V rámci finančního práva hrají klíčovou roli instituty tajemství a mlčenlivosti, které chrání citlivé informace a zajišťují důvěrnost vztahů mezi subjekty. Tyto principy se uplatňují v různých oblastech, včetně správy daní, bankovnictví a pojišťovnictví, a jejich porušení může vést k právním následkům.
Bankovní tajemství a právo na informace
Při vymezení pojmu "bankovní tajemství" podle § 49 zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, není možné v případě odmítnutí žádosti o informace podle § 15 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, postupovat extenzivně a žádost odmítnout jako celek tehdy, kdy pouze část takto poskytované informace obsahuje bankovní tajemství.
Žalobce napadl rozhodnutí o rozkladu v celém rozsahu a domáhal se jeho zrušení, včetně zrušení správního rozhodnutí I. stupně. Žalobce nejprve shrnul řízení o žádosti (mezi účastníky nesporné). Konkrétní žalobní body koncentroval do tří okruhů - prvním je konkrétní procesní postup žalované, druhým je věcný nesouhlas s důvodem odmítnutí žádosti a třetím je nemožnost extenzivně vykládat omezení práva na informace.
V první části žalobních bodů namítal, že došlo k porušení jeho procesních práv, neboť před vydáním napadeného rozhodnutí nebylo možné zjistit, kdo se na jeho vydání podílel (chybí údaj o složení rozkladové komise a bankovní rady), čímž mu bylo znemožněno podat případně námitku podjatosti, chyběl i kompletní správní spis, doklad mezi složkami žalované, protokol o poradě a hlasování rozkladové komise i bankovní rady, jednotlivé listy spisu byly číslovány pouze obyčejnou tužkou. Složení rozkladové komise i bankovní rady pak není uvedeno ani v napadeném správním rozhodnutí.
V další části žalobních bodů nesouhlasil s důvody odmítnutí své žádosti. Poukázal nejprve obecně na finanční situaci Evropské unie koncem roku 2011 a postavení Mezinárodního měnového fondu v tzv. finanční krizi. Poukázal na stanovisko ministra financí, které získal podle zákona o svobodném přístupu k informacím od Úřadu vlády České republiky a považuje zde uvedený důvod za nedostatečný. Poukázal dále na skutečnost, že vláda České republiky měla poskytnout finanční prostředky Mezinárodnímu měnovému fondu, protože však jimi nedisponovala, požádala o splnění svého závazku jiný orgán veřejné moci, tedy žalovanou. Připomněl zákonnou limitaci žalované Ústavou České republiky a zákonem o ČNB, když ta sama veřejnosti sdělovala své pochybnosti, zda expozice devizových rezerv vůči jednomu dlužníkovi je v takové míře stále ještě únosná a přiměřená.
Žalobce je toho názoru, že dispozice s devizovými rezervami, jež nejsou určeny k přímým intervencím k zajištění cenové stability, nýbrž ke splnění mezinárodních politickohospodářských závazků vlády, nejsou bankovní operací. Účel zákona o svobodném přístupu k informacím umožňuje veřejnosti sledovat nakládání s veřejnými prostředky, držbu těchto informací nelze ztotožňovat s bankovní operací. I kdyby se o bankovní operaci jednalo, ta je prolomena § 19 zákona o svobodném přístupu k informacím, a pokud žalovaná dospěla k závěru, že bankovní tajemství sdělení takové informace brání, musí rozvést, proč tomu tak je i za konkrétních skutkových okolností.
V třetí části žalobních námitek žalobce upozorňuje na článek 17 Listiny základních práv a svobod a čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy omezení práva na informace musí sledovat legitimní cíl, což v daném případě žalovaná nezkoumala. Podle jeho názoru je poskytnutí půjčky ve výši několika desítek miliard korun věcí veřejného zájmu a objektem veřejné kontroly nad veřejnými financemi.
Žalovaná s žalobou nesouhlasila a navrhovala ji zamítnout jako nedůvodnou. V podstatných rozhodovacích důvodech uváděla obsahově tytéž argumenty jako v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K první části žalobních bodů uváděla, že žalobce se složení rozkladové komise nijak nedomáhal, to pak bylo přístupné i na jejích internetových stránkách.
