Slyšeli jste už o sociální pedagogice? Jedná se o velmi specifický pedagogický obor, který se zabývá socializací jedince, problematikou sociálního prostředí, osvojováním sociálních dovedností, rizikovým chováním, možnostmi prevence a celou spoustou dalších témat. Jednoduše řečeno se zaměřuje na určitou problematiku z komplexního hlediska.
Sociální pedagog není v České republice ukotven v zákoně o pedagogických pracovnících, přesto se s ním už můžeme na pár základních školách setkat! Zajímavostí je, že v jiných zemích Evropy je naprosto běžnou součástí vzdělávacího systému již řadu let. Za jeho zavedení do škol bojuje řada odborníků a odborných institucí.
Jednoduše řečeno se jedná o všestranného odborníka, který je schopný efektivně řešit nejrůznější problémy. Eso v rukávu, které by měla mít každá škola.
Jaká je náplň sociálního pedagoga na základní škole? Všemožná. Sociální pedagog je odborný pracovník školy, který odehrává svoji roli jako plnohodnotný člen školního poradenského pracoviště. Plánuje a realizuje preventivní programy, komunikuje s orgánem sociálně-právní ochrany dětí, spolupracuje s pedagogicko-psychologickými poradnami, provádí pohovory s žáky i rodiči, může mít na starost i absenci žáků či vedení dokumentace. Zcela unikátní náplní je také terénní práce, při které navštěvuje rodiny v sociálně vyloučených lokalitách. Poskytuje současně také sociální poradenství. Jednoduše řečeno se jedná o všestranného odborníka, který je schopný efektivně řešit nejrůznější problémy. Eso v rukávu, které by měla mít každá škola.
Jistě jste si všimli, že se v posledních letech duševní zdraví celkové populace trochu proměnilo. Nejvíce je to vidět na dětech a mladistvých, s čímž bohužel souvisí stále častěji se objevující sebepoškozování či známky deprese. Právě s tím může pomoci sociální pedagog, který se, jak jeho název napovídá, zaměřuje na sociální aspekty života žáků a vše, co s jejich duševní pohodou souvisí. V české společnosti a českém vzdělávacím systému je bohužel téma duševního zdraví a sociální harmonie dětí stále podceňováno, a tak stále častěji slýcháme z televize zprávy o agresivitě dětí vůči spolužákům nebo učitelům. Jde s tím něco dělat? Ale chceme opravdu přiznat, že je někde problém, který je třeba řešit?
Monografie přináší pohled na sociální pedagogiku jako na historicky zformovaný a aktuálně rozvíjený systém vědy, praxe a profese. Seznamuje čtenáře s klíčovými teoreticko-praktickými koncepty sociální pedagogiky a objasňuje genezi jejího vědního i profesního profilu. V návaznosti na to nastiňuje aktuální rozvoj sociální pedagogiky v ČR a v dalších zemích. Pozornost věnuje procesu socializace a oblastem, ve kterých se rozvíjí sociálně pedagogická praxe - informální výchově, sociokulturní animaci, práci s mládeží, lidovému vzdělávání dospělých, komunitní škole a školní sociální pedagogice.
