kde získala prestižní Grand Prix a poté na Světové výstavě v St. Louis v roce 1904. Za Kotěrova působení získala škola mezinárodní uznání díky pavilonům na výstavách v Paříži (1900), v St. Louis (1904) a na domácí půdě se představila moderním pavilonem na Jubilejní výstavě Obchodní a živnostenské komory (1908). Absolventi školy František Kysela a Josef Gočár se podíleli na originálním návrhu kubistického interiéru, který byl součástí české expozice představené na výstavě německého Werkbundu v Kolíně nad Rýnem v roce 1914.
Po vzniku Československé republiky v roce 1918 proběhla na UMPRUM zásadní reforma. Instituci se sice nepodařilo získat status „Vysoké školy dekorativního umění", o nějž usilovala, ale posílila přesto svou autonomii a organizační strukturu. Od roku 1920 se do jejího čela jmenoval volený rektor a v meziválečné době ve školním sboru dominovaly nové umělecké osobnosti, mezi něž patřili Pavel Janák, František Kysela, Jaroslav Horejc, Vratislav Hugo Brunner, Helena Johnová; historikové umění jako Antonín Matějček, Václav Vilém Štech a Jaromír Pečírka.
Po Kotěrovi se v roce 1910 místa na škole ujal další Wagnerův žák z vídeňské Akademie výtvarných umění - Josip Plečnik. V Plečnikově škole se za jeho desetileté pedagogické působení vystřídali mnozí představitelé budoucí meziválečné avantgardy - František Gahura, Ludvík Hilgert, Karel Řepa nebo Plečnikův nástupce na pozici hradního architekta Otto Rothmayer.
V prvních letech samostatné republiky UMPRUM prostřednictvím svého pedagogického sboru usilovala o vytvoření nového národně-dekorativního slohu, který by vizuálně reprezentoval nově vzniklý stát. Mnoho posluchačů a pedagogů školy ve své práci dospělo ke specifické verzi artdecového stylu. Roku 1925 reprezentovala UMPRUM Československo na Mezinárodní výstavě dekorativních a průmyslových umění v Paříži, kde se jí dostalo sice oficiálního uznání organizátorů akce, ale i ostré i kritiky z avantgardních pozic. Ve druhé polovině dvacátých let pohledem progresivních modernistů totiž UMPRUM představovala příliš tradiční a přežilý dekorativní výtvarný názor. Koncem dvacátých let se škola postupně orientovala na formálně střízlivější modernistické tendence, v architektuře tento odklon od národního dekorativismu reprezentoval architekt Otakar Novotný.
Po roce 1918 se pedagogem školy architektury stal Pavel Janák, v roce 1928 byl otevřen druhý ateliér architektury, který vedl Otakar Novotný. Oba zde působili až do druhé světové války a během 20. a 30. let přispěli nejen k úspěšným prezentacím školy na světové výstavě v Paříži (1925) nebo Soudobé bytové kultury v Brně (1928), ale také k výchově mladé generace architektů, mezi něž patřili Richard Podzemný, Antonín Tenzer nebo Václav Hilský.
Válečná léta a poválečná transformace
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 mohla UMPRUM ve výuce - byť ve značně omezené míře a jen v provizorních prostorách mimo hlavní budovu - pokračovat, protože ještě nebyla oficiálně vysokou školou. Roku 1942, po atentátu na Reinharda Heydricha, byla škola nucena opustit svou budovu a přestěhovala se do Bartolomějské a na Karlovo náměstí. Po uzavření vysokých škol v roce 1939 škola do konce druhé světové války nahradila AVU. Tím si také posílila své postavení a tak zákonem z roku 1946 získala nový status a název Vysoká škola uměleckoprůmyslová (VŠUP). Škola UPŠ nebyla oficiální vysokou školou a jako taková zůstala otevřená i během druhé světové války. Pedagogický sbor v té době obohatil mimo jiné Jan E. Koula, Pavel Smetana a Jan Sokol, který po Pavlu Janákovi převzal ateliér architektury v roce 1941. Během válečné doby a několik let po válce ovlivnila obor architektury osobnost Jana Sokola.
Po komunistickém puči v únoru 1948 se podstatně proměnila organizace i orientace školy. Důraz na ideové a politické aspekty mnohdy převážily nad uměleckými požadavky a potřebou vychovávat svobodomyslné a svobodné umělce. Větší nezávislost si udržely spíše řemeslné, resp. uměleckoprůmyslové obory (textil, sklo, kov, keramika, knižní kultura). V pedagogickém sboru i v padesátých letech působily významné osobnosti - malíř Emil Filla, typograf a grafik František Muzika, sklářský výtvarník Josef Kaplický, oděvní výtvarnice Hedvika Vlková, textilní výtvarnice Emílie Paličková, vedoucí ateliéru kresleného a loutkového filmu Adolf Hoffmeister, umělecký kritik Arsén Pohribný, historikové umění Miloslava Holubová a Jan Marius Tomeš. Mezi absolventy byli mj. Věra Janoušková, Čestmír Kafka, Milan Grygar, Stanislav Kolíbal, Stanislav Libenský, Zdeněk Palcr, Václav Cigler, Vladimír Kopecký, Zdena Strobachová, Adriena Šimotová, sestry Válovy, Jiří John, Eva Kmentová, Květa Pacovská, Olbram Zoubek, Jiří Balcar či René Roubíček.