Městský soud k první části žalobních bodů (napadající procesní postup žalované při projednání rozkladu žalobce a vyřízení jeho žádosti) uvádí, že je nemá za důvodné. Žalobce v žalobním bodě uvádí, že mu nebyla známa informace o složení rozkladové komise a že ve správním spise nebyla založena předkládací zpráva ve smyslu § 88 odst. 1 správního řádu. Ohledně složení rozkladové komise městský soud uvádí, že podle jeho názoru ani ze zákona o svobodném přístupu k informacím, ani ze správního řádu nikde nevyplývá pro žalovanou obecná povinnost informovat účastníka řízení konkrétně o složení rozkladové komise (tedy informace týkající se konkrétně jednotlivých osob, které tuto rozkladovou komisi tvoří). V tomto směru lze souhlasit s žalovanou, že taková informace (při neexistenci konkrétní zákonné povinnosti) je zjistitelná z webových stránek žalované, a tedy žalobce měl možnost, jak konkrétně tuto informaci zjistit; případně, pokud chtěl být o složení této komise informován, mohl vznést konkrétní dotaz na její složení (např. již v podaném rozkladu), což neučinil. Rovněž absenci předkládací zprávy podle § 88 odst. 1 správního řádu soud nepovažuje za porušení veřejných subjektivních práv žalobce - lze obecně uvést, že absence takové zprávy sice jistým procesním pochybením je, pokud však bankovní rada rozklad věcně projednala a žalovaná jí tento rozklad postoupila, svým postupem mlčky dala najevo, že správní orgán I. stupně rozkladu nevyhověl, a jsou tak splněny podmínky pro věcné projednání rozkladu. Ve správním spise rovněž není založen protokol o hlasování rozkladové komise. Městský soud však toto pochybení rovněž nepokládá za natolik intenzivní, aby mohlo podstatným způsobem zasáhnout do veřejných práv žalobce, když takový protokol není účastníkovi přístupný (§ 134 odst. 1 správního řádu).
V druhé a třetí části žalobních bodů žalobce napadá právní posouzení celé věci. V této věci městský soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí i správního rozhodnutí I. stupně dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, když s právním hodnocením jak uvedeným v napadeném rozhodnutí, tak i v rozhodnutí I. stupně zároveň nesouhlasí, a proto je zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení (§ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a § 78 odst. 1, 3, 4 s. ř. s.).
Žalobce se v dané věci domáhal poskytnutí informace o podkladových materiálech, na jejichž základě bylo přijato shora uvedené rozhodnutí. Pokud vyjdeme z takto formulované žádosti, kterou převzala žalovaná do výroku rozhodnutí I. stupně (byť se po podání této žádosti po žalobci domáhala jistého zpřesnění), podle názoru městského soudu nikde v odůvodnění není konkrétně a dostatečně rozebráno, proč právě tyto "podkladové materiály" samy o sobě naplňují definici bankovního tajemství, pro něž bylo poskytnutí informace odmítnuto, tedy proč se jedná o bankovní operaci. V této věci žalobce nežádal konkrétní podrobnosti bankovní transakce, tedy poskytnutí příslušné půjčky a její podmínky, tato informace byla konec konců veřejně známá; žádal o poskytnutí informace, která k tomu rozhodnutí vedla.
Pokud formuloval svou žádost o informace poměrně obecně jako "podklady", pak podle názoru městského soudu se sice jedná o obecnou formulaci, na druhou stranu žadatel o informaci při podání žádosti nemá žádnou povědomost o tom, co by takovou informaci mohlo tvořit. To je následně pak již povinností povinného subjektu, aby případně vymezení toho, co takovou informaci tvoří, provedl.