Příčiny narůstajících problémů, které negativně ovlivňují výchovně vzdělávací proces žáků, leží zejména v rodinném prostředí žáků a vyplývají ze zhoršování socioekonomického a kulturního nastavení společnosti i duševního zdraví dětí, dospívajících a dospělých. Historický vývoj sociální pedagogiky ovlivnil její směřování, současnou podobu oboru i uplatnění sociálních pedagogů. V jistém smyslu se sociální pedagogika rozvíjela již od starověkého Řecka, kde byla výchova vnímána jako prostředek pro zajištění fungování společnosti. Středověk byl obrazem dobročinnosti a pomoci nemocným (Kraus, 2014). Zásadní vzestup sociálně pedagogického myšlení a přístupu k výchově můžeme zaznamenat u J. Á. Komenského. Sociální pedagogika má však největší tradici v Německu od dvacátého století, kde je spojována s P. Natorpem. Ten tvrdil, že pedagogika je vždy sociální, protože sociální dimenzi nelze od výchovy a vzdělávání oddělit (Procházka, 2012). V českém prostředí jsou kořeny sociální pedagogiky spojovány s G. A. Lindnerem. Ve své práci používal pojem sociální pedagogika a rozvíjel své názory na sociální funkce výchovy. Pozornost se věnovala sociálnímu prostředí a jeho vlivu na výchovu, čemuž se věnoval i T. G. Masaryk. Vývoj po roce 1918 však nebyl příliš výrazný. Stejně jako u jiných věd došlo s příchodem druhé světové války k velkému útlumu rozvoje sociální pedagogiky. Stagnace rozvoje oboru pokračovala i po roce 1948, kdy byly některé obory prohlášeny za nežádoucí z ideologických důvodů. K dynamickému rozvoji dochází až v důsledku společensko-politických změn od roku 1990. Sociální pedagogika se nejdříve stala samostatnou vědou a koncem tisíciletí začaly vznikat první bakalářské a magisterské obory na vysokých školách a později i na vyšších odborných školách (Procházka, 2012). V rámci svého vývoje čerpala inspiraci z filozofie, sociologie, pedagogiky, teorie výchovy i z příkladů praxe pomoci druhým. V českém prostředí navazuje na tradici sociologie výchovy a rozvíjela se zejména v souvislosti s potřebou reflexe a reakce na společenské změny.
Sociální pedagogika je aplikovanou pedagogickou disciplínou vyznačující se transdisciplinárním charakterem. Má velmi blízko k sociologii, sociální práci, psychologii, ale také k antropologii, politologii, teologii, právním a medicínským disciplínám. Tím, že je transdisciplinární, má výrazně integrující charakter. Jako věda tedy překračuje meze ostatních vědeckých disciplín. Z pohledu životní praxe soustřeďuje a dále rozvíjí poznatky pedagogických, společenských i dalších disciplín (Zapletal, 2003).
Sociální pedagogika v sobě zahrnuje sociální a pedagogickou dimenzi. Sociální dimenze odkazuje na společenské podmínky, které ovlivňují život jednotlivců, skupin i společenských vrstev. Sociální pedagogika hledá východiska a řešení pro optimální rozvoj osobnosti a zabývá se měnícím se prostředím, které ovlivňuje výchovný proces. Cílem sociální pedagogiky je optimalizace a usměrňování životních situací a procesů s důrazem na vnitřní potenciál jedince a jeho individualitu. Cílem je optimální fungování jedince v rámci společnosti. Sociální pedagogika v sobě prolíná výchovu a terapii, protože hlavní součástí je edukační proces (Kraus, 2014).
Sociálně pedagogická prevence (profylaxe) souvisí s realizací sociálně pedagogické činnosti. Klade velký důraz na analýzu prostředí, které má dominantní vliv na rozvoj osobnosti a na rozvoj rizikového chování jedince. Prevence se dotýká oblasti výchovných aspektů v prostředí rodin a činností spojených s projektováním, realizací a vyhodnocováním preventivních programů v prostředí institucializované výchovy. Důležitou součástí je i vyhledávání jedinců ohrožených rizikovým chováním či patologickými jevy a následná intervence a pomoc těmto osobám. Sociálně pedagogická terapie (kompenzace) je cíleně určena znevýhodněným nebo problémovým jedincům či skupinám.
Sociální pedagog si při práci se žáky a rodiči musí klást výchovné cíle a podle nich volit metody k jejich dosažení. Záměrem sociálního pedagoga je obvykle prostřednictvím výchovy jedince naplňovat společenské potřeby. Proto sociální pedagog musí nejprve vědět, v jaké situaci se daný žák nachází a jakým způsobem s ním může pracovat. Obvykle se nejprve zaměří na diagnostickou oblast a poté se rozhoduje, jak provést prevenci či jak do situace zasáhne aby kompenzoval vzniklé nedostatky.