Po druhé světové válce se UPŠ stává Vysokou školou umělecko-průmyslovou v Praze, od roku 1949 rozdělenou do čtyř kateder. Vedoucím katedry architektury je jmenován Adolf Benš, dále na katedře působí Pavel Smetana, Jan Sokol a Otto Rothmayer, později též Josef Grus. V roce 1945 se vedení druhého ateliéru ujímá Adolf Benš. Během 50. let dochází kvůli politické situaci k mnoha personálním změnám; Adolf Benš však zůstává vedoucím ateliéru i za časů projektování ve stylu sorely, až do konce 60. let zde pak působí Pavel Smetana, za jehož dlouhé pedagogické dráhy školou prošli například Vladimír Palla, Jaroslav Vaculík, František Rozhon, Jiří Lasovský, Josef Svoboda, Otakar Binar či Jan Kaplický.
Úspěchem školy bylo i ocenění československého pavilonu na Expo 58 v Bruselu.
Normalizace a Sametová revoluce
V šedesátých letech byla upravena struktura UMPRUM. Studium bylo prodlouženo na šest let, na kulturně-politickém poli se projevovalo obrodné „tání“, výuka se přikláněla ke svobodnějšímu uměleckému výrazu a experimentu. Tzv. konsolidace počátkem sedmdesátých let znamenala pro školu určitou krizi. Odešla řada osobností, na nichž stála její úroveň, včetně Františka Muziky, Adolfa Hoffmeistera, Antonína Kybala, Karla Svolinského a Jiřího Trnky. V čele školy byli v době normalizace konformní straničtí funkcionáři. Pod vedením Jana Simoty, jenž byl rektorem v letech 1973-1985, charakterizoval UMPRUM bezinvenční formalismus a program založený na demagogických frázích. Tento kurs zachoval i následující rektor Jan Mikula.
Během 70. a 80. let vedli ateliéry architektury architekt a vynikající scénograf Josef Svoboda a Zdeněk Kuna, zkušený architekt a dlouholetý ředitel Krajského projektového ústavu. Oba patřili k osobnostem, které udržovaly prestiž výuky architektury na VŠUP i v době normalizace. Vedle nich v té době vyučoval navrhování nábytku Ladislav Vrátník. Školu v tomto období absolvovali mimo jiné Michal Brix či pozdější pedagogové VŠUP Jiří Pelcl, Petr Keil a Jindřich Smetana.
Studenti a někteří pedagogové školy se účastnili dění „sametové revoluce“, v ateliéru knižní kultury a písma vzniklo logo Občanského fóra, jehož autorem byl tehdejší student Pavel Šťastný.
Současnost
Po roce 1989 byli k výuce architektury přizváni architekti mladší a střední generace - Jan Fišer, Martin Rajniš s Jakubem Ciglerem, Jiří Střítecký a Petr Keil. Na počátku roku 1990 byl novým rektorem jmenován architekt Ladislav Vrátník, došlo k reorganizaci kateder i systému výuky na UMPRUM. Po dlouhodobém úsilí se vedení školy podařilo získat prostředky na vybudování druhé školní budovy, ve které jsou převážně dílenské prostory, tzv. Technologické centrum v Mikulandské ulici, které bylo realizováno podle návrhu arch. Ivana Kroupy v letech 2012-2020.
V současné době (2020) se VŠUP skládá z šesti kateder: architektury, designu, volného umění, užitého umění a grafiky. Na šesté katedře se vyučují dějiny umění a estetiky. Celkem je na škole 23 ateliérů, které jsou vedené respektovanými odborníky.
Škola klade velký důraz na kolektivní i mezioborovou spolupráci, na umělecký i teoretický výzkum v doktorském studiu a samozřejmě také na spolupráci s aplikační sférou. Vyučuje se v nich architektura, design, volné umění, užité umění a grafika ve studijním oboru výtvarná umění. Šestá katedra poskytuje výuku dějin a teorie moderního a současného umění včetně vlastního studijního magisterského programu.
V druhé půli 90. let se vyskytl případ ředitele Střední uměleckoprůmyslové školy v Uherském Hradišti, Jana Pospíšila, který nepostupoval v souladu se zákonem o svobodném přístupu k informacím. Soudní žalobu, kterou na Radu Zlínského kraje jako zřizovatele školy podal Michal Stránský ze Starého Města, uznal brněnský krajský soud za opodstatněnou a rozsudkem nařídil vydat požadované informace. Stránský se s žádostí obrátil na ředitele „umprumky“ už v červnu 2010 s cílem znát některé dokumenty týkající se řízení školy. Po téměř dvou letech a na základě soudu byl ředitel nucen poskytnout požadované informace, ačkoliv se tak nestalo bez dalších komplikací a nutnosti podání stížnosti a odvolání. Ředitel Pospíšil se bránil tím, že některé informace, týkající se dopisu učitelů, nemohou být poskytnuty, protože se nejednalo o úřední listinu a učitelé si nepřáli zveřejnění svých jmen.