V této souvislosti je nutné uvést, že zákon o ČNB užívaný termín bankovní tajemství sám přímo nedefinuje a na rozdíl od zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ani blíže neupřesňuje jeho působení (např. § 38 zákona o bankách). Vzhledem k této skutečnosti je nutné vyjít z teoretických prací, které tento institut ozřejmují. Například komentářová literatura (Pihera, V.; Smutný, A.; Sýkora, P. Zákon o bankách. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2011) v komentáři k § 38 odst. 1 zákona o bankách uvádí, že: "Banka ve výsledku vždy získá poměrně hlubokou znalost klientovy finanční situace, mnohdy však i řadu jiných informací týkajících se klientova soukromého života nebo podnikatelských aktivit. Tyto informace svěřuje (ať již přímo, či nepřímo) klient bance s důvěrou v její kvalifikované postavení coby důvěryhodné, zodpovědné a z principu též diskrétní instituce. Např. německá právní doktrína v této souvislosti hovoří o zvláštním vztahu důvěry (‚besonderen Vertrauensverhältnis'). Povinnost mlčenlivosti je z tohoto pohledu logickou implikací soukromoprávní povahy vztahu mezi bankou a jejím klientem. Takto důvěrný charakter není zřejmě typický pro všechny bankovní obchody; lze o něm hovořit především v souvislosti se službami poskytovanými v rámci tzv. privátního bankovnictví nebo v některých případech úvěrového financování. První odstavec komentovaného ustanovení (obdobně jako další úpravy mlčenlivostí finančních institucí v jiných sektorových předpisech - viz níže) představuje určitou veřejnoprávní reflexi charakteru obligačních vztahů při poskytování bankovních služeb. Jeho význam nespočívá tedy ani tak v tom, že by jím byl institut bankovního tajemství založen, ale spíše v jeho uznání coby relevantní skutečnosti z hlediska veřejnoprávní regulace. Veřejné právo se k soukromoprávním institutům ochrany informací staví obvykle negativně."
Citovaný komentář dále rovněž příkladmo uvádí omezení bankovního tajemství jako limity ochrany bankovního tajemství: "Povinnost chránit bankovní tajemství není absolutní a jako každý soukromoprávní závazek může být v některých případech omezena. Především půjde o případy, kdy povinnost sdělit určitou informaci chráněnou jako bankovní tajemství ukládá bance přímo zákon (viz dále). Může však jít též o případy, kdy dojde ke střetu s některou jinou právní povinností banky, např. s povinností poskytovat investiční služby s odbornou péčí (typicky situace střetu zájmů mezi různými klienty). V takových případech je banka povinna jednat v souladu s obecnou prevenční povinností a upřednostnit splnění té povinnosti, z níž hrozí vznik menší škody. Jiným případem budou situace, kdy je zpřístupnění informace podléhající bankovnímu tajemství nezbytné pro ochranu oprávněných zájmů banky. Tak tomu bude nejen, když se banka bude domáhat svých práv vůči klientovi (např. formou žaloby), ale též v - praxi relativně častých případech - postoupení pohledávky po splatnosti za některým z klientů za účelem jejího vymáhání třetí osobou. V této souvislosti však zřejmě nelze bezvýhradně přisvědčit názoru, podle něhož je banka v podstatě neomezena, co se týče nakládání se svými pohledávkami za klienty; domníváme se, že ve všech případech bude nutné, aby postup banky nebyl v rozporu s oprávněným očekáváním racionálního klienta, resp. aby se nejednalo o porušení vzájemného vztahu důvěry, jak byl založen. Ze shora uvedených východisek je nutné vycházet v tom smyslu, že ochrana bankovního tajemství není a nemůže být absolutní - bankovní tajemství typicky chrání vztah mezi bankou a jejím klientem a je jednou ze základních charakteristik bankovních obchodů."
V této souvislosti městský soud uvádí, že předmět bankovního tajemství definuje § 49 zákona o ČNB tak, že se jedná o všechny bankovní operace, včetně stavů na účtech, které banka vede. Je pravda, že tato definice předmětu bankovního tajemství je jiná, než jak ji definuje § 38 zákona o bankách, pro samotné posouzení rozhodovacího důvodu se však jedná o polemiku nepřípadnou, neboť v dané věci nebyl rozhodovacím důvodem pro odmítnutí poskytnutí informace zákon o bankách, ale příslušné ustanovení zákona o ČNB; argumentace zákonem o bankách tak pouze může vykreslit povahu tohoto právního institutu a jeho působení. Podstatnou tak v dané věci je definice "všechny bankovní operace, včetně stavů na účtech, které vede", jak ji uvádí zákon o ČNB ve shora citovaném § 49. Proč se takovou bankovní operací, včetně stavů na účtech, rozumí právě požadovaná informace, tedy "podkladové materiály", však v odůvodnění ani rozhodnutí I. stupně, ani napadeného správního rozhodnutí uvedeno není.