Metodou v sociální pedagogice se rozumí neustálé hledání procesu učení a rozvoje člověka, se kterým sociální pedagog pracuje, čímž mimo jiné rozvíjí také sám sebe. Sociální pedagogové používají řadu nejrůznějších metod a technik sociálně výchovné činnosti (dle Krause, 2014). Nejzákladnějším nástrojem sociálního pedagoga je komunikace, proto je pro něj jedna z hlavních metod rozhovor, který může mít charakter diagnostický, výchovný, terapeutický a další. Důležitá je zde schopnost aktivního naslouchání a respektování jednotlivých etap rozhovoru. Dále se jedná o metodu organizování (pedagogizace) prostředí, kdy pozměňuje výchovné prostředí tak, aby navozovalo žádoucí podněty pro vychovávaného. Zahrnuje například i volbu organizační formy práce (sezení v kruhu či u kulatého stolu podporuje efektivní komunikaci). Metoda práce se skupinou zahrnuje práci se skupinovou dynamikou, které předchází diagnostika vztahů uvnitř skupiny, například prostřednictvím sociometrické metody. Metoda situační je postavena na práci s životními situacemi. V jejím rámci sociální pedagog vhodně využívá danou životní situaci a usměrňuje ji v souladu se stanoveným cílem. Používá se například při konfliktu, který je hybatelem změny a může se proměnit ve spolupráci. Metoda inscenační předpokládá cílené ovlivňování uměle navozené (modelové) situace, řekněme se záměrem posílení mezilidských vztahů nebo na podporu nalezení alternativního řešení problému (například žáci zkouší odolávat tlaku vrstevníků). V této souvislosti můžeme zařadit i další dramatické metody jako je improvizace v autentické situaci (příprava pro život) či simulace (jedinec zpracovává daný problém z hlediska své postavy). Při práci v prevenci rizikového chování lze také využít techniky typické pro strukturované drama jako jsou živé obrazy, portréty nebo divadlo utlačovaných, které zahrnuje divadlo fórum. V režimové metodě jde o časové uspořádání určitých činností, které jsou charakterizované souborem norem. Stanovuje je zpravidla instituce, která režim uplatňuje. Používá se i při práci s rodinou. Metoda animace je metodou nedirektivního postupu povzbuzování, hledání vlastní cesty řešení situací. Žákům je předkládáno množství vhodných způsobů seberealizace, ze kterých si mohou dobrovolně vybírat. Úkolem sociálního pedagoga ve výchovné animaci je uvedený potenciál vyhledávat, podporovat, rozvíjet, ale také usměrňovat. Metoda mediace se používá při řešení sporů a konfliktů. Sociální pedagog vystupuje jako nezávislá osoba a stává se prostředníkem, pomáhá usměrňovat konflikt a pomáhá k řešení dané situace.
V rámci klasifikace metod sociální pedagogiky můžeme zmínit i rozdělení dle Bakošové (2013), která bere v úvahu klienty, jimž sociální pedagogové pomáhají. Při výběru vycházela z interdisciplinárního přístupu k řešení problémů. Metody mohou sociální pedagogové aplikovat na úrovni individuální, skupinové nebo na úrovni pracovního společenství. Jak již bylo uvedeno, sociální pedagogika je transdisciplinární a nejsou jí tak cizí i některé metody spolupracujících disciplín.
Role a činnost sociálního pedagoga v moderní škole
Česká sociální pedagogika má dlouholetou tradici, avšak její hlavní rozvoj jsme mohli zaznamenat až po roce 1990. Vznikla řada odborných pracovišť věnující se sociální pedagogice a studijní obor se u nás těší velkému zájmu. Do dnešního dne byla zrealizována řada výzkumů a vydána řada významných publikací. S rozvojem sociální pedagogiky si společnost čím dál více uvědomuje význam a vliv prostředí, ve kterém žijeme.
Hlavním cílem sociálního pedagoga je působit na celostní rozvoj osobnosti či změnu hodnotového charakteru cílové skupiny, edukaci či reedukaci i socializaci či resocializaci jedince a tím dopomoci jedinci k zařazení do společnosti (Kraus, 2014). K tomuto cíli využívá širokou škálu metod. V dnešní společnosti zaznamenáváme neustále měnící se trendy a společenské výzvy, které žáky přímo ovlivňují. Sociální pedagogové jsou schopni flexibilně reagovat na měnící se prostředí i potřeby škol. Sociální pedagog žákům ve školním prostředí pomáhá zvládat nejrůznější životní situace, rozvíjet vlastní potenciál a připravovat se na svou budoucnost.
tags: #socialne #pedagogicky #pohled