V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaná uvádí, že "by odporovalo smyslu § 49 zákona o ČNB, aby byla odepřena informace o uskutečněné operaci v zájmu ochrany bankovního tajemství a současně byl podle zákona o svobodném přístupu k informacím zpřístupněn a následně zveřejněn na webových stránkách České národní banky podkladový materiál obsahující tytéž a další informace, na jejichž základě byla daná operace provedena". Taková argumentace nemíří na podstatu věci a sama o sobě připouští, že v podkladových materiálech jsou i informace jiné než ty, které jsou kryty bankovním tajemstvím - pokud je v podkladových materiálech obsažena taková informace, která obsahuje údaje o konkrétní bankovní operaci, včetně stavu na účtech, která je předmětem bankovního tajemství podle § 49 zákona o ČNB, pak tuto část informace je možné oddělit od ostatních informací, které mohou být v těchto podkladových materiálech obsaženy. Jinými slovy řečeno, v daném správním řízení prozatím zůstalo stranou, jaké vlastně podkladové informace má žalovaná k dispozici (a jejichž existenci musela uznat, když takto formulovanou informaci odmítla poskytnout), a když nelze takovou žádost odmítnout jako celek s tím, že v podkladových informacích může být taková, která splňuje definici bankovního tajemství podle § 49 zákona o ČNB, ale i informace jiná.
V daném případě pak je rovněž nutné pečlivě vážit, zda právo na odepření informace s ohledem na bankovní tajemství nekoliduje s právem veřejnosti na informace, což je ústavní právo plynoucí přímo z již žalobcem zmíněné Listiny (článku 17) a čl. 10 odst. 2 Úmluvy. Konkrétní rozbor vážení střetu těchto dvou právních statků v odůvodnění napadeného rozhodnutí chybí, ač jej žalobce vznášel ve svém rozkladu. Argumentace žalované v odůvodnění napadeného rozhodnutí se omezuje na to, že "ochrana bankovního tajemství může být prolomena v zákonem stanovených případech, jako jsou případy vymezené u bankovního tajemství podle § 38 zákona o bankách v tomto paragrafu, u § 49 zákona o ČNB dokonce žádná možnost jeho prolomení stanovena není".
Při hodnocení střetu těchto dvou shora uvedených práv (tedy práva na informace a v tomto případě ochrany bankovního tajemství) je nutné vycházet z již poměrně ustálené judikatury. Ústavní soud ve svém publikovaném nálezu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10, č. 123/2010 Sb. (který řešil střet práva na informace a práva na ochranu soukromí, což podle názoru městského soudu splňuje i v dané věci právo na ochranu bankovního tajemství), shrnul dosavadní judikaturu při možném omezení práva na informace, na což městský soud v této věci odkazuje a z této judikatury vychází.
Mlčenlivost v daňovém řízení
Mlčenlivost v daňovém řízení je klíčovou zásadou, která chrání soukromí daňových subjektů a zabezpečuje důvěrnost informací předkládaných v daňovém řízení. Povinnost mlčenlivosti zavazuje jak správce daně, tak i další osoby zúčastněné na správě daní (daňový subjekt, třetí osoby apod.). Správce daně, stejně jako jednotlivé úřední osoby, jsou povinni zachovávat mlčenlivost o všech informacích získaných v průběhu správy daní. V širším pojetí zakazuje daňové tajemství správci daně poskytovat informace třetím osobám o daňovém subjektu a jeho řízení bez jeho předchozího souhlasu.
Správce daně musí zajistit, aby informace získané v průběhu daňové kontroly byly použity pouze pro účely této kontroly a důvěrné a citlivé obchodní informace daňového subjektu neunikly z daňového řízení. Naproti tomu daňový subjekt může v daňovém řízení předložit informace a údaje i jiného daňového subjektu, pokud s tím druhá strana souhlasí. Stejně tak může daňový subjekt předložit informace ze svého daňového řízení jinému daňovému subjektu či je zveřejnit např. v médiích. Za porušení povinnosti mlčenlivosti hrozí pokuta až 500 tis. Kč.
Porušení povinnosti mlčenlivosti je přestupkem, kterého se může dopustit pouze fyzická osoba. Sankcí za porušení povinnosti mlčenlivosti je pokuta až do výše 500 tis. Kč. V praxi správce daně často přebírá informace z různých daňových kontrol, například při kontrole dodavatelských řetězců v rámci prověřování podvodů v oblasti DPH. Správce daně může převzít například informace o vykázání plnění či o odvedení daně.
Z teoretického hlediska lze povinnost mlčenlivosti definovat jako povinnost zamezit šíření informací, které jsou předmětem mlčenlivosti, mezi neoprávněné osoby. Samotná povinnost mlčenlivosti je vymezena za pomocí následujících prvků: a) osobní působnost - okruh osob, kterých se týká (z povahy věci se jedná o fyzické osoby), b) věcný rozsah - okruh informací, nezávisle na formě jejich uchovávání, resp. předávání, které jsou chráněny, c) výjimky z mlčenlivosti - buď výjimky systémové, obecně stanovené zákonem (skrze stanovení oprávněných osob), nebo výjimky ad hoc na základě rozhodnutí zákonem stanovené oprávněné osoby. Porušením povinnosti mlčenlivosti se pak adresát této právní normy vystavuje hrozbě sankcí, a to buď veřejnoprávní, např. pokutě, nebo soukromoprávní, tj. náhradě škody.
Mlčenlivost podle AML zákona
Základní povinnost mlčenlivosti podle AML zákona je upravena v § 38 a násl. AML zákona. Z hlediska osobní působnosti se vztahuje na povinné osoby uvedené v § 2 AML zákona, což jsou např. účetní, daňoví poradci, advokáti, auditoři, banky, ale například i starožitníci nebo zastavárníci. Kromě povinných osob dopadá povinnost mlčenlivosti též na všechny osoby pro ně činné, což jsou zejména zaměstnanci, ale i členové statutárních orgánů, agenturní zaměstnanci apod.
Povinnost mlčenlivosti samozřejmě dopadá na zaměstnance dozorčích úřadů v oblasti AML (Finanční analytický úřad, Česká národní banka, orgány Celní správy České republiky, České obchodní inspekce a příslušných profesních komor) a Rady pro veřejný dohled nad auditem. Finálně pak tato povinnost mlčenlivosti dopadá na každou osobu, která se o nich dozví, což cílí především na oprávněné osoby, jež jsou na základě seznamu výjimek v § 39 AML zákona oprávněny tyto údaje získat, ale vzhledem k dikci § 38 lze dovodit, že tato povinnost dopadá i na osoby, které se tyto údaje dozví na základě porušení povinnosti mlčenlivosti (ať vědomého či z nedbalosti).
Z hlediska věcného rozsahu základní povinnosti mlčenlivosti podle AML zákona je nutno primárně uvést, že se nevztahuje na všechny informace získané podle AML zákona, jelikož takováto konstrukce by vedla ke vskutku absurdní situaci, kdy by např. podléhaly povinnosti mlčenlivosti i identifikační údaje klienta. Rozsah povinnosti mlčenlivosti je tedy zúžen na: a) informace týkající se šetření a oznámení podezřelého obchodu, b) úkony učiněné Finančním analytickým úřadem, c) plnění povinností podle § 24 odst. 1 a d) plnění povinnosti podle § 31c.
Ad a) Lze konstatovat, že povinných osob se týká pouze část vztahující se na oznámení podezřelého obchodu. V okamžiku, kdy povinná osoba splní tuto svou povinnost podle § 18 AML zákona, pak jak obsah tohoto oznámení, tak i samotná skutečnost, že toto oznámení bylo podáno, podléhá povinnosti mlčenlivosti. Informace související se šetřením podezřelého obchodu se týkají primárně zaměstnanců Finančního analytického úřadu, který je vede na základě § 29c.
Ad b) Je možné uvést, že povinnost mlčenlivosti se z hlediska povinných osob týká veškeré komunikace Finančního analytického úřadu s povinnou osobou, tj. zejména pak půjde o odklad splnění příkazu klienta podle § 20 odst. 3 AML zákona, případně by tato množina měla sama o sobě zahrnovat plnění informační povinnosti podle § 24 odst. 1 a 3 (v současné právní úpravě § 24a odst. 4), která je plněna na základě úkonu/žádosti Finančního analytického úřad.
Ad c) Lze se omezit na prosté konstatování, že se jedná o podmnožinu písm. b), která pouze akcentuje nutnost zachovat povinnost mlčenlivosti i ohledně obsahu podání, které bylo v souvislosti s plněním informační povinnosti zasláno Finančnímu analytickému úřadu. Toto by ale mělo být kryto povinností mlčenlivosti z povahy věci, jelikož v okamžiku, kdy povinná osoba sdělí, že poslala konkrétní údaje Finančnímu analytickému úřadu, lze jednoznačně dovodit na základě toho, že se tyto údaje poskytují Finančnímu analytickému úřadu pouze na žádost, že k tomuto úkonu již došlo.
Ad d) Lze uvést, že povinnost mlčenlivosti ohledně zprávy o činnosti Finančního analytického úřadu se týká velmi úzké skupiny osob a na povinné osoby (a jejich zaměstnance) by neměla dopadat vůbec. Samotných výjimek z povinnosti mlčenlivosti podle AML zákona je celá řada. Výjimku z povinnosti mlčenlivosti ad hoc, tzv. zproštění, může v případě základní povinnosti mlčenlivosti udělit pouze předseda vlády nebo jím pověřený člen vlády. Z tohoto pohledu je zřejmé, že se jedná o naprostou raritu, která není využita na běžné bázi. Oproti tomu systémové výjimky z povinnosti mlčenlivosti, tzv. průlomy do mlčenlivosti, jsou již obvyklejší a využitelnější pro povinnou osobu.
Samotné průlomy do mlčenlivosti jsou dvojího typu - „vrchnostenské“ průlomy vůči orgánům veřejné moci za účelem výkonu veřejné moci a „horizontální“ průlomy mezi jednotlivými povinnými osobami pro zjednodušení výkonu AML agendy. V případě vrchnostenských průlomů do mlčenlivosti musí pak povinné osoby poskytnout výše uvedené informace nejčastěji těmto orgánům veřejné moci: a) Finančnímu analytickému úřadu, b) sektorovému dozorčímu úřadu, c) orgánu činnému v trestním řízení, d) Policii České republiky, Generálnímu finančnímu ředitelství nebo Generálnímu ředitelství cel, e) orgánu oprávněnému k rozhodnutí o odnětí povolení k výkonu podnikatelské nebo jiné samostatně výdělečné činnosti, f) soudu, který rozhoduje o náhradě škody, g) soudu příslušnému k rozhodování o nesrovnalostech podle zákona upravujícího evidenci skutečných majitelů, h) správci daně při poskytování některých údajů týkajících se informační povinnosti.
Horizontální průlomy do povinnosti mlčenlivosti se týkají zejména dvou skupin povinných osob - finančních a úvěrových institucí na straně jedné a auditorů, daňových poradců, účetních a soudních exekutorů na straně druhé. Prvním předpokladem pro uplatnění všech průlomů je, že všichni účastníci dodržují AML standardy alespoň na úrovni požadavků práva Evropské unie. Sekundárně lze přistoupit ke konkrétním požadavkům na aplikaci průlomu do povinnosti mlčenlivosti.
Úvěrové a finanční instituce mohou sdílet údaje kryté AML povinností mlčenlivosti v rámci skupiny, případně v případě, kdy je zapojeno do jednoho obchodu s totožným klientem více povinných osob stejného typu. Auditoři, daňoví poradci, účetní a soudní exekutoři mohou sdílet informace mezi sebou navzájem v rámci činnosti pro jednu právnickou osobu nebo v případě více spolupracujících právnických osob. Stejně jako úvěrové a finanční instituci těmto povinným osobám svědčí průlom v okamžiku, kdy je zapojeno do jednoho obchodu s totožným klientem více povinných osob spadajících do této skupiny. V případě ostatních povinných osob se uplatní stejná pravidla jako pro skupinu právních profesí, avšak musí se jednat o stejnou kategorii. Samotné průlomy mlčenlivosti jsou omezeny v § 39 dvěma korektivy. První korektiv spočívá v minimalistickém průlomu mlčenlivosti - informace se poskytují pouze v nezbytně nutném rozsahu. Druhý korektiv dopadá primárně na Finanční analytický úřad, podle něhož průlomy „nelze uplatnit, pokud by poskytnutí informací mohlo zmařit nebo ohrozit šetření podezřelého obchodu nebo probíhající trestní řízení, nebo jestliže by poskytnutí informací bylo zjevně nepřiměřené oprávněným zájmům osoby, jíž se informace týká, nebo účelu, pro který byla žádost podána“. Zároveň je nutné upozornit, že korektivy nedopadají na průlom do mlčenlivosti vůči orgánům činným v trestním řízení v případě AML trestných činů.
Za porušení povinnosti mlčenlivosti lze uložit podle § 43 AML zákona pokutu až do výše 200 000 Kč. V případě, kdy bylo znemožněno nebo ztíženo zajištění nebo odčerpání výnosu z trestné činnosti nebo umožněno financování terorismu lze uložit pokutu až do výše 1 000 000 Kč.
Obchodní tajemství a jeho ochrana
Obchodní tajemství chrání to nejcennější, co firma má. Může jím být know-how, strategie i zákazníci. V českém právním řádu se obchodním tajemstvím zabývá občanský zákoník. Obchodní tajemství tedy zahrnuje širokou škálu informací.
Pouze informace, která splní následující tři podmínky, může být považovaná za obchodní tajemství a tím pádem i chráněná právními prostředky. Musí být utajovaná: Informace považovaná za obchodní tajemství nesmí být obecně dostupná konkurenci nebo veřejnosti. Informace, které jsou veřejně publikovány nebo se dají jednoduše zjistit, nemohou být obchodním tajemstvím. Musí mít hospodářskou hodnotu: Pokud by zveřejnění informace mohlo poškodit společnost, pak se jedná o obchodní tajemství. Musí být chráněna: Obchodním tajemstvím je taková informace, u níž firma aktivně podniká kroky k její ochraně.
Pro maximální ochranu obchodního tajemství zaveďte systém ochrany, který bude zahrnovat smlouvy, školení a interní předpisy. Pravidelně tato opatření kontrolujte a aktualizujte. Každá firma může k ochraně svého obchodního tajemství podniknout několik kroků. Tím nejběžnějším je uzavírání smluv o mlčenlivosti (NDA - Non-Disclosure Agreement). Tuto smlouvu mohou podepsat jak zaměstnanci, tak obchodní partneři, dodavatelé či poradci. Dohoda o mlčenlivosti výslovně zakazuje sdílet důvěrné informace s třetími stranami. Dalším krokem může být zavedení interních směrnic.
Každá společnost by měla nastavit jasná pravidla toho, kdo a za jakých podmínek může přistupovat k citlivým informacím. Tato pravidla běžně zahrnují například řízený přístup k souborům, pravidelné kontroly nebo povinnost utajení informací i po skončení pracovního poměru. V dnešní době je pak samozřejmě zásadní také zabezpečení informací moderními technologiemi.
Jedním z nejčastějších důvodů je únik dat zaměstnancem. To nastane například ve chvíli, kdy si zaměstnanec před svým odchodem z firmy stáhne zákaznickou databázi. Dále může dojít k tomu, že obchodní tajemství zneužije konkurence. V dnešní době sociálních sítí dochází také stále častěji k neoprávněnému zveřejňování informací. Zaměstnanec chce postovat nějaký příspěvek na sociální síti a třeba i nevědomky při tom zveřejní důvěrné informace.
V prvním kroku může firma podat na toho, kdo obchodní tajemství porušil, žalobu. Dále můžete požadovat náhradu škody. V kauze z roku 2021 rozhodly české soudy o náhradě škody ve výši 5 milionů korun za únik zákaznické databáze, kterého se dopustil bývalý zaměstnanec. Tuto databázi poskytl konkurenci. Potřeba jsou také interní dokumenty dokazující existenci obchodního tajemství a jeho ochranu ve firmě.
Obchodní tajemství je klíčovým aktivem každé firmy, které chrání její know-how, strategické plány a důležité obchodní informace. Český právní řád poskytuje právní ochranu proti neoprávněnému nakládání s těmito informacemi a umožňuje postiženým subjektům požadovat náhradu škody nebo soudní ochranu. Mezi časté případy porušení obchodního tajemství patří únik dat zaměstnancem, zneužití tajných informací konkurencí či jejich neoprávněné zveřejnění